Maltské popolejzání

Tak nějak se stalo, že jsme loni koncem října vyrazili na Maltu s tím, že to bude mix různých radovánek od klasického zevlingu u moře až po výkonostní climbing v rámci našich možností. Proč zrovna Malta? Tak na to se zeptejte Dana, který s tím nápadem kdysi přišel. Vždyť na tamní skály neexistuje aktuální tištěný průvodce, jezdí se tam vlevo nárazník na nárazník, takže auto si normální smrtelník netroufne půjčit a tudíž musí jezdit přecpanými autobusy, no a některé lezecké sektory jsou po britech „tradicionalistické“, takže po vlastním jištění. No koho by to neoslovilo, že? Na druhou stranu, je tam slunce a moře, což mnohé vyvažuje. A tak jsme tedy vypálili na výlet za hranice všedních dnů netušíc, co nás čeká. 

Jede nás celkem šest, konkrétně moje famílie plus Dan s Ivčou. Květa zamluvila ubytko v luxusním šestimístném apartmánu přímo v centru dění na pobřeží St Paul‘s Bay na severozápadě ostrova, přímo v centru turistického ruchu, malém náměstíčku Bugibba Square. Máme výhled z balkónu na moře, tři separátní ložnice s třemi koupelnami, prostornou vybavenou kuchyni s obývákem. Tak tomu říkám bivak s velkým B. Když se Květa s nadsázkou zeptala, proč doma taky nemáme takovej byteček, tak jsem jí opáčil, že si patrně špatně vybrala. Jedinou nevýhodou, kterou jsem na našem base campu shledal, byla skutečnost, že většina vyhlášených lezeckých oblastí se nachází na druhé straně ostrova. Není to sice kilometrově zas tak daleko, ale těmi autobusy to zabere dost času z krátkého „zimního“ dne. A tak jsme se smířili s tím, že budeme lézt v méně věhlasných sektorech ke kterým, to máme relativně kousek.

Irdum Irxaw

Tenhle sektor máme nadohled z balkónu směrem přes zátoku a tak naše první lezecké kroky míří právě tam. Ve skutečnosti se jedná se o 20m dlouhou a 5m širokou skalní průrvu vytvořenou odlomením skalního masívu od mateřského pobřežního masívu. Pěšky je to cca 5km, ale my volíme cestu autobusem, abychom zjistili, jak to tady s tou hromadnou autobusovou dopravou chodí. No byla to zkušenost! Už jen to, že si člověk musí stoupnout na zastávku na druhé straně silnice, než je zvyklý z „pravostranné“ evropy, je docela schíza. No a když už člověk stojí tam kde má, tak třeba autobus projede kolem a ani nezastaví. A tak se snaží člověk doptat řidičů v dalších autobusech, jestli tam jedou a oni kroutí turbanem že ne, aniž by tušili, na co se jich člověk ptá. No nakonec jsme těch 5km zdárně autobusem zdolali a podle popisu z jednoho internetového článku jsme ten sektor našli, ale nebylo to zadarmo. 

K úpatí skal totiž člověk musel slézt cca 15m po viklajících se zrezivělých žebřících v jakési betonové šachtě. Na Ivču to bylo silný kafe a tak s Danem tento úsek museli slanit. Ale ani potom nebylo vyhráno. Ke vchodu do skalní průrvy totiž vede sotva znatelná pěšina zarůstající křovím, kterou jsem našel víceméně vylučovací metodou. Poslední překážkou na vstupu do průrvy jsou zbytky zrezivělého vraku auta, které člověk musí překročit nebo oblézt. Ten vrak je výborný orientační bod potvrzující, že jsme správně. Jedna strana průrvy je převislá, cca 20m vysoká a vedou v ní vytrvalostní cesty od 6a+ výše. Druhá strana průrvy je kolmá, místy lehce položená a vedou v ní technické cesty od 5c výše. Hned je nám jasné, kde je naše místo. 

Vrháme se s Danem na ty jediné dvě pětky co tu jsou s tím, že dál se uvidí. Ve vyvádění se s Danem střídáme a Květa leze za náma. Ivča plní roli nehrajícího kapitána a střídavě si čte a fandí nám. Hned ta první pětka mě docela prověřila v závěru vypečeným bouldrem, takže optimismem moc nehýřím. Nicméně postupně jsme se otrkali a na odštípnutý masív přidali ještě dvě cesty za 6a, čímž jsme vyčerpali potenciál cest, které jsme schopni na tuto stranu průrvy vylézt. Jsem na řadě, a tak mi nezbývá, než se vrhnout do protilehlé převislé stěny, kde je nejlehčí tříhvězdičková linie Stavrovski 6a+. Takže volba padla na ni.  Moje taktika je co nejrychleji prokraulovat stěnou k řetězu, než mi dojde magi. Už od poloviny jsem měl bandasky jak konve a šel jsem každý tempo nadoraz, ale nechtěl jsem to vzdát a tak jsem se nakonec přeci jen dohemelil v kuse až k řetězu. Tam jsem z recese ještě nejprve nadlezl řetěz nad hranu masívu a teprve potom odsednul do slanění a tlemil se tomu, jak mi bandasky praskají ve švech. Vytrvalost rozhodně není moje silná stránka. Při spouštění jsem si připadal jak hadrová panenka. Než jsem se stihnul odvázat, tak přišla skupina českých lezců z druhé strany průrvy. Že prý tam vede krátká ferata, kterou se dá pohodlně slézt ze shora k průrvě, pokud jí člověk najde. A tak máme radost, že zpátky nemusíme tou hnusnou betonovou šachtou. Nejprve si však Dan i Květa museli odbýt badaskové orgie v cestě Stavrovski a teprve potom jsme opustili stísněné prostředí průrvy Irdum Irxaw.

Il Quaraba

Tak tento sektor byl z pohledu lezení naprostý propadák. Jedná se o skalnatý pahorek tyčící se nad vyhlášenou pláží Golden Bay na jižním pobřeží. Je to asi jen 12km daleko, ale přecpaným autobusem se nám to zdá celou věčnost. Písečná pláž Golden Bay je velmi oblíbená a tak není divu, že je přecpaná lidmi. Naše holky se uvelebily hned na začátku pláže a my ostatní jdeme k nedalekému skalnatému pahorku, který se tyčí na protější straně zátoky. Skály na něm jsou divoce rozeklané a hrají všemi barvami od žluté po červenohnědou a při tom krásně kontrastují proti modré barvě moře. Je to pastva pro oči. Obcházíme ten kopec po kamenité stezce, fotíme a marně hledáme nějaké stopy po lezení. V knižním průvodci je zde evidováno asi jen pět cest s poznámkou top-rope. Doufali jsme, že tu něco za ty roky přibylo, ale evidentně tu nikdo neleze. A tak Dan s Ivou si hodili lano shora na jednom předskalí a já jsem si udělal tři své vlastní bouldery na jednom fotogenickém balvanu u cesty. 

Skála je neskutečně ostrá, místy jako střepy, a tak člověk musí dávat pozor, aby se nepořezal. To je možná jeden z důvodů, proč tato oblast stojí stranou zájmu lezců. A taky zřejmě fakt, že spodní patro skalního masívu tvoří solivá lámavá skála. Trochu mi to připomíná vrstvení různě tvrdých pískovců v Dubských skalách. Asi po hodině lezení pokračujeme dál v obchůzce kolem kopce a kocháme se výhledem na pláž Quaraba, k níž spadají strmé písčité svahy hrající všemi odstíny okrové barvy. 

Dan seběhnul dolů vykoupat se v průzračně modré vodě zátoky, kdežto já s Květou se vracíme na druhou stranu kopce na pláž Golden Bay za našima holkama. Odpolední zpáteční autobus ani nebyl kupodivu tak narvaný, dokonce jsme i seděli.

Mosta Valey

O dva dny později vyrážíme opět za lezením, avšak tentokrát opačným směrem do sektoru Mosta Valey u mětečka Naxar. Od našeho ubytování je to cca 5km a dalo by se tam dojít pěšky. Ale my jsme lenoši a jedeme autobusem č. 49. Jeho záludnost je v tom, že jezdí jen ve všední dny, což naštěstí dnes je. Sektor Mosta Valey, jak už sám název napovídá, je skalnaté údolí, jehož jednu část pomalu ale jistě ukrajuje kamenolom, kolem kterého je nutno projít, abyste se dostali do údolí. Všudypřítomný prach a hluk z kamenolomu určitě nejsou atributy, které by potěšili srdce estéta, nicméně my severočeši jsme zvyklí na ledacos, takže se umíme nad to povznést. 

Podle mapy protéká dnem údolí potok, ale v reálu kromě starého mostu nic nenasvědčuje tomu, že by tu někdy tekla voda. Z vyschlého koryta se stala přístupová cesta do nitra údolí. My máme namířeno do sektoru Skautská jeskyně (Scout cave), která je hned na začátku údolí, cca 100m nad cestou. Dá se to najít snadno, protože přímo kolem jeskyně spadá hradební zeď až na dno údolí. Takže nebloudíme a jdeme takřka na jistotu. 

Jeskyně je docela velká. Vlevo od jeskyně je na temeno masívu vytýčeno 9 cest v obtížnosti do 5c, což je naše krevní skupina. Cesty jsou si podobné jako vejce vejci. Jsou poměrně krátké do 12m, v kolmé stěně po dobrých, poměrně ostrých chytech. Střídáme se s Danem ve vedení a lezení rychle odsejpá, takže za chvíli nemáme co lézt. Během našeho lezení se na nás přišel podívat ze shora jeden domorodec a zajímal se, kudy jsme sem přišli. Místní prý nemají rádi, když jim někdo chodí přes jejich pozemky. 

Po svačině a krátkém relaxu jsme se přesunuli na protější stranu údolí, kde jsem si vyhlédnul pár plotnových cest v sektoru Flake Wall. Tak trochu intuitivně jsme našli přístup k úpatí skal a podle oka vybrali linie, které se nám zdály v souladu s průvodcem. Já jsem zahájil vlevo cestou v položené stěně, která kulminovala krátkým břichem, které jsem po kousavých dírách přelezl nadoraz s očima navrch hlavy. Dan i Květa v tom odpadli a hudrali, že jsme měli jít už domů, že tohle je proklatě těžká pětka, kde si akorát zkazíme dojem. Až doma jsem zjistil, že jsme byli v úplně jiném sektoru Cat’s Arches a ta cesta byla Rain Rush 6b. Dan kousek vedle vpravo vyvedl cestu Straight up 5c, která už byla podstatně stravitelnější a já pak ještě více vpravo další jedlou pětku. Poměrně unaveni balíme fidlátka a jdeme zpět kolem kamenolomu na autobusovou zastávku na kruhovém objezdu, kde jsme zkejsli přes hodinu, protože autobus nejel a my museli čekat na další. Stát na kruháči u frekventované silnice takovou dobu a poslouchat hluk motorů projíždějících aut není zrovna úplně ten správný relax na konci lezeckého dne. Kdybychom šli hned pěšky, tak už jsme dávno doma. Ale kdo si počká, ten si holt počká.

Victoria Lines – Blind Cave

O několik dnů později vyrážíme už jen já a Květa prakticky do těch samých míst k městu Naxar. Stejný autobus jako minule nás veze ke známé autobusové zastávce na kruháči, odkud šlapeme kousek do kopce a pak odbočujeme doleva po prašné cestě lemující pole místních farmářů. Po pár set metrech se začínají po pravé straně cesty objevovat skalní masívy sektoru Victoria Lines. Jako první na ráně je masív Blind Cave, který jsem si vyhlédnul v průvodci, protože nabízí spoustu lehkých cest kolem pátého stupně. Ze skal je výhled na mořské pobřeží vzdálené cca 3km vzdušnou čarou, ale bůhví jaká podívaná to není. Industriální podtext je všudypřítomný, neboť i sem doléhá zvuk stavebních strojů z nedaleké cementárny. 

Většina lehkých cest vede v pravé části masívu a jsou to v podstatě takové krátké kvaky cca 12 – 15m. A tak začínáme kompletovat pravou část. Jak už to tak bývá, tak ty nejkratší cesty jsou obvykle nejtěžší, což se potvrdilo i zde. Tu pětku a čtyřku úplně vpravo jsme šli nadoraz. Je vidět, že Mekyho lesní klasifikace se úspěšně rozšířila po celém světě. Chuť jsme si spravili v levé, mnohem vyšší části sektoru, kde jsme vylezli dvě krásné, dlouhé, chytovaté cesty Polo Direct 5C a Skappatura 5C. Ne nadarmo mají dvě hvězdičky. Hned vlevo od nich se už začíná masív naklápět do převisu. Neodolal jsem a vlezl jsem do cesty Bird’s Nest Wall Direct 6a. Oproti předchozím lehkým pětcéčkům tohle bylo úplně jiné kafe, kde jsem si opět sáhnul na dno. Protože vedle nás leze jedna rodina s dětma, před kterou se nechci ztrapnit, tak to tlačím v kuse zuby nehty až nahoru k řetězu. Bandasky mám zase jako konve a mžitky před očima. Květa to lézt nechce a ani se jí nedivím. Máme toho oba dost a tak se uchylujeme do levé části masívu, kde máme klídek na svačinu a relax. Všiml jsem si, že přímo nad námi jsou tři plotnové cesty a tak ještě na závěr jednu z nich lezeme a domníváme se že je to cesta Otits 5B. Tím definitivně končíme s Maltským lezením a zahajujeme turistický program, kterým je pěší tůra zpět do apartmánu. Je to sice jen cca 5km, ale nám to s focením a kocháním trvá skoro hodinu a půl. Motáme se přes industriální zónu podél frekventované silnice, po kamenitých cestách mezi poli, kolem prasečáku, jehož odéru si nelze nevšimnout, až se konečně dostáváme do města, kde procházíme skrze park a rušné ulice až k našemu apartmánu. Zaslouženou odměnou nám je oběd v řecké restauraci.

Resumé:

Co říci závěrem?  Záleží na úhlu pohledu. Z pohledu lezce je třeba férově přiznat, že to málo ze zdejších skal, které jsme stihli vyzkoušet, to žádná extratřída nebyla. No a z pohledu nelezce? Tak na to by asi daly nejlepší odpověď moje holky. Obávám se, že sem teď budou chtít jezdit pořád.

*LdS*