Spigolo del Velo

Je půlka ledna 2022. Míříme do severoitalské provincie Trentino – Alto Adige, do městečka Fiera di Primiero. Tenhle název asi moc lidí nezná. O 15 km výše je jiné středisko – San Martino di Castroza. To je určitě už název známější. Je to největší a nejvýznamnější město dolomitské skupiny Pala. Prolezl jsem už v Dolomitech ledacos, ale v těchto končinách jsem dosud nikdy nebyl. A tak jsem byl velmi zvědav, co mě tady čeká.

V pozdním odpoledni parkujeme před hotelem Mirabello. Vylezu ven, protáhnu kosti a rozhlédnu se kolem. První, co upoutá mou pozornost, je výrazná – až monumentální hora na sever od města. No bude ještě dost času zjistit, copa to je.

O den později sedím v hospodě na horní stanici lyžařského vleku Tognola. Za sebou dvě hodiny lyžování po absolutně prázdných sjezdovkách a ještě před polednem místy po čerstvém manžestru. :) V ruce jedno točené, nad hlavou blankytné nebe a sluníčko. Dokonalé!!

Z terasy restaurace koukám přes hluboké údolí na protější horský hřeben. Je to nejzápadnější a zároveň nejvyšší část skupiny Pala. Rychle spouštím Mapy CZ a zkoumám terén. Přede mnou defilují zleva doprava: Cimon della Pala; hora nazývaná pro svůj tvar italský Matterhorn. Za ní trochu schovaná Cima della Vezana; s 3.192 metry nejvyšší vrchol skupiny Pala. Kousek vpravo Cima della Rosetta, kam se dá dle mapy skoro vyjet lanovkou. O kousek dál trůní mohutný masív hory Pala di San Martino. A úplně napravo, na kraji horského řetězu, vyrůstá nad údolí nádherné dvojvěží: Sass Maor a Cima della Madonna. Nádhera!!

Lyžování je báječné. A stejně parádní tu budou i letní aktivity. Oblast si říká o návštěvu. Zbývá jen vymyslet co, kdy a s kým. :)

Co. Bloudím po webu a shromažďuji informace. Možnosti aktivit – jako v každé dolomitské oblasti – jsou nevyčerpatelné. Od kola, přes horské kolo, VHT turistiku, ferraty až po lezení v nejrůznější obtížnosti. Už ani nevím, jak jsem se k tomu dostal. Najednou v jednom odkazu čtu:

„Cima della Madonna se stala známou v horolezeckých kruzích díky cestě Schleierkante V+, která je často popisována jako jedna z nejkrásnějších cest ve střední klasifikaci v Dolomitech, ne-li v celých vápencových Alpách“. No co to toto..?? Rychle nalistuji topo a pár doplňujících informací. To dáme. :)) Je rozhodnuto. Nosný cíl Expedice 2023 máme, zbývá jen doplnit omáčku..

Termín stanoven na první zářijový týden. Nakonec půjde jen o miniexpedici ve čtyřech: Broněk, Jířa, Háša a já. Nedlouho před startem přišlo velmi diplomatické sdělení od Jíři. Cituji: „..mně se to trochu zkomplikovalo :o(.  Dostal jsem nabídku jet v termínu 6.-17.9. na Kalymnos, což je pro mě velice lákavé.  Dali byste to i beze mě?“. No co s tebou chlape?? Rozhodnout se musí Broněk, který zas za sebou potáhne dva nevyvaděče. :( Naštěstí se k tomu postavil čelem a tak již nic nebrání odjezdu. :)

Startujeme 6. září brzy po ránu. 9-tihodinová cesta probíhá v poklidu. Abychom se dostali do cílové destinace, musíme přejet Passo Rolle – nejvyšší průsmyk skupiny Pala. Na sedle zastavujeme. Byl jsem tu už 2x v zimě a to vždy kolem poledne. Teď je skoro 7 hodin večer a svahy hor jsou nasvětlené nádherným západním zapadajícím sluncem. Nad námi se tyčí Cimon della Pala. Někde jsem pak přečetl, že je to jedno z nejfotografovanějších panoramat v celých Dolomitech. Zbývá už jen 25 km dolů z kopečka do kempu Castelpiestra. Stan stavíme už za svitu čelovek, stejně tak probíhá večeře. Žádné dlouhé ponocování – čekají nás tři náročné dny..

Vstáváme v půl sedmé. Venku docela chladno a všude veliké mokro od rosy. Kempová loučka je ještě celá ve stínu. Okolní hory už ale osvětluje ranní slunce a nad horami obloha bez jediného mráčku. Vypadá to dost dobře!

Pouze tříčlenná expedice mě nakonec inspirovala ke zcela soukromé aktivitě. Vymyslel jsem, že zas po mnoha a mnoha letech vystoupám kolmo (rozuměj na kole) na dolomitský průsmyk! Najíst, obléknout a v půl osmé startuju. Na Passo Rolle je potřeba zdolat 26 km a nastoupat cca 1.300 výškových metrů. A zatímco stoupám, hlavou mi běží časy minulé. Před 20 lety jsme v Dolomitech byli rok co rok. A během jednoho týdne najezdili po zdejších kotárech i několik set kilometrů. Vzpomínám i na proslulý Maratona dles Dolomites, který jsem měl tu čet jet v roce 2007 a 2009. :) Jsem nahoře. Ani to nebolelo. :) Něco pojím, něco vypiju. Ve stánku pokoupím pár suvenýrků. A ještě postojím u památníku dvou velkých italských cyklistických legend – Gino Bartali a Felice Gimondi. Na dlouhé lelkování ale není čas, v jednu hodinu máme sraz dole pod kopcem. Dolů to jde o poznání snáze. :) Jsem na místě v předstihu. Ulehnu do trávy pod krásně hřejícím sluníčkem a spokojeně usnu….

Broněk s Hášou po ránu chvíli vyčkají, až do kotliny dorazí sluníčko a trochu vysuší okolní skalky. Pak se vydají dle průvodce k nedaleké malé lezecké oblasti. Je to vápencová skála, na jejímž vrcholu trůní pohádková zřícenina Castel Pietra. Broněk naleze do jakési cesty, která je nakonec trochu složitější, než se zdálo od spodu. :( Pak dají ještě něco nevím co. Je už ale čas se vrátit, vše sbalit a vyrazit směrem k určenému místu setkání se mnou.

Všechno funguje. Chvíli po jedné hodině mě budí přijíždějící auto. Začíná druhá část dnešního dne – přesun na horskou chatu Rifugio Velo della Madonna. Nejdřív příjezd na parkoviště k začátku výstupové cesty. To je vám docela zajímavá záležitost. Z různých zdrojů se snažím podle popisu zjistit, kudy se tam vlastně jede. V žádné z map – Google, Mapy.cz apod. není vyznačena příjezdová silnice. Jen čárkovaná čára obvykle znamenající pouze lesní terénní cestu. Nakonec píšu dotaz přímo na chatu, zda je to opravdu ta správná příjezdová cesta, která se dá zdolat obyčejným autem bez čtyřkolky. Paní z chalupy vzápětí reaguje a potvrzuje. Nekecala – je to normální asfaltovaná cesta s hrubým povrchem až k parkingu. V klidu najíst, přebalit a připravit na dvoudenní pobyt tam nahoře. Během příprav máme možnost si poslechnout krásnou dolomitskou symfónii. Pasáčkové a pasačky vedou okolo parkoviště stádo snad 50 kraviček, jejichž veliké alpské zvonce vydávají typické zvonění. :)

Před námi je 900 výškových metrů, tj. okolo 3 hodin výstupu. Jak kličkujeme nejdřív lesem a pak mezi skalami, občas na nás vykoukne. Ano – to je ona. Ona. ONA :)) Před šestou už jsme na chalupě. Dost času vychutnat před večeří dvě točené na terase v záři zapadajícího slunce. Rozmyslet a připravit se na zítra. Předpověď počasí je úplně senzační. Tak zítra!!

Spigolo del Velo. Po německu Schleierkante. Oba názvy se překládají jako „Závojová hrana“. Severozápaní hrana hory Cima della Madonna připomíná závoj Madony, který jí splývá z hlavy na záda. Co nás čeká? Necelých 30 minut nástupu přes céčkovou ferratu del Velo. Pak 420 metrů lezení. 10 či 11 délek. V první čtvrtině II a III. Pak několik délek IV, IV+ a V. Před poslední čtvrtinou jednou V+. A pak už snadno na vrchol III a II. Dle topa 4,5 hodiny lezení. Docela kvapík! Pak 2,5 hodiny sestupu. Z minulých čundrů ale víme, že celkový čas našeho pohybu je vždy delší, než uvádějí podklady. Není ale nutné někam spěchat. Času je dost, počasí nehrozí žádnou katastrofou. V 8 hodin nastupujeme do hory. Je to západní hrana, takže teplota nic moc. Ale už samotný přístup přes ferratu nás dostatečně rozehřál. Lehké dvojkové lezení úzkým komínem nás zavede na samotnou hranu. Náš vrchol teď nevidíme. Zajímavý je ale pohled do údolí. Ranní slunce vykreslí krásný stín vrcholové pyramidy na protější straně údolí. :)

Nejprve trojkovými a pak dvěma pětkovými délkami se dostáváme na první Pfeilerturm tj. vrchol pilíře. Pár metrů slezení / slanění do úzké rozsedliny. Tady začíná nejhezčí část cesty. 100 metrů lezení přes 3 štandy: IV+, IV+, III. Geradeaus kolmo nahoru po nádherné hraně. Naprosto dokonalé!!! Visíme s Hášou ve druhém štandu. Tady se musím trochu zastavit a zamyslet. To když si prohlížím v čem visíme – několik set metrů nad zemí ve vzduchoprázdnu. Metodika. Bezpečnost. Bezpečnost na druhou. Přesné postupy, jak má být instalován a zalepen bezpečný borhák či kruh. A tady? Dvě „staré“ klasické železné skoby, které tu kdosi kdysi zatloukl kladivem. Klasická klasika. Říkám si: každou zimu do toho zateče trošku vody. A led si pak časem hravě poradí s materiálem jakým je dolomit. Dál už raději nepřemýšlím. Každý rok tudy prolezou stovky lezců. A tak věřím, že to bude držet. A navíc – Broněk vždy přidá třetí jistící bod: do hodin, přes hrot, přes vklíněnec. Ono to vydrží. Takže vlastně úplně v poho.  :)

Druhý Pfeilerturm. Opět kousek slanění do sedýlka. Rozsedlinou mezi skalami je hluboko dole vidět jakousi krabičku od sirek. Aha – naše chajda. :) Nástup ze sedla začíná několika nejtěžšími kroky cesty  V+. Broněk chvíli funí a levituje. Stačí ale sáhnout o půl metru dál a je z toho venku…. Na vrchol zbývají dvě délky. Strejda je hrozně unavenej a tak konec cesty musí vyvést někdo jiný. Srdnatě se toho ujme Háša. :))) A pak…. …. A pak už nic. Jen vrchol. Po osmi hodinách od startu z chaty jsme nahoře. Ve vzduchu je lehký opar a pár mráčků, takže viditelnost není úplně echt. Ale i tak. Na východě a severu panorámata Dolomit. A na jihu velikánská díra svažující se zhruba stovku kilometrů až k móři. Nádhera!!!!

Slanění a sestup zcela bez problémů. Jen jsme se dostali na zcela opačnou stranu kopce, než jsem se původně domníval. Dvě točená na terase chalupy v záři zapadajícího slunce chutnají opět znamenitě. :)

Sobota. Dnes je na programu odpočinkový turisticko-ferratový den. Okružní cesta skupinou Pala přes 3 ferraty. Začíná výstupem do sedla Forcella delle Fede. Cestou můžeme sledovat parádní profil dvojvěží Sass Maor a Cima della Madonna se včerejší cestou.

Leonpodium Alpinum – Plesnivec Alpský. Někdy taky zvaný Aplská Protěž. Nejznámější symbol Dolomit a celých Alp. Nevím, zda jsem v uplynulých návštěvách Dolomit špatně koukal, a nebo se tam opravdu moc nevyskytoval. Zato tady jich byly úplné záhony. :)

Áčkovou ferratou se dostáváme do sedla Forcella Stephen. Odsud neznačenou cestou vystoupíme na nejvyšší vrchol dnešní cesty Cima di Val di Roda. V dálce na jihu Fiera di Primiero. Pod námi San Martino di Castroza. O 10km výše Passo Rolle. Nad ním lze pozorovat horské skupiny Latemar a Catinacio. Výhled na ostatní dolomitské skupiny zakrývají Cimon della Pala a Cima della Vezana. A přímo před námi se zvedá monumentální Pala di San Martino. Něco jsem už v předstihu o ní nastudoval. Někudy tam, kam koukáme, vede cesta Grande Pilastro. Asi 700 metrů lezení. 15 až 20 délek. Všechny v rozmezí IV a IV+. Technicky v podstatě jednoduché. Orientačně složitější. Délkou a náročností velmi obtížné. Údaje uvádějí 10 až 15 hodin lezení. Protože se to nedá stihnout za jeden den nahoru a dolů, byl na vrcholu zřízen bivak. Že by výzva…??

Céčkovou ferratou sklesáme 200 metrů do Passo di Ball a míříme na jedno točené na chatu Rifugio Pradidali. Jenže jsme minuli tu správnou odbočku k chatě. Naštěstí. Na cestě jsme už 5 hodin a na dalším rozcestníku zjišťujeme, že na naší chajdu Velo je to ještě celé tři hodiny. :( Další céčkovou ferratou nastoupáme 250 metrů…. …. Na chatu se vracíme právě po 8 hodinách; v nohách máme 1000 metrů nahoru a 1000 dolů. Odpočinkový den jak noha. :)

Pivo a svačinu. Sbalit a rozloučit se s velmi přátelským personálem chaty. Hodinu a ¾ sestup na parking. Přejezd znovu do kempu Castelpiestra. Před třemi dny nás paní recepční varovala, že tu možná v sobotu nebude místo. „Kecá – bába“, mysleli jsme si při pohledu na plochu fotbalového hřiště, kde se kempuje. Dnes po příjezdu jsme rychle pochopili: celá plocha hřiště obsazená stany a bydlíky. Hraje hudba, hoří ohně. Jí se, pije se a zpívá se. Nějaká lidová slavnost? Kdo ví. Plácek na auto a jeden stan se ještě našel. :)

Ráno už jen pobalit a vyrazit domů. Dolomitský trojboj vyšel na jedničku s hvězdičkou. Čtyři dny zalité sluníčkem byly ve velkém kontrastu se vzpomínkou na loňské trable s počasím.

A hlavně – zdolali jsme jednu z nejkrásnějších výstupových cest v celých Dolomitech.

Tak zas příště!! L.