Tatry - poprvé

Verča Dvořáková

Srpen 2015

Týtút – pípne mobil – hromadná SMS od Přémy informující, že Student Agency jezdí z Prahy do Popradu vlakem jen za 252 Kč!!! (Vážně, to není reklama ani kec.) Moje už dlouhá touha poznat Vysoké Tatry je zase o kousek větší. Už 2x jsem tam skoro jela, ale počasí řeklo, že ještě ne.

Ale za nedlouho se formuje banda účastníků, volí se termíny, objednávají se lístky, bookuje se ubytko, googlují se a tisknou všelijaká topa cest, batohy se plní matrošem, oblečením a nějakým tím žvancem, hůlky do ruky, batoh na záda a hurá vyráží se! Snad mám vše. Na mysli mi vytane ono dost často omílané: „Co nemáš, nepotřebuješ!“

Při cestě na nádraží s tím nacpaným báglem na zádech si říkám, jestli se vůbec dohrabu na Chatu pri Zelenom plese. A to bydlím na kopci a na nádraží to mám z kopce… Takže takhle těžký bágl = první poprvé.

A mám tu další premiéru – jízda natřískaným nočním vlakem RegioJet. Když jsem viděla ten obrovský dav na peróně, nutně mě napadlo, že se tam tolik lidí přece nemůže nacpat, ale ono jo!  Kupé pro 6 osob bylo celkem prostorné, ale spánek byl spíše trhavý. Naštěstí bylo jedno sedadlo volné, takže jsme jej všichni cestující střídavě využívali na odkládání svých nohou, zadků apod. Ráno mžourám z okénka do ospalého rána a v šeru konečně vidím první vrcholky a vzpomínám na můj první příjezd do Dolomit, pocity jsou podobné, hory na mě působí jakousi majestátnou krásou…. Rozjímavou chvilku ruší jen stewardka rozdávající croissanty k snídani a myšlenka na brzké vystupování. Ještě rychlo-káva, vypít na ani ne dvě loknutí a hned ven….

Venku zataženo a chladnější teplota a vlhko je cítit ze vzduchu a já si říkám, že jsem si asi zvykla na chomutovská tropická vedra a asi trochu podcenila oblečení, že možná budu klepat kosu… No uvidíme. Přeci, co nemáš, nepotřebuješ!

Ještě zbývá dojet do Lomnice s jedním přestupem ve Smokovci, a pak už jen trek směr chata. Z okének střídavě pozoruju kopce - kroutím hlavou chvíli doleva, chvíli doprava, podle toho, jak se klikatí koleje. A abych nezapomněla – moje další premiéra – poprvé na Slovensku! (Mám to ale cestovatelské mezery…)

A je to, cestování vsedě skončilo a šlapání začíná, po žluto – modrý turistický až k Brnčále – vskutku VHT! (VHT rozuměj „velmi hnusný trek“ – což nevím, koho z účastníků napadlo – nejspíš toho, koho bolely nohy úplně nejvíc, ale v krásném tatranském prostředí by se slušela spíše varianta „velmi hezký trek“.) No když se zapomene na únavu a těžký batoh, tak procházka pěkná, krásná příroda, všude borůvky, nebo už jen borůvčí, borůvky už byly v žaludcích turistů – ale že těch turistů bylo! Václavák. Ani bysme jich možná tolik nepotkali, ale začalo pršet a ozval se hlad, tak jsme zapadli do přístřešku a já jen zírala, jaké davy míjí přístřešek. Pak už nepřestalo pršet celou cestu, tak jsme zmáčení dorazili na chatu, ani nevím, jak dlouho jsme to šli, ale bylo to dlouho. Ale na rozdíl od sacího komanda (Přéma Šléma alias Škrabka, Vánek Ivánek, Bárt Medvěd a  Honzík Nebe Neble), jehož členové noc ve vlaku propařili, a pak ještě táhli bágly a kytaru a mraky jídla na Brnčálu, to bylo, nebo by mělo být, méně náročné.

Po příchodu jsme dali pivko, ubytovali se a klábosili a koukali z okna, jak přestává pršet, a pak přestalo. Takže hurá přebalit a do skal. Snad to bude dost vyfoukaný. Měli jsme topo a i reference, že cesta Kútom na Koziu Kopku od Dušana a Barbory Zajacových je krásná. Tak v doprovodu zvědavých a skoro všudypřítomných kamzíků stoupáme zase do kopce – po žluté, a pak ještě dál k nástupu. Námaha se nasčítala, už jsem si myslela, že tam ty moje nohy nedojdou. Sic jsem se těšila sebevíc, mou rychlost plazo-chůze to nezvýšilo, což se o Letošovi říct nedá. Kdysi jsem si vysloužila přezdívku robot, opravdu se divím, proč tak pojmenovali mě, spíš by si jí zasloužil pan L., který to vyšel jakoby nic… A cesta Kútom opravdu krásná byla! Sic poněkud vlhká, ale úžasná jemnozrnná žula, která se krásně chytá a má skvělé tření, i když je vlhká nebo mokrá úplně (jak jsem později zjistila), mě nadchla. Takže další poprvé –můj první výskyt v Tatrách a hned první cesta v Tatrách!

Byla to nádhera, ale přiznám se, že když jsem se rozhodla do druhé délky jít na první konec lana, vnímala jsem pod sebou tu výšku. Zpočátku s obavami, ale pak tento strach odešel, ale obezřetnost zůstala stále na mysli. A i přes to ta nádhera člověka pohltí… Opravdu krásné místo a krásné lezení.

Vytištěná předpověď z yr.no visela na nástěnce na celý týden a hlásila, že další dny mají přijít během dne deště asi od 11h, ale něco by se dalo ještě stihnout. Navíc Ivánkovo mobilní aplikace na předpověď počasí se ukázala jako dost přesná a hlásila deště až na 14h. Plán byl velmi smělý – Německý rebrik na Kežmarský štít, SZ hranou na vrchol, a pak Svišťovkou dolů. Ale naštěstí po pár metrech od chaty směrem na Malý Kežmarák Letoš otočil a šli jsme na opačnou stranu - na Východnou Žeruchovu vežu (opět po žluté – odpočinutá a vyspalá -  šlo se mi o dost lépe, než první den) a naším cílem byla Cesta cez knihu od T. Marece a B. Čiernika. Další boží cesta, parádní štandy. Jen mě trochu zmátlo to množství nýtů, skob a dokonce i štandů, které nebyly zakresleny v nákresu, tak jsem trochu znejistěla, jestli nekřižuju jinou cestu a nebloudím, ale dolezla jsem ke štandu přímo pod knihu – pod krásný kout, kde jsem potkala jiné už slaňující lezce – Slováky. Knihu pak vytáhl Letoš, nebo lépe řečeno ji spíš vyběhl… Slanili jsme, dali jsme sváču a počasí vypadalo, že ještě dost dlouho vydrží. Našli jsme opodál stanoviště Honzíka a Ivánka a po chvíli jsme nastoupili do cesty s názvem Jižnim pilierom od pánů Mereše, Puškáše a Takáče. Když Letoš odlezl první délku, objevili se kluci, poreferovali o cestě a dali mi foto s vyznačením cesty – zrovna jí dolezli. První lehké délky šly celkem normálním tempem, myslela jsem, že je to dost rychle, ale nebylo vzhledem k situaci, která se blížila. Když jsem jistila na štandu jedné z posledních lehkých délek, začalo nebezpečně pokapávat a za chvíli už lilo, padaly kroupy, blýskalo se a hřmělo. Když jsem se doplácala k Letošovi pod balvan do jakéhosi přístřeší, byla jsem už úplně promočená. A když Letoš zahlásil, že asi není na co čekat, začali jsme sestupovat. Sestupovat bylo to jediný, co se mi nechtělo. Za bouřky a v mokrém terénu, to je přeci o uklouznutí! Začala se o mě v mé mysli pokoušet panika, ale hned jak jsme vyšli, náznaky paniky zmizely, nebyl na to prostor. Lano na krátký rozestup, Letoš ho měl na sobě nakufrované, já byla dámička bez zátěže a se zutými lezečkami (přeci jen mi to v nich víc klouže než na boso). Postupně jsme sestupovali ke slanění. Já pomalu, opatrně, křečovitě… Hlavně neuklouznout, drkotající zuby, občas blesk a zahřmění, déšť a kroupy bubnující do helmy… Spousta věcí, co se může stát, že pane Schuberte…. Došli jsme ke slanění, bylo na jedné straně žlabu, který sbíral vodu bůhví ze kterých všech možných i nemožných zdrojů – ve žlabu se valila voda, spolu s ní i kameny a k tomu se nám mokrá lana neustále zamotávala…naštěstí jen 2 délky dolu… Každopádně to byl trochu nebezpečný canyoning!

Doslaňovali jsme a také přestalo pršet, došli jsme ke kamenu, pod kterým jsme měli věci a začali ždímat úplně všechno, snad i železo, a pak už jen sestup zpět na chatu a do horké sprchy. Naši kamarádi se o nás jaksepatří báli, nedivím se, taky bych se bála. Vlastně jsem se bála…

A další poprvé je na světě – první (a snad poslední) bouřka během lezení.

Zbytek dne už se nesl ve znamení odpočinku a pokusů usušit co nejvíc věcí, ale slunku se moc nechtělo svítit a topení netopilo. Kluci došli v pohodě za sucha a Bárt s Přémou asi tuším nevyrazili, odpočívali po večírku. Jinak dlužno říci, že ačkoli nevyrazili, rozhodně nezaháleli. Díky své sociální empatii a hudebnímu umění se spřátelili s obsluhou (většinou mladé pěkné slečny) a dokonce jim vypomáhali něco v kuchyni, hlavně Přéma – obor škrábání brambor a hlavně mrkve, v tom vynikal. Všechna čest! Takové „členy“ na Brnčále ještě neměli... Večer jsem byla asi jediná, kdo by si šel nejraději lehnout po náročném dni, ale probudit se brzy ráno a nemít k sobě žádné ranní ptáče na nějaký lezecký podnik se mi nechtělo, tak jsem to nějak doklepala v baru s ostatními. Hrálo se a zpívalo, česky i slovensky a to na plný pecky. Místní obsluha to opravdu uměla pořádně rozjet do plnejch (skoro stejně hustě jako naše sací komando) a pak, světe div se, celý den až cca do 22h ještě makat v kuchyni jak šroub a zdolávat nápor turistů…. Uctivá poklona.

Další den ráno jsme zrovna neoplývali energií, došourali jsme se pod nástup několika delších sportovních cest pod Malým Kežmarákem, kde už (tuším v pondělí) vylezli jednu z cest Nebíčko a Ivánek. Sáhla jsem si na několikametrový zmrzlý kus sněhu u nástupu (horolezci snad prominou mou neznalost odborné terminologie…), ale nálada na lezení moc nebyla. Navíc spadly nějaké varující kapky a tak byl návrat na chatu jasný. Tentokrát jsme to stihli za 5 minut 12 – dorazili jsme k chatě a spustil se slejvák jako blázen. Úplná bílá mlha, že skrz tu sprchu nebylo nic vidět, ale rychle to přešlo, a pak svítilo sluníčko. Takže z toho vyplynul restday, někdo šel na procházku, někdo dospával, někdo se slunil, někdo makal v kuchyni… a my jsme hlavně sušili ještě ze včera a usušili. Na další den jsme se na nástěnce dočetli, že má být pěkně celý den, ale Ivánkovo aplikace nám hrozila deštěm kolem 12h, takže jsme se rozhodli vstát už ve 4 hod… No to je horší než do práce, ale ten důvod je lepší.

Vyrazili jsme tedy na Jastriabiu vežu – v plánu Starou cestu od autorů P. Illnera a O. Rülkeho, psáno za III a výstup 1,5 hod. Už přístup byl zajímavý. Prodíračka vzrostlou klečí (a to jsme šli po cestě leč neturistické, a tak neudržované), pak lezení po částečně rozpadlé a místy mokré feratě, které nám okořenil i zajímavý traverzový úsek, a to vše v doprovodu kýčovitě krásného vycházejícího slunce. No už první délka na nás nepůsobila moc „trojkově“. Letoš tam navíc opět objevil nějakého frienda, tak se mu nechtělo ho tam nechat, ale nakonec po zaštandování, dobrání mé maličkosti a slanění k objevu usoudil, že na výlov by to chtělo vercajk, tak třeba jindy. Další délka vycházela na mě, leskl se mi před očima úplně mokrý kout… Koukám, že vodě se v Tatrách nelze vyhnouti. Tak hurá do kouta. Kout mi přišel také takový více než „trojkový“, ale lezečky kupodivu parádně držely i na vodě a dalo se v něm dobře jistit, jen jsem si dost zavařila, když jsem neprodloužila jednu skobu. Ke štandu jsem dolézala úplně zpocená z věčného vytahování lana za sebou a to se zapojením vždy snad každičkého svalu a se zvukovým doprovodem – něco jako uuuuuuhhhh. Po zaštandování to bylo už jen samé uuhhh, hrr, uuuuhhrrr, uuuuufff, buuuuufff a dřep, chytit lano co nejníž, zvednout se, zabrat, zatahat a znovu a znovu. Trochu jako parodie na olympiádu v kulturistice. Pak další délky, zase nález a teď i úspěšný výlov frienda (Letoš ala neuvěřitelný) a štand a dál kudy – ne úplně jasný terén. No zkusila jsem to někudy, vypadalo to, že by to šlo, ale trojkové to nakonec po bližším ohledání nebylo, takže raději zpět a Letoš šel zpět do čelby jakožto ten mnohokrát zkušenější. A pak už jen pár délek v tatranských víceméně travách na vrchol, kde jsme potkali další už horolezeckou dvojku, která nikam nespěchala, že prý má být hezky. Tak přeci jen to Norům vyšlo. Celý den bylo už bez deště. Což bylo fajn, protože místo 1,5 h jsme se v tom kochali 5 hodin… Asi jsem vážně šnek. Po návratu na chatu jsme už jen tak lelkovali a venku čekali, až opadne fronta táhnoucí se z chaty až ven. Turisti byli úplně všude, proudily tam davy, pozorovali jsme to už při sestupu. A také na chatě  snědli skoro všechno jídlo, co mohli a obsluha neměla večer už co prodávat, jen pití naštěstí zbylo. Kluci sedící venku měli pastvu pro oči – opravdu tam proudily hromady pěkných holek, tak měli na co koukat. Bylo to trochu jako na tenise, když diváci sledují míček, tak oni sledovali holky a já zase s úsměvem sledovala je. No, občas jsem taky zahlédla zajímavý model, ale moc jich tam nebylo.

Honzík s Ivánkem se ten den vraceli domů, tak jsme je aspoň stihli pozdravit a rozloučit se. Trochu starosti nám ale dělal Bárt, který se sám vydal „na procházku“ a ne a ne se vrátit a ne a ne se mu dovolat. Nakonec přeci jen dorazil, všem nám spadl kámen ze srdce. Vypadlo z něj, že se vydal na „Tour de Bier“ po místních chalupách. No, prošel se opravdu řádně a i tak si přinesl pořádnou žízeň na pivo. Zbýval nám poslední den, vlak z Popradu byl opět nočňák, tak jsme chtěli ještě něco vylézt, nejlépe abychom lezli obě dvojky poblíž sebe. Vyhrála to zase Východná Žeruchova veža i přes to, že ona žlutá krpáloidní dost se opakující cesta k nástupům už byla pro několik z nás ohranou. Nejvíc se po ní nechtělo Přémovi, ale i tak šel a nádherná Cesta cez knihu, kterou s Bártem pak vylezli, mu to vynahradila. Nám Letoš vybral Cestu pravým žlabom z dílny K. Boceka a V. Krajňáka. Měla jsem s sebou nějaká topa jiných cest, ale Letoš do nich jít raději nechtěl – jedna od autorů, o kterých ještě nic neslyšel a v nákresu plotny v těžkém úseku 2 vykřičníky a druhá mokrá… Měl v záloze Boceka. Já jakožto nováček jsem neprotestovala. Psáno na 1,5 h. Tak uvidíme.

Už první délka naznačila, že to asi bude na dýl. Po první délce se před námi objevil obrovský žlab, který neměl konce. Nešlo mi v něm dobře jistit, natož tam vytvořit spolehlivý štand. Tak Letoš tahal dvě nebo tři délky za sebou. Pak se mi zas zachtělo na první konec a dolezla jsem i na konec žlabu přes obří vklíněné balvany. Ale to už jsem myslela, že bude končit i cesta, ale ono ne. Ještě asi 3 délky nahoru, tu poslední už jsme jen šli, byl to chodecký terén. A čekalo nás stejné slanění, jako před pár dny, ale tentokrát naštěstí za sucha. Nutno říci, že teď to bylo mnohem příjemnější. Ale i tak nechápu, jak je možné to stihnout za 1,5 hod. Lezli jsme to 4 hodiny. Leda by člověk nehledal místa na jištění, nebo vůbec nejistil a jen chodil od štandu ke štandu. Kdo ví. Tyto taje zůstaly přede mnou ukryty (zatím). Nebo jsou údaje čistě orientační?!

Ale pospíchat jsme nemuseli, stihli jsme se v klidu najíst, vrátit se na chatu, pobalit, dát rozlučkového Kozla za 2 éčka kus a vydat se z kopce opět s těžkým báglem na zádech. Ale dolů to šlo rychleji.

Zase jsme trochu popršeli, ale tentokrát to bylo spíš příjemné osvěžení. Další osvěžení bylo až pivo v Lomnici, kde nás oslovila jakási Tepličanda, jestli prý nejsme z Chomutova – Přéma nás propálil tričkem s nápisem Horoklub Chomutov z grafické dílny svého bratra. No, a pak už jen nasedat a hurá domů směr Chomutov.

Musím říct, že Tatry mě nadchly, jsou tam krásné a také i vypečené cesty, ale zdejší žula je úžasná. Kouzelné místo. Sice spousty turistů, ale je tam tolik prostoru, že to nijak neruší.  Jsem moc ráda, že jsem se tam měla možnost podívat. Doufám, že ne naposled. Děkuji Letošovi, že mě coby nováčka vzal do horských cest a jemu i všem spolupachatelům za suprovou dovolenou a snad zas někdy...

A pokud někde v menu uvidíte speciality Červi con carne, je to Bártova tatranská specialita, tak nezapomeňte ochutnat!