Není konec, dokud není konec

V Rote Fluh v severní stěně Eigeru jsem v minulosti byl již 2x, vždy jsem ale skončil ještě před klíčovou délkou, kvůli křečím v loktech a malíčcích (z tahání tahačáků). Bylo mi tedy jasné, že pro úspěšný výstup budu muset najít rovnocenného lezeckého parťáka a zároveň ve stěně dobře taktizovat.

Pro parťáka jsem naštěstí nemusel daleko, našel jsem ho v kanclu. Kolega Lumír Fajkoš krom lezecké dovednosti nabídl i bohaté zkušenosti a cit pro úsporu váhy, který se zdá pro takové výstupy klíčový (protože tahání každého kila navíc je znát).

Po vyčkání na dobré počasí, absolvování veškerých cestovních a nástupových peripetiích jsme v neděli 20. 8. brzy ráno minuli Stollenloch (dveře do železničního tunelu v Eigeru) a začali stoupat k prvním lezeckým délkám cesty Odysee (8a+, 1000m, 33 délek). První délky šly i díky předchozí zkušenosti snadno a po pár hodinách dolézáme pod první těžší délku (8.) hodnocenou jako 7c/8a. Zde takticky posílám do vedení Lumíra, věřím, že by mu mohla sednout. Tak se i děje a přelézá ji stylem OS, čímž mi šetří potřebné síly do dalších délek (fungujeme v modelu týmového přelezu, kdy prvolezec leze stylem RP/PP, druholezec postupuje vzhůru libovolně).

Hned další délka (9.) je sice též hodnocena 7c/8a, ale pocitově je mnohem nepříjemnější, i kvůli exponované pasáži v první třetině. V prvním pokusu míjím správný program, padám a délku tak přelézám druhým pokusem. Dostáváme se konečně na úzkou poličku pod klíčovou délku (10.) za 8a+, kde pro mě končí známý terén. Klíčová délka je dost převislá a nabízí tak extrémně vzdušné lištové lezení s 200 metry Rote Fluh pod zadkem, že jsem se dolů raději nedíval..

Po rychlém nakrokování a krátké pauze se mi k obrovské radosti daří délku vylézt a zlověstné ticho severky Eigeru narušil radostný výkřik. V danou chvíli mám pocit, že cestu dolezeme. Touto délkou však končí sportovnější část cesty a začíná převládat horský charakter (lezení po skobách, mokré úseky, odlezy).

 Jsou 3 hodiny odpoledne a od 2. českého bivaku nás dělí 6 délek (z toho 2 lehké). Do další délky (11.) 7b+/c nastupuje Lumír. Z převisů nad námi však kape voda, která ve vyšších pasážích dopadá na lezce a současně na dolez ke štandu, který je kompletně mokrý. Po pár odsedech mě Lumír posílá do vedení, ale kvůli mokrému dolezu též odsedávám a musím dát 2. pokus. V tom mě bohužel přepadnou křeče do loktů, které značí, že do bivaku dnes nedolezeme. I s tahačáky tedy slaňujeme na polici pod klíčovou délku, kde nás čeká snad nejexponovanější bivak, který jsme oba zažili. Police je široká akorát na jednu karimatku, abychom se vešli, spíme každý v jiné části police asi 5m od sebe.

Druhý den po probuzení začínáme taktizovat. Protože vnímáme, jak moc velkým soustem cesta je, plánujeme ji rozdělit na 4 dny. Nebudeme se střídat po jednotlivých délkách, ale po dnech. Dnes bych tedy do bivaku dolezl já a Lumír by měl jümarovací rest, další den bychom se prohodili a čtvrtý den by byl opět na mě. Malou komplikací je, že vodu máme jen na tři dny (uvažujeme v bivaku vodu dokapat) a kvůli ušetření váhy máme místo jümaru pouze menší hrudní blokant.

Po rozehřívacím vyjümarování zpět k 11. délce, kterou jsme první den opustili, ji i přes mokrý výlez přelézám. Následuje úsporně zajištěná délka za 6c+ (12.), kde ke slovu již přichází vklíněnce. Výlez je však opět zcela mokrý, rozlámaný a šikmo od posledního jištění s hromadou ostrých hran. Hlavou mi párkrát problýskne myšlenka ústupu, ale po chvíli rozvažování a vypnutí pudu sebezáchovy dolézám ke štandu.

Zbývá nám poslední těžká délka (13.) za 7b+/c+. Z délky nad námi nám opět kape na hlavu a tak usuzujeme, že lomítko obtížnosti souvisí s mírou vlhkosti. Druhým pokusem délku přelézám, čímž se dostáváme z Rote Fluh, otevírá se nám výhled na Český pilíř a do 2. českého bivaku, kde tento den končíme, nám zbývají tři bezproblémové délky.

Po dosažení bivaku si chce Lumír zkusit další délku (17.) za 7c. Vzhledem k tomu, že jsme konečně na větší polici, boty si pouze odkládá na stranu. Při nálezu však urve chyt, který trefí botu. Ta se záhy rozkutálí a padá do údolí. Zlověstné ticho severní stěny opět naruší výkřiky, tentokrát neradostné. Chvíli zvažujeme, jak vyřešit vzniklou situaci. Shodujeme se, že sestup západní stranou není možný a budeme muset slanit. Vzhledem k solidnímu počasí a možnosti sdílení bot si však můžeme dovolit pokračovat dál a slanit až z vrcholu. Přespáváme tedy v prostorném bivaku a Lumírovi z místních materiálů navrhuji improvizovanou botu.

Lumír ráno 3. dne přelézá 17. délku, já za ním jümaruji. Koukáme na 18. délku, která straší již z topa. 35m 7b+, 4 skoby. Až zde nám dochází komentář Jacopo Larchera: „Less protection and difficult route finding“. Ticho a nepřítomné pohledy přeruším skleslým oznámením, že to tedy zkusím. Ze štandu je vidět první skoba, poté je těžko znatelný odlez do traverzu k druhé skobě, třetí skoba je ještě dál a diagonálně. Po chvíli se i přes netěžký lezecký terén nechávám dobrat v druhé skobě a snažím se najít potřebný morál. Ten nenacházím, částečně i proto, že následující délky mají být v podobném duchu.

Po důkladném zvážení toho, jaká rizika jsme ochotni akceptovat raději věšíme pytel a slaňujeme zpět na bivakovací polici a dál až ke Stollenloch, kde si zablikáním zastavujeme vlak, který nás z této děsivé stěny odváží.

To, že jsme cestu nevylezli nebereme jako prohru, ale spíše jako remízu s tak velkou stěnou, kde pro hry na hrdiny není prostor. I tak se jedná o (dostačující) zážitek do konce života.

Děkuji Lumírovi, že do toho se mnou šel.

*Martin Jech*