Brádlerky 2019
Napsat poutavý článek o pravidelně se opakující oddílové akci je problém. Opakováním dochází k tomu, že jsem, myslím, dokonce už i tu předchozí větu v jednom článku o zimní metodice použil. Naštěstí se občas podaří, že se tyhle pravidelně se opakující oddílovky ozvláštní samy nějakou nečekanou událostí a i my se občas snažíme tyhle tradiční akce něčím změnit či doplnit. A v roce 2019 se nám podařilo obojí. Metodika se velmi podařeně ozvláštnila neskutečně povedeným počasím a zdařilým výběrem lokality. Ale taky se jí povedlo odlišit od všech ostatních metodik akcí, která se mně v hlavě rodila několik let, a která gradovala až tak, že to i mě samotného překvapilo a chvilku až vyděsilo.
Projíždíme kolem Prachovských skal, přes okna auta slunce neskutečně praží a jaro je v plném proudu. Pohled z auta je obzvlášť pikantní v kontextu toho, že jsme se zimní metodikou na Sfingách u Měděnce přestali a do Krkonoš začali jezdit proto, že na Sfingách často nebyl pro „zimní“ metodiku tolik potřebný sníh. Při vyzvedávání povolenek na ledopád v Labském dole na správě KRNAPu už ale brejkujeme na chodníku po ledovce a nějaká sněhová políčka jsou tu a tam vidět. Než jsme povolenky vyzvedli, stihli jsme si prohlédnout mini výstavu z historie horolezectví. Výstava to byla podnětná, protože jsme seznali, že ty mačky, karabiny, trekovky a spoustu dalších věcí, které stále aktivně používáme, už kurátor výstavy zařadil do propadliště dějin a asi by bylo potřeba je obměnit. A pak jsme popojeli na parking na Medvědí koleno a bylo to tady – sníh. Spouty sněhu. A bylo to lepší a lepší, čím výše jsme stoupali. Vloni mě Šarlota při výstupu na Výrovku o dost předběhla a to mě trošku, trošičku vadilo. Tak jsem si jí letos pohlídal a na Brádlerky dorazil první. Co na tom, že jsem dole na parkovišti nahlas nevyhlásil, že závodíme. Hezky ta metodika začínala!
Jak už jsem v úvodu psal, tak už jsem několikrát psal o tom, že na metodiku máme k laskavému zapůjčení materiál od mých kolegů, hasičů z Královéhradeckého kraje. A píšu to znovu proto, protože to je bonus, za který jim touto cestou opět děkuju. Bonus v podobě skialpových lyží a bot, cepínů, šroubů, sněžnic, hůlek, lavinových vyhledávačů, lopat a sond byl v sobotu ráno rozebraný a když jsem se konečně vykopal z chaty, zjistil jsem, že z celé výpravy zůstal jen Péťáš a Šalotka. Všichni ostatní vyrazili na ledy do Labského dolu a nebo na výlet na skialpech. My tři jsme zvolili sněžnice a nádherný den využili k takřka kruhovému výletu po hřebeni kolem Brádlerek. Zahájili jsme výstupem na Ptačí kámen, pokračovali volným terénem na Dívčí kameny a po hřebeni vystoupili na Mužské kameny, nejvyšší bod výletu, 1417 m.n.m. Po turistické stezce jsme pokračovali směrem k Vysokému kolu, ale v sedélku pod Velkým Šišákem jsme opět uhnuli do volného terénu a vrátili se na Brádlerky. Skialpová sekce se už ráno přemístila do Labského dolu, pouze s malým zdržením u Medvědí boudy, kde si Letoš odložil do lesa snídani. Nějak mu nesednul párek s jogurtem. Zkušenější skialpinisti jeli od Medvědí boudy po svážné cestě a Martinovým dolem, nováčci pod vedením Easyho sjeli až na Medvědí koleno a tam se napojili na cestu Buď fit vedoucí ze Špindlu směrem na Labskou boudu. Směrem na Labskou boudu se na skialpech vydala taky Radka s Otou Štejnarů a po hřebeni pokračovali na Sněžné jámy, Vysoké kolo a Velký Šišák, z kterého sjeli volným terénem k Brádlerkám. Co se dělo na lyžích a na ledech vím jen z doslechu, ale všichni se vrátili plní pozitivní energie a spokojení. A to nás ještě čekal společný společenský večer s kytarořevem. Od firmou Hudy souběžně pořádaného skialpového kurzu se ke skvělé Buchtíkovo kytaře připojil s foukací harmonikou jeden z instruktorů a nečekaně jsme se potkali s Pavlou Pilchovou (já po letech), která u naší pěvecké party strávila skoro celý večer. Tanečky byly. Zpívánky byly. Pivko bylo. Hezký večer to byl.
Ale ještě se vrátím zpět k sobotnímu odpoledni. Jak jsem už psal, bylo nádherně. Ota Pavlas, Jířa a Péťáš blbli s dětmi a kopali záhraby, Háša s Šalotkou si ještě vyrazily na Vysoké kolo, 1509 m.n.m, a já jsem se trochu nudil. Nejdřív jsem vykopal jámy na uložení cvičných „zasypaných“ na nedělní ranní výcvik vyhledávání a pak mně začala v hlavě kolovat ta dlouho rašící myšlenka. A že ve mně rašila dlouho! Stejně tak dlouho, jako děláme metodiky a cvičíme hledání v laviništi pomocí sondy. Pokaždé se mě totiž někdo ptá, co bude, když toho zasypaného trefí sondou do oka. Já to samozřejmě nevím, a trochu to bagatelizuji s tím, že ta pravděpodobnost je malá, ale co by bylo?? A u lesa byla taková veliká převěj. A do té převěje se dala odspodu vykopat velká dutina. A s pomocí Péťáše jsme dutinu udělali tak velkou, že se do ní vešel člověk.
Nedělní výcvik běžel jako na drátkách. Zahajovali jsme jednou z nejvíce oblíbených disciplín a to zasypání pod lavinu. Jako obvykle jsme zasypávali metrovou vrstvou, ale sněhu bylo tolik, že bychom mohli jít mnohem hlouběji. Zasypat, opíchat sondami, vyhrabat a další zájemce si jde připravit studený hrob. Jako obvykle ti co jsou nahoře, na rozdíl od těch, kteří jdou do jámy, srší vtipem. Někdo pobyt pod vrstvou sněhu dal v pohodě, někdo méně v pohodě , někdo v nepohodě a někdo vůbec. Ale šlo o tu zkušenost a varování co se může stát. Tříčlenné skupinky pak přecházely do „laviniště“ a pomocí pípálů a sond vyhledávaly zahrabané vysílače. Renču Klucovou vedl nouzový signál k takové velké převěji nedaleko lesa.... Těsně předtím, než začalo sondování, jsem zašel do hospody a za nekřesťanských 25 Kč jsem tam koupil misku kečupu. Pod převěj si vlezl Buchtík zabiják a vlez jsem zavalil kostkami sněhu. Renča došla na převěj, ukázkově našla a označila místo, kde byl signál pípáku nejsilnější a začala sondovat. Chvilku se jí nedařilo sondou prorazit vrstvu sněhu, ale Pavel Bohuněk jí velmi ochotně pomohl zabořit sondu kam až to šlo a v tu chvíli se odspodu ozval tlumený křik. Renču to zjevně překvapilo, protože vyhrkla: „On je tam člověk? To je fór?“ Úplně zapomněla, že pozitivní sonda se nevytahuje a rychle jí vytáhla ven. Při průchodu sněhem po sobě sonda nechala rudou stopu. Zatímco já jsem hrál divadýlko s vyhrabáváním Buchtíka, Renča nevěřícně zírala na rudý konec sondy a tuhla. Pak se začal Buchtík hrabat z jámy. Velmi silně mi to připomínalo scénu z filmu Chobotničky ze 4. patra. Jak se v divadle ve hře Rusalka hrabal ze studny Vodník. Jen Buchtík nemumlal Rusalko ty bledá, ale „Moje oko“! A po ruce, kterou měl zakryté oko, mu stékal kečup. Renča ztuhla ještě víc a začala nabírat barvu Rusalky. Rukama si zakrývala tváře a stále opakovala: „Ne, to ne!“ Buchtík po ní pomrkával svým, v tu chvíli, jediným okem a nepřestával hýkat. V tu chvíli si Renča schovala mezi ruce celou hlavu a začala se jí podlamovat kolena. A to jsem začal tuhnout já. Tak daleko jsem celou situaci nedomýšlel a navíc Buchtíkův herecký výkon byl tak na úrovni vesnického kulturáku, takže mě i překvapilo, že nás Renča neodhalila. Rychle jsme celou scénku ukončili, Buchtík ukázal misku s kečupem a já k Renče přiskočil a podepřel jí. Naštěstí byla tak šokovaná, že nás nepraštila pípákem, nepropíchla sondou a neumlátila lopatou.
Tak příští rok zas. Myslím tím metodiku.
*Broněk*
P.S. Po metodice jsem byl Blahoušem obviněn, že jsem celé Blahoušovic rodině vyhlásil válku. Ale to samozřejmě není pravda. Z toho, že celou událost nikdo nenatáčel, je zjevné, že nešlo o předem promyšlený válečný akt. Z článku také jasně vyplývá, že i Pája Bohuňků významně a velmi ochotně pomáhal. Ale válku mu nikdo nevyhlásil! A když jsme stejnou, dá se říct okometnou, situaci sehráli s Easyho Veronikou, tak ta (povoláním zdravotní sestra) jen s ledovým klidem a s takovým výrazem v obličeji: „Ten toho nadělá!“ pronesla: „Má ještě druhý!“ A Lidka Rašková úplně pohaněla, tentokrát už Péťášův, herecký výkon slovy: „Málo řve.“ Zjevně jsem tedy neměl předem připravenou žádnou strategii. Kdybych měl, dal jsem Buchtíkovi místo sladkého kečupu pálivý, a tím bych jeho herecký výkon posunul o několik tříd. Na Zlatou kapličku by to stejně pořád nebylo, ale pak už by se o válečném stavu jakž takž dalo uvažovat.
P.P.S. Kdybych, nedejbože, měl někdy nějaký zdravotní problém, nechci do nemocnice v Ostrově nad Ohří. A kdybych se snad i do té nemocnice dostal, určitě nechci na jednotku Následné intenzivní péče.
Zimní metodiky Horoklubu Chomutov konané ve dnech 22. - 24.2.2019 v Krkonoších na Brádlerových boudách se zúčastnili: LeToš Dvořáček, Broněk Bandas, Jířa, Péťáš a Fíla Happyny, Lidka Rašková, Renča Klucová, Radka s Otou Štejnarů, TaPája Koukolíčková, Pavel Petrák s Jani a Ondráškem, Pavel Bohuněk s Janinou a Jůlinkou, Leňa Háša Urbanů s Fandou, Buchtík Zabiják Brandl s Šarlotou, Ota Pavlas s Miluškou, Honzíkem a Lukáškem, Easy s Veronikou Lvovic a Sisel se Šlupkou.