Na ledy
22.-24.1.2023
Víte kolikrát už jsem neodjel s Blahoušem na plánovanej horskej čundr? Jasně, každej někdy, několikrát, vícekrát musel zrušit cestu do hor kvůli podmínkám, ale zdá se mi, že s Blahoušem to nějak přitahujeme. Jednou jsem už o tom psal. Na tu otázku Vám neodpovím, statistiku si nedělám, ale jednoho dne jsme si my, Dešťový panáček a Štístko na počasí, řekli: „Hovno... pojedeme i kdyby hovna s hákama padala!“ No, takhle odvážní nejsme, ale hledáme alternativy. V prosinci to byly skialpy na sjezdovce, místo výletu na Similaun a teď, po měsíci příznivého počasí se projeví naše „štěstí“. V Tatrách nakydá přes půl metru sněhu, lavinovka stoupne na trojku, v NT dokonce na čtyřku a to je par dní do odjezdu. Pořád doufám, že přes víkend to popadá a budeme mít luxusní podmínky. Takže nepopadalo a trojka tam pořád visí. Nicméně jsme s Blahoušem v sobotu dorazili na noční vlak na hl. nádraží. Nasedáme na Rýchík (nádražní restaurace) a do zavíračky, která je poměrně brzo, začínáme rozvíjet příběh našeho výletu.
Cestování vlakem, obzvláště nočním, miluju. Těšil jsem se tak moc a chtěl si to celé užít, že jsem skoro celou jízdu ani oka nezamhouřil. Z Popradu nás ještě čekala cesta vymrzlým autobusem do Biele vody, kde snídáme řízky, co nám, včetně okurky a citronu, připravila moje žena Veronika na oběd.
Konečně jsme na parkovišti Biele vody. Je ještě brzy, tma a parkoviště je zatím prázdné. Přebalíme batohy a vyrážíme na dlouhou cestu k Zelenému plesu. Pomalu se rozednívá, stále jdeme lesem a náhle se začne vynořovat hřeben Velké Svišťovky. Když v jejích žlabech spatříme nateklé ledy, víme, že už se blížíme k Brnčále. Vidíme šest lidí, co prošlapává cestu k Třetímu/ Školskému ledu a těsně před chatou nás předjíždějí kola. Čekal jsem hodně, ale kola? Dneska už není nic nemožné. V chatě to bzučí. Je tam mraky lidí. Je neděle, pěkný den. To se dalo čekat. Přebalíme věci a vyrazíme na čumendu okolo chaty. Ve svahu pod Žeruchovými věžemi je jakýsi flusanec. I když je cesta prošlapaná, hrabeme se sněhem. Čím jsme blíž, tím víc vidíme, že je to opravdu maličký led končicí v kleči, bez jakéhokoliv lezeckého potencionálu. Vyzkoušíme alespoň nové šrouby, nadrženě zatneme hroty, ale led i případný dopad je nejistý a tak jdeme zpět. Na chatě na nás již čeká Karlos a Honza. Ti do Bielej vody přijeli autem, po tradiční zastávce v Beskydech, kde okolo oblíbené Masarykovi chaty spáchali výlet. Na chatu došli s lyžema, ale podmínky tu na ně úplně nejsou. Jde se otestovat Honza a jeho nový pípák za chatu a do setmění si k tomu užíváme výhledy. Karlos na Honzu vymyslel opravdu tvrdý nácvik záchrany z laviny, kdy se oba „topili“ po prsa ve sněhu. Blahouš už přemýšlel, jak bude Jířovi vysvětlovat, že nemá pípáky, které by mu vrátil. Večer jsme překvapení, že chata je stále plná, očekávali jsme, že se přes týden vylidní a budeme si užívat klídek, jako před několika lety. Opak je pravdou. Chata je nabitá polskými, litevskými a maďarskými kurzisty. Do toho v pondělí přibude ještě družstvo armády a Horské služby. Je opravdu rušno, ale vše funguje.
V pondělí ráno jdeme na věc. Prohrabeme se vyšlapanou cestou ke Školskému ledu a řešíme taktiku výstupu (kdo, kdy, s kým a za kolik). Blahouš se rozhodl, že nás bude školit v nouzovém řešení, ale nechal si to jako překvapení až pod led. Proto nechal na chatě sedák i s helmou, kterou mi teda kluci mezi dveřmi strčili do ruky, že jim to přijde divný. U nástupu nás začal instruovat o možnostech nouzových řešení a odmítaje naše sedáky, uvazuje se ze smyček sedák. Vyhrál jsem tedy právo prvního výstupu a neohroženě se deru vzhůru. Po heroickém výkonu, kdy mě jistí člověk ve smyčkách, cca 5 m takovým dvojkovým terénem, dosahuji štandu. Za mnou muž ve smyčkách a společně koukáme na hromadu sněhu mezi první a druhou délkou. Blahouš do ní nastoupit nechce vzhledem k velkému nebezpečí utržení masy sněhu, nehledě na to, že dole nastupuje druhá dvojka, Karlos s Honzou, které by to s určitostí smetlo žlabem dolů. Tedy, vyčkáváme. U štandu Karlos rozmýšlí a za chvíli se hrabe tunou sněhu napříč svahem a nahoru pod led, kde najde staré skoby na štand. Za ním Honza a Karlos už kope do ledu druhé kolmé délky. Vyrážím postavit se do řady, ale Karlos shora volá, že nemůže najít štand. Vracím se tedy a s Blahoušem slaňujeme a dáme si sváču. Najednou koukáme, jak Karlos tu kolmou délku slézá dolů. V údivu žvýkám svůj chleba. Nahoře nebylo kde zajistit. Je nám jasné, že dneska už žádná jiná sranda nebude, proto ještě několikrát nakopeme první délku různými směry. Kromě Karlose, ten má dost. Den se postupně rozjasňuje a cestou dolů si užíváme výhledů. Na chatě je čas na jídlo a odpočinek. Ještě je tu zítřek. Po překonání ranních zmatků vyklízíme pokoj a opět se hrabeme vyšlapanou cestou na Závojový led.
Z dálky vypadá pěkně, ale zblízka zase tak v kondici není. Je pod ním slyšet voda. Honza s Karlosem kopou plošinu a začínají směřovat k nástupu. Najednou Karlos lopatou prokopne u plošiny led a zírá do díry, kde cáká voda o skálu, která je o metr níž. Aniž bychom to na sobě dali znát, bereme nohy na ramena a mizíme z této pasti. Vracíme se zpět na chatu a domluvíme se, že nás kluci hodí do Prahy autem. Ruším noční vlak a při představě osmihodinové cesty autem ve dvou na zadních dvou sedačkách Octavie, mě jímá hrůza (jedna boční je sklopená, aby se vešly lyže). Blahouš je veselej, jelikož jak říká: „Nic nemůže být horší než czestowání po Polsku.“
Díky kamarádi za prima čundr. I když těch lezeckých zážitků bylo pomálu, takový je život. Dokážeme si to vynahradit zážitky jinými, legrace byla, to je nejdůležitější a ta cesta domů taky nebyla tak hrozná. Takže zase příště na APALUCHU, zdar.
*Easy*
Poznámka redakce: Foto z akce naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce webu