Pietra di Bismantova

Pietra di Bismantova 

(1. až 8.4.2023)

Jako každé jaro, tak i na letošní Velikonoce jsme plánovali výlet na Gardu.  A protože do Arca touto dobou jezdí skoro všichni čeští lezci, my poslední roky jezdíme na jih Gardy, kde není tak narváno a děti to mají blíž do Gardalandu.  Týden před odjezdem se mě ale zeptal Petr Škvára, jestli už jsme někdy byli lézt na Pietra di Bismantova a ukázal mi fotku nádherné stolové hory.  A že prý to je vynýtovaný pískovec a vloni tam byli Děčínáci v květnu a bylo jim tam dost horko, tak jestli tam nechceme zkusit zajet v dubnu.

            Přiznám se, že červíček mi začala v hlavě vrtat, protože na Gardě už jsme byli tolikrát, tak proč nezkusit něco nového.  Na webu jsem našel, že na oblast existuje poměrně nový lezecký průvodce, v jehož popisu se např. píše: “Skalní perla italského regionu Emilia – ohromný kus skály, který se tyčí nad zvlněnou krajinou a nabízí tolik možností sportovních i vícedélkových výstupů. Tady se psala historie, tady je lezení velkolepé.  Tato skála inspirovala nejen mnoho lezců k velkým výkonům, ale také samotného Danta Alighieriho při psaní Očistce.“  Hned jsem tedy průvodce objednal, a když mi po pár dnech dorazil, radostně jím listoval.  Průvodce je rozdělen na dvě části:  vícedélkové cesty na hlavní masiv stolové hory a sportovní cesty na kameny, rozseté v okolním lese, ale i na hlavním masivu.  Navíc jsou v něm popsány i via ferraty, které na tuto horu vedou.  Vytipoval jsem si asi deset zajímavých vícedélkových cest, které by mohly být v mezích našich „softmoverských“ schopností, přemluvil i zbytek výpravy na změnu plánu, Maruška našla na Bookingu ubytování v nedalekém městečku Castelnovo ne´Monti a mohli jsme vyrazit.

            Na apríla, v půl třetí ráno, vyrážíme v osmi lidech naší dodávkou směr Itálie.  Jelikož se naše stolová hora nachází zhruba na polovině cesty mezi Gardou a La Spezií, čeká nás asi 10 hod jízdy.  S několika zastávkami dorážíme do Castelnovo kolem druhé odpolední.  Je tu krásných 19°C ve stínu, tak se hned převlékáme do triček a kraťasů.  Ubytováváme se v apartmánovém hotelu Castelnovo resort, kde nás noc vyšla na jednoho na necelých 20 € i se snídaní.  Po vybalení věcí vyrážíme na průzkum stolové hory.  Pěšky jsou to z města asi 4 km chůze, ale jelikož má vrchol hory nadmořskou výšku 1 041 m n. m., jdeme tam něco přes hodinu.  Začínáme se trochu orientovat, objevujeme konec jedné ferraty a užíváme se krásné výhledy.  Večer hraje v hotelu živá muzika, ale není to náš oblíbený styl, tak zůstáváme raději pařit na pokoji.  Potom si bereme připravené špunty do uší a spokojeně usínáme.

            Nedělní ráno nás vítá teplotou lehce nad nulou, ale snídaně v hotelu, kde si můžeme z vitríny vybrat, co chceme, nás příjemně rozehřívá do nadcházejícího dne. 

Po snídani balíme lezecké věci a přejíždíme autem na parkoviště pod jižní stranou hory (do května se neplatí).  Na sluníčku už je teplota příjemnější, ale ve stínu pořád nic moc.  Broněk s Maruškou a dětmi zůstávají na stěnce Sassopiatto poblíž velkého kamene Moby Dick, já se Šiškou jdeme zkusit první vícedélku.  Z materiálu skály jsme dost překvapeni, trochu to připomíná tvrdý pískovec, místy vápenec nebo tuf. 

Většinou je dost pevný, ale mimo lezecké linie bývá i lámavý a solivý.  Jištění také není úplně blízko, takže jsme z první cesty celkem vyjevení.  Ale na vrchol dolézáme celkem rychle, přezouváme se do sandálů a po turistické cestě scházíme zpět k ostatním.  Se Šiškou ještě zkoušíme jednu těžší cestu, kam pověsil lano Broněk, ale pak už to balíme a vracíme se zpět na hotel.

            V tomto duchu se opakují všechny další dny.  Někdo vždycky leze s dětmi na kamenech a další se mezitím střídají na vícedélkách.  Později za námi ještě přijíždí Deivina s Honzou a Matyáš s Kačkou a Barčou, tak už je nás celkem slušná tlupa.  Když nefouká a svítí sluníčko, tak se dá lézt v tričku, ale na větru a ve stínu je to na zimní bundu.

            Za ten týden jsme vylezli tyto vícedélky:

• Oppio V, RS2/II, 4 SL, 135 m – zvolit tuto cestu na rozlezení a seznámení s oblastí nebyl úplně dobrý nápad.  Převážná část cesty vede komíny, kde jsem si připadal jako v Sasku, a to i díky dost velkým vzdálenostem mezi nýty.  Takto si stupeň RSII a pět hvězdiček rozhodně nepředstavuji.  Takže pokud nejste milovníci Saských klasik, raději tuto cestu vynechte.
• Pincelli-Brianti var. V+, RS2/II, 5 SL, 150 m – stěnová klasika, schovaná v amfiteátru, kde nefouká.   S výlezovou variantou přes malý převísek a parádní pilíř s vápencovými sintry asi jedna z nejhezčích cest této obtížnosti v oblasti.  Varianty mají právem pět hvězdiček.  Celkový dojem z cesty trochu kazí výlez po síti, která drží velký skalní blok.
• Italia ´90 6a, S1/II, 5SL, 125 m – tato cesta vede ve střední části markantní plotnou amfiteátru, ve které je ale několik variant.  Nástup je shodný s předchozí cestou, ale po pár metrech se odbočí doprava (u nýtu je nápis IT 90) a hned první kroky vás celkem slušně prověří.  Po dvou délkách se dostanete pod centrální plotnu, kde ta vaše správná linie nýtů by měla být druhá zleva, ale všechny varianty jsou podobně těžké, tak je to celkem jedno. Z police pod poslední délkou vede cesta sokolíkovým žebrem a potom šikmo vpravo.  Po té má originální cesta odbočit doleva do nehezky vypadajícího koutu za 6b+, ale většina lidí pokračuje stále vpravo Var. Penna za 5b.  Nenechte se zmást první linií nýtů, odbočující vlevo nahoru, to je celkem vytrvalostní Var. Ferroni za 6a, ale traverzujte až do vhloubení, které má být za 5a, ale je také celkem tahavé.  Podle nás opět jedna z nejhezčích cest v oblasti a právem si zaslouží pět hvězdiček.
• Zuffa-Ruggiero VI, RS2/II, 5 SL, 135m – tato cesta vede centrální jižní stěnou a při pohledu z parkoviště vypadá opravdu impozantně, zejména komín ve druhé délce a plotna nad ním.  První délka vede vhloubením za V, které vás dovede pod výrazný komín, který je mnohem lehčí, než vypadá.  Tak pěkný komín jsem už dlouho nelezl, uvnitř je krásně stupovatý a velmi příjemně zajištěný.  Za to ten traverz v plotně nad ním a následující rajbunk mi pětkový úplně nepřišel a navíc byl v parádní expozici.  Následující spárka za VI mi celkem sedla, protože se v tom vhloubení dalo slušně rozkročit, ale trochu tahala.  Výlezové vhloubení už bylo v pohodě, takže celkově další parádní cesta, která má pět hvězdiček opět zaslouženě.
• Diedro UISP VI+, RS1/I, 2 SL, 80 m – krátká sportovní cesta v levé části masivu.  První délka začíná parádními sintry s neskutečnými madly, ale opustit je do zdejších typických oblin, se potom moc nechce.  Výlez z police pře velký nos nad ní, je také celkem slušný oříšek.  Odlez z nosu za VI+ celkem šel, ale ten převislý sokolík nad ním byl zatraceně dlouhý a vytrvalostní.  Takhle těžké VI+ jsem už dlouho nelezl.
• Via degli Svizerri V, RS2/II, 4 SL, 130 m – jedna z nejlehčích cest v oblasti.  První délka začíná ve sportovním sektoru Gare Vecchie Baby, dále již ale pokračuje v horském duchu vhloubením a komínem.  Z vrcholu věže se musí slézt vpravo dolů a lehkým terénem prolézt na poslední štand.  Závěrečná délka vede přes vklíněný balvan v komíně do závěrečné stěny.  Na to, že má tato cesta jen tři hvězdičky, byla překvapivě docela pěkná.
• Montipo-Olmi var. VI, RS2/II, 4 SL, 145 m – další cesta, vedoucí v amfiteátru.  První délky jsou společné s cestou Pincelli-Brianti, ale na konci druhé délky se odbočí pod centrální plotnu.  Třetí délka vede po pravé hrané centrální plotny.  Originální cesta vede následně traverzem po horní polici nad plotnou zcela vlevo, kde následuje poslední délka za A1(6c).  My jsme zvolili výlez Var. Bolognesi VI, vedoucí výrazným komínem v linii cesty.  Musím říct, že to šestkové místo bylo docela poctivé, ale jinak opět pěkná cesta, hodnocená právem čtyřmi hvězdičkami.
• Pincelli-Corradini VI+, RS3/II, 4 SL, 140 m – pro nás poslední cesta v oblasti, vedoucí v sektoru Eremo přímo nad kostelem.  Už nástup k této cestě, plný spadaných kamenů, nás měl varovat.  Nebo hned první délka, plná volných kamenů a druhá, plná hlíny.  Ale když už jsme byli v půlce, tak se nám nechtělo vracet.  Chyba, klíčová třetí délka za VI+ už byla vážně na zabití, díky obrovským volným blokům, hrozícím každou chvíli zřícením.  Poslední délka už šla, ale celkově jsme byli rádi, že jsme to ve zdraví přežili.  Něco tak hnusného a nebezpečného už jsem dlouho nelezl.  Nechápu, jak tomu někdo mohl v průvodci dát pět hvězdiček.

Celkově tedy hodnotím zájezd do této oblasti kladně.  Za šest lezeckých dní jsem vylezl krásných 1 430 m, za což vděčím hlavně Marušce, která většinu času trávila s dětmi na kamenech. 

Pár vybraných cest jsme nestihli vylézt, tak třeba se sem ještě někdy vrátíme.

Jířa