Od pramene Labe

30. 6. – 5. 7. 2019

V roce 2011 jsme jeli s Letošem na kole z Chomutova na Watzmann a zpět. Tak moc se nám to zalíbilo, že následně předseda vyplodil další nápad a to jet na kole od pramene Labe až k moři. Uplynulo mnoho vody v Labi, než jsme se dostali od řečí k realizaci. Domluvili jsme se na první prázdninové dny v roce 2019, ale bylo jasné, že nálada už je jiná. Už jsme věděli, jak chutnají stovky kilometrů v nohách s brašnami na kole, a že ani my dva nemládneme. O tréninku na kole v podstatě nelze mluvit. K tomu měl parťák vážné peripetie se zápěstím ruky, takže jsem čekal, kdy to zruší. Nakonec domluvil svou rodinu, že nás přiblíží do Krkonoš, čímž nám ušetřil mnoho problémů s cestou na startovní čáru. V kontextu výše uvedeného jsem vše bral se stoickým klidem s jedinou ambicí, užít si pěkný čundr s kamarádem.

30. 6.

V 07.30 hod. doma nakládám kolo na Oktávku a ve 12.00 hod. vykládáme to, co máme, u kempu ve Špindlerově mlýně, protože nás zastavuje zákazová značka. Tímto děkuju Míle s holkama, že nám věnovala čas a odvezla auto zase zpět do Chomutova. Brašny hodíme do kopřiv a pomalým tempem jedeme na kole několik kilometrů, než je cesta vhodná jen pro pěší. Kola položíme do borůvčí a stoupáme asi 800 výškových metrů k Labské boudě a následně k samotnému prameni Labe, který je tvořen jakousi skruží, ve které se válí zárodek Labe. Na uměle vytvořené zídce visí pár desítek erbů měst, kterými prochází řeka až k moři.

Tak, a začínáme. V dusivém horku sbíháme zase dolů ke kolům a moc se s tím nepářeme. Ve 40°C vedru připevníme brašny ke kolům a jedeme, co to dá kolem řeky. Zatím to jde celkem dobře, protože do Vrchlabí je to spíš dolů. Pak se jede po rovině a horko zatne do nás své drápy. První zastávka je v Hostinné. Jsme oba latentní punkeři, takže proteinovým nápojem je nám pivo a místo energetických tyčinek pojídáme klobásy a polívky. Poté se začínáme zakusovat do prvních kopců a také se smát heslu: „Řeka teče s kopce, i my jedeme s kopce!“ Když dorazíme do obce Nemojov, nacházíme krásné zázemí v podobě pěkné hospody a u ní zatravněné plochy s dětským hřištěm. Zde přečkáme první trochu chladivou noc, já se nepoučím a furt s sebou beru spacák, který by se spíš hodil jako hadr na výtěr podlahy. Noc je nádherná, hvězd se člověk může dotknout.

1. 7. Probuzení je sice chladivé, ale je jasné, že se den brzy ohřeje. Vyrážíme asi v 06.30 hod. a dostáváme se do Dvora Králové. Samozřejmě nemáme mapu, jen takový německý itinerář, takže se bloudění nevyhneme. Občas mrknu do mapy v mobilu, ale šetřím baterii, takže vyjíždíme na výpadovce na Jaroměř a trochu se oddalujeme od Labe, což nás stojí výšlapy do kopce. Když přijedeme do Jaroměře, tak slunko už pěkně přitápí. Narazíme na bufík, kde je toho fakt hodně na výběr, tak nám snídani tvoří výborná polívka. Poté směřujeme na Hradec Králové, ale dostáváme se opět do problémů s orientací a mydlíme to po silnici č. 33, kde se přetlačujeme s polskými kamiony. Boj prohráváme s pošramoceným sebevědomím a konečně se vplétáme do vesniček, až se dostaneme k samotnému toku. Z potoku už je říčka se strmými břehy a řeku lemuje cyklostezka č. 2. Jsou opět čtyřicítky a nás začíná dusit horko. Na zadku se mi vytváří opruzeniny, ze kterých se postupem pár hodin stane opravdový problém. Kdykoliv se zvednu ze sedačky, protože už mám zadnici otlačenou, tak se to živé maso odlepí, až zasyčím. Konečně jsme v Hradci Králové, jedeme podél řeky, kde je cyklostezka dobře značená a mineme soutok s Orlicí. Škoda, že jsme v té rychlosti ten soutok nezahlédli, ale není všem dnům konec. Po několika kilometrech přijíždíme ke komunikaci č. 37, kterou nemáme šanci překročit. Znovu a lépe, vracíme se opět k soutoku s Orlicí, který jsem tolik chtěl vidět, a přejíždíme přes most do budoucnosti. Tlačí nás to přes vesničky, až máme správný směr na Pardubice. Je takové vedro, že zastavujeme u jednoho safari, kde sličná dívčina v plavkách stříká vodu zvířatům v boudách, tak nás taky pokropí. Konečně Pardubice, je čas oběda a voda dochází. Zase se motáme v tom betonovém bludišti, kde vládne snad jen slunce a prach. Netrefili jsme žádnou restauraci, tak se na benzíně krmíme ze zásob a doléváme vodu. Trochu jsem si popletl č. 2 silnici s č. 2 cyklostezkou, ale neva, kdo by si dělal hlavu s detaily. Ono nás to bezpečně tlačí na Přelouč, kde je další překročení řeky. Cestou vidíme rybník a musíme se opět ochladit. Na zadek si aplikuju Bepanthen a Leoš nabízí pudr. Není to žádný kamarád, protože mi ho odmítá na zadnici nanést. No nic, co si člověk neudělá … V Přelouči přichází první buřina, která hořekuje nad krajem celé odpoledne. Na zastávce se potkáme s klučinou, který z Prahy jede do Pardubic. Předáme si poznatky ohledně cesty a on nám, pankáčům (nebo dinosaurům, kdo jak chce), prozradí, že na mapy.cz existuje nakreslená cyklostezka. Dobrý, jen to bude stát energii na mém mobilu. Na Letošově mobilu se zobrazí sotva telefonní číslo. Zachmuřeným večerem dojíždíme do Kolína a parťák si celou cestu zpívá „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině …“. Upřímně, mě ty ujeté kilometry po rovině na horskáči přímo ubíjí. Jsem kluk hor a na tohle nemám vůbec hlavu. První dojmy z Kolína nejsou nic moc. Samí cizinci, které byste si domů nepozvali, a budovy působí zanedbaně. Dostaneme se přes centrum na konec Kolína, kde je posekaná tráva pod mostem a dva kluci, kteří nám dají tip na hospodu nedaleko. Dáme pár piv, a parťák se dává do řeči s učitelkami, které nám poradí, kde se nachází veranda mateřské školky, kde se můžeme schovat před deštěm, který nás nemilosrdně pronásleduje. Je z toho krásná teplá noc. Máme za sebou přes 100km, ale víme, že najíždět v takovém horku více kilometrů je nad naše síly. Mimoto si musím přiznat, že se po těch dvou dnech cítím celkem vysátý. Horko je fakt k…a.

2. 7. Začíná to dobře, bloudíme jen trochu. Už víme, kudy máme jet, ale držení se stezky znamená, že jezdíme různým terénem od pěšinky pro jedno kolo až po krásnou cyklostezku. Letoš ztrácí v terénu na trekovém kole, já zase na silnici. Následuje nádherný kraj s Poděbrady v čele. Toto město má příjemnou energii a dobrou pramenitou vodu. Snídáme a nekonečnou rovinou ukrajujeme další metry přes Nymburk, Lysou n. Labem a Čelákovice. Sice není takové horko, ale pro změnu proti nám fučí celou dobu vítr. Mě bolí zadek a Letoše ruka, k tomu máme unavené nohy, prostě užívačka. Labe je už mohutným tokem s krásným okolím. Neratovice jsou průmyslové, a narážíme tu na fotbalové hřiště, které kropí rozstřikovač. Jdeme do Adama a pobíháme po hřišti v rytmu stříkačky. Mělník se brání, nejdřív jedeme po terénu, kde se bojíme, že propíchneme gumy a najednou před námi vyvstane kopec, který z paměti nevymažeme. V mžiku jsme v centru a co teď? Dáme pivo a já jedu do drogerie pro pudr. Chceme jet dál a obdivujeme soutok s Vltavou. Letoš nadhodí, že bychom mohli dojet do Dolních Beřkovic, což hádám, zcela odpovídá našemu psychickému rozpoložení. Zde je parádní hospoda, která je hned u řeky a po občerstvení nacházíme asi 100m od ní krásný zatravněný plácek, kde strávíme noc pod hruškou. Zase máme v nohách přes 100km a je jasné, že na další velké výkony to nebude. Jedno je tutovka, chceme dojet na hranice s Německem.

3. 7. Ráno je slunečné, ale zase fouká, samozřejmě proti nám. Co naděláš! Přední kolo je píchlé, ale když ho dofouknu, tak drží nějaký ten kilometr. Na snídani dojíždíme do Roudnice nad Labem a poté projíždíme vsi jako Lounky, kde mám pocit, že jsem někde ve Španělsku. V Litoměřicích se zdržíme jen na pivo a hermoše. Dnes mě opravdu bolí stehna, vůbec mě neopouští pocit, že furt jedu proti větru nebo do kopce. Konečně se prokoušeme Ústím nad Labem, kde se při parkování vymlátím díky neodcvaknutým nášlapům a Letoš mě zavede do hospody, kde mají dobré pivo a jídlo. Pak už není moc co vypravovat, nohy bolí jak čert a my to tlučeme přes Děčín až k Dolnímu Žlebu. Od Děčína je se na co dívat, krásné skalní útvary se tlačí až k nebi a uprostřed je řeka, která podezřele ztrácí vodu a je lemována oblázkovými břehy. Na sluníčku se ještě vykoupeme, a pak jdeme do stínu ke Kosťovi ve Žlebu. Letoš mě pobaví, když má se smrsklým žaludkem sníst normální porci jídla a řekne mi, že má s sebou celou dobu power banku na dobíjení telefonu. Přespíme v bivaku, který tam mají připravený pro tuláky, a čeká nás chladivá noc. V noci se převaluju a parťák je kamarád, tak mi nabízí ve tmě „svetr“. Šmátrám, ale nalézám jen láhev se slivovicí. No nic, neodmítnu.

4. 7. Máme jasno, že dojedeme ke hranici s Německem, pak Letoš skočí do vlaku a pojede do Chomutova, šetří nohy pro další akci. Já si udělám jasno až v průběhu rána, když dojedeme do Bad Schandau a vím, že mi hlava nedovolí, abych jel vlakem domů. To by nebyl punk. Sjedeme nazpátek, čekáme na vlak v Dolním Grundu ve Žlebu, kde se dobře občerstvíme. Nechám Letoše v blízkosti nádraží svému osudu a po dosažení Děčína ukrajuju v horku první metry z cyklostezky č. 23. Plán je dnes vystoupat asi 500 výškových metrů a 12km na Sněžník, a pak přespat u Atoma v Tisé. Nohy docela drží, ale šetřím síly, vím, co mě čeká další den. Dojedu k Hřebenové boudě u Sněžníku, kde se dám do řeči s trempíkem Petrem. Poklábosíme a já přejedu na Kačák, kde už na mě čeká chladivá voda na tělo a pivo s jídlem do břicha. Poté se jdu projít na Dogu a mezitím se za mnou staví Pája Koukolíčková, která mi dělá několik hodin příjemnou společnost u táboráku. Poté odjíždí a já brnkám pár tónů na kytaře, které kouř z táboráku odnáší do tmy. Děkuju Atomovcům za zázemí.

5. 7. Je pěkně zamračeno, ale cíl je jasný. Doplachtit 100km a 1500 výškových metrů do Chomutova. Ráno začíná standardně, jsem nevyspaný, gauč mi nesvědčí a k tomu měním píchlé kolo. V Petrovicích natlačím chlebíček a už si to šinu cyklostezkou č. 23, kterou museli v posledních letech přeznačit, takže mi nabízí překvapení v podobě „mělnických kopečků“. U Cínovce potkávám půvabnou učitelku, co jde už několik dní sama pěšky od Chebu. Na Vitišce si dávám studenou polívku a zakalené pivo a v Novém městě se na chvíli schovám před deštěm. Pěkně fučí a mně už fakticky dochází síly. To se projeví po dosažení Flájí, kde prosvítá slunce a já padám do nově zaseté trávy. „Tatínku, proč ten pán leží na tý trávě?“ „To on tak odpočívá po obědě.“ Pěkný, nohy bolí jako kráva, jídlo jsem neviděl, ani nevím a čekají mě ještě čtyři sakra těžké kopce. No nic, jako mnohokrát se smiřuju se svým osudem, který si píšu sám a jdu bojovat. V Mníšku je nová restaurace s výbornou polívkou, která mi dá sílu na stoupání v Nové Vsi v Horách. Tam přežvýkám sušené maso a jdu na další stoupání, kde mi vlije trochu energie setkání se starším borcem, který mě dojede. „Jsi pěkně obtěžkanej brašnama, odkud jedeš?“ „Ale, od pramene Labe, co ty?“ „Dneska z Kralup nad Vltavou a zase tam dojedu.“ „Pěkný, to je tak 300 kilometrů?“ „Jo, 360.“ „Tak držím palce, kamaráde“. A už ho vidím předjíždět Němčoury na silničkách za statisíce. Stále jsou mezi námi bohatýři. Konečně je přede mnou poslední kopec, ale já vím už své. To už dám, pak mě čeká horká koupel, večeře a moje rodina. V 18.00 hod. dojedu domů a čeká mě bota na autě a setkání s měšťáky. Všechno je tak, jak má být.

Celkem najeto něco přes 500km.  

Děkuju Letoši, že jsi se na to nevykašlal a dělal jsi mi skvělého parťáka. Je neuvěřitelné, kolik se toho dá na pivo ujet J. Další poděkování patří mé rodině, která trpělivě čeká na tatínka, až vyblázní svou toulavou duši.