Vůně jehličí

Pavel Bohuněk

12. 12. 2015

Touha uniknout předvánoční pracovní nakládačce mě přivedla v půlce prosince do Tater. Rozhodl jsem se, že s Bédou (Jan Škarohlíd) otestuji zimní podmínky a kondici. Jak předpověď počasí, tak lezeckých podmínek byla snad už standardně špatná. V kombinaci s krátkým dnem to vypadalo na další výlet plný dobrodružství. Stal se ale takový menší zázrak, jehož výsledkem je nová cesta v SZ stěně Prostredného hrotu – Vůně jehličí, M6, 5 délek.

Po noční cestě vlakem přijíždíme v pátek první ranní lanovkou na Hrebienok. Je modro, lehce mrzne, sníh křupe pod nohama. U odbočky na Zbojandu schováváme věci, které budeme potřebovat až večer, a valíme pod nástup Veverkova ledopádu. Máme v plánu vylézt některou z novějších cest na Slavkovské zuby v levé stěně Veverkova žlabu. Ledopád nevypadá moc přívětivě, tak ho obcházíme mixovým terénem zleva. Ve žlabu padla volba na cestu Silvestrovské blues obtížnosti M5. Nastupuje se kousek nad koncem ledopádu. Začátek jsou spíše položené plotny. Od prvního štandu je dost nepříjemný traverz v hladké plotně polité ledovou glazurkou. Následuje pěkný dvoudélkový kout zakončený převisem. Poslední délka je lehčí dolez trávami na hřeben. Podmínky jsou fantastické. Drny zmrzlé tak akorát, místy potkáváme i pevný led. Zpátky se dá celá cesta v pohodě proslaňovat. Z kosodřeviny vyzvedáváme zbytek věcí a už za tmy přicházíme na Zamkovského chatu, kde máme domluvený nocleh. Vydařený den korunujeme několika regenreačními pivy, po kterých upadáme do nočního kómatu.

V sobotu hustě sněží. Optimismus z předchozího dne nás opouští, nicméně v osm hodin stojíme pod SZ stěnou Prostredného hrotu, kde máme vyhlédnutou volnou linii. Chvíli zoufale pobíháme po turistické cestě sem a tam a snažíme se zjistit, kudy se dostaneme pod stěnu. V moři kosodřeviny se dost špatně orientuje, ale následující hodinová procházka po prsa ve sněhu nás zase pěkně rozehřeje. Odměnou je luxusní štand pod první délkou. Nad námi se tyčí kompaktní skalní stěna. Vybíráme si nevýrazný koutek vlevo. První půlka úvodní délky je celkem příjemné lezení v trhlinách. V druhé půlce se situace mění, adrenalin mě nenechá vychladnout. Možnosti na zajištění jsou hodně špatné, lezení je čím dál těžší. Klíčové místo je závěrečný koutek. Skoba zatlučená sotva do půlky a jeden mikrostoper. Ke štandu dolézám OS na pokraji pádu. Obtížnost první délky odhadujeme na M6. V jejím závěru se jedná se o čistý drytooling s hodně špatným jištěním. Další délka vede skrz naší oblíbenou kosodřevinu a lehčím položeným terénem na začátek výrazného koutu. Koutem pokračujeme dvě délky na začátek travnatého žlabu. Parádní lezení za cca M4. Poslední délka vede travnatým žlabem a závěrečnou stěnkou na hřeben. Ve chvíli, kdy Bédu dobírám na poslední štand, nám zhasli. Sestup neznáme. Pokračujeme dál svahem, kam až to jde. Našli jsme jakýsi žlab vedoucí zřejmě do severní stěny. Na začátku je stará smyčka, které nikoliv bez obav svěříme své životy. Začínáme slaňovat do tmy. Žlab se mění na kolmý komín. Po třech délkách jsme na svahu, kterým sbíháme na turistickou cestu. Na chatě jsme až v devět večer. 

Zbytek výletu má ryze rekreační charakter, což vzhledem k pokročilému adventnímu času není úplně k zahození. Nad horkými nápoji s vyhlídkou na Lomničák se příjemně plánují i další  lezecké cíle.