Alpspitze 2628m

září 2023

 

    Lukáš už vyleze u babičky v Bořislavi rozporem futra v obýváku až nahoru jak nic, čtyřku na Bořeni dal taky, loni na podzim pěkné výstupy v Alpách. Nastal čas posunout se o další krok směrem ke skalnímu lezení v pořádných horách. Přechod Alpspitze je na to ideální. A Honzu beru taky, aby si připomněl, že hory nejsou z kostiček Minecraftu. 

    Autem je to kousek, jako obvykle jedeme přes noc a dospáváme na parkovišti. Kluci na posteli v autě, já s Jirkou si stavíme lehátka každý z jedné strany Trafica. Ráno lanovkou přeskočíme zdlouhavý nástup lesem a z horní stanice na Osterfelderkopf jsme za půl hoďky u nástupu na ferratu. Cesta někdy zvaná Alpspitze Eisenweg dělá čest svému jménu. Železa je tam až moc. 600 výškových metrů dáváme na pohodu a z kraje odpoledne jsme na vrcholu. Nahoře se Lukáš baví krmením kavčat a jedno dokonce přesvědčuje k přistání na své helmě. Honza to zkouší taky, ale jemu jenom pos…. rukavici:-). Z vrcholu sestupujeme přes Südwestgrat, místy vzdušný hřeben, do sedla Grießkarscharte. Ze sedla pak ferratou Mathaisenkar. Od konce ferraty dolů do údolí už je to děs a hrůza. Úzká pěšinka klečovkou a nekonečné serpentiny k chatě Höllentalangerhütte. Celkem 1200 metrů sestupu. Na chatu přicházíme už za tmy. Místní horal se ptá co jsme šli a když mu to říkáme, ukazuje na Lukáše a ptá se kolik mu je let. Když se dozvěděl, že sedm, tak si to pro jistotu nechal ještě zopakovat a pak smekl před jeho úctyhodným výkonem. Jirka objednává guláše a polévku. No guláš za 18,5e byl životní omyl. Je to taková teplá hnědočervená a strašně přesolená hmota s kulatým knedlíkem uprostřed. Honza to s tou polévkou vyhrál. Abychom si spravili chuť dáváme pár Gentian schnapsů a jdeme spát.

    Ráno je na programu posledních zhruba 700 metrů sestupu k autu. Cesta Hollentalskou soutěskou je za odměnu. Tunely, schody, mostky a vodopády nikdy neomrzí. Posledních pár kiláků podle potoka a přes úhledné pastviny a jsme zas na parkovišti.

září 2023

 

Lukáš už vyleze u babičky v Bořislavi rozporem futra v obýváku až nahoru jak nic, čtyřku na Bořeni dal taky, loni na podzim pěkné výstupy v Alpách. Nastal čas posunout se o další krok směrem ke skalnímu lezení v pořádných horách. Přechod Alpspitze je na to ideální. A Honzu beru taky, aby si připomněl, že hory nejsou z kostiček Minecraftu. 

 

Autem je to kousek, jako obvykle jedeme přes noc a dospáváme na parkovišti. Kluci na posteli v autě, já s Jirkou si stavíme lehátka každý z jedné strany Trafica. Ráno lanovkou přeskočíme zdlouhavý nástup lesem a z horní stanice na Osterfelderkopf jsme za půl hoďky u nástupu na ferratu. Cesta někdy zvaná Alpspitze Eisenweg dělá čest svému jménu. Železa je tam až moc. 600 výškových metrů dáváme na pohodu a z kraje odpoledne jsme na vrcholu. Nahoře se Lukáš baví krmením kavčat a jedno dokonce přesvědčuje k přistání na své helmě. Honza to zkouší taky, ale jemu jenom pos…. rukavici:-). 

 

Z vrcholu sestupujeme přes Südwestgrat, místy vzdušný hřeben, do sedla Grießkarscharte. Ze sedla pak ferratou Mathaisenkar. Od konce ferraty dolů do údolí už je to děs a hrůza. Úzká pěšinka klečovkou a nekonečné serpentiny k chatě Höllentalangerhütte. Celkem 1200 metrů sestupu. Na chatu přicházíme už za tmy. Místní horal se ptá co jsme šli a když mu to říkáme, ukazuje na Lukáše a ptá se kolik mu je let. Když se dozvěděl, že sedm, tak si to pro jistotu nechal ještě zopakovat a pak smekl před jeho úctyhodným výkonem. Jirka objednává guláše a polévku. No guláš za 18,5e byl životní omyl. Je to taková teplá hnědočervená a strašně přesolená hmota s kulatým knedlíkem uprostřed. Honza to s tou polévkou vyhrál. Abychom si spravili chuť dáváme pár Gentian schnapsů a jdeme spát.

    Ráno je na programu posledních zhruba 700 metrů sestupu k autu. Cesta Hollentalskou soutěskou je za odměnu. Tunely, schody, mostky a vodopády nikdy neomrzí. Posledních pár kiláků podle potoka a přes úhledné pastviny a jsme zas na parkovišti.