Ötztálský trek

27.11.2022 09:44
Urkundkolm (3134 m), Mittlere Guslarspitze (3128 m)
říjen 2022
 
Po půlroční pauze opět přistávám kdesi u hlavního hřebene. Radost se mísí s obavami. Koleno po operaci tak nějak asi srostlo. Ale letní Krkonoše mě moc nenaplnily optimismem. Výstupy byly sice dobré, ale sestupy utrpení, děs a hrůza ještě větší než obvykle. Zas na druhou stranu je to Kinderwanderung, mám s sebou manželku, pézetka a psa. Nějak to dopadne.
    První zásadní problém nastal hned ráno při příjezdu do Rakouska. Vzali jsme s sebou jenom trochu rumu s tím, že zásoby alkoholu doplníme místním vínem. Jenže ač je středa, všude je zavřeno. Ono totiž, jak jsem posléze zjistil, Rakušáci slaví stejný svátek jako my, jenom o 2 dny dříve. Proběhli jsme ze zoufalství 3 benzinky. Všude mají to samé kyselé víno, sehnali jsme jenom jednu lahev schopného růžového. K tomu jsme přidali ještě železnou zásobu rumu, co mám v autě pro případ přírodní katastrofy. Bída. 
    Vyrážíme z Ventu na Breslauer Hütte. Je to tisíc metrů nahoru po nezáživné cestě přes skiareál mezi sjezdovkami. Otravnost cesty ještě stoupá s tím, že celý den oproti předpovědi poprchává a je zataženo. Na konci skiareálu, v poslední zatáčce opouštíme sjezdovky. U potoka vaříme kafe, polévku a dáváme pauzu před závěrečným stoupáním k chatě. Cesta se stává konečně alpskou pěšinou, otvírají se výhledy do dálky na Weißkugel, pršet přestává, s večerem začíná být ten den i hezký. Na Winterraumu jsme sami. Zatápím, Aleš s Miluškou jdou pro vodu. Vaříme večeři. Děti běhají po Winterraumu, po večeři hrajem karty a slovní fotbal.
    Ráno vyrážíme na lehko na Urkundkolm. Takový bezvýznamný kopec nad chatou. Převýšení 200m. Honzovi nějak nesedla výška, jde se mu špatně, bolí ho hlava. Tak zůstává sedět kus před vrcholem u cesty. Aby mu nebylo smutno, nechává si u sebe Terezu a pár tatranek. Počasí se už umoudřilo a zařídilo se podle předpovědi. Je jasno, slunce hřeje, vítr nefouká. Počasí jak z Hudy katalogu. Ve třech tisících už leží sníh. Lukáš si dává v šesti letech svoji první třítisícovku. Je o 5 let lepší než já. Mě v šesti letech strana a vláda pustila akorát do Tater a na první třítisícovku jsem si musel počkat až do roku devadesát dva.  Na vrcholu se kocháme výhledy na Wildspitzi, pár fotek a dolu k Honzovi a na chatu. Na Breslauer Hütte vaříme oběd, balíme kletry a po poledni se dáváme na pochod na Vernagthütte. Cesta je chvílemi po vrstevnici, chvílemi klesáme. No spíš pozvolna klesáme. Zklesáme nějakých 300m k potoku pod chatou, abychom zas mohli po odpolední kávě skoro 200m nastoupat. Na Vernagthütte není Winterraum zdaleka tak velký a komfortní, jako na Breslauer, ale postele tu jsou, kamna taky. Večerní klasika jídlo, pití, karty, slovní fotbal a všichni jdou spát. Já ještě vymýšlím úpravu plánu, protože na severní straně kopců je už sněhu podstatně více, než se doma zdálo a pak jdu taky spát.
    Další den vyrážíme po snídani na těžko kolem Guslarspitzen na jejich jižní stranu. Obejdeme hřeben a kousek od rozcestí nad chatou Hochjoch Hospiz dáváme oběd. Pak u rozcestí necháváme kletry a věci, balíme s sebou jenom pití a pár tyčinek a na lehko vyrážíme na Mittlere Guslarspitze. Na jižní straně není po sněhu ani památky, slunce pálí. Jak vystoupáme ke třem tisícům otvírají se krásné výhledy na Weißkugel, Fineilspitze, Kreuzkogel….Honza je dneska jak vyměněný, jede nahoru jak by měl motor. Jak se blížíme k hřebenu začíná se objevovat sníh. Nevím, jestli z něj má větší radost Tereza nebo děti. Nahoře Tereza mizí kamsi na druhou stranu hřebene, za chvíli je zpět a sjíždí z hřebene po zádech, boří hlavu do sněhu, vybíhá zase nahoru a pořád dokola. Vrchol psího blaha :-D . Vůbec jí nezajímá vrcholový kříž nebo parádní výhledy. Natož to, že s Honzou dala taky svou první třítisícovku. Chvíli se kocháme, Lukáš staví sněhuláka. V sestupu se vracíme ke kletrům a pokračujeme dále na Hochjoch Hospiz. Tentokrát už na Winterraumu nejsme sami. Zatápím, vaříme večeři. Po sedmé hodině naši tři spolubydlící zalézají do spacáků a jdou spát. Protože je nechceme rušit, zdejší Winterraum je jedna společná místnost, jdeme pomalu taky spát. Stejně došel rum. V noci pak dělám fotky hvězdné oblohy. 
    Poslední den nás už čeká jen sestup k autu krásným údolím Rofental podle potoka Rofenache. Ve vesnici Rofen (domorodci zjevně nemají moc velkou představivost, všechno je Rofen) přecházíme po lanovém mostě na druhou stranu údolí. Cestou na odpočinkovém místě, kde je postavený původní kříž z Wildspize vaříme oběd a kafe. Kříž je pěkný macek. V roce 1933 to musela být pořádná makačka ho na Wildspitze vynést. Pěkně postaru, bez vrtulníku. Poslední dva kiláčky do Ventu rychle utečou a na křižovatce uzavíráme po 4 dnech kruh. Posledních pár stovek metrů k autu, naložit se a návrat do reality. K mému překvapení a radosti to koleno dalo bez větších problémů a sestupy byly na pohodu. Letní sezóna končí, za moc nestála. Ale což, chlupaté lyže už čekají. Urkundkolm (3134 m), Mittlere Guslarspitze (3128 m)

Urkundkolm (3134 m), Mittlere Guslarspitze (3128 m)

říjen 2022

Po půlroční pauze opět přistávám kdesi u hlavního hřebene. Radost se mísí s obavami. Koleno po operaci tak nějak asi srostlo. Ale letní Krkonoše mě moc nenaplnily optimismem. Výstupy byly sice dobré, ale sestupy utrpení, děs a hrůza ještě větší než obvykle. Zas na druhou stranu je to Kinderwanderung, mám s sebou manželku, pézetka a psa. Nějak to dopadne.
       První zásadní problém nastal hned ráno při příjezdu do Rakouska. Vzali jsme s sebou jenom trochu rumu s tím, že zásoby alkoholu doplníme místním vínem. Jenže ač je středa, všude je zavřeno. Ono totiž, jak jsem posléze zjistil, Rakušáci slaví stejný svátek jako my, jenom o 2 dny dříve. Proběhli jsme ze zoufalství 3 benzinky. Všude mají to samé kyselé víno, sehnali jsme jenom jednu lahev schopného růžového. K tomu jsme přidali ještě železnou zásobu rumu, co mám v autě pro případ přírodní katastrofy. Bída.
    Vyrážíme z Ventu na Breslauer Hütte. Je to tisíc metrů nahoru po nezáživné cestě přes skiareál mezi sjezdovkami. Otravnost cesty ještě stoupá s tím, že celý den oproti předpovědi poprchává a je zataženo. Na konci skiareálu, v poslední zatáčce opouštíme sjezdovky. U potoka vaříme kafe, polévku a dáváme pauzu před závěrečným stoupáním k chatě. Cesta se stává konečně alpskou pěšinou, otvírají se výhledy do dálky na Weißkugel, pršet přestává, s večerem začíná být ten den i hezký. Na Winterraumu jsme sami. Zatápím, Aleš s Miluškou jdou pro vodu. Vaříme večeři. Děti běhají po Winterraumu, po večeři hrajem karty a slovní fotbal.
    Ráno vyrážíme na lehko na Urkundkolm. Takový bezvýznamný kopec nad chatou. Převýšení 200m. Honzovi nějak nesedla výška, jde se mu špatně, bolí ho hlava. Tak zůstává sedět kus před vrcholem u cesty. Aby mu nebylo smutno, nechává si u sebe Terezu a pár tatranek. Počasí se už umoudřilo a zařídilo se podle předpovědi. Je jasno, slunce hřeje, vítr nefouká. Počasí jak z Hudy katalogu. Ve třech tisících už leží sníh. Lukáš si dává v šesti letech svoji první třítisícovku. Je o 5 let lepší než já. Mě v šesti letech strana a vláda pustila akorát do Tater a na první třítisícovku jsem si musel počkat až do roku devadesát dva.  Na vrcholu se kocháme výhledy na Wildspitzi, pár fotek a dolu k Honzovi a na chatu. Na Breslauer Hütte vaříme oběd, balíme kletry a po poledni se dáváme na pochod na Vernagthütte. Cesta je chvílemi po vrstevnici, chvílemi klesáme. No spíš pozvolna klesáme. Zklesáme nějakých 300m k potoku pod chatou, abychom zas mohli po odpolední kávě skoro 200m nastoupat. Na Vernagthütte není Winterraum zdaleka tak velký a komfortní, jako na Breslauer, ale postele tu jsou, kamna taky. Večerní klasika jídlo, pití, karty, slovní fotbal a všichni jdou spát. Já ještě vymýšlím úpravu plánu, protože na severní straně kopců je už sněhu podstatně více, než se doma zdálo a pak jdu taky spát.
    Další den vyrážíme po snídani na těžko kolem Guslarspitzen na jejich jižní stranu. Obejdeme hřeben a kousek od rozcestí nad chatou Hochjoch Hospiz dáváme oběd. Pak u rozcestí necháváme kletry a věci, balíme s sebou jenom pití a pár tyčinek a na lehko vyrážíme na Mittlere Guslarspitze. Na jižní straně není po sněhu ani památky, slunce pálí. Jak vystoupáme ke třem tisícům otvírají se krásné výhledy na Weißkugel, Fineilspitze, Kreuzkogel….Honza je dneska jak vyměněný, jede nahoru jak by měl motor. Jak se blížíme k hřebenu začíná se objevovat sníh. Nevím, jestli z něj má větší radost Tereza nebo děti. Nahoře Tereza mizí kamsi na druhou stranu hřebene, za chvíli je zpět a sjíždí z hřebene po zádech, boří hlavu do sněhu, vybíhá zase nahoru a pořád dokola. Vrchol psího blaha :-D . Vůbec jí nezajímá vrcholový kříž nebo parádní výhledy. Natož to, že s Honzou dala taky svou první třítisícovku. Chvíli se kocháme, Lukáš staví sněhuláka. V sestupu se vracíme ke kletrům a pokračujeme dále na Hochjoch Hospiz. Tentokrát už na Winterraumu nejsme sami. Zatápím, vaříme večeři. Po sedmé hodině naši tři spolubydlící zalézají do spacáků a jdou spát. Protože je nechceme rušit, zdejší Winterraum je jedna společná místnost, jdeme pomalu taky spát. Stejně došel rum. V noci pak dělám fotky hvězdné oblohy.


    Poslední den nás už čeká jen sestup k autu krásným údolím Rofental podle potoka Rofenache. Ve vesnici Rofen (domorodci zjevně nemají moc velkou představivost, všechno je Rofen) přecházíme po lanovém mostě na druhou stranu údolí. Cestou na odpočinkovém místě, kde je postavený původní kříž z Wildspize vaříme oběd a kafe. Kříž je pěkný macek. V roce 1933 to musela být pořádná makačka ho na Wildspitze vynést. Pěkně postaru, bez vrtulníku. Poslední dva kiláčky do Ventu rychle utečou a na křižovatce uzavíráme po 4 dnech kruh. Posledních pár stovek metrů k autu, naložit se a návrat do reality. K mému překvapení a radosti to koleno dalo bez větších problémů a sestupy byly na pohodu. Letní sezóna končí, za moc nestála. Ale což, chlupaté lyže už čekají. 

Kompletní foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/9135490>

*Ota Pavlas*

Zpět