Její Veličenstvo Doga aneb Lezení s příběhem
Broněk vždycky říkal, že má rád lezení s příběhem. A tak si dovolím jeden takový dáti k dobru :)
Léto 2003. Můj Malý Velký Učitel Leonardo da Svinči mě bere na písek. Zcela a úplně poprvé. Poprvé si na to sáhnu a poprvé uvidím tu krásu, kterou znám jen z obrázků a vyprávění. Míříme do oblasti Tisá – Ostrov. V pátek odpoledne zkoušíme nějaké cesty v Ostrově. Moc mi to teda nejde.. :(
Sobota. Svinča vybírá jednu ze zdejších lahůdek – Blížence v Rájci. Severní sokol. Když se po několika desítkách minut blížím k vrcholu, zjišťuji, že lezu za hranicí svých možností. Pozná se to tak, že z různých míst těla stékají kapky krve. Nade mnou se šklebí tvář se širokým úsměvem. V tu chvíli mám chuť ho uškrtit :). Sokolí věž je náplastí na předchozí útrapy :).
Neděle. Na tu si nechal to nejlepší. Klasika zdejší oblasti. Ano ano – Doga! Procházíme Stěnama pod silnicí. Až se před námi vztyčí varovný prst. Začínám tušit; ale stále se ještě chlácholím myšlenkou, že to není ono. „Tak tady a tudy nahoru“! Zakloním hlavu. Koukám vzhůru a ucítím lehké nevolno. Teda sorry, ale do tohodle já nejdu…. :( A fakt jsem do toho nešel. První setkání s Jejím Veličenstvem tak skončilo osobním fiaskem… :(
Podzim 2009. V Horoklubu je v plném běhu akce Fourteen Summits přejmenovaná na Twenty Monsters. Podaří se mi přichomítnout k výletu do Labáku, kde čeká zdejší monument Jeptiška. Stará cesta za V se stavěním, bez stavění za VIIa. Nikdy jsem nic takového nevylezl. Nicméně dobrá věc se podařila a nakonec stojím na vrcholu. Nádhera!!! Na chalupu do Tisé se vátíme poměrně brzy. Co s načatým večerem? A pak mě to napadne. Povzbuzen odpoledním úspěchem navrhuji ještě Dogu! Nikdo neprotestuje a tak za pár minut stojím podruhé pod Jejím Veličenstvem. Tentokrát už lezu, i když velký respekt tu je stále. Je to poprvé a tak v klíčových místech trochu váhám a laboruji. Je už dost pozdě. Téměř za tmy dolézám za pár minut na vrchol :) . Pocit uspokojení se rozlije po celém těle. Tenhle dnešní dvojboj byl takovým odrazovým můstkem pro mnoho dalších lezeckých let
Uběhlo pár let. Mnoho let. Dogu jsem navštívil 2x? 3x? 4x? Už nevím. Ve staré cestě dnes znám každý kámen, chyt a stup. A zdraví mě pokaždé svou jedinečnou siluetou, když přijíždím do Tisé na Atomovic chalupu.
Je tomu taky pár let zpátky, co s lezením začaly koketovat mé dvě dcerky. Pomalu, zvolna. Žádné sportovní výkony a výsledky. Spíš zážitky a pocity. To mají asi po mě :). Aničku to do hor táhlo vždycky – na treky a ferátky. Pak se sezdala s vodákem a lezcem Filipem a lezení nabralo konkrétnějších obrysů. Štěpánka dlouhé roky jezdila koníky. K horám a skálám konvergovala teprve nedávno. Ale zase s o to větší intenzitou :).
Tuhle přijíždím do Tisé a Doga mě opět zdraví svou siluetou. Kdesi vzadu v hlavě se narodí úvaha. Že by…? Na Dogu…? Obě dvě…? V jeden okamžik…? A já s nimi…? Ano – to je ono. Lezecká maturita!!!
Myšlenka krásná, ale jak jí zrealizovat? Podmínek ke splnění zkoušky je mnoho. A skoro se zdá, že v jeden okamžik na jednom místě se nemohou splnit:
- Dostat nás všechny tři najednou do Tisé
- Zajistit prvolezce
- Zajistit počasí a suchou skálu
- Zajistit hlídací tetu pro 8-měsíční Amálku
- Zajistit fotografa
- No a drobnost – doufat, že tam děvčátka vylezou :)
Začátkem července máme být týden v Dolomitách. Předpověď počasí je ale tak mizerná, že měníme plány. Dolomiti se mění na Tisomiti a celý týden strávíme u Atomů v Tisé. Počasí zlobí i tady. Kličkujeme mezi dešti a sluncem, mezi lezením, cyklo i pěšími výlety. Ale jó – jde to :) . A přede mnou je ten nejdůležitější úkol – zorganizovat lezeckou maturitu!
Všechny podmínky se protnou v pátek 5. července v 5 hodin odpoledne. Stojíme pod Dogou. Po včerejších deštích se počasí tváří velmi vlídně a skála je suchá. Funkce hlídací tety se ujímá Tapája a jde jí to náramně dobře :). Háša jde fotit na vedlejší masív. Prvolezec? Jde do toho Aničky Filip. V podstatě první klasická cesta na písku na čelbě. Staří lezci cestu ohodnotili za IV; ti znalí jí ale řadí někam k V+. Klobouk dolů!
Funkce poradního orgánu se ujímá Jířa. Jó – to půjde. Chvíli to trvá, ale dobrá věc se daří! Nalézá Štěpánka. Tady si dovolím radit já. V každém těžším místě sděluji své znalosti z cesty. Nevím, zda mě poslouchá, ale úspěšně a celkem bez potíží stoupá hore. Ještě odlez od kruhu a… vrchol! Teď Anička. A zas úplně stejný postup. Už je u kruhu. Tak teď už věřím, že to dáme!! Vrchol! A ještě já. Užívám si každý krok a vzpomínám na časy minulé. Vrchol! Skutečně stojím na vrcholu slavné věže se svýma dcerkama!!
Nakonec dolézá ještě fotograf Háša, aby se neochudila o večerní zážitek
Co dodat? Asi nic. Lezecká maturita složena :)))
PS: a co takhle na vrchol Dogy s Amálkou? No za pár let uvidíme :)))
*Lubáno*