Prostě idylka ...

Marcela Hálová

Nejsem lezec. Ve svém životě jsem se na skálu vydrápala – a to doslova – asi jen čtyřikrát, vždy svítilo slunce a bylo teplo – prostě idylka. Teď stojím v centru zasněženého Chomutova a chystám se na něco, o čem jsem slyšela zatím jen s nadšením vyprávět. Je středa, 31. prosince 2014, 23 hodin a 10 minut. Blahouš, Renča, Verča, Jarda a já nasedáme do auta a vyrážíme směrem, dnes už to mohu říci, Berschlova věžka. Po pár kilometrech jízdy nočními Krušnými horami jsme na místě. Moji parťáci se oblékají do sedáků, kontrolují výstroj, čelovky a nadšeně diskutují komu letos, jak se říká „vypálí rybník“. Dělám to samé, ale jen proto, že musím. Pár kroků po zasněžené silnici, pak prudce do svahu a jsme tu. Před námi stojí skalka, tedy v mých očích spíš skála.  První leze nahoru Blahouš, pak Renča, Verča a teď je řada na mně. Jarda mi připravuje lano a já přemýšlím, jak z toho ven... Z ničeho nic slyším samu sebe, jak říkám „tak lezu“. Jedna ruka, jedna noha (tedy spíš koleno) a ještě jednou to samé a pořád dokola. Najednou jsem nahoře – vítají mě rozesmáté tváře Blahouše, Renči a Verči. Za chvíli je tu i Jarda. Kolem je ticho, tma a zasněžené vrcholky stromů – prostě idylka. Jen vzdálený doznívající ohňostroj připomíná, že je těšně po půlnoci a tedy začátek nového roku. Teď ještě zápis do vrcholové knížky, novoroční přání, přípitek a cesta dolů. Říká se: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ a já doufám, že ten letošní rok 2015 bude takový jako jeho začátek - nezapomenutelný. Takže: díky parťáci a HORÁM ZDAR ……….