Za všechno může Anička aneb Expedice „Velká noha 2023“ aneb Horoklub na Konci Světa

Prolog 1

Anička je má starší dcera. Vloni koncem května se vdala za svého přítele Filipa – sjezdaře divokých vod. A už 10 dní po svatbě se vydali na svou svatební cestu – Honeymoon. Ten anglický výraz je zde zcela na místě. Začátek – Kanada, Britská Kolumbie. Směr – na Jih. Cíl – Ohňová Země. Před sebou deset měsíců cesty a několik desítek tisíc kilometrů ve Waltrovi. To je běžný americký Ford pickup s drobnými úpravami pro bydlení

Prolog 2

Klub Proti Trudomyslnosti – dále jen KPT. V létě 2021 absolvovala skupinka kamarádů 5-tidenní přechod masivu Brenta v Dolomitech. Akce velmi úspěšná, účastníci byli s průběhem spokojeni J. Po návratu Anička založila na WhatsAppu skupinu s výše uvedeným názvem. Členové si zde tu a tam sdělují zajímavosti ze života outdooru a sportu, které podporují dobrou náladu a zaplašují takové stavy jako je Trudomyslnost :)

Prolog 3

Štěpánka je má mladší dcera. Někdy v půlce loňského roku se objevila myšlenka: když už bude ségra na chvostu Jižní Ameriky, tak co kdybych se za ní jela podívat?? ..tak jó!! Oslovila pár přátel a idea byla na světě. Jedeme! Jak ale běžel čas, došlo k situaci, kterou výstižně vyjadřují tyto piktogramy:

Zbyla tak Anička se Štěpánkou, což se moc nelíbilo naší mámě. Ani se nedivím, mě taky né… L

 

Den „D“

V den D, bylo to přesně 16.září, přišel od Aničky na skupinu KPT tento dotaz:

"...a vy byste s námi někdo nechtěl na výlet do Patagonie?? přelom února a března na 2-3 týdny (dalo by se případně přizpůsobit)..."

 

A ještě doplňující informace:

"... zatím mám v hlavě "O trek" v Chile v Torres del Paine na 8 dní a pak oblast El Chalten v Argentine (ledovec Perito Moreno, masiv Fitz Roy).

 

...Prásk!! Tak. A co teď..??

Na adresy KPT píšu následující mail:

 

„Nechávám volně plynout úvahy:

Plusy:

- Torres del Paine. Fitz Roy. Který šutromilec by nechtěl na vlastní oči spatřit tyhle světové klenoty..?

- Je to první a na 99% poslední příležitost v mém žití takovou cestu absolvovat

Mínusy:

- Jsem starej a na tohle už nemám. Letadlo spadne, v horách se ztratím, gangsteři mě zamordujou. Při nejmenším okradou.. :(

- Je to hodně, dokonce moc hodně peněz...

 

Jsou dvě minimální podmínky, za kterých o tom já vůbec můžu začít uvažovat:

- volno v práci. Nejsem ochoten na to vyplácat celou dovolenou a pak rok v kuse hákovat v arbajtu. Jedinou možností je požádat zaměstnavatele o tři týdny neplaceného volna.

- veškeré zabezpečení cesty by musely zvládnout mé dcerky: letenky, hotely, dopravu, přesuny, pobyty v národních parcích, stravu. Řešení všech nečekaných situací atd atd.. Tohle já už zkrátka nedám... :(

 

Takže:

sdělte mi prosím v procentním čísle, jaká existuje pravděpodobnost, že o něčem takovém můžete vůbec začít uvažovat (0% nikagdá, 100% za všech okolností)“

 

Výsledek odhaduji tak 45 / 55 v neprospěch.

První reaguje Jířa ve smyslu: Sice jsem plánoval nějaký trek v Himálájích, ale v Patagonii jsem také ještě nebyl, tak proč se nepodívat neprve tam :). Za mě 80%

Následuje Háša: asi by to šlo – 60%

…safra. Začíná to být vážné… Co já - Váha..?

Dotazuju se v páci na možnost neplaceného volna. Po 18 letech u firmy mi moji hodní nadřízení žádost schvalují.

Zbývá Broněk. Chvíli to trvá, ale i od něj zazní to slovo – Ano.

Tak tedy ano. Tři statní padesátníci a jedna čtyřicátnice se vydají s mými dcerkami do Patagonie. Horoklub míří až Na Konec Světa!!!

 

Přípravy

Tak tedy Patagonie. Co o ní víme? Vezmu to od začátku a poradím se s tetou Wiki:

„Podle mohutných kožešinových bot, které domorodci nosili, dostala Patagonie svůj název („pata gón“ = velká noha) od svého objevitele Magalhãese

Patagonie má rozlohu asi 1 milion km² a žije zde asi 2,5 milionu obyvatel, takže jde celkově o řídce obydlenou oblast“.

Je začátek října a cesta je uvažována na přelom února – března příštího roku. Máme tedy 4 měsíce. Zdánlivě dosti času na přípravy. Při bližším ohledání tamní situace už toho času tolik není…

Úkol č.1 – sehnat rozumné letenky

Úkol č.2 – zabukovat permity pro vstupy do Národních parků

Úkol č.3 – stanovit cíle a program

Úkol č.4 – vymyslet a zajistit celou logistiku přesunů

Úkol č.5 - zajistit ubytování

Úkol č.6 – zjistit situaci peněžních  pohybů na místě: hotovost místní, dolary či eura, platební karty..ap.

Ještěže máme ten internet J. Booking, odkazy na bydlení, webové stránky přepravních společností. Mapy, linky, obrázky. A stovky informací od těch, co všechno toto již absolvovali. Nemám nejmenší představu, jak to dělali ti před námi v době internetového temna….

Postupným iteračním procesem asi tak v 10 kolech vzniká dokument s názvem „Cesta na Konec Světa_Plán_revXXYY2023“. Obsahuje den po dni veškeré informace, které budeme pro cestu potřebovat: Kdy? Kde? Jak? Co? Za kolik? …? Sekretářem výpravy se (asi) dobrovolně stává Háša, která s ženskou pečlivostí připraví veškeré detaily. Díky!!

 

Co od cesty očekávám

Už během studia podkladů vyplynuly některé skutečnosti. Pokud má někdo  v hlavě představu divoké opuštěné liduprázdné Patagonie, tak na ní musí rychle zapomenout. V našem omezeném čase navštívíme ty největší pecky na konci světa. Tomu ovšem odpovídá zájem veřejnosti. Všechny destinace patří k turisticky nejvytíženějším cílům Jižní Ameriky. Představte si např. Sněžku uprostřed léta. Nebo Plitvická jezera s dřevěnými chodníčky. A tak...

Nicméně:

Chci vidět lamu, kondora a tučňáka. Broněk ještě touží spatřit pásovce J

Chci vidět Jižní Kříž

Chci vidět Andy. Jejich žulové věže a skalní jehly. Příkrovy ledovců a ledovcové řeky.

Chci ověřit pomluvy o tom, že v Patagonii se rychle mění počasí, fouká a prší vodorovně.

Chci smočit nohu ve vodách mytického Magallanova průlivu.

Chci dojít až na konec světa = Fin del Mundo.

Co se z toho všechno splní? Dovíme se už za krátko J

 

Start – cesta tam

Sraz v pátek 10.února po poledni na pražském letišti. Jsme tu se Štěpánkou v předstihu. Chvíli bloudíme mezi terminály a hledáme jídelnu, o které vím, že tu někde je.. L. A po obědě už potkáváme zbytek. V tuto chvíli jsme kompletní: Broněk, Jířa, Háša, Štěpánka a já. Anička se připojí až později na jihoamerické půdě. Mužstvo nafasuje dresy J. Ještě ofóliovat všechny bágly a jsme připraveni na cestu. Vlasně ne – v duty free ještě koupit flašku rumu..

(foto 01)                                                             (foto 02)

Cestujeme s Iberia Airlines. 2,5 hodiny letu do Madridu. Po pár hodinách čekání a přejezdu „metrem“ mezi terminály nastupujeme do drobečka Airbus A350-900. Na palubu se vejde skoro 400 cestujících. Palubní monitor hlásí: Destination – Santiago de Chile,Time to Destination – 13 Hours, Distance to Destination – 11.000 km. Na letišti v SdC musíme vyzvednout a znovu odbavit zavazedla. Háši ranec je označen výraznou červenou páskou s nápisem: „Nutná kontrola“. Pejsek asi vyčmuchal vakuovanou slaninu, kterážto je zakázána do Chile dovážet L. Co s tím? Červenou pásku jsme odstranili a bez potíží prošli zběžnou výstupní kontrolou.. J

Na letišti v SdC dáváme večeři a první místní pivo – vcelku požitelné. A pak už jen 2,5 hodiny letu na jih. Cíl – městečko Punta Arenas. Z toho ale nevidíme nic, neboť přímo od letiště nám po čtyřech hodinách odjíždí první bus.

 

Cesta na Sever I

V půl deváté večer se nalodíme do zdejší dálkové dopravy. V busu společnosti Bus-Sur máme překvapivě místa, která jsme si před pár měsíci rezervovali J. Do cílové destinace, městečka Puerto Natales, přijíždíme krátce po půlnoci. Ještě 1,5 km a stojíme před prním noclehem – kemping Yellov Plum. I zde na nás v této pozdní době dle domluvy ještě čekají. A v kempu jsou právě dvě volná stanová místa. Přesně jak jsme požadovali. Všechno zatím funguje! Hodláme spát pod širákem, ale přesně v okamžiku vybalení spacáků začne mírně cát. Takže stany…. Kempu si moc neužijeme. V pět vstáváme, balíme. V půl šestý je připravena snídaně. V šest odcházíme, v sedm nám odjíždí autobus. Procházíme ospalými opuštěnými uličkami směr Rodoviario Puerto Natales. Zabočíme za roh budovy autobusového terminálu… … a nevěříme vlastním očím. Na nástupištích stojí asi 10 dálkových autobusů. Nádražní hala připomíná mraveniště. Nejdřív najít náš bus. Aha. Budeme přejíždět hranice do Argentiny. Je tedy nutno se ještě nejdříve odcheckovat na přepážce příslušné přepravní společnosti. Stoupnem si do fronty a přemítáme, zda časová rezerva, kterou jsme měli, bude dostatečná. Úředníci a úřednice zcela evidentně nikam nepospíchají…

Před sebou máme 270 km a nějakých 5 hodin cesty. Po 1,5 hodině jsme na hranicích. Malý chilský celní domeček. Úředníci opět nikam nepospíchají. Před námi stojí 2 busy. Na hranicích tak strávíme většinou stáním ve frontě více než hodinu. O kilometr dál se situace opakuje na argentinské celnici. Cesta se nám tak protáhne skoro na 7 hodin..

Za okny busu ubíhá argentinská krajina. Zvlněná hnědá kamenitá pustina porostlá tu a tam trsy tvrdé hnědé trávy. A desítky a stovky kilometrů plotů oddělujících silnici od okolí. Něco přes metr vysoké dřevěné sloupky a natažené dráty. Sloupků musí být asi milión, jeden jako druhý. Kde je ale berou, když tu neroste jediný strom..? Za plotem lze tu a tam spatřit zdejší symbol fauny – lamu. A tu a tam visí na plotě vysušená kůže či vybělené kosti lamy, která chtěla plot překonat, ale nějak se to nepodařilo.. L

Z náhorní plošiny sjíždíme do velikánské údolní prolákliny, ve které se rozlévá jezero Lago di Argentino. A pak už je to jen skok – asi 50 km – do dnešního cíle: městečka El Calafate. Nastává důležitý a napínavý okamžik – máme se tu potkat s Aničkou… … Je tu!!! Celá, živá a zdravá. Po 9 měsících tak opět naživo vidím své děťátko J

Po třech dnech nekonečného cestování máme volné odpoledne. Vyrazíme do města na večeři a na prohlídku zdejších turistických krámků. Ono tu vlastně ani nic jiného není J

Intermezzo – Toulaví pejsci. Je jich tu všude plno. Zcela volně se pohybují po městě, v krámech i hospodách. Nejsou to žádní ratlíci, ale vzrostlí a na pohled i dobře živení jedinci. Vyšli jsme z bus terminálu. Hned se k nám přidala smečka 4 průvodců. Nejsou ale vůbec nijak vlezlí, dotěrní či agresivní. Prostě se k nám přidali a šli s námi. Cestou občas pokecali s jinou smečkou či jedincem. No a když jsme odbočili za plot hostelu, rozloučili se s námi, a šli si zase po svém..

 

Výlet Perito Moreno

Patagonské zalednění je třetí největší na Zemi. Větší už je jen v Grónsku a samo s sebou na Antarktidě. Ledovce se táhnou v délce přes 500 km od severu k jihu. A občas si nějaký odskočí na západ či východ. Většina je v dosti nepřístupných horách a tak běžným turistům jsou nedostupné. Jsou jen dvě vyjímky a jednou z nich je právě Glaciar Perito Moreno. Z El Calafate je sem vybudovaná silnice, po které sem společnosti vozí turisty. Je to nějakých 80 km a něco přes hodinu jízdy. Z centrálního ledovce si Perito Moreno odskakuje západním směrem v délce asi 60 km. Na svém čele v jezeře Lago di Argentino je 5 km široký a dosahuje až 60 metrů výšky. Ve světovém měřítku je unikátní tím, že na rozdíl od všech ostatních se nezmenšuje. Naopak – zachovává si velikost a dokonce se zvětšuje. Největší atrakcí je zde pozorovat, jak se ledové věže a séraky na čele ledovce odlamují a padají do vod jezera. Bohužel – světlo se šíří rychleji než zvuk. Takže v okamžiku, kdy se ozve rachot padajícího ledu, lze už jen spatřit vzedmuté vody a ledové kry na hladině. Jednou za tři až čtyři roky dochází k jevu, kdy ledovec přehradí horní a dolní část jezera. Horní část se pak začně plnit vodou a hladina může stoupnout až o třicet metrů. A pak se hodiny, dny a týdny čeká na okamžik, kdy dojde k tzv. Ruptuře; tj.  vody horní části jezera prolomí čelo ledovce a celá ledová přehrada se zřítí. Tak takové štěstí jsme teda neměli… J

Procházíme po dřevěných chodníčcích po vyhlídkových místech kolem čela ledovce. Máme štěstí – je v celku pěkně a svítí sluníčko. Ale už při prvním výletu ukáže Patagonie co umí. Na horách nad ledovcem vylezou černé mraky a dešťová clona se rychle blíží. Během pár minut se ochladí tak o 10 stupňů a začne fičet ledový vítr. Přeháňka naštěstí trvá asi 10 minut a je zas dobře.

Na příhodném sloupu vylepíme samolepku Horoklubu a čekáme na autobus. V okamžiku, kdy nastupujeme, začíná trvale cát.. L. Po čtvrté hodině jsme zpět v El Calafate a už v 6 nám jede další bus – směr sever

(foto 03)

Intermezzo – Peníze a platby. Nazval jsem to Peklo jihu. Dle údajů ČNB dostanu za 1 Korunu v Argentině kolem 8 místních frfňů, v Chile dokonce 35. Když vyměním v Chile 100USD, odcházím s igelitkou bankovek L. Celkem 4x jsme přejeli hranice. Evidovat, kde zrovna jsme, a kolik by něco mělo stát v místních měnách, jsem zakrátko vzdal… Chile je země celkem rozvinutá a měna stabilní. I v nejmenším krámku lze platit kartou za běžných bankovních poplatků. To Argentina je jiná liga. Inflace dosahuje astronomických hodnot, o stabilitě měny se prakticky nedá mluvit. Těch 8 Pesos za jednu korunu je oficiální kurz. Pak existuje ještě jakýsi turistický. V tomto kurzu, který je zhruba o 100% lepší, tu od vás rádi nakoupí hotové USD. Ale pozor: za velkou 100$ bankovku dostanete nejlepší kurz. Za 50$ horší. A za 10 a 20 už jen poloviční. V krámu se dá platit i přímo dolarama. Jenže pro změnu zas těmi menšími…L. Platba v Argentině kartou – zajímavé zjištění: některé banky strhávají v kurzu oficiálním, některé v turistickém. A ty, co strhávají v tom špatném kurzu, pak se zpožděním řádu dnů a týdnů jakýsi obnos vracejí zpátky na účet. Čert aby se v tom vyznal…

 

El Chaltén

Čeká nás 5 hodin cesty. Objíždíme obrovské jezero Lago di Argentino a dál podél řeky Rio La Leona míříme na sever. Desítky a stovky km stále stejný obrázek. Tohle nejsou argentinské pampy se šťavnatou trávou, na kterých se pasou ti stejkoví býčci. Je to trvalým větrem vysušená pustina, kde přežijou jen nejodolnější rostliny a zvířata. Krajina místy připomíná obrázky z amerického středozápadu: planiny plné kamení a trsů trav lemují vymodelované pásy erodovaných usazenin tvořících okolní kopce a nízké hory. Krajem protéká poměrně velká řeka. Nemá ale ten nilský účinek, že by na jejích březích byly pásy zelené úrodné půdy…

Přijíždíme k dalšímu mega jezeru Lago Viedma. Vlevo v bok a ještě 80 km po jeho břehu. A už se pomalu blížíme k horám a cíli dnešní cesty – městečku El Chaltén. Je půl deváté večer. Je sice ještě světlo, ale nad horama visí černé napité mraky. Co nás čeká zítra..?

(foto 04)

Městečko El Chaltén. Jeho největší zajímavostí je, že zde ještě před 40 lety nebylo vůbec nic. Chile a Argentina se zrovna moc rády nemají. A ve zdejším drsném nehostinném kraji na úpatí And nebylo vůbec jasné, kudy vedou státní hranice. A tak argentinská vláda rozhodla o výstavbě opěrného bodu El Chalén. A to se v uplynulých desetiletích stalo jedním z nejvyhledávanějších cílů celé Argentiny. Penziony, hotýlky, krámky, bary, stravovny. Ubytujeme se v příjemném hostelu El Pioneros. Slátat něco k večeři. A přebalit všechny věci. Ráno vyrážíme na první dvoudenní trek.

Cerro Torre

Není úplně na spěch a tak startujeme kolem deváté. Čeká nás 24 km cesty. Počasí se tváří dobře, na deště to nevypadá. Pomalu stoupáme a seznamujeme se se zdejší krajinou.

Přicházíme na první Mirador. Španělský výraz znamenající vyhlídku. Bude nás provázet po celou dobu expedice. Mirador Cerro Torre. Že vám ten název něco říká? Aby né. V horolezeckém světě skutečný pojem. Žulová skalní jehla s téměr kolmými hladkými stěnami s výškou 3.128 metrů. To samo o sobě není nic výjimečného. To, co z této hory udělalo legendu, jsou zdejší podmínky a počasí. Mlha, mraky, déšť, sníh. A větry dosahující síly vichřice. Některé výpravy uvádí: „Přišly jsme do Base Campu. Čekali jsme na příznivé okno umožňující výstup ... … a po třech týdnech jsme BC opustili, aniž bychom vůbec vlastní horu spatřili..“. A co my? Ano – všude okolo modrá obloha s lehkými mráčky. A samotná hora zahalená hustými mraky a mlhou. Tak jó – někde tam je. Uvidíme později.

Po čtyřech hodinách cesty se blížíme k dalšímu cíli – Laguna Torre. Ledovcové jezero na úpatí Cerro Torre, do které stéká ledovec Glaciar Torre. Ještě vylézt na morénu, která tvoří hráz laguny. Neskutečně tu fičí. A ona hora? Stále tvrdohlavě schovaná před našimi zraky.. Sváču a jdeme dál – máme toho před sebou ještě dost. Po překonání dalšího hřebenu scházíme k nádhernému jezírku. Celá pláž je pokrytá penízky z břidlicových koleček. Místo je tak příjemné, že někteří nadšenci uvažují o osvěžení těla. Po smočení chodidel ale úvahy rychle berou za své. Voda je přeci jen ledovcového původu a teplota je pár stupňů nad nulou.

Intermezzo – stromy a lesy. Stromy – ty já moc rád. A po celou dobu budou přitahovat mou pozornost. Nejhojněji je zde zastoupen jakýsi druh pabuku. Druh stromu, který bojuje a odolává zdejšímu klimatu. Zvrásněné kmeny a pokroucené větve. A na nich úplně miniaturní bukové lístečky. Větší zde zkrátka nemohou narůst J. Lesy. Všude jsou zde ponechány vlastnímu osudu. Jsou to pralesy v pravém slova smyslu. A všechny vypadají jako lesy z Tolkienova Pána Prstenů. Pokroucené kmeny a větvě nejroztodivnějších tvarů. A všechno porostlé a ověšené mechy, lišejníky a dalšími produkty zdejší flóry. Pořád je tu na co koukat!

Jeho Veličenstvo - Fitz Roy

Čas běží a sluníčko se začíná sklánět k obzoru. Zbývá ještě pár kilometrů. Tuším, že za nějakým hřebenem bychom mohli COSI spatřit. Počasí je tomu nakloněno. Za pár desítek minut skutečně vyleze – jeho Veličenstvo Fitz Roy! Kolem sedmé jsme v cíli – kemping Poincenot. Asi tak stovka stanů a dvě kadibudky; nic více. Postavit stany, uvařit večeři. Dlouhý, ale krásný den!

Fitz Roy. Magnet přitahující pozornost stovek horolezců a tisíců turistů. Žulová skalní věž je se svými 3.405 metry nejvyšší patagonský vrchol. Teta Wiki říká: „Hora má pověst „nedostupného vrcholu“. Přestože je její výška poměrně nevýznamná, mezi vrcholy Národního parku Los Glaciares je nejvyšší. Její strmé žulové stěny jsou technicky velmi náročné, ročně je hora slezena jen několika málo jednotlivci“. Domorodci mu říkají El Chaltén – Kouřící hora. Kdysi se domnívali, že jde aktivní sopku. Název vyjadřuje přesně to, jak vypadá – drtivou většinu času je vrchol zahalen v mlze a mracích. Přesně totéž jako nedaleký Cerro Torre. No a teď tu ční přímo před námi, zcela odhalen v záři zapadajícího slunce. Nádhera!!!

(foto 05)

Když jdu časně nad ránem do tam, naskytne se zajímavý pohled: na protějším svahu se poybují desítky světlušek. To jsou ti, kteří vstávají ve 4 hodiny, aby po dvou hodinách výstupu k laguně De Los Tres spatřili horu za východu slunce. My nikam nepospícháme a startujeme kolem půl desáté. Před polednem už stojímě na moréně laguny. Jak jinak – fičí a fičí. El Chaltén si s námi trochu hraje. Jednu chvíli je zcela jasný a bez mraků. Než vytáhnu foťák a zaostřím, zmizí v mraku. A tak to jde pořád dokola. Tady oficiální turistická cesta končí. Vedle laguny jsou další tři vrcholky, na které lze vystoupit. Volíme ten prostřední nalevo od laguny. Je to taková krásná šikmá rozlámaná žulová plotna. Asi za 20 minut jsme nahoře – dál už to fakt nejde. Otevře se pohled na další velikou lagunu Sucia. A taky na Base Camp horolezců. Chvíli zkoumáme kemp; ledovec, po kterém je nutno nastoupat; pak někudy přes labyrint skal, hřebenů, věží a roklí. No a pak jsou ti odhodlaní konečně pod vlastním nástupem do hladkých kolmých žulových stěn. Budiž jim přáno dobré počasí a šťastný návrat!

Kolem druhé začínáme sestupovat zpět z morény. A to je právě ta doba, kdy sem dorazí hordy turistů, kteří po ránu vyrazili z El Chaltén. Představte si Sněžku z polské strany ve vrcholném létu. A tak to prostě je – je to tady jeden z nejnavštěvovanějších cílů v celé Argentině… V kempu dáme sváčů, sbalíme stany. Zbývá nám asi 9 km zpět do El Chaltén. Ještě před vstupem do městečka na vhodném sloupu vylepíme samolepku Horoklubu. I tady máme tedy splněno J

Intermezzo – geologie. Tu já taky moc rád. A že je tady na co koukat! Vše je zde ovlivněno dvěma základními faktory. Vrásněním v kterési pravěké době, kdy byly vyzdviženy dnešní proslulé patagonské žulové masívy. A pak působení ledovců, které významným způsobem zformovaly zdejší krajinu. Při svých pohybech tam a zpět vymodelovaly široká údolí, stěny a morény. Při tom s sebou transportovaly horniny, které cestou posbíraly. Díky tomu lze dnes na velmi malé ploše nalézt až desítky nejrůznějších typů hornin od vyvřelých přes přeměněné až po usazené. Při cestě krajinou pak stačí jen koukat. Tady typická růžová patagonská žula. O kus dál rudá plocha železitých oxidů. A tady dlouhatánská a široká žíla z čistého křemene. A tady to množství nejrůznějších šutrů na pár metrech čtverečných. No jako v geologickém ráji J

Mirador Tumbado

Třetí – poslední den na severu. Za uplynulé dva dny máme v nohách 45 km se zátěží a některé části těla trošku protestují. Zvažujeme, co podniknout. Rest Day? Nebo aspoň něco krátkého? Jenže předpověď počasí je ještě lepší než minulé dva dny. Byl by to hřích tohle nevyužít L. Jířa vstává ve 4 hodiny a jde znovu na mirador Cerro Torre. Odtud přináší nádherné fotky – hřeben And jako politý zlatem pod čistou modrou oblohou J. Volba nakonec padá na mirador Tumbado. Cesta pozvolna ale trvale stoupá. Samotný vrchol, který z některých pohledů připomíná Říp a z jiných zase Sněžku, je vzdálen 11 km… Finální výhled je fantastický: dlouhý řetěz And se všemi dominantami. Jezero Viedma. A tam dole El Chaltén. Ze shora si prohlížíme trasy a místa, která jsme v minulých dnech prošli. K večeru se obloha začne zatahovat a přicházející fronta věstí změnu počasí. No prostě jsme zas měli kliku jak od ředitelny JJJ

 

Cesta na Jih I

V 7 ráno nastupujeme do Busu Chaltén Travel. Nevím čím jsme si to zasloužili, ale máme místa dole v podpalubí. To ale není nijak na škodu – právě naopak. Pouze tři řady širokých, velikých, měkkých a pohodlných sedadel. Normální Bussines Clas!! Z okolní krajiny jsme tak toho moc neviděli, neboť po třech náročných dnech všichni zakrátko sladce usnuli J

Podruhé v El Calafate. Odpoledne věnujeme courání po městě a nákupu dárečků a suvenýrků. Je toho tu nepřeberně. Zítra je další cestovní den a tak se spaním není kam spěchat. Sedíme dlouho do noci a popíjíme – jak jinak – zdejší červené víno J

Cesta do Puerto Natales. Tady to bude trochu složitější. Přejíždíme z Argentiny do Chile. A to je trošku potíž. Zatímco argentinci jsou tak trochu salámisti, nikoliv tak v Chile. Ta si velmi střeží svou státnost. Nevím, zda z důvodů politických, ekonomických či hygienicko-zdravotních - se do Chile nesmí dovézt prakticky nic co se potravin týká. Maso, jakékoliv masné výrobky. Ovoce včetně sušeného. Zelenina. Prostě nic. Je to velmi pečlivě kontrolováno a v případě nálezu bez milosti zabaveno. A my se chystali na 8-denní trek. V ranečkách nejrůznější vakuované, sušené či dehydrované pochutiny. Napětí bylo značné… Na hranicích se vyplní jakési prohlášení, zda přivážíme něco, co je mezi zakázanými produkty. Kdosi nám poradil, že je dobré zaškrtnout ANO. Neboť nález v případě zaškrtnutí NE by mohl mít dosti nepříjemné následky L. Proběhlo to asi takto. Paní úřednice se podívala do papíru a ukázala na křížek ANO: „Fruit?“ „No“ „Dry?“ „Yes“ „Ok“… Uff – jsme z toho venku!!!

Puerto Natales. Odpoledne procházíme náměstí a přilehlé ulice. Další – tentokrát chilské dárečky J. Městečko je jediným a nejdůležitějším výchozím bodem do národního parku Torres del Paine. V porovnání se včerejším argentinským El Calafate mi ale přijde jako chudý příbuzný. A přitom by to vzhledem k ekonomické vyspělosti Chile v porovnání s Argentinou mělo být přesně naopak. Zajímavé.. V bistru dáme „poslední“ pořádnou večeři. A pak se ještě dlouho do noci zvažuje, třídí, balí, přebaluje. Každé deko bude znát. Chystáme se na 8-denní trek a čeká nás 120 km národním parkem Torres  del Paine.

 

Torres del Paine

Wikipedie: „Torres del Paine je chilský národní park, který byl v roce 1978 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Nachází se v nejjižnějším chilském regionu Magallanes a Chilská Antarktida. Na východě hraničí s argentinským národním parkem Los Glaciares. V nejvyšších partiích parku se nachází část Jihopatagonského ledovcového pole. Park je přístupný celoročně, každý rok jej navštíví skoro 100 000 turistů. S rozlohou 227 298 hektarů se jedná o jeden z největších národních parků Chile“.

Podruhé absolvujeme ranní mumraj na bus terminálu v Puerto Natales. Tentokrát nastupujeme do busu směr Torres del Paine. Cesta trvá 1,5 hodiny. Konečná je v místě zvaném Laguna Amarga. Zde končí veřejné silnice. Ty, co pokračují dál, jsou už na území parku, a vjezd je na zvláštní povolení. Postavíme se do dlouhé fronty na jejímž konci se nahlásíme a prokážeme, že máme zaplacen permit do národního parku. Ke skutečnému začátku treku chybí ještě 7 km. Pěšky se to asi nechodí. Davy cestovatelů přepravují shuttle busy – samo s sebou za úplatu L. Konečně! Welcome Centr a začátek (a taky konec) „O“ Treku. Jako správní češi zahájíme osmidení pouť tím, že si v místním baru necháme natočit produkty místních pivovarů. Jedno vyjde na 200.. L. Anička pronese památnou větu: „Já mám takovou radost, že už jsem zase mezi svýma!!“. (Rozumněj – po 9 měsících cesty oběma amerikama, kde dát si pivo ráno v 11 hodin není úplně obvyklé… J )

„O“ Trek a „W“ Trek

Při první zmínce o těchto trecích jsem – kdo ví proč – nabyl dojmu, že jde o zeměpisné názvy dvou treků. I Štěpánka položila dotaz, proč neprojdeme oba, když už sem letíme 15.000 km. Při bližším zkoumání vyšel najevo náš omyl. „O“ a „W“ značí tvar písmen. A Wéčko je pouze částí Óčka. Asi takto:

 

(foto 17)    (foto 18)

Tak tedy „O“ Trek. Na startu jsme si vyfotili, co nás čeká:

Těch cca 130 km platí. I výškové poměry; jen to výškové měřítko je zde hóódně zdůrazněno J. Rozdělit na etapy a noclehy to jde různě, zejména ve druhé části „W“ Treku. My jsme zvolili 7 nocí a 8 etap.

(foto 06)

Den první – do kempu Serón: 13,5km, 300m nahoru, 270 dolů. Procházíme idylickou krajinou nevysokých kopců. Charakter krajiny a flóry nám nejvíce připomíná České Středohoří. Po překonání nízkého hřebenu začínáme klesat do širokého údolí, kterým protéká docela mohutná řeka. Počasí nádherné, sandálníci nasazují sandály J. Kemp Serón leží nadaleko říčního břehu. A příšerně tu fouká. Položit na zem tywek či tropiko od stanu není vůbec jednoduché. Vlastně všechno, co není přivázané nebo zatížené, se v následujícím okamžiku ocitne na druhé straně kempu…

 Intermezzo – Vaření v kempech: V celém národním parku je přísný zákaz zapalovat jakýkoliv oheň a to včetně vařičů. Pro vaření je v kempu určeno jedno konkrétní místo. V menších kempech vojenský stan, v něm pár stolů a lavic. Ve větších kempech je k tomu určena místnost ve správní budově. Potíž je v tom, že u stolů se musí během pár podvečerních hodin vystřídat celé osazenstvo kempu, což běžně činí 100 až 200 lidí. Je to tak trvalý boj a snaha urvat nějaké to místo u stolu

Den druhý – do kempu Dixon: 18km, 550m nahoru, 530 dolů. Počasí stále nádherné. Celá cesta vede nekonečným údolím řeky Rio Paine. Vpravo pod sebou máme řeku. Za ní nevysoké hřebeny kopců. Nalevo už se začínají zvedat první hory masívu Torres del Paine. První zajímavost nastává v místě, který jsme pracovně nazvali Chilcout I. To podle bájného aljašského zlatokopeckého průsmyku. Stoupáme do jednoho takového horského sedla

Intermezzo – Fouká: Teprv tady zjišťujeme, že dosud vlastně nikde nefoukalo. V úzkém hrdle horského sedla nabírá vítr prohánějící se volnou krajinou sílu vichřice. Co není velmi důsledně upevněno na batohu či hlavě / těle, lítá všude po okolních stráních. Poryvy přichází zcela nečekaně a bez varování. Mohou nastat dvě situace. Pokud má poutník v okamžiku nárazu obě nohy na zemi, stačí se zapřít hůlkama a ustojí to. Pokud zrovna dělá krok a má jednu nohu ve vzduchu, ocitne se v následujícím okamžiku o půl metru vedle původního stanoviště J. Chodím většinou poslední a tak se mi často naskytne zajímavý pohled. Přede mnou kráčí 5 lidí, kteří náhle všichni jako na povel udělají úkrok stranou. Komické!!!

Slunce se už sklání k obzoru, když spaříme cíl dnešní cesty – kemp Dixon. V místě, kde řeka Rio Paine opouští 9 km dlouhé ledovcové jezero, je kemp umístěn na loučce na břehu jezera. Moc krásné místo! Dáváme vítězné pivo. Tady už mají jen třetinky ve skle – jedno přijde opět na 200. Asi nejdražší pívo, které jsem dosud kde pil… J

Den třetí – do kempu Perros: 11,5km, 450m nahoru, 90 dolů. Uprostřed noci mě probudí bušení deště do plachty stanu. Je to tu – po dvou nádherných dnech Patagonie ukazuje svou druhou tvář L. Po snídani na chvíli déšť ustane. Nicméně balíme zcela promoklé stany. A dekagramy, které jsme ulehčili batohům spotřebováním části zásob, nahrazuje hmotnost zabalené vody…L. Dnešní cesta vede úzkým údolím říčky Rio de Los Perros. Je to jen 11 km, ale celou cestu do kopce. Stále jsme ještě v pásu lesů. Občas prší, občas přestane. Jak plyne čas k večeru, deště pomalu ubývá. Cestou míjíme parádní kaňon s mohutným vodopádem. Ihned rozvíjíme teorie, zda by to Aničky Filip dal (tj. zda by bylo reálné vodopád sjet (skočit??) a pak pokračovat proudem valícím se úzkou průrvou ve skalách..).

Intermezzo – běžci a komerční výpravy. Už párkrát nás předběhli nějací běžci. Záhy jsme zjistili, o co jde. „O“ Trek lze absolvovat několika způsoby. Ten nejméně komfortní jsme zvolili my – správní česi: vše s sebou na zádech. Lze si koupit místo v komerčním stanu. Anebo místo včetně károšky a spacáku. A také včetně plné penze – večeře, snídaně a balíček na další den. A právě tyto služby zajišťují běžci. Ráno připraví svým ovečkám snídani a pak je vyšlou na trasu. Uklidí po snídani, sbalí spacáky, madrace. Naloží si na záda nějakých 20 kilo a vyběhnou. Někde v půlce cesty své ovečky předběhnou a pokračují v rychlém tempu do dalšího kempu. Zde nachystají stany a večeři, aby ovečky byly spokojené. No proč vlastně né..?? JJ

Konečně se objevuje předcíl dnešní cesty – moréna laguny Los Perros a nad ní konec stejnojmenného ledovce. Na moréně – jak jinak – fičí jak do.. ..však víte kam J. Do kempu zbývá už jen 15 minut cesty. Stany jsou schované před větrem v posledním lesním porostu. Kousek nad kempem už vegetace končí. To nás ale čeká až zítra

Den čtvrtý – do kempu Passo: 8km, 700m nahoru, 700 dolů.                                                                  

Čeká nás náročná etapa – 16km do kepu Grey. Cestou musíme překonat nejvyšší místo treku – John Gardner Pass – Chilcout II - 1.180 m.n.m. To samo o sobě nevypadá nijak hrozně. Je tu ale jiný problém – předpověď počasí. Prakticky celý den má cát.. L. Krátce nad kempem opouštíme hranici vegetace a ocitáme se v království skal, hor a kamení. Ještě neprší. Ale pohled vzhůru dává jasně najevo, že to bude otázkou několika desítek minut. Hory nevidíme, pokrývají je těžké černé mraky. Každou chvíli se tam přežene dešťová clona. A tam úplně nahoře zcela evidentně sněží. Stoupáme podél horského potoka. Vpravo od nás lze tušit velký ledovec. Nevidíme z něj ale prakticky nic. Už prší. Chvíli před námi, chvíli na nás, chvíli za námi. Chvíli sněží, chvíli ne. Takový správný blázinec. A samozřejmě – fouká. A protože v Patagonii fouká z 99% od západu, jdeme celou dobu přímo proti větru. A jak tak fouká a prší, tak… …ano, pomluvy nekecaly. Fakt prší vodorovně. Konečně!! Malá hromada kamení s tyčkou – John Gardner Pass. Na nějaké oslavy ale není pomyšlení. Vítr tu dosahuje největší síly. A dešti odolávají jen svršky z toho nejlepšího Goretexu. Vše ostatní, kde výrobci uvádějí 10 či 20.000 mm vodního sloupce je dávno promáčené..:(.

(foto 07)

Překonáním sedla se „otevírá“ pohled na úplně jinou scénu. Vidět není skoro nic, lze jen tušit: obrovské údolí, odhaduji 2km šířky a mnoho km délky. A to celé je zaplněné ledovou řekou. Ledovec Grey – součást patagonského zalednění. Škoda, že nic nevidíme – musí to být úžasný pohled!

Sestoupíme pár set metrů kamenitou pustinou a dosahujeme hranice lesa. To má dva důsledky. Jsme trochu chráněni před větrem a deštěm. To je plus. Mínus spočívá v tom, že strmá hliněná rozblácená stezka mezi stromy je na mnoha místech téměř neschůdná. A tak…………

Intermezzo – Akce „Z“: …….. a tak nastává akce „Z“. Složky Lidové Fronty kdysi pořádali akce „Z“. To uvědomělý občan ve svém volnu, nejčastěji v sobotu, šel dobrovolně a „Z“adarmo zkrášlit své okolí. My to také absolvovali „Z“adarmo, i když „Z“adarmo to rozhodně nebylo. „Z“ totiž v tomto případě znamenalo cosi jiného – „Z“áchranu LL

Scházíme lesem po kluzké křivolaké stezce. Asi ve 12 hodin na jednom místě míjíme dvě výletnice. Známe je už pár dní, vždycky se potkáme večer a ráno v kuchyni. Paní – jmenuje se Cloe - sedí v trochu nezvyklé poloze v prudkém svahu na kmeni padlého stromu a o kmen dalšího se opírá. Její společnice – guid jménem Brigitte – se nad ní sklání a cosi spolu řeší. Anička se spíše ze slušnosti zeptá, zda je všechno v pořádku. Nó… až tak úplně ne. Cloe si před pár okamžiky zvrtla kotník a teď se na něj vůbec nemůže postavit. Pozorněji si Cloe prohlédneme: obličej bílý jak stěna, modré rty a třesoucí se brada. Sakra - tak tohle není vůbec, ale vůbec dobré. Cloe je evidentně v lehkém šoku L. Máme s sebou naštěstí dvě doktorky a hasiče záchranáře. Tak rychlá první pomoc. Udržet v těle minimálně potřebné množství tepla. Cloe zabalit do spacáku a stříbrné fólie. Anička kontroluje kotník. Na zlomeninu to nevypadá, ale jakýkoliv samostatný pohyb je nemožný L. A k tomu stále leje jak z konve L. Poloha, ve které Cloe sedí / leží, je špatná. S námahou jí přemístíme asi o 10 metrů dále na jediné trochu rovné místo. Na karimatku, do spacáku a do žďáráku. Ze stanového tropika postavíme provizorní přístřešek ve snaze ochránit Cloe před padající vodou. Tak to bychom měli. Ale co dál..?? Rychlá analýza situace: 500 výškových metrů pod námi a 2 km vzdálená je stanice Rangerů. Kemp Grey, kde bychom dnes měli nocovat, a odkud by mohla přijít hypotetická pomoc, dalších 6 km. Velký dopravně obsluhovaný kemp Paine Grande dalších 11 km. Ať to počítáme zepředu či zezeadu, jedno je jasné: jakákoliv pomoc zvenčí může dorazit nejdříve pozdě večer. Pokud je nějaká pomoc vůbec reálná. Situace je vážná. Nikdo to ještě neřekl, ale tady nejde o bolest, či o zdraví. Tady jde skutečně o život……….

Jak to vlastně všechno proběhlo v následujících hodinách? Část naší skupiny vyráží s batohy do rangerské stanice: odnést věci, informovat Rangery a pokusit se NĚCO zařídit. Část zůstává na místě. Vaříme čaj, něco malého k jídlu. Snažíme se udržet jakousi náladu. Jak tam stojíme mokří a bez pohybu, i my se pomalu začínáme třást zimou..  Asi za tři hodiny se objevuje první Ranger jménem Mauricio. Anglicky umí jen pár slov. A tak Brigitte nám ze španělštiny překládá do angličtiny. Potvrzuje bohužel to, co jsme tušili – žádnou pomoc sem dnes není možné dostat. Mauricio přinesl zdravotnický materiál, velkou nožní dlahu a francouzské hole. Celkem zkušeně nohu zkontroloval, převázal a kotník zafixoval do velké dlahy. Sbalíme všechny zbylé věci a Cloe se s pomocí holí zkouší vydat na cestu. Terén je ale tak neschůdný a bolesti tak velké, že se pohybujeme rychlostí 10 metrů za 10 minut. Všichni moc dobře víme, co to znamená…

(foto 08)

Zatímco nahoře probíhají přípravy na cestu, Broněk si dává druhé kolo cesty do rangerské stanice a zpět. Ve stanici objevil „páteřák“: jakási nosítka, na kterých lze přepravovat zraněné osoby. Ve tři čtvrtě na čtyři je konečně zpátky. Cloe, zabalená ve spacáku, je přikurtována k nosítkám. Dorazil i druhý Ranger. Je nás tu tedy pět chlapů a Brigitte. Tak snad to dáme… Je čtvrt na pět, když se vydáme na cestu. Představa, že nosítka poneseme, vezme za své asi po 20 metrech. Na úzkou a neschůdnou stezku se zkrátka náš transport nevejde. A tak na řadu přichází jediná a poslední možnost – saně. Dva chlapi vepředu, tři vzadu. A nosítka táhneme, vlečeme, strkáme, brzdíme… Z kopce dolů to ještě jde, pomáhá nám gravitace. Cestou ale musíme zdolat několik krátkých prudkých výšvihů. Některé mají 20, jiné 200 metrů. „One, two, three – go!“. 50 cm pohybu. „One, two, three – go!“. Dalších 50 cm pohybu. Docela šílené. Další překážka se objeví asi po dvou hodinách transporu – ledovcová řeka. Asi 15 metrů široká. Stav vody je naštěstí nízký a řečiště plné malých i velkých balvanů. I tady to půjde… Šlo, i když mnozí z nás šlapou po holeně ve vodě L. Zbývá posledních 500 metrů ke stanici. Jen 500 metrů, ale stále do kopce L. Je čtvrt na osm, dvoukilometrový transport trval přes tři hodiny. Veliká úleva se rozlije každým coulem těla. Cloe je uložena do chaty do postele, kde jí Anička poskytne další nezbytný zdravotní servis…

Do kempu Grey jsou to další dvě hodiny cesty. Rozhodnutí je rychlé a jasné – dnešní noc strávíme tady. Druhý Ranger odchází, zůstává tu s námi jen Mauricio. Útulnou místnost Rangerů 5 x 4 metry ten večer okupuje 7 lidí. Má to jednu výhodu – nad rozpálenými kamny pomalu sušíme vše, co jsme během dne promočili: oblečení, boty, batohy, spacáky. Mauricio jako hrdina – Hero - od nás dostane medaili v podobě Fidorky na šňůrce. A taky na památku samolepku Horoklubu J Spíme v ložnici se šesti postelema, které tu jsou k dispozici právě pro takovéto mimořádné události. Byl to velmi náročný a dlouhý den. Usínáme s dobrým pocitem, že jsme možná zachránili lidský život..

(foto 09)

Den pátý – do kempu Paine Grande: 17,5km, 500m nahoru, 930 dolů. Ráno sbalíme a oblékneme SUCHÉ věci. Paráda!! Loučíme se s Mauriciem, Cloe a Brigitte. Napadá nás jen jedna otázka – může vůbec v této větrné loterii přiletět a přistát vrtule? To už ale není naše starost. Kolem deváté se vydáváme na cestu. To včerejší zdržení mělo jednu výhodu. Počasí se přes noc umoudřilo a ráno z modré oblohy svítí sluníčko. Za včerejší trable jsme záhy odměněni pohledem na nádherný ledovec Grey. Jdeme podle něj ještě asi hodinu, než mineme jeho čelo spadající do jezera Grey.  Cestou po velmi členitém svahu na břehu jezera překonáváme tři několik desítek metrů dlouhých visutých mostů, které překonávají hluboké soutěsky vedoucí z hor až k jezeru.

(foto 10)

Kemp Grey, kde jsme měli včera nocovat. Jen se zde ohlásíme, že žijeme; což bylo ostatně oznámeno již včera prostřednictvím rangerovské vysílačky. Dáme jen sváču a pivo a pokračujeme dál. Máme před sebou ještě 11km.      

Kolem druhé hodiny odpoledne se ozve typický zvuk: ano – letí vrtule!! A za pár desítek minut zpět. Zdá se, že  všechno nakonec dopadá dobře JJJ                                                  

Intermezzo – profil trasy, náročnost. Délky tras a výškové metry etap nejsou vůbec nic vyjímečného. Při výstupu na nějaký alpský kopec se zdolává násobně více. Ale… tady působí tři faktory. Jdeme den po dni prakticky bez odpočinku. Na zádech nelehký ranec. A vlastní stezka je velmi náročná: kameny, kameny, kořeny, kameny. Téměř každému kroku je nutné věnovat pozornost, což postupně a nenápadně odčerpává síly. Ačkoliv to vlastně nemělo činit větších potíží, měli jsme toho nakonec všichni docela dost. A vždycky jsme se už těšili na dlouhý přejezd pohodlným autobusem, ve kterém jsme trošku orazili a posbírali ztracené síly J. A ještě jeden fakt: je jedno, zda se jde 8 nebo 20 km. Nejhorší jsou vždy úplně stejně ty poslední 2 km. To už se jeden vidí v kempu ve stanu, u večeře, u piva. Hlava to vypustí a to je ten zlomový okamžik. Tělo přestane poslouchat, nohy se začnou plést a zakopávat. Je to zvláštní, ale poslední 2 km jsou mnohem delší než ty dva předchozí J

A dnes to dolehlo na mě. Asi v kombinaci Intermezza výše se včerejší nelehkou záchrannou akcí. Dnes musíme překonat 500 metrů vzhůru. Jenže já mám pocit, že zdolávám 5.000. Každý sebemenší výšlap mě zabrzdí, prakticky zastaví. Ploužím se do kopce jak šnek a nepomáhá žádné povzbuzování ani energetické bomby. Bude to dnes zkrátka trochu pomalejší tempo. Konečně zdoláváme poslední – nevím už kolikátý – Chilcout J. A pak už jen 6km z kopce nekonečným údolím, které ústí do Lago Pehoé. Na jeho břehu je dnešní cíl – kemp Paine Grande. První kemp už na trase W-Treku. A podle toho vypadá. Veliká správní budova s mnoha desítkami postelí. Na břehu lodě, které zásobují kemp a dopravují sem hordy turistů. V kempu více než stovka žlutých a oranžových komerčních stanů. Jaký kontrast s kempy na zadní straně „O“ Treku..

Den šestý – přes Mirador Britanico do kempu Los Cuernos: 23km, 870m nahoru, 840 dolů. Máme před sebou nejnáročnější etapu. Půl noci leje. Ráno mraky trochu ustoupí a nad horama nad kempem se vyklene parádní duha J. Než posnídáme a sbalíme, vyleze sluníčko. Odhalily se nám i vrcholky centrálního masívu Paine Grande. Vypadá to na velmi přívětivý den J.

Tento stav trvá skoro celou hodinu. Pak už pohled zpět na západní obzor prozradí, že se to vyvine trochu jinak. Trvá to necelou půlhodinu a přijde první vodní clona.  A velmi překvapivě – fičí!! A to se pak v celkem pravidelných vlnách a intervalech opakuje do brzkého odpoledne.

Intermezzo – Mirador Britanico. Na rangerské stanici Italiano necháváme bágly a nalehko stoupáme na druhé nejprofláklejší místo v celém parku. Je to 5,5 km stále do kopce. Stále vzhůru lesem širokým údolím podél ledovcové řeky Rio Del Francés. Asi v půlce je jedna vyhlídka – Mirador Francés. Tady dokonce chvíli svítí sluníčko a je něco vidět. O pár desítek metrů výše už se to kazí; chvílema prší a všechny vrcholy okolních hor jsou zahaleny mraky. Ještě kousek a výstup na malou skalku; stále uprostřed údolí. Mirador Britanico. Cože..? Tady..? Tohle..? Si asi dělaj pr.el L. No fakt – cesta dále uzavřena, vstup zakázán.. Něco tu ale nehraje: na dřevěné informační tabuli, které nás provázejí celý trek, je vlastní Mirador označen ještě o kilometr dál a dvě stě metrů výše… Zřejmě někdy v minulosti se chodilo až tam. Trochu smutné ale je, že tuto informaci se nikde nedovíte. A tak na vyhlídku denně míří stovky turistů aby se tu dověděli, že jsou tak trochu podvedeni a ošizeni…. LL

(foto 11)

Zbývá posledních 6 km do kempu. Cesta nás v jednu chvíli zavede až na samý břeh jezera Nordenskjöld na kouzelnou pláž. Ta je pokryta naprosto pravidelnými do hladka ohlazenými oblázky frakce 16-32. A přesně půlka je bílá a půlka černá. Ani ve stavebninách by to tak parádně nenamíchali J. A příšerně fičí. Cestou pozorujeme časté trychtýřovité víry; jakási miniaturní tornáda, která nasávají vodu z hladiny jezera. A pak přichází obrovský poryv větru. Ten z hladiny jednoduše sebere vodu, vytvoří clonu z vodní tříště, a v příštím okamžiku jí vyvrhne na břeh. Ano – tam, kde stojíme J

Intermezzo – Patagonský expres. Tenhle pojem jsem někde zahlédl už při studiu během příprav. Této noci jsme měli tu čest se sním seznámit. Do teďka mnohokrát foukalo. Dost foukalo. Foukalo i fakt hodně. To jsme ale ještě nevěděli , co přijde… To takhle jeden leží ve stanu. Z dálky se ozve podivný zvuk – asi jako když se blíží vlak. Trvá to jen pár vteřin a expres je tu. Náraz do plachty stanu. Vnitřní objem stanu se pod náporem vichru zmenší asi o polovinu. Ohnuté tyčky se narovnají a ty, co mají být rovné, se ohnou. Jedinec se mimoděk přikrčí v očekávání věcí příštích. A nic - je klid. Na pár minut. A znovu… A znovu.. A takhle skoro celou noc. Moc jsme toho dnes nenaspali. Ráno vylézáme s obavami ven a zkoumáme následky nočního živlu. Všichni jsme se shodli na tom, že je téměř vyloučené, aby to plachty, švy a tyčky stanů bez úhony přežily. Ale světe div se – všechno vydrželo. Jen pár ohnutých tyček jsme opatrně narovnali. Tak tohle je pro výrobce a typ stanu veliké vyznamenání!!!!

Den sedmý  – do kempu Chileno: 12,5km, 660m nahoru, 340 dolů. Dnes trochu volnější etapa. I počasí se umoudřilo a tak chvílema je to i na tričko. Můžeme tak cestou pozorovat blízké i vzdálené obzory. A další geologické zvláštnosti. Ve 2/3 cesty se připojujeme na nejfrekventovanější dálnici celého parku. Ještě překonat místo s názvem Silla de Viento či Windy Pass. Ano – Větrné sedlo; jak trefné!! A už vidíme správní budovu kempu Chileno. Tradiční točené pivo, večeře. Dnes trošku slavnostnější večer – Háša slaví narozeninky J. A tak zcela vyjímečně urazíme 3 flaše červeného J. Na dlouhé sedění to ale není: je chladno a zítra čeká opět náročný a bohatý den…

(foto 12)

Den osmý  – přes Mirador Torres do cíle – Welcome Centr: 15km, 630m nahoru, 320 dolů. Vstáváme ve 4 hodiny. Polknout tyčku, zabalit to nejnutnější. V půl páté vyrážíme na cestu. Jako desítky dalších nadšenců chceme vidět ranní slunce na stěnách věží Torre Central. Ty se nacházejí 5 km a dvě hodiny cesty výše, nad Lagunou Torres. Jde o nejznámější Mirador celého národního parku, který nechybí na žádném turistickém letáku či publikaci. Denně sem zavítají stovky návštěvníků.. Celou cestu údolím řeky Rio Ascencio. Zhruba v půli cesty končí vegetace. Druhá půlka až na vlastní morénu laguny je už náročnější a zadarmo to není. Ale v půl sedmé, přesně podle itineráře, jsme na místě. Zalézáme za jeden z velkých balvanů ve snaze ochránit se před studeným větrem. A čekáme. To vycházející slunce ale není vidět. Vrcholky okolních hor jsou již tradičně zahaleny mraky. Ze známe trojice věží Central, Norte a Sur vidíme tak 2/3 výšky. Pohled na oblohu potvrzuje, že v nejbližích minutách a hodinách to lepší nebude. Pobudeme ještě půl hodiny, pár fotek a návrat.

(foto 13)

V kempu dáme snídani a vše pobalíme. Zbývá poslední část Treku – 6 km z kopečka do Welcome Centr, odkud nám ve tři jede bus. …Máme to za sebou. V nohách 120 km, 4.700 m nahoru a totéž dolů. Krásný čundr zakončíme jak jinek – točeným El Calafate J

Pak už jen 2,5 hodiny cesty (kterou všichni prospí) a poslední noc v Puerto Natales. Zítra nás čeká dlouhý přesun a tak sedíme dlouho, dlouho do noci, a trávíme zážitky uplynulých dní..

 

Cesta na Jih II

Potřetí a naposled časně z rána na terminálu v Puerto Natales. Před námi 770 km a více než 11 hodin cesty. Na jakési Transpetrol musíme vystoupit a přestoupit na jiný bus. No snad na nás zbyde místo.. :). Kolem poledne po asi 5 hodinách cesty přijíždíme na seřadiště trajektu přes bájný Magallanův průliv. Jsme pár desítek metrů od břehu a vše se tváří dobře. Využíváme přestávky a jdeme se provětrat.

Intermezzo - krajané. Vystupuji předními dveřmi. Před námi stojí jakýsi kamion a na rezevním kole umístěném na zádi má českou vlajku J. Hele – krajani!! Obejdu vozítko… …a nevěřím vlastním očím: Tatra II na Cestě kolem světa!! Už Tatru I jsem tehdy pozorně sledoval a doma měl malý plechový model. A tady stojí přede mnou v plné kráse Dvojka - její následovnice. Asi čtvrt hodiny tlacháme s řidičem a některými členy posádky. A protože jsem zvídavý, oblezu Tatru zvenku i zevnitř J

A pak už smočím nohy ve vodách průlivu. Doslova. Jedna vlna je větší než ostatní a tak mám vodu až nad boty J. Fouká. A průlivem se valí velké vlny. Začíná se vkrádat červík. Jsou dvě hodiny. Fouká a průlivem se valí velké vlny. Tři hodiny, čtyři hodiny. Fouká a průlivem se valí velké vlny. Trajekt nikde. A k dispozici není ani jedna jediná informace L. Pět hodin odpoledne. Konečně odněkud zazní, že snad v 18:00 by mohlo něco přijet…

Přijelo. Po nekonečných 6 hodinách čekání jsme na palubě a můžeme urazit těch 4,5 km, které nás dělí od posledního cíle naší cesty: Tierra del Fuego – Ohňová země!

 

Ushuaia - Fin del Mundo

Tak jdeme do finále. No – jdeme… Po více než dvou stech kilometrech po svých s plnou polní se nám už na místní treky nedostává nadšení. A tak poslední dva dny na tzv. Konci Světa jsou spíše turisticko odpočinkové.

V Ushuaia potkáte Konec Světa na každém kroku. Všude se tím tady chlubí L. S tím Koncem Světa je to ale dosti složité. Řekněme, že je to nejjižněji položené velké město na světě, kam vedou silnice a dá se tam dojet autem. Neboť: naproti přes Beagle kanál je městečko Puerto Williams, původně vojenská základna. Jenže ta už je na chilském území a tak se o tom nemluví. A dá se tam dojet jen lodí. A dál na jih? Několik dalších větších či menších ostrovů. A pod nimi konečně souostroví Capo de Hornos, na jejímž nejjižnějším ostrůvku, se na jeho nejjižnějším výběžku nachází bájný Mys Horn! Zajímavé. Na mapě není nijak vyznačen. Z Ushuaia vzdálen necelých 150km, což je v patagonských měřítkách prakticky za rohem. Hledal jsem nějaké nabídky výletů. Ale vůbec vůbec nic…

(foto 14)

Poslední den pobytu si půjčujeme 7-místné auto a jedeme na výlet po svých. Zkoušíme najít tučňáky. S těmi to ale není vůbec jednoduché. Nabízí se výlety za cca 200USD. Samotný jednotlivec na vlastní pěst prakticky nemá šanci. Je to jeden velký bussines L. Jedeme na jihovýchod po šotolinové cestě nějakých 60 km na místo, kde by se snad mohli ti legrační tvorečci nacházet. Samo s sebou – není tu po nich ani vidu L. A tak aspoň kilometrovou procházkou obejdeme dlouhý poloostrov. Cestou zachráníme z rybářských sítí dva statné mořské ptáky. Nalézáme – aspoň se domnívám – obratel z velryby. A posbíráme na památku něco schránek mořských mlžů, kterých tu leží stovky a tisíce. Šotolinová cesta pokračuje ještě dalších asi 60 km. A to je skutečně nejzažší místo, kam se dá dojet zpevněnou cestou po čtyřech kolech.

To je ale pro nás už moc daleko a tak obracíme pozornost na druhou stranu. Vracíme se přes Ushuaia a pokračujeme dalších 20 km na západ směrem k chilským hranicím a národnímu parku Tiera del Fuego. Přes koleje vláčku bývalé trestanecké kolonie a nejjižnější poštu na světě (která navzdory hordám turistů zavírá ve 4 hodiny), dorážíme až na samotný konec silnice. Dál už to autem opravdu nejde. Jen hory a moře. Ještě cca 1,5 km po turistické značce k malému majáku na pláži. Dále vstup zakázán. Jsme na skutečném oficiálně přístupném Konci Světa! Vylezu na maják a vylepím poslední samolepku Horoklubu. Tady na Fin del Mundo!!!

(foto 15,16)

 

Cesta zpět

Vstáváme v 6 hodin. Poslední snídaně. A už scházíme z kopce dolů na Bus terminal. Na východě vychází pohádkové slunce. Celé hory parku Tierra del Fuego na západě pokryl v noci čerstvý sníh. Nastupujeme do posledního Bus Suru. Cesta do Punta Arenas bude trvat nějakých 11 hodin. Celkem máme před sebou více než 60 hodin cesty. Teda snad „jenom“ 60. Čeká nás totiž poslední dosti adrenalinový zážitek – trajekt přes Magallanovu úžinu. Rezerva na letišti činí nějakých 6 hodin. Je to hodně nebo málo? Už víme, že to vůbec dosti být nemusí..L. Rosničky předpovídají na kanálu nějaký vítr. Jaký bude? Slabý, silný, nejsilnější? Když dorazíme k průlivu, zdá se nám, že fouká úplně stejně, jako před třemi dny. S napětím čekáme vývoj dalších událostí. A pak se objeví – trajekt! A jede!!! Veliká úleva se rozlije tělem i duší J.

A pak už jen: 6 hodin na letišti v Punta Arenas. 2 hodiny letu do Santiago de Chile. Zde dalších 5 hodin. Dlouhých 11 hodin přes velkou louži do Madridu. Zde dalších 6 hodin. A pak už jen směšné 2 hodiny do Práglu. Jsme doma!

 

Cíle

Lama – ano, jsou všude

Kondor – no myslíme si, že jsme jich pár viděli a snad i vyfotili

Tučňáci – stovky. Ale jen umělých v krámcích se suvenýry L

Pásovec – přestože Broněk tvrdí, že pásovčích cestiček jsme viděli spoustu, toho vlastního malého obrněnce jsme nezahlédli…

Jižní Kříž – ano. Je jasný a krásný. A chápu, proč se v dávných dobách stal kompasem mořeplavců a objevitelů, a proč je dnes na vlajkách několika států světa J

Žulové věže a skalní jehly – ano. Počasí bylo milostivo a nechalo nás obdivovat něco, co jiným často zůstane zcela skryto

Ledovce – pohled na mohutnou ledovou řeku ledovce Grey patřil asi k nejpůsobivějším dojmům celé expedice

Počasí – nejsou to pomluvy J. Během čtvrt hodiny zažijete pálící jižní slunce i dešťovou smršť s vodní clonou. Fouká. Vlasně všude a skoro pořád. Nejčastěji ve zcela neočekávaných prudkých poryvech. A nejvíce v úzkých hrdlech horských sedel a na morénách ledovcových jezer

Magallanův průliv. Ano – dal o sobě vědět, jak popsáno výše. Museli to tehdy být neskuteční blázni, když na těch plachtových skořápkách proplouvali tím nekonečným bludištěm…

Fin del Mundo. Ale jó – vytěžili jsme maximum, co se dalo J

 

Epilog

Suma sumárum:

30.000 km letadlem; 2.800 km busem; 350 km autem; 8 km lodí.

..a k tomu 200 km po svých s ranečkem na zádech. Ranečky měly mezi 16 a 20 kg podle toho, kolik zbytečností obsahovaly J

Je to zcela neuvěřitelné, ale během celé cesty se nevyskytl jediný zádrhel. Všechno - den po dni, hodinu po hodině - naklapalo tak, jak jsme si naplánovali. Bylo to náročné. Co se hor týká, nebylo zde nic, co by nás nějak udivilo či ohromilo. Máme zkrátka už za sebou pár vysokých a krásných kopců. Dolomity jsou celkově hezčí hory…

Ale o tom to tady nebylo. Řekl bych to asi takto: více než kdy doposud platila pravda, že Cesta je Cíl. Nečekat až TAM dojdu a až TO spatřím, ale užít ty hodiny a kilometry během cesty. Nepospíchat a stále koukat kolem sebe. Vnímat detaily, které při spěchu a zaměření se na TEN cíl člověku uniknou.

Těch 22 dní ve společnosti přátel za to stálo… JJJ

(foto 19)