Passo dello Stelvio 2758 m

8. 9. 2023

Jednoho letního večera mi poslal Karlos Šturm ofocenou knihu s popisem cyklistického výletu na Passo dello Stelvio s doprovodným textem, že má novou výzvu. Do této chvíle jsem o Stelviu neslyšel, nicméně už nějakou dobu ve mně bublala touha vyjet si nějakou slavnou etapu cyklistického závodu, třeba Giro d´Italia. Člověk, který vidí fotografie se slavnými serpentinami, tak je minimálně ohromen nebo vyděšen. Já byl nadšen, to je ono. Hned mu odepisuju, že jsem také našel novou výzvu. Renča mi šeptá do ucha něco o magorech.

O Passo dello Stelviu se píše jako o zřejmě nejryzejším, nejvíce vzrušujícím a nejuhrančivějším horském hřišti dostupném pro cyklisty. V době, kdy Itálie ještě neexistovala ve své moderní podobě, chtělo habsburské impérium spojit oblasti se sousedním Tyrolskem. Architekt Carlo Donegani strávil 5 let plánováním svého mistrovského 49 kilometrového díla a pět let trvalo 2500 houževnatým lidem, než je vybudovali. Stelvio bylo oficiálně otevřeno v roce 1825.

Netrvalo dlouho a vypravili jsme se s Karlem okusit krásy Stelvia. Předpovědi byly famózní a teploty letní. Ještě před odjezdem se ptám Karlose, z které strany budeme stoupat, jestli z Bormia, což znamená stoupání asi 1300 m, nebo z Prato allo Stelvia, kdy se silnice kroutí až k vrcholu přes 48 vlásenkových zatáček a udržuje si stabilní stoupání mezi 7 až 9 procenty. Z kempu to pak znamená něco přes 1900 výškových metrů a asi 26 km. Odpověděl hned, že z Bormia by to nemělo význam. Trochu mi zaskočí, ale ani nepípnu, jen si představuju, jak na téměř 2000 m převýšení chcípám. Ne, že bych nejezdil kopce na kole, ale na takovou porci nemám čas trénovat, tak aspoň uvidím, jak mám silnou hlavu.

Po asi 12 hodinové jízdě (díky za buchtu od mámy Karla) dorážíme do kempu Kieferhain v Pratto allo Stelvio, kde se mluví německy. Nějak mi to nejde pod nos, v Itálii němčina, ale alespoň se domluvíme. Cesta nebyla dobrá a jsme oba dost unavení. Kemp je poměrně pěkný a v tuto dobu i klidný. Recepční nás umístí na konec kempu, v podstatě hned usneme.

Kolem 05.00 hod. někde v horách někdo někoho ostřeluje. Popravdě nedokážeme identifikovat proč a kdo, ale jsou to rány jak od dělostřeleckého granátu, až se země otřásá. V kontextu toho, co se děje poslední roky, tak celkem vážně přemýšlíme, že zabalíme a ujedeme. Nakonec ještě klimbnu a vstáváme kolem 05.45 hod. Karel má na starosti auto, tak já vařím. K snídani jsou vajíčka a může se vyrazit. Jedeme takto brzy z důvodu, že se chceme co nejvíce vyhnout ambiciózním motoristům a také se bojíme horka. Dělám si srandu, že je to hned do kopce..., popravdě stoupání začíná hned za vsí. Jsme celkem při chuti, takže 6 procentní stoupání na rozehřátí je pro nás zatím zábava. Je příjemné, že vedle silnice vede několik kilometrů cyklostezka a hned vedle teče Rio Solda. Oba nás to baví, ale co nás nebaví, že občas projede nějaký motorista, což Karel komentuje po svém. Jen se usmívám. Každopádně jednou jsem měl naděláno v kalhotách, když kolem mě v jediném tunelu projely v rychlém sledu 3 motorky. No, bylo to těsné. Projedeme Ponte Stelvio a neúprosně míříme k významné vesničce na trase Trafoi. 

Máme v nohách 600 výškových metrů a to je teprve začátek. Ve vsi u hotelu mají sraz sportovní auta, zejména Lotusy. Já si jdu do hotelu doplnit vodu a sním tyčinku. Pokračujeme a konečně se začíná přiostřovat, což se pozná na velkém množství zatáček, které se odečítají směrem dolů. Už v tuto chvíli si říkám, že prvních 600 výškových metrů je zábava, dalších 600 je dřina a poslední úsek je utrpení. Naštěstí nás trochu podceňuju. Každopádně šlapeme dál, občas někde fotíme, nijak zvlášť se neflákáme, ale nepospícháme. Vybízím Karla, který má v nohách dynamit, aby ho odpálil, ale on jede se mnou, což mi vůbec nevadí, drží mé tempo. Pomalu se nám odkrývá výhled na okolní hory, kterým vévodí Orlter. Co k tomu dodat? Modrá obloha, bílé vrcholky hor a pomalu se začíná ozývat únava. Když dojedeme k 20. zatáčce, tak se před námi zdvíhá závěrečný úsek, který bere dech. Cesta se prořezává skoro kolmou stěnou v serpentinách. Teď už chápu, proč jeden závodník prohlásil, že tento kopec je už moc. Nicméně my se té hlášce celou dobu smějeme a úsměv mě nepřechází, ani když mi Karlos řekne, že do toho trochu šlápne. Jasný, fandím mu. Já jsem v pohodě, tak se prokousávám k vrcholu sám, kolem mě sviští auta a motorky, které se snažím vytěsnit a hlavně jim nevjet do trasy. Zatáčky jsou tak ostré, že je občas nějaké auto nevytočí a na chvíli zašpuntuje cestu. Když jsem v 10. zatáčce, tak zaregistruju zprávu od Karla, že už je nahoře v sedle a předjel všechny, kteří nás v průběhu míjeli. V 8. zatáčce vidím, že mi ten divoch jede naproti. Ačkoliv už mám celkem dost, tak mě jeho přítomnost zavazuje a bez větších okolků šlapu zbývajících 150 výškových metrů k davům, které se nachází v sedle Dello Stelvio. Těžko to popsat, ale poté, co vydechnu, tak mám opravdovou radost. Nejen z těch ušlapaných metrů, ale ta cesta, kdybych pominul auta a motorky, tak byla nádherně vystavená s krásnými výhledy. Fotíme se a podlehnu síle okamžiku, takže si jdu koupit stejně jako Karel dres s nápisem Passo dello Stelvio.

Po dostatečném nasátí atmosféry si to mastíme dolů. Sjezd je stejně působivý jako výjezd. Musíme chvíli zastavovat, abychom nespálili brzdy, protože auta zdržují sjezdy zejména v zatáčkách. Dosvištíme na začátek Pratta, tam je kolona, protože právě provádějí stádo krav městem.

Co dodat? Jsme zdraví, unavení, ale spokojení. Vařím guláš, vařím fazole, pijeme pivo, povídáme o dojmech. Ráno celkem brzy vyrážíme a cesta zpět je o poznání příjemnější. Děkuju Karlosovi za parádní tip, a že to jel se mnou. Bylo to prostě famózní.

*Blahouš*