Na hraně

Prolog

Předpokládám, že pohádku o Šípkové Růžence jste už četli.

Takže: Bylo nebo Nebylo? Nebudu vás napínat - bylo!! Má to ale širší záběr a souvislosti a tak pěkně od začátku

Dějství prvé – Sextenské Dolomiti

Den první

Tento pozoruhodný kout Dolomit jsem navštívil už v roce 2004. Tenkrát jako celkem slušně znalý a schopný ferratista. Opravdovým skalním lezením ovšem zcela nepolíben. Prolezli jsme tu ferratami kde co a při okružní cestě pozorovali nebetyčné věže Tre Cime. Zdejší hory ve mně, jako obvykle, zanechaly hluboký dojem na mnoho dalších let.

Myslím, že jsme zrovna sestupovali z Großglockneru. To bylo před 4 lety. Probíhají plky a řeči o skálách, vrcholech a výstupech – no zkrátka jako vždycky. Povídám: „V Sextenských Dolomitech je krásný vrchol. Cima Grande. Žádná ferrata tam ale bohužel nevede“ Broněk na to: „Já vím. Já tam byl. Lezli jsme to s Vojtou Šťastným“. „??“. „To jako fakt jó? – Dost dobrý“. A tím to – prozatím -  skončilo. Jenže semínko bylo zaseto a začalo klíčit. To jako.. že by snad.. někdy.. na Cimu Grande..?? A semínko klíčilo dál. Normalweg III přes soustavu komínů a polic. To by šlo. A taky opravdová pecka: Dibona Kante IV po nádherné severozápadní hraně. Je rozhodnuto. Teď už jen drobnost, naplánovat kdy, jak a hlavně s kým…

Je pondělí 5.9.2022 časně ráno. Z Chomáče přijíždí expediční vozidlo a v něm:

• velitel pro výcvik a metodiku Broněk
• řidič a prvolezec cest ve vyšších stupních abecedy Jířa
• ženský element Háša
• a mladý bystrý mozek mezi zralými padesátníky (Hášenu sem ještě počítat nemůžu) Šalotka

Cesta probíhá v poklidu. A už jsme tu. Poslední zastávka u Lago di Landro. Průzorem mezi skalními velikány na nás poprvé vykouknou bájné věže. A pokud se nemýlíme, vidíme i TU hranu. Kemp u jezera Missurina trošku překvapil. Snad nejhorší za posledních 30 let, které jsem navštívil. Zhruba před zmíněnými 30 lety se tu vývoj nějak zastavil a podle toho to tu vypadá. Počasí. Předpověď dělá trochu vrásky. Meteoservery nevěstí nic přívětivého: skoro každý den má pršet. Někdy trochu a někdy hodně. Zkoumáme předpověď na zítřejší den „D“. Pršet má začít až pozdě odpoledne. Okno potřebné pro výstup a sestup by tak mělo být k dispozici. Zabalit a připravit vše potřebné na zítra. Ráno už na to nebude čas. A zase známé pocity před velkým výstupem: tělo je unavené a chtělo by spát. Ale ono to moc nejde…

Den druhý

Vstáváme ve 4:44. Omýt hubu, rychlá snídaně. V půl šesté odjíždíme a před šestou už stojíme u Rifugio Auronzo. Na západě blednou poslední hvězdy a na východě nesměle vykukuje první světlo. Obloha jako na dlani bez jediného mráčku. „Zatím to vypadá naprosto idylicky“ utrousí Broněk. Jířa s Šalotkou pro dnešek vybrali cestu na Cima Piccola. Mají ještě čas a v klidu zůstávají v autě. Tři odhodlanci se vydávají vstříc dobrodružství. Obcházíme celé Tre Cime. Celý obchvat až k nástupu trvá trochu déle, než jsme čekali. A pak už se nám otevře pohled na TU cestu. Cože? Tudy nahoru? Si děláš pr…

Je to tady!! Přesně v půl osmé, vystrojeni, natěšeni a odhodláni startujeme do hory. Podle průvodce nás čeká 16 délek na velký traverz a pak ještě dvě normálkou na vrchol. Technicky nejtěžší úseky IV+ jsou v první třetině stěny. Ta se pak trochu víc položí a dolézá se délkami mezi III. a IV. stupněm. Jó – to půjde. Úseky IV+ na sebe vždy upozorní nějakým zajímavým krokem. První, druhá, třetí délka. Asi třetí nebo čtvrtý štand (začínám ztrácet přehled) nás zavede až úplně na samou hranu severní stěny. Pod nohama několik set metrů prázdnoty. Takhle tedy vypadá to správné lezení v Big Wallu. Nádhera!!! Severní oblohu zakryje veliký černý mrak. Do zatím optimistického výhledu se vkrade první malá pochybnost.

Lezeme, štandujeme, kufrujeme, jistíme. Broněk na prvním, já s Hášenou těsně za sebou na druhém.

Lezeme, štandujeme, kufrujeme, jistíme. Celou dobu nás po levé straně provází nejmenší z věží Tre Cime - Cima Piccola. Z tohoto pohledu vypadá jako obří startující raketa. Je tu ale jeden problém: ačkoliv jsme ve stěně už několik hodin, její vrchol je stále vysoko nad námi. Což značí, že náš vrchol je ještě hodně, ale hódně daleko.

Lezeme, štandujeme, kufrujeme, jistíme. Nekonečný příběh. Ve druhé polovině stěny je lezení technicky jednoduché. Dá se lézt prakticky kdekoliv v celé stometrové šířce stěny. Má to jeden háček: nalézt správný originální štand je velmi obtížné. A tak se lano vždy rovnoměrně odvíjí a pak se zastaví – Broněk hledá štand. Občas nenajde a tak se štanduje kde se dá – v hodinách, přes dvě smyčky na hrotu, na hexu či vklíněnci.

Lezeme, štandujeme, kufrujeme, jistíme. Jsme ve třech, ale tempo máme myslím celkem slušné. Těsně za námi a v horní části paralelně s námi leze italská dvojka. Ačkoliv jsou dva, nejsou o nic rychlejší než my. Černý mrak se zase rozplynul a obloha se tváří velmi pozitivně.

Lezeme, štandujeme, kufrujeme, jistíme. Nekonečný příběh. Pomalu se začíná hlásit hlad a únava. Kde je sakra ten velký traverz?? „Museli jsme ho už přejít a teď už lezeme na vrchol“ – snaží se Broněk povzbudit již trochu upadající morál.  Další délka. Nic. Další délka. Nic. A pak… … ale kdepak - žádný vrchol. Teprve teď stojíme na velké polici, která obchází kromě severní stěny celou věž. Sundaváme lezečky a obouváme nástupovky. Obrovská úleva!

Obcházíme pěšinou do místa, kde vylézá normálka a kde začíná slanění. Přichází okamžik „R“ jako Rozhodnutí. Vrchol či Nevrchol?? Je 15:00 a ve stěně jsme už 7,5 hodiny. Na vrchol zbývá cca 80 výškových metrů. Topo Normálky sděluje 4 jednoduché úseky, z toho dvakrát  III-. Podle včerejší předpovědi mělo kolem čtvrté hodiny začít dost pršet. Zkoumáme oblohu. Nic nenasvědčuje tomu, že by v následujících dvou hodinách mělo něco přijít. I když z údolí už stoupají cáry mlhy a na východě se kupí mraky. Ještě kontrola předpovědi rosniček a aktuálního stavu radarů. Všechno vypadá dobře. Rozhodnutí = Vrchol. Rychlá svačina a jdeme.

První úsek III-, který jsme chtěli přeběhnout, se ukazuje bez jištění jako velmi nebezpečný. Oklouzanej ohlemzanej kout, který Háša označila jako nejhorší úsek z celého výstupu. I druhé III- je nutné drobně zajistit. Zbývá kousek choďáku a pak… … a pak už není kam stoupat. Jen vrcholový kříž. Ještě stále nevěřím, že stojíme na vrcholu jedné z ikonikých dolomitských hor. Panoramata se ale nekonají. Na severu je lehký opar, na jihu vystoupala bílá mlha. Chtělo by se tu zůstat, ale musíme zpět. Tak ještě sebrat keš, kterou hlídá krásná soška Madony asi 15 metrů od vrcholu. A teď už rychle dolů.

Stojíme u prvního slaňáku. Černý bouřkový mrak na východě nevěstí nic dobrého. Je přesně 17 hodin a začíná závod s časem. První, druhé, třetí, čtvrté slanění. Kousek popojít po terase. Další slanění a zase slanění. Cesta dolů v podstatě kopíruje starou výstupovou normálku. No lézt tohle nahoru musí být celkem slušnej vopruz. Zlatá hrana!

Zatím to jde celkem slušně. Slanění navazují jedno na druhé. A hlavně – neprší. I když – mlha, která stoupá z údolí je čím dál tím hustější. Stojíme na velké polici, na které - jak se domníváme – máme jít podle topa doleva nebo doprava a pak slézt soustavou roklí a komínů. Ale je tu krásný nový slaňák a ten přeci vede někam dolů…. Někam dolů vedl, ale my jsme to správné další slanění nenašli. Dlouhá chvíle bloudění po policích. Pak Broněk nachází jakési dva kruhy provázané třemi lanovicemi. Věříme jim a posouváme se o pár desítek metrů dolů do rozsedliny mezi skalami. Další chvíle napětí. Je třičtvrtě na sedm. Viditelnost se snížila na pár metrů a denní světlo výrazně pohaslo. Začíná to být vážné – tak trochu NA HRANĚ..

Slaňák!! Šedesát metrů lan mizí kdesi v bezedné hloubce do mlhy jako mlíko. Další slaňák a k tomu prasečí ocásek – to vypadá dobře. Na spodním konci ale už žádné slanění není. Jen jakési neznatelné kozí stezky po úzké skalní římse, kam se nám ale vůbec nechce. Neslanili jsme moc vpravo..?? Stoupáme pár desítek metrů roklí do úzkého sedla. Slaňák!! Jedeme dolů; ale úplně na druhou stranu, než před chvílí. Skalní labyrint nemá konce a začíná nahánět strach. Dalších 60m slanění. Už je to na čelovku. Jenže světlo se v husté mlze odráží tak, že není vidět už vůbec nic. Pár desítek metrů dolů  strží po svých a…. … a konečně jsme na patě skály. V sedle mezi Grande a Picollo a na vršku velikého suťoviska, kterým vede cesta dolů na okružní dálnici okolo Tre Cime.

Padají první kapky a ozve se první zadunění. Někdo fotí s bleskem čím dál častěji a i dunění hromů je nějak blíž. Klesáme, klesáme, klesáme. Nevíme kam, vidět je tak na 10 metrů. Teď už prší. Dost. Vytahujeme pláštěnky, ale je to už skoro zbytečné. Když nakonec dosáhneme spodní dálnice, leje jako z konve. Obloha se náhle rozsvítí a v následujícím zlomku vteřiny zazní obrovská rána. Tak tohle nebylo moc daleko… Spěcháme, co to jde. Za chvíli se v šeru vynoří světýlka oken Rifugio Auronzo. A taky dvě bílá světla těsně u země. To Jířa s Šalotkou, kteří trpělivě několik hodin čekali na náš návrat, přistavili auto až tam, kam to jen šlo. Díky!!! Je půl deváté. Po 14,5 hodinách cesty sedíme v autě a vracíme se do kempu…

Jířa s Šalotkou cestou sdělují dojmy ze své cesty.  Chtěli lézt cestu Via del Ricordi 6b+ na prostřední ze tří vrcholů Cima Piccola, který se jmenuje Punta Frida, ale v polovině cesty si nebyli jistí správností svého směru, tak raději slanili dolů a pak se celé odpoledne procházeli okolo Tre Cime.

Sedíme v teple v autě. Venku každou chvíli prší, je chladno a fouká. Zkrátka hnus fialovej. Odpoledne a ještě v podvečer byly představy o tom, že něco ukuchtíme k večeři a snad spácháme i nějakou hygienu. Na něco takového teď není ani pomyšlení. Je nám tu dobře a ven se nechce. Všichni zasluhují odměnu a povzbuzení. To přichází v podobě produktu Božkov Republika Espresso. Dlouho nevydrží a následuje Božkov Speciál Kávový. K tomu dvoje Strážnické brambůrky a jsme po večeři. Jak se druhá flaša blíží ke dnu, začínají nám padat hlavy. Musíme udělat ještě poslední krok – přesunout se těch dlouhých 10 metrů do stanu.

Byl to dlouhý den. A vlastně celý od rána až do večera byl – NA HRANĚ. Vypínám hlavní vypínač a usínám během tří vteřin..

Den třetí

Dnes je podle Fahrplánu na pořadu turisticko – ferratový den. Měli jsme oblézt ferraty přes Monte Paterno a Torri di Doblin a v klidu si ze všech stran prohlédnout tu krásnou věžu, na kterou jsme včera lezli. Už večer bylo ale jasné, že nastane změna plánu. Potřebujeme totiž:

• nabrat fyzické síly
• dofouknout duši
• posbírat morál
• odbourat metylalkohol
• a hlavně usušit ten promáčenej hnuj ze včerejška

V klidu posnídáme, posedíme. Sluníčko nesměle vyleze a začne sušit. V deset hodin vyrazíme na procházku kolem jezera Missurina. Obdivujeme okolní scenérie: věže Tre Cime, obrovský masív Sorapis, štíty masívu Monte Cristalo. Před polednem už jsme zpátky a uvaříme něco oběda. Hodinka lenošení na sluníčku. Ale to nás pak přestane bavit a jdeme na druhou dnešní procházku. Stoupáme nějakých 200 výškových metrů až pod samotné skalní stěny. A tady, na malé plošince pod skálou, je ruina starého vojenského lazaretu z první velké války. Pomalu opouštím reálný čas a na chvíli se vžiju do oné doby:

((Kdo něco zná z historie Dolomit, ví, jaká lidská jatka se tady tehdy odehrávala. Představuji si tuhou dolomitskou zimu. Všude okolo zuří vražedné boje. A já ležím ve výšce téměř 2000 metrů na prkně v promrzlém lazaretu. S prostřelenou rukou, rozpáranou hrudí, utrženou nohou. Pomalu umírám. Mám ale hřejivý pocit uspokojení, že jsem položil svůj život pro slávu vlasti a Císaře Pána. Strašlivé, obludné… Ale ani takové zkušenosti nestačí živočišnému rodu s názvem Člověk Moudrý k tomu, aby se poučil)). Je to zde pěkné místo, ale raději pryč odsud.

Scházíme k Missurině. Znovu jí obcházíme a výlet zakončujeme ve zdejší Pizerii. A tady si dáme – jak jinak – pizzu Tre Cime. Vracíme se do kempu. Venku je chladno a v autě bylo včera tak příjemně. A tak tu skončíme zas. Jen rumové pralinky vystřídají ušlechtilé produkty moravských vinic. Zábava běží a večer příjemně ubíhá. Je to úspěšný vydařený den, když tu náhle… …když tu náhle osvětlení v autě udělá blik blik – a pak už nic. Co pa tó?? Aha. Dva dny sedění v autě s osvětlením a zapnutou ledničkou vykonaly své. Baterka je totál kaput a odmítá jakoukoliv spolupráci. No nic – necháme to do rána, jestli se vzpamatuje..

Dějství druhé – Catinaccio

Den čtvrtý

Podle plánu stěhovací. Během noci asi 4x leje a ráno není o nic lepší. Předpověď hlásí silný déšť prakticky po celý den. Potřebujeme vše sbalit a přesunout se cca o 90 km dále. Ovšem nejdřív nás čeká úkol č.1 – zprovoznit auto. Na otočení klíčkem vůbec nereaguje a ani neškytne. Možnosti? Sehnat startovací kabely. Obcházíme kemp a zkoušíme štěstí nejdříve u českých a slovenských SPZtek. Až posléze Hášena tuším u nějakého německého auta uspěje. Hurá! Koukám, co přinesla: hliníkové káble o průřezu 25mm2. Tajně doufám, že se při připojení na 70 Ah baterku neroztečou.. Přijíždí Transportér kluků z Trutnova. Necháme baterky propojené cca 10 minut, aby se obnovily základní životní funkce. Chvilka napětí… …a Jířovo Ford konečně nastartuje. Obrovská úleva. Tohle bylo taky tak trochu NA HRANĚ.

Zatím dál vesele leje jak z konve. Cca za hodinu má podle radaru projít bezdešťové okno. To se projeví tak, že liják se změní v mírný déšť. Během pár desítek minut je vše zabaleno a vyrážíme směr Catinaccio. Přejíždíme celkem tři průsmyky centrálních Dolomit. Passo Tre Croci, následuje Falzarego. Tady na chvíli zastavíme a obhlížíme známá místa. Pak dolů z kopce a nahoru přes 22 Tornanti na Passo Pordoi – nejvyšší průsmyk Dolomit. Teď už jen 30-ti kilometrový sjezd údolím Val Di Fassa do cílové destinace Vigo di Fassa.

Navzdory předpovědi neprší a tady dokonce svítí slunce. Parkujeme u dolní stanice lanovky a využíváme slunečného počasí. Všechno jde z auta ven a je rozvěšeno na okolní ploty. Po pár desítkách minut můžeme vše aspoň částečně uschlé zase sbalit. Teď už jen přebalit matroš, oblečení a jídlo na tři dny a už stoupáme lanovkou necelých 600 výškových metrů. Ušetříme tak minimálně dvě hodiny výstupu. Cca 10 minut po výstupu z lanovky začínají padat první kapky tak, jak věštila předpověď. No to bude skvělý výstup na chatu! Déšť ale kupodivu za chviličku přestal a na další cestě už nezlobil. Po hodině pochodu se vysoko nad námi objevuje cíl dnešní cesty: je vidět Rifugio Preuss, vedle které je schovaná naše chajda Rifugio Vajolet.

Tak. Na tomto místě jsem byl a v této chatě jsem spal skoro na den přesně před 30 lety. Ale je to dobré: všechno je nové a jako poprvé. Nepamatuji si z toho totiž absolutně a vůbec NIC. A pak už jen koukáme. Tam nahoru. Ano – to jsou ony - Torri di Vajolet. Se zakloněnou hlavou zkoumáme věže katedrály trčící do nebe. Broněk jen suše poznamená na mou adresu: „Když jsi před lety začal s lezením, tak jsi měl skromnější cíle“. „To víš – s jídlem roste chuť“! Bohatá večeře, dvě piva ze sudu. Připravit bágl na ráno a pak už spát. Čeká nás další Velký Den.

Den pátý

Jak jsem dospěl k myšlence zlésti další ikonu Dolomit jsem popsal v pohádce o Šípkové Růžence (viz. Bylo Nebylo). A pohádka pokračuje. Jsme tady, nachystáni a odhodláni. Nic už snad nestojí v cestě za vytčeným cílem. Rosničky pro dnešek slibují, že pršet může začít někdy kolem druhé odpoledne. To je dostatek času, abychom stihli vylézt, slanit a případně se schovat do Gartel Hütte na úpatí skal.

Za necelou hodinku jsme na nástupu. Je ještě docela chladno, ale slunce pomalu vylézá nad okolní kopce. Vrcholky občas zahalí cáry mlhy. Zvolená cesta Delago Kante na Torri Delago je popisovaná jako jedna z nejhezčích a nejatraktivnějších v celých Dolomitech. Je to „jen“ IV+. I tak se ale Jířa se Šalotkou rozhodnou jí vylézt; nikdy tu dosud nebyli a nic tu nelezli. Jako lepší a rychlejší dvojka dostávají přednost a nastupují do stěny. A pak už stoupá Broněk a za ním já s Hášenou. První štand nás zavede až na samotnou JZ hranu věže. Za hranou lze tušit obrovskou díru do krajiny. Ta je ale bohužel zcela zaplněna hustou mlhou, takže není vidět vůbec nic. Skála studí a na hraně pofukuje studený vítr. První dvě délky. Lezení parádní, pocity jsou úžasné. Lezu v Dolomitách na vyhlášenou věž!!

Během třetí délky přichází trochu nečekaný obrat. Zpoza věže se vyvalil veliký černý mrak a spadnou první kapky. Sakra – co se to děje..?? Pršet mělo až odpoledne. Začíná závod s časem. Na třetím štandu už prší dost hustě. Zbývají dvě délky a traverz ke slanění. Skála už je úplně mokrá a místy klouže jak prase. Začíná to být vážné. Čtvrtý štand. Jsme skrz naskrz promáčení. Ze skály stékají proudy vody. Hášena popisuje: „Vždycky při zdvižení rukou do lezecké pozice mi voda natekla rukávy do bundy a poté, tvoříce malé vlnky, vytekla přes sedák ven“. Do toho fičí ledový vítr. Všichni tři bez rozdílu se třeseme jak ratlíci. Po celém těle a bez možnosti to zastavit… Ještě jedna délka. Mezi kapkami deště už poletují krásné sněhové vločky. Hlavně nedopustit, aby mi zmrzly prsty. To by pak… … dál už o tom ale nepřemýšlím a lezu. Nevím jak, nevím kudy, nevím po čem; ale lezu. Jen neudělat nějakou pitomou chybu. Pátý štand. Déšť pomalu ustává, ale vítr nepolevuje. Traverz ke slanění jde celkem rychle. Vrchol. Vrchol?? Jó – někde tady byl. Na obvyklé ceremonie není nejmenší pomyšlení. Oblékám péřovku a zachraňuju poslední zbytky tepla. Déšť konečně přestal….

Slanění. Jasné a celkem rychlé. Jen mám pocit, že dneska kromě lezení absolvuju i kaňoning. Kýbl z obou lan vytlačuje tolik vody, že mi stéká po nohách. Jsme dole. Tak na téhle hraně to bylo opravdu  NA HRANĚ. Možná i kousek za ní. Scházíme do Gartel Hütte, kde už čeká Jířa s Šalotkou. Ti to stihli ještě relativně za sucha. Oblékáme suché věci a pak už jen probíráme dojmy. Před sebou Tee mit Rum a Bombardino ve snaze srovnat tělesný tepelný režim.

Vracíme se zpátky na Vajoletku. Celé odpoledne už ani nekápne. Nějak to těm rosničkám nevychází. Sice neprší, ale ani slunci se nedaří prokouknout skrze husté mraky. Jako po velkém prádle to vypadá, když na šňůry pod chalupou rozvěsíme veškerou výstroj a oblečení. Slunce nehřeje, moc to neschne. Ale do večera to snad aspoň trochu ofouká a oschne. Rosničky na další – náš poslední den ve skalách – hlásí celkem pěkné počasí. No ale věřte jim, že?? Uvidíme ráno…

Den šestý

V noci přejde bouřka jak fík, vítr připomíná slabší vichřici. Ráno v 7 hodin je ale obloha zcela vymetená bez jediného mráčku. Teploměr hlásí celé 2° a vrcholky okolních třítisícovek jsou pocukrované čerstvým sněhem. Co s načatým dnem? Jak zakončit letošní expedici? Jířa s Šalotkou volí cestu Steger za 5+ na skalní věž Punta Emma přímo nad chatou. Krásná linie šikmo po polici a pak snadno na vrchol. Cestu poradil a průvodce a topo nám zapůjčil kolega lezec, který včera sušil cajky vedle nás. Cesta – jak jinak – bez potíží zdolána, kombinací s vedle vedoucí cestou Fedele za 5.

Trojka klasiků má v úmyslu něco jiného. Na centrální Stabeler Turm vede jižní stěnou krásné „Fehrmann Verschneidung“ za IV+. Autoři: naše staré známé oblíbené saské legendy Rudolf Fehrmann a Oliver Perry Smith. To by bylo důstojné zakončení expedice!! Jsme znovu na nástupu, který je společný pro obě cesty: Delago Kante na Torri Delago i Fehrmann Verschneidung na Stabeler Turm. Ačkoliv je sobota, je tu jen jedna lezecká dvojka a ta nás ještě zcela ochotně pouští před sebe. Už cestou k nástupu ale hlodá jiná myšlenka: včera jsme si proslulé hrany moc neužili. Co takhle že by snad možná…. … ještě jednou?? Hledíme na hranu rýsující se ostře proti blankytně modré obloze. Je rozhodnuto – Delago Kante podruhé.

První štand nás zavede až na samotnou JZ hranu věže. Jenže na rozdíl od včerejška něco vidíme.To něco je obrovská díra do krajiny. Údolí táhnoucí se desítky kilometrů. V dálce velké  město, které nakonec identifikujeme jako Bolzano. Za hranou se také otevírá pohled na severní Torri di Vajolet. Nejsou tak profláklé a lezecky využívané, jako jejich jižní sestry. Jsou ale stejně obrovské a monumentální. Na druhý štand lezeme kousek vpravo od hrany. Sluníčko svítí, skála je už celkem příjemně nahřátá. Zatím lezu v triku a užívám snadného lezení po skvělém dolomitu. A pak to přijde. Druhá a třetí délka dělá čest jménu cesty. Není asi lepšího příkladu pro výklad pojmu „steile und luftige Kante“ (příkrá a vzdušná hrana – pozn. překl.). Skalní břitva je široká sotva 10 centimetrů. Jedna noha vpravo, druhá vlevo od hrany. A pod zadkem pár set metrů volného prostoru. Tohle jsou zážitky na pár dalších let.

Sluníčko zakryje velký mrak. A šáhnu-li si za hranu, prsty obejme ledové království. Je čas obléci teplé triko a dlouhý rukáv. Úplná letní idyla to nebude. To ale nemůže pokazit dojem z parádní lezby. Šikmý komín nás dovede k poslednímu štandu. Cestou zkoumám, jak jsem to vlastně včera vylezl. Fakt nevím – nebyl čas o tom přemýšlet. Těsně nad štandem vtiskneme své stopy do nové vrstvy tenoučké sněhové pokrývky. Vrchol. Vrchol..?? Ano – dnes trochu jinak. Nikam nespěcháme a tak pár dlouhých minut vnímáme jen tu ryzí krásu kolem sebe. Dnes to fakt byl zážitek NA HRANĚ.

Tee mit Rum na Gartel Hütte a rychlý sestup na Vajoletku. Čeká nás ještě sestup a sjezd lanovkou do Vigo di Fassa. A pak ještě přesun někam do kempu a závěrečná párty.

Během horských expedic se vždy (nebo aspoň většinou) dostaví 3 „Magic Moments“:

• první, když se podaří vystoupit na vysněný vrchol
• druhý, když se podaří v pořádku sestoupit dolů
• a ten třetí. Když zabezpečen, napapkán a někdy i umytý sedím před stanem či horskou chatou. Když ze mě spadne veškerý stres a napětí. Když už můžu jen v klidu hodnotit a vzpomínat na uplynulé minuty, hodiny a dny. A to je právě teď. Je sice už chladno a únava posledních dní zmáhá tělo. Hlavě se ale ještě spát nechce. Vždyť jsme přes mnohé překážky nakonec splnili všechny vytčené cíle!

Epilog

Je zcela neuvěřitelné, že mě vůbec někdy v mém pokročilejším věku napadlo něco takového.

Je úplně neuvěřitelné, že jsem v určitém okamžiku začal reálně uvažovat o tom, že by to možná nějak šlo.

Je naprosto neuvěřitelné, že jsem našel někoho, kdo byl schopen ale hlavně ochoten do toho se mnou jít. Díky, Díky, DÍKY Broňku!! A také ostatním účastníkům, kteří svou přítomností přispěli ke zdárnému a pohodovému průběhu.

A je zcela úplně a naprosto neuvěřitelné, že sny se staly skutečností.

Bylo to všechno NA HRANĚ, ale dvě položky Wish Listu jsou odškrtnuty

Cestou zpátky konečně padla otázka: „Tak kam pojedeme příště?“

Nebojte – Nové plány už pomalu začínají mít reálné obrysy…                                                                                                                                                                                                                                          

*Luboš*