Bouldry u Farskýho mlýna aneb jak jsme odtajnili Šebestiánku

Nejabsurdnější příběhy píše sám život a někdy věci nejsou takové, jak na první pohled vypadají. O téhle staré pravdě jsme se spolu s několika dalšími horoexoty přesvědčili nedávno na vlastní kůži.  Stalo se to na Velký pátek. Byli jsme domluveni s Letošem, že někam vyrazíme. Ještě ráno ani jeden z nás nevěděl kam. Zelený čtvrtek se zeleným pivem nám dal oběma zabrat. Kolem osmé mi pípla SMS-ka od Letoše. „Kam a v kolik vyrazíme?“ Bleskově jsem odpověděl: „Na to jsem se chtěl zeptat já tebe.“ Po delší odmlce mi přišla odpověď: “Bouldry u Farskýho mlýna, v 9 hod v Myšině.“ Netuším co je Farský Mlýn ani Myšina a tak volám Letošovi, protože jinak bychom proesemeskovali celý den. Nakonec jsme se domluvili, že mě Letoš vyzvedne v Klášterci a pojedeme spolu. Stalo se. Během hovoru na parkovišti se vyjasnilo, že Myšina je zatáčka přezdívaná „Myší díra“ v Celné. Tady jsme zaparkovali před závorou vedle bývalé hospody. Je docela hezky, kolem šumí potok a ve vzduchu je cítit jaro. Nakládáme na záda batohy a bouldermatky a šlapeme po cestě proti proudu kamsi do hor. Kousek za hospodou je malá vodní nádrž, v jejíž blízkosti lze spatřit dílo bobrů v podobě ohryzaných kmenů. Jsem překvapen nejen tím, že tu ve volné přírodě žijí bobři, ale ještě více tím, jak tlustý kmen dokáží přehryzat. Pokračujeme dál a Letoš vypráví, že tu před mnoha lety coural s Verčou a že narazili na skalky a že minulý týden se sem po letech vrátil a že ty skalky někdo zhodnotil, že jsou očištěný a že je tam spousta šipek ale také ještě pár volných směrů. V tu chvíli mě to trklo a říkám: „Ty vole, to bude ta Blahoušovo Šebestiánka o který furt básní a kterou před námi utajuje.“ Letoš argumentuje svou železnou logikou, že když se to jmenuje Šebestiánka, tak to musí být někde u Hory sv. Šebestiána. Tady to nedává smysl. Tady poblíž je přece Farský mlýn a pak Nová ves u Křímova“. Vzápětí mu zazvonil mobil. Easy sondoval, kde jsme, že by se připojil. Letoš mu popisuje naši polohu. Nelze přeslechnout jak Easy v telefonu říká, že to jsou ty Blážovo skalky, kam furt jezdí čistit a tvořit. Nelze též přehlédnout Letošův údiv a zmatení, proč tomu teda Bláža říká Šebestiánka. Železná logika se zhroutila. Musím se tomu smát a říkám, že jestli se to dozví Blahouš, tak se posere a škrtne nás ze svého pověstného seznamu kamarádů tlustou lihovou fixou nebo spíš velkou malířskou štětkou. Ale to už stojíme přímo u skal.

Je to fakt paráda. Asi 20 metrů nad cestou se tyčí tři převislé masívky, krásně nasluněné, ošipkované a očištěné. Dovedu si představit, kolik to dalo práce a z toho odvodit, jakou posedlostí tímto místem Bláža trpí. „Ty vole, ten bude nasranej!“ říkám znovu. Ale což, kostky jsou vrženy, osud tomu tak chtěl. Tak dlouho odkládal odtajnění, až to prasklo samo. Nejprve s Letošem okukujeme všechny dolní očištěné masívky a pak se jdeme podívat nad ně, kde jsou v hustém porostu ukryté další menší i větší balvany. Na jednom z nich nalézáme Párkovu šipku a kousek vedle ní kešku. No vida, lezlo se tu už v době „Předblahoušové“. Vracíme se k batohům a vybalujeme fidlátka. V tom dorazil Easy se svými čtyřmi psy. Diskutujeme o nastalé situaci a Letoš furt dumá nad tím názvem Šebestiánka, načež Easy mu suše oznamuje, že tak se jmenuje přece ten potok dole u cesty. Další údiv. Mysleli jsme, že je to Prunéřovský potok. Easy nás uklidňuje, že Blahouš říkal, že by byl rád, kdyby tu lezl i někdo jinej než on. Já si to teda rozhodně nemyslím, protože ho znám. Nicméně, když už jsme tady, začínáme pomalu přelézat jednu cestu za druhou na prostřední masív. Je to lahůdkové lezení v převisu po velkých ostrých chytech, které se sice občas viklají, ale drží. Jde nám to pěkně od ruky i když chvílema si připadáme jak na srazu klubu invalidů. Letoše bolí naražený žebra, mě levé rameno a Easyho pravé rameno. Easy nás po nějaké době opustil s tím, že se vrátí i s lezečkama a buřtama.

My s Letošem zatím odpočíváme a vydýcháváme jarní únavu. Asi po půl hodině válení se přesouváme na masívek úplně doprava, kde nám padnul do oka převislý hajból. Abychom ho mohli vylézt, museli jsme nejprve vyčistit výlez, což se vyplatilo. Krásný převislý pilířek, kde prckové musí udělat dvě dlouhá dynama do madel s následným morálovým oblým výlezem potěší každého kvakera. Paráda! Mám trochu pochybnosti o šipce, která tu je. Pilířek není na rozdíl od ostatních cest omágovaný a vyčištěný. Navíc je to docela morálový. V tom se akorát vrátil Easy a hned se do toho vrhnul taky a přelezl to s prstem v nose dvakrát po sobě, čímž nás překvapil a mé pochybnosti vyvrátil. Dál tedy pokračujeme ve třech a je to skvělá zábava. Dole po cestě proudí procesí turistů údolím nahoru a dolů a nechápou, co tu děláme. Easy po chvíli hlásí, že má hlad a že by už chtěl jít opékat buřty, což mu však neprošlo. Ještě nám totiž chybí přelézt tři cesty na převislý masív vlevo. Přesouváme se tam a s vidinou buřtů se kvapně pouštíme do lezení. A ejhle! Trochu jsme narazili. Já jsem se pěkně vytrápil ve spárce, kde jsem dlouho nevěděl jak našlápnout nad převis. Easy se pak zase nedokázal poskládat v bouldru úplně vlevo, kde je start hodně nízko ze sedu. No a Letoš si zase pěkně protáhnul naražený žebra v převisu vpravo. Každému tu sedla resp. nesedla úplně jiná cesta. Mě například přišel nejlehčí ten převis vpravo.  Podle maglajzu se dalo snadno poznat, že to někdo zkoušel i ze sedu. Od Bláži víme, že minulý týden tu byl lézt s Karlosem a Honzou, takže to zkoušel nejspíš někdo z nich. Nicméně šipka pro start ze sedu tu chybí. Říkám Letošovi, že si ten start ze sedu zkusím, ale že to radši nevylezu, že to má Blahouš nejspíš ještě rozdělaný. Letoš se jen potutelně usmívá, protože ví, že je to takový kouzelný zaklínadlo. Když totiž nechci něco vylézt, tak mi to jako na potvoru jde. I tady to tak bylo. Úplně v pohodě jsem se dostal do madla na hraně převisu, odkud jsem raději seskočil dolů. Letoš se směje a kroutí hlavou. Balíme a jdeme konečně ztrestat ty buřty. Musím přiznat, že už jsem měl taky pořádnej hlad. Udělali jsme ohniště o kousek dál než bylo původně, aby nepřekáželo při lezení. Netrvalo dlouho a naše mastný huby se na slunci leskly jak psí koule. Panuje naprostá idylka. Tlacháme, mlaskáme, a já navrhuju z recese udělit na valný hromadě Blážovi řád zlatýho kartáče. Sotva jsem to dořekl, vyrazil z poza stromu dole na cestě rozzuřený Blahouš a spustil vodopád nadávek. Řval na nás: „Připadá vám to vtipný? Lézt tady mě za zády? Nepřipadáte si jako čůráci? Víte co jste udělali? Kvůli vám to tady pro mě úplně ztratilo svoje kouzlo! Já jsem vám to tady chtěl připravit k přelezení! A vy mi to takhle naschvál zkazíte!...“ Chodil vztekle sem a tam jako tygr v kleci a nadával. Bylo mi ho docela líto a zároveň se mi chtělo smát, jak mi to přišlo celý absurdní. Celou situaci zachránil Easy, který projevil notnou dávku asertivity a opakovaně Blážovi skákal do řeči s mantrou: „Blážo, poslechni si naši verzi.“, což po několika minutách zabralo. Bláža poslouchal náš příběh, pomalu vychládal a jako bonus na závěr přidal k dobru, jak to celé vypadalo z jeho úhlu pohledu, což celou situaci překlopilo do bizarní komedie. Blážovo příběh toho dne vypadal takto:

Bláža měl celý den na starosti návštěvu, a proto nemohl jet lézt. Ráno se u něj zastavil Letoš, aby mu předal vrtačku. Bláža se ho ptal, kam jedeme. Letoš tajemně odvětil, že na místní krušnohorské terény. Bláža si všiml, že Letoš má v autě místo obvyklého lezeckého matroše jen bouldermatku. Začal v něm hlodat červíček pochybností. Dopoledne jel Bláža se svou návštěvou na oběd do Perštejna a zpáteční cestu zvolil přes hory. Když projížděl Výsluním, tak koutkem oka pohlédnul do ulice, kdy bydlí Easy. Zdálo se mu, že je tam podivně mrtvo a napadlo ho, jestli Easy nevykonává nějakou podvratnou činnost. Byla to pro něj druhá indície, že něco není v pořádku. Když po chvíli projížděl zatáčkou Myší díra a uviděl tam parkovat naše auta, udělalo se mu rudo před očima. Věci dostaly rychlý spád. Chvátal rychle zpět do Chomutova. Před barákem vyklopil návštěvu, svojí manželce rychle utnul telefonát s tím, že musí rychle jet zpátky na Šebestiánku, než mu to tam ty čůráci všechno vyzobou. Spěchal hodně, že si ani nedošel domů na záchod, jak původně zamýšlel. Poprvé prý jel do hor rychlostí 130km/hod. Cestou nadával a klel a představoval si, jak se zlomyslně smějeme, když mu vyzobáváme jeden prvovýstup za druhým. Celé mu to zapadalo krásně do sebe. Byl přesvědčen, že minulý týden nám prozradil, kde Šebestiánka je a já jsem pak jako hlavní recesista měl zosnovat tuhle záškodnickou akci. Když zaparkoval v Myší díře, vážně přemýšlel o tom, že nám před a za auta navalí kameny, abychom nemohli odjet. Když potom doklusal ke skalám a viděl nás tam sedět kolem ohně, měl o své pravdě absolutně jasno.

No a jak nám vyprávěl tu svoji verzi a pomalu vychládal, tak postupně přešel k výkladu, kde a jak který boulder vznikl, jakou má klasifikaci a co kde chce ještě vylézt. Ukázalo se, že úplně nejvíc mu v hlavě leží ten boulder přes převis se startem ze sedu, který jsem ráno úmyslně nevylezl. Ještě že tak. Včera to tu prý zkoušel a dvakrát spadl z podvrcholu, což si dokonce natočil na video. Není pochyb o tom, že ten boulder Blážu úplně uhranul. Vzápětí si totiž vypůjčil lezečky od Easyho a na druhý pokus se úspěšně proshyboval až na vrchol. Lesem zaznělo jeho vítězoslavné: „Pičó!“

A bylo po bouřce. Bláža zářil jak zářivka. Letoš a já jsme to pak museli přelézt také, abychom ten Šebestiánský komplet měli kompletní. Zbytek sil jsme pak vybryndali při kácení zlomené břízy u prostředního masívu. Tím skončil jeden z příběhů obyčejného šílenství krušnohorských kvakerů. Celé mi to přišlo tak bizarní, že jsem klukům slíbil, že o tom napíšu článek, což jsem tímto splnil. A pointa? Nepodléhejte falešným domněnkám, aneb věci nejsou vždy takové, jak na první pohled vypadají.

*LDS*