Karlsbader Hütte - DAV Karlsbad
Narodil jsem se v Litoměřicích, rodinné kořeny mám na Teplicku a momentálně přebývám 30 kilásků od Karlových Varů. Chata se jmenuje Karlovarská, protože ji zbudovala Litoměřická skupina Teplické sekce DuÖAV. Podobnost čistě náhodná :-). A aby to bylo ještě více zamotané, je to druhá chata toho jména. První Karlovarská chata stála jinde, ale o tom jindy.
V únoru 1886 byl založen spolek DuÖAV Teplitz-Nordböhnem. Jeho první a dlouholetý předseda Reginald Czermak-Wartek ještě téhož roku obeslal starosty severočeských měst s žádostí o spolupráci a rozšíření členské základny spolku. Z Litoměřic se ozvalo kolem 20 zájemců a pod vedením zdejšího notáře Franze Kurze založili místní skupinu Letmeritz při DuÖAV Teplitz-Nordböhmem a začali plánovat stavbu vlastní alpské chaty. Byla uspořádána sbírka, která vynesla 200 zlatých. Litoměřický starosta věnoval dalších 100 zlatých a výbor DuÖAV subvenci dalších 500 zlatých.
Czermak již ze svých předchozích návštěv znal oblast Lienzských Dolomit a byl jimi uchvácen. Prohluboval Freundschaft mezi Teplickou a Lienzskou sekcí a i přes značnou vzdálenost a odlehlost prosazoval stavbu chaty a působení právě v této oblasti. Pro tuto myšlenku se mu podařilo získat i litoměřické členy a ti dali v roce 1887 plnou moc sekci Lienz pro nákup pozemku u jezera Laserzsee. Výstavbu chaty pak zařizovala sekce Lienz. Chata byla slavnostně otevřena 30.srpna 1888. K chatě vystoupilo na 50 turistů, Czermak měl na místě projev, ale odpoledne všichni sestoupili zpět do Lienzu, kde se konal slavnostní večer. Toho se účastnil i Karl Ritter von Adamek, prezident DuÖAV, vídeňský vyšetřující soudce a předseda soudu v Salzburgu, po němž se jmenuje chata na Dachsteinu.
Ono se sice řekne chata. Ale chata to byla i na tehdejší dobu malinkatá. Spíš taková dřevěná útulna, jedna místnost, lavice, stůl, slamníky. A byla to chata v podstatě samoobslužná a neobhospodařovaná. Dnes bychom řekli, že to byl takový celoroční Winterraum. Protože na chatě nebyl nikdo trvale přítomen, chata byla několikrát vypáčena, byla ukradena kasička i zásoba potravin, poškozena střecha. V roce 1898 byla proto uzavřena dohoda s DuÖAV Lienz o správě chaty, kdy Teplická sekce bude chatu z větší části financovat. Příliš vzdálená chata však představovala DuÖAV Teplitz-Nordböhmen takovou zátěž, že bylo v roce 1906 rozhodnuto o jejím prodeji. Teplická sekce se pak věnovala působení v oblasti Ridnaun.
Až mnoho let po prodeji Letmeritzer Hütte, v roce 1922 se místní skupina v Litoměřicích oddělila od mateřské sekce a dala vzniknout nové sekci DAV Leitmeritz.
V té době měla 65 členů. Ti byli činní hlavně v místních pískovcových oblastech Blíževedel a Úštěku a v údolí Roklice. Postupně slezli i další skály v oblasti dnešního Kokořínska. Vydání kompletního lezeckého průvodce však zhatila Druhá světová válka. Spolek měl i lyžařskou skupinu a lyžařskou útulnu pro 25 osob v Němčí u Litoměřic. Litoměřičtí horolezci se také stali součástí DAV Sudetendeutsche Hütte a podíleli se na její výstavbě a provozu. V této oblasti postihla spolek i jedna tragická událost, kdy v roce 1931 zahynul při slézání jihovýchodního hřebene Kendlspitze jeden ze zakládajících členů spolku a správce Sudetendeutsche Hütte, litoměřický právník Dr. Willi Hanikirsch.
S koncem Druhé světové války DAV Leitmeritz zaniká a již nebyl obnoven.
Horolezci z Karlových Varů byli dlouhou dobu členy Pražské sekce DuÖAV. Sice byli v rámci sekce jako místní skupina velmi aktivní, tak aktivní, že po Karlových Varech byla pojmenována i první chata toho jména, ale velká vzdálenost od Prahy jim neumožňovala zúčastňovat se života sekce podle jejich představ. Proto se Karl Schöttner a Gusta Kutchera rozhodli iniciovat založení vlastní sekce. DuÖAV Karsbad byl založen 15. září 1901 v hotelu Post jako poslední sekce alpského spolku na západě země České. Brzy měl spolek přes 70 členů. Pod příslibem rozvoje turistické činnosti v okolních Krušných horách získal spolek finanční prostředky z rozpuštěného Erzgebirgsverein Karlsbad. Spřízněné duše a kamarádi z Karlsbader Radfahrerverein věnovali horolezců promítací přístroj. Přednášky o horských výstupech tak mohly být doplněny o celou řadu fotografií. Práce na popularizaci místního regionu vyústila ve vydání Führer in die weitere Umgebung Karlsbads. Na knize měl zásadní podíl Karl Schöttner a po vydání se z ní stal v podstatě oficiální průvodce po krásách Erzgebirge. Spolek se utěšeně rozrůstal, roku 1911 měl již na 250 členů a byly založeny místní skupiny ve Vejprtech s 34 členy a v Žatci se 30 členy.
Žatecká skupina se v průběhu času osamostatnila a 27. října 1913 byla založena samostatná sekce DuÖAV Saas. Jejím předsedou se stal Josef Thiele. Druhým předsedou byl Franz Gregor-Scheiss (Řehořův koním a Řehořova stěna na Svaté hoře nad Bílinou). Žatečtí horolezci pak stáli u zrodu Sudetoněmecké chaty. Spolek samotný byl po Druhé světové válce obnoven a spolu s několika dalšími se sloučil do DAV Sudetendeutschehütte.
S přelomem století začali členové DuÖAV Karlsbad rozvíjet úvahy o stavbě vlastní chaty v Alpách. Jednali s centrálním výborem o přidělení oblasti působení, uspořádali sbírku a několik přednášek a plesů s výběrem příspěvků na chatu. Když se v Teplicích začaly objevovat úvahy o prodeji Letmeritzer Hütte a postoupení celé oblasti, karlovarští horolezci projevili zájem. Když se pak v roce 1906 definitivně rozhodlo v Teplicích o prodeji chaty, karlovarští ji koupili za 1000 korun. V následujícím roce započali s celkovou přestavbou a podstatným rozšířením chaty, jejíž cena byla odhadována na 13000 korun. Centrální výbor DuÖAV přispěl subvencí 4000 marek. Konečná suma za dvouletou přestavbu se vyšplhala na 22000 korun a centrální výbor posléze přidal dalších 3600 marek. Chata byla přejmenována na Karlsbader Hütte a 6. září 1908 slavnostně otevřena. Prvními pachtýři se stala rodina Perneck z Merana. Slavnostního otevření se zúčastnilo na 150 hostů. Mnoho z nich na chatě přespalo a mnozí již ráno podnikli výstupy na okolní vrcholy. Z dřevěné boudy se stala regulérní horská chata odpovídající své době. Karl Schöttner centrálnímu výboru DuÖAV napsal:
„Za podpory ústředního výboru byla realizována stavba nové chaty ve skupině Lienzských Dolomit. Přístup do oblasti přes Tauernskou dráhu slibuje přilákání velkého počtu návštěvníků. Karlovy Vary rozhodli se nakonec pro stavbu nové budovy těsně přilepené ke stávající chatě, která zůstane sloužit jako kuchyně. Praktická srubová chata je zdobená arkýři. Zvenčí jest pokrytá modřínovým šindelem, zevnitř obložena borovými prkny, s výhledem na hory a údolí je dekorativní a útulná. Kromě užitkových pokojů a pokojů správce chata obsahuje velkou jídelnu, sedm ložnic pro 15 lůžek a jeden Matratzenlager pro 8 turistů.“
Po otevření chaty probíhaly ještě dokončovací práce a chata byla postupně uvedena do plného provozu. Karlovarští se také vrhli na mohutnou propagaci chaty. Ve všech významnějších periodikách v mocnářství i sousedním císařství vycházeli články o oblasti Lienzských Dolomit s důrazem na okolí chaty, doplněné o mnoho fotografií a příběhů z horolezeckých výstupů. V ročence DuÖAV 1911 vyšel článek „Lienzer Dolomiten“ dlouhý 33 stran. Lothar Patera, horolezec, turista a znalec Alp té doby vydal průvodce Füfrer durch die Lienzer Dolomiten. Před Velkou válkou se návštěvnost chaty vyšplhala k tisícovce turistů ročně, z nichž téměř polovina na chatě přespala. V oblasti byl nejznámějším průvodcem Mathias Marcher z Lienzu. Traduje se o něm, že znal cestu na každý jednotlivý vrchol v oblasti Lienzských Dolomit a na velké části z nich stanul jako prvovýstupce. Na cestě k chatě je dodnes velký kámen s pamětní deskou, takzvaný Marcherstein. Je to místo, odkud lze při výstupu z údolí poprvé chatu spatřiti. V průběhu let byla rozšiřována celá síť turistických stezek v okolí chaty, na jednotlivá sedla a vrcholy. Rozvoj zastavila až Velká válka. Chata se ocitla v relativní blízkosti frontové linie a byla využívána C. a K. vojsky k ubytování a výcviku horských myslivců. Přesto válku chata přežila v poměrně dobrém stavu. Až na sklonku války nebo těsně po ní byla chata vykradena a poničena. O nedostatku té doby svědčí i to, že z obložení chaty bylo ukradeno na 400 hřebíků a velké hřeby byly vytaženy i z krovů. Střecha pak neunesla tíhu sněhu a přes zimu 1918/1919 se částečně propadla. V mnohem horším stavu než samotná chata byly turistické chodníky v jejím okolí. Byly značně poškozeny činností vojáků, hlavně přesuny horských děl a cvičnými výbuchy.
Po Velké válce oddíl uctil památku 12 zabitých kamarádů. Členská základna se rozrostla na téměř 500 členů a roku 1923 byla při spolku založena místní skupina Graslitz (Kraslice) s 80 členy. Během 20. a 30. let se počet členů spolku nadále zvyšoval až téměř k sedmi stovkám. Po celou tu dobu byl předsedou spolku Karl Schöttner. Jeho prostřednictvím se spolek stal součástí DAV Sudetendeutschehüte a podílel se na výstavbě a provozu této chaty. V rámci spolku byla založena i lyžařská skupina a byl provozován Bergheim Gottesgab. V meziválečných letech se na domácí půdě spolek věnoval pořádání přednášek o alpských výstupech, pořádání společných výletů do Krušných hor a horolezeckému výcviku v okolních oblastech. Spolek postihla i smrt kamarádů v horách. V roce 1922 se zřítil s hřebene Stüdlgrat na Glockneru Dr.Ing. Max Danzer, geolog z Kraslic, který se podílel na stavbě silnice údolím Teplé z Karlových Varů na Plzeň. O tom, že horolezectví v ani v té době nebyla čistě mužská záležitost vypovídá druhá tragická událost, kdy v roce 1935 zahynula Maria Tietz při výstupu u jezera Croda di Lago.
V roce 1919 se oddíl naplno pustil do oprav Karlsbader Hütte a okolních cest a do její opětovné propagace. Po roce 1921 se nebývale zvýšila návštěvnost chaty, roční návštěvnost se zvedla na 3400 turistů a na 1400 jich na chatě přespalo a spolková pokladna se utěšeně plnila. Na podzim 1922 tak oddíl mohl započít s druhou velkou přestavbou chaty. Bylo přistavěno další křídlo chaty, které poskytlo 20 lůžek v pokojích, 20 lůžek ve společné noclehárně a 10 míst pro nouzové přespání a byl vybudován nový vodovod s pramenitou vodou. Protože finanční pomoc z okolních měst a místních skupin byla velká, byly po nich pojmenovány i jednotlivé pokoje. Vznikly tak pokoje Saaser, Grastlitzer a Weiperter. Chata byla po rekonstrukci otevřena roku 1923. Rekonstrukce vyšla na 100 000 Kč. Pro zajímavost poválečného vývoje v Rakousku to bylo něco přes 15 milionů tehdejších Rakouských korun (byla to doba těsně před zavedením Šilinku). Na přelomu 20. a 30. let byla ještě k chatě přistavěna vyhlídková terasa s posezením a v této době chata dosáhla své nejvyšší návštěvnosti. Krize 30. let způsobila výrazný pokles návštěvníků, který byl ještě umocněn celními poplatky mezi Německem a Rakouskem při překročení státní hranice zavedenými v roce 1934. I přes toto vše byla Karlovarská chata stále nejnavštěvovanější chatou ve východním Tyrolsku.
V září 1938 proběhly oslavy 30. let Karlovarské chaty a 50. let staré Litoměřické chaty. Její původní stavba byla ještě stále na boku chaty patrná a byla používána jako kuchyně. Členové spolků se na chatě sešli, proneseny byly oslavné projevy velebící alpská kamarádství, spolupráci mnoha spolků a zvláště trvalý Freundschaft s Lienzskou sekcí, který trval už z dob staré Leitmeritzer Hütte a bez něhož by nebylo možné ani fungování nové Karlsbader Hütte. To vše v předvečer nové velké války, která provoz chaty opět citelně zasáhla.
Po roce 1945 byl karlovarský spolek rozpuštěn, členové rozeseti po celém Německu i Rakousku a chata přešla do správy Rakouského státu. 23. prosince 1946 umírá v Bamberku dlouholetý předseda spolku Karl Schöttner.
Po obnovení ÖeAV a DAV se o dřív prosperující chatu svedla nevídaná bitva. V roce 1951 byl znovu ustaven ÖeAV Lienz a ten byl ve snaze získat chatu do svého držení úspěšný a chata byla převedena pod jeho správu. Z tohoto důvodu se také v květnu 1951 vytvořila s rámci Lienzské sekce Gruppe Karlsbad, která navázala na předválečné přátelství. V červnu 1951 byl v hostinci Zum Spöckmeier v Mnichově znovu obnoven DAV Karlsbad jako samostatná sekce. Bylo rozhodnuto o přesunutí sídla spolku z Karlových Varů do Mnichova a začala dlouhá cesta k opětovnému získání Karlsbader Hütte do vlastnictví spolku. To mělo hluboký význam především pro původní členy, kteří byli vysídleni ze svých domovů a na chatu pohlíželi jako na kousek staré vlasti, jediný, který jim ještě zbyl. Letitá snaha byla korunována úspěchem a Karlsbader Hütte byla převedena zpět do majetku DAV Karlsbad 26.června 1957.
V roce 1952 byla dokončena silnice k chatě Dolomitenhütte, která leží zhruba v druhé třetině cesty z údolí na Karlsbader Hütte. Ovšem od Dolomitenhütte musel být náklad postaru přeložen na mezky. Zbývajících 6km silnice bylo postaveno v roce 1968. Tím se podstatně zjednodušilo zásobování chaty a usnadnil se přístup pro turisty. Chata navázala na svou předválečnou slávu a byla hojně navštěvována. A tak v 70.letech došlo k další velké přestavbě. Chata byla opět podstatně rozšířena a byla navýšena kapacita vodovodu. Původní Leitmeritzer Hütte na boku byla zastavěna do interiéru a již není nijak patrná. V 90.letech byl instalován solární systém, opět byla navýšena kapacita vodovodu a rozšířeny pokoje. V roce 2003 bylo sídlo sekce přesunuto z Mnichova do Tirschenreuthu, kde DAV Karlsbad sídlí dodnes. V roce 2015 byla chata rozšířena o novou terasu s posezením.
S velkou návštěvností druhé poloviny 20. století se pojí i značný rozvoj cest v okolí. Byla vybudována řada ferrat a přelezena a přejištěna řada sportovních vícedélkových cest na okolní hory. Své si tu najde každý. Od turistů přes ferratysty až po horolezce. V okolí chaty je nespočet stěn, některé i s výškou přes 600 metrů poctivého pevného vápence, které směle dají 20 délek na celodenní lezbu.
Výška hor v okolí chaty se pohybuje kolem 2600 metrů. Přímo nad chatou se tyčí dvě markantní věže odkazující na dávnou historii chaty, Teplitzerspitze a Leitmeritzerspitze. A zrovna v severní stěně Teplitzerspitze 2613m, která je z terasy chaty na dosah ruky, vede pěkná klasická 8 délková čtyřka. Nebo cesty na Roter Turm 2700m. Přes 600 výškových metrů pevného zdiva. A název jedné takové třiadvacetidélkové troječky opět odkazuje na dávnou historii a dávná přátelství – Egerländerkante. Nebo Laserzklettersteig převážně C a 380 výškových metrů v téměř kolmém pilíři. A následující dlooouhá ferratová hřebenovka kolem dokola. A nebo…. A kdo nevěří, ať sem běží:-)
Dnes má chata 58 míst v pokojích, 43 ve společných noclehárnách a 8 míst ve Winterraumu, který je však uzamčen AV-klíčem. Otevřena je pouze od poloviny června do poloviny října. Na chatu se dostanete pohodlně i na kole z velkého parkoviště u Dolomitenhütte. Jen se po cestě připravte na závoru asi 4km před parkovištěm, kterou místní jezeďák zvedá za 9e. Když si vezmu, že na parkovišti bylo po ránu na 60 aut a nebylo ani zdaleka plné a nebyl ani víkend, tak to musí být sakra dobrý přivýdělek. Z parkoviště je to pak něco mezi hodinkou a celým dnem, podle toho kterou cestu zvolíte a jestli jdete pěšmo nebo kolmo. A i když přijedete na podzim a nedostanete se do Winterraumu, tak se dá v pohodě biwakovat na terase. Vody je ze dvou jezer nad chatou dostatek v každém ročním období.
My jsme to vzali jako ferratový okruh s Lukášem. Počasí nám dalo jenom 2 dny bez deště a v létě se péci ve stěně není nic pro mě. A další den zase přišly červencové odpolední bouřky. A navíc marná sláva, ale když to nemá 3tisíce, není to kopec. Tak jsme zamířili s dopomocí lanovky na Ankogel. Ale určitě se tam ještě vrátím. Vápenec zalitý podzimním slunce chutná fakt skvěle.
Jo a cestou autem dolu je v poslední třetině cesty k hlavní silnici odbočka doleva k jezeru Tristacher See. Parádní koupání v průzračné a osvěžující vodě. Pláž posekaná, wc, sprchy, bufet…. Jenom se připravte na dalšího jezeďáka na parkovišti „Guten Tag, tři éčka bitte“. A další hrst měďáků necháte u boudy při vstupu na pláž. No a protože jste za hlavním Alpským hřebenem, tak vás ještě zkásnou v tunelu nebo na dálnici. A v tunelu na dálnici znova :-D. Ano, líp už bylo….
*Ota Pavlas*
Všechny foto z akce zde: https://eu.zonerama.com/OtoPavlas/Album/11754385>