Přejezd Krušných hor (PKH) na běžkách

Jířa Šťastný

(20. - 22. 2. 2015)

            Tato akce, pořádaná Horoklubem Chomutov od roku 2007, se většinou koná poslední lednový víkend, protože za ty roky máme vyzkoušené, že v tomto termínu bývá obvykle na přejezd dost sněhu (zatím nám to nevyšlo jen jednou).  Z důvodu zaneprázdněnosti „Nejdecké sekce“ jsme ale museli termín posunout o týden dříve, což jak se později ukázalo, nebylo úplně ideální, protože v tomto termínu bylo nezvykle teplo a všechen sníh roztál.  Nezbylo nám tedy nic jiného, než akci posunou na pozdější datum.  Díky jarním prázdninám byl další vhodný termín až 20. – 22. 2. 2015.  Na konci ledna sníh samozřejmě napadl, takže klasický termín by byl býval v pohodě, ale jak se říká: „Pozdě bycha honit“.  A navíc bez Nejdecké sekce by přejezd nebyl přejezdem.  Celý únor doufáme, že sníh na horách vydrží, ačkoliv to moc nevypadá.

            V pátek 20. 2. je v Chomutově krásné jarní počasí, takže s běžkami vypadáme dost kuriozně.  Ještě před Šebíkem není po sněhu ani památky, což nás dost znervózňuje.  Na Šebíku sice vystupujeme z auta na suchou silnici, ale v Bezručáku je nějaký sníh vidět, takže by to mělo být v pohodě.  Vyndáváme si z auta lyže a batohy, děláme společné foto a pak už Jirka Šeda s autem odjíždí zpět do Chomutova, zatímco nás sedm statečných přechází kousek po silnici k začátku stopy.  Na zledovatělou pláň vyráží tato skupina: já, Zdena, Luboš, Vladimír, Broněk, Luděk a Háša.  Je totální azůro, což nám zlepšuje náladu.  Někteří se snaží na lyže něco namazat, ale po chvíli všichni zjišťují, že to moc nemá smysl, protože přemrzlý sníh to stejně rychle sundá.  A tak po rovině a z kopce nám to jede pěkně, zatímco do kopce nám to pěkně klouže.  Ale když je tak krásně, tak kdo by si s tím lámal hlavu?  Po pár hodinách jízdy stojíme na konci Novodomské cesty a přemýšlíme, kudy se nejlépe dostat na Bernavu.  Nakonec volíme novou variantu a jdeme po silnici doleva.  O kus dál by podle mapy měla být cesta, vedoucí k Bernavce a opravdu tam je.  Bez ztráty výšky tak po chvíli dojíždíme k chatě, která je jako každý rok zavřená.  Sundáváme si tu alespoň lyže a svačíme.  Sušenka s kávou (v podobě kávového rumu) vůbec není špatná volba.  Po občerstvení vyrážíme opět do stopy a po druhé straně Mezihořského vrchu míříme směr Svahová.  Vyrolbovaná stopa nás ale svádí více vlevo, takže Svahovou míjíme a přijíždíme k silnici na konci Sluneční cesty.  Po krátkém sjezdu následuje nekonečné stoupání stromečkem na Lesnou, kde nás čeká zasloužené občerstvení.  Po polévce, svíčkové a několika plzních se nám z útulného hotelu vůbec nechce odcházet.  Jelikož máme dobrý mezičas, bereme to „zkratkou“ po plynovodu na Lesenskou pláň, kde Luboš s Vladimírem loví další kešku a ostatní vystupují na vrchol.  A pak už po červené valíme směr Nová Ves v horách.  Po různých stezkách sjíždíme nakonec po firnové krustě až na fotbalové hřiště, odkud je to už do hospody Pod lípou co by kamenem dohodil.  Je přeci jen znát posun termínu o měsíc, takže do cíle dnešní etapy dorážíme nečekaně ještě za světla.  Podle mapy máme v nohách krásných 30,3 km a následující výškový profil:

            Chvíli přemýšlíme, jestli se máme jít napřed ubytovat a až pak se jít občerstvit, ale žízeň je neúprosná, tak zůstáváme rovnou sedět v hospodě.  Postupně dojíždějí auty další a další kamarádi, čímž obsazujeme prakticky celou hospodu.  Celkový počet lidí nakonec kulminuje na zhruba dvaceti kusech.  Svinča a Ivánek vytahují kytaru, Luboš basu, Květa housle a rozjíždí se tradiční večírek, kvůli kterému sem dorazilo tolik lidí.  Obsluha je tradičně nic moc, navíc už ani nevaří, a tak se po půlnoci přesouváme do protějšího pensionu, kde máme zajištěné ubytování a kde pár nejsilnějších jedinců pokračuje v pařbě až do časných ranních hodin.  Ostatní postupně odcházejí spát, protože nás čekají další etapy PKH.

            Já s Maruškou se tradičně budíme brzy, a tak jdeme společně se Zdenou hledat obchůdek, kde bychom si mohli koupit něco k snídani, jelikož jak jsme se včera dozvěděli, snídaně není v ceně ubytování a není si jí možné ani objednat.  Potraviny, kde jsme snídali vloni, jsou již také zrušené, ale prý jsou místo nich otevřené jiné naproti poště.  Chvíli je hledáme a nakonec přeci jen nacházíme.  Paní je trochu překvapená, když jí prosíme o kafe a čaje, ale nemá s tím problém.  Odbíhá domů pro hrnečky a za chvíli již máme na stojáka prima snídani přímo v obchodě.  Po jídle se vracíme zpět na pension dobalit věci a říci ostatním, že vyrážíme napřed.  Většina lidí ale po včerejším večírku ještě spí.  Vyrážíme tedy jen ve třech okolo hřbitova k červené značce.  První stoupání je příšerné, ale na rovině již začíná strojová stopa, která, jak později zjistíme, vydrží dnes celý den.  Navíc opět vykukuje modrá obloha a začíná svítit sluníčko, takže je opět pohoda.  Za chvíli přijíždíme do Mníšku, pak míjíme sportovní areál Klíny a přijíždíme k silnici u Flájské obory.  Nejdřív si myslíme, že už jsme u přehrady, ale pak se vydáváme vlevo podél hranice a k přehradě sjíždíme serpentinami za chvíli.  Jedeme po cestě mezi přehradou a oborou a všude jsou mraky lidí.  Dostávám hlad, tak na chvíli stavíme a já si dávám sušenku a čaj, protože vím, že za chvíli nás čeká vytrvalé stoupání na Dlouhou louku.  Kupodivu není tak strašné, jak jsem si ho pamatoval.  Na Dlouhé louce jsou nějaké závody pro mládež, tak je hospoda opět úplně plná.  Naštěstí nacházíme volný stůl, a tak se můžeme v klidu občerstvit.  Zhruba za hodinu doráží další skupina, takže se střídáme u stolu a já s Maruškou jedeme napřed.  Z parkoviště ale vyrážíme špatným směrem, a tak se musíme po pláni vrátit zpět, čímž ztrácíme získaný náskok. Stoupáme na vrch Tří pánů, odkud sjíždíme do Novéha města a pokračujeme k Vitišce a na Mikulášku.  Tady už čeká Broněk s Deivinou a Ivánkem a Maruška se rozhoduje, že se s nimi vrátí do Chomutova, protože jí není dobře.  Rychle si tedy dávají jídlo, aby stihli vlak.  S dostatečnou časovou rezervou na něj odcházejí, ale podle jejich pozdějšího vyprávění míjí odbočku k nádraží, dochází až na náměstí, takže se musejí do prudkého kopce k nádraží vracet a vlak stíhají jen tak tak.  Já zůstávám v hospodě sám a čekám na ostatní, kteří přijíždějí za chvíli.  Obsluha je stejně tragická jako vloni, takže žádná změna.  S vypětím všech sil čekáme na zavírací hodinu ve 22.00 hod, abychom mohli jít dospat spánkový deficit ze včerejšího večírku.  Dnešní etapa měla podle mapy 32,6 km a kromě sedmi statečných ze včerejšího dne jí zdolali ještě:  Maruška, Deivina, Ivánek, Pavla, Jana a Zuzka.  Profil dnešní etapy byl následující:

            Po vydatné snídani vyrážíme v neděli do poslední etapy ve složení: já, Zdena, Luboš, Vladimír, Luděk, Háša, Pavla, Jana a Zuzka.  Po pár kilometrech mírně zvlněného profilu přijíždíme na Cínovec, kde vzpomínáme, jak jsme tu vloni popíjeli Morgana s Bártem.  Ten tu ale letos není, tak dopíjíme alespoň zbytek kávového rumu.  Po červené pak před polednem dojíždíme na Komáří vížku, kde obsazujeme poslední volné stoly.  Doplňujeme vydané kalorie různými druhy knedlíků a piv, abychom se po obědě mohli vydat parádním sjezdem směrem na Adolfov.  Tedy kromě Jany, která nás zde opustila.  Trochu jsme se báli, jestli i tady bude dost sněhu, ale je to v pohodě.  Míjíme zadní Telnici, Pod Liščárnou přecházíme silnici a děláme další společné foto na závoře.  Trochu bloudíme Pod Jelením vrchem, ale nakonec zkušeně sjíždíme až k hospodě U Napoleona, kde už na nás čeká Šeda s transportérem.  U cedule Nakléřova nám Šeda dělá cílové foto, a pak už bereme hospodu útokem a probíráme jídelní lístek ze všech stran.  Naštěstí je tu pořád stejně příjemný pan vrchní, tak je vše jak má být.  Když už jsou všichni plní a poslední zbytky peněz utraceny, nastupujeme do auta a přes Ústí, kde vystupují Zdena a Pája, se vracíme zpět do Chomutova a Luboš s Vladimírem pokračují ještě dál do Nejdku.  Poslední etapa podle mapy měřila 25,6 km a měla tento profil:

            Všechny tři etapy o celkové délce zhruba 88,5 km projeli tito účastníci akce: já, Zdena Šťastná, Luboš Třeba, Vladimír Káňa, Luděk a Háša Urbanovi.  Hlavně Luďka s Hášou musím pochválit, protože to byla jejich premiérová účast na PKH a zvládli jí oba na 1*.

            Tak ahoj zase za rok a doufám, že již v tradičním lednovém termínu.

Jířa Šťastný