Mám 105 kilo, dál to nejde....

Broněk Bandas

17. 5. 2015

Tenhle uhlem napsaný nápis můžete najít na stěně před nejdelší „plazivkou“, kterou musíte projít, chcete-li se dostat do nejnižší části Barrandovy jeskyně v Českém krasu. Barrandovka není volně přístupná, ale díky výcviku, který jsem tam měl se záchranáři, jsme se my – hasič, voják a policista, vydali do tmy a chladu na testík z klaustrofobie.

Nejdřív jsme, trochu překvapivě, museli vystoupat vzhůru úzkou roklí ke vstupu do jeskyně. Chvíli trvalo, než si naše oči zvykly na tmu a pak jsme uviděli několikery mohutné hodiny u vstupu do svážného tunelu, vedoucího k hornímu patru Barrandovky a ústřední propasti. Ty hodiny byly tak parádní, že jsem musel (horolezec) ze všech sil potlačit touhu je provázat smyčkou. Ale pro nás nebylo třeba sestup jistit. S občasným použitím komínové techniky jsme se dostali na začátek velké propasti, kde jsme do fixního jištění ukotvili lano. Začali jsme sestupovat velkou propastí plnou krasové výzdoby. Sestup není nijak zvlášť obtížný, ale přibližně v polovině propasti je nutné opatrně s nohama doširoka rozkročenýma přejít dvě studny. Stěny jeskyně jsou tu dost vlhké a uklouznutí by znamenalo minimálně otlučení se. V tomhle místě už hodiny provazuji a dělám mezijištění. Kluci tady trochu zpomalili a já toho využívám a mizím jim v propasti pod nohama.

Slanil jsem až na konec propasti a zbytek lana smotal na zemi. Dál už není potřeba. Přede mnou je pár malých jeskyněk. V poslední z nich jsem nechal svůj batoh jako značku pro kluky, kteří jsou ještě ve tmě nade mnou. Následuje tobogán, kterým sjíždím po zadku do malé síně. Tady sundávám postroj a odkládám ho jako další značku pro kluky, které tady čeká první zkouška odvahy. Dál do nitra jeskyně se dá dostat jen takovým polosifonem. Průlezem, který vypadá jako větší krabice od bot s prohnutým dnem. Sundal jsem si přilbu s čelovkou, vykopnul nohy ke stropu jeskyňky a po zádech se  zanořil do polosifonu. Jak jsem spěchal, zapomněl jsem si povolit u krku šusťákovku a hned se mně to vymstilo. Příliš našponovaná látka se zachytila drukem za vršek průlezu a já se v něm šprcnul! Uděla jsem tam parádní špunt a stálo mě to velkou námahu se z té pasti dostat. Nakonec jsem se ale protlačil a se škodolibou radostí čekal na kluky. Buchtík Zabiják na mě zkoušel volat, ale já schválně neodpovídal. Samozřejmě hned prohlédl mou hru na schovku a pochopil, že po něm chci aby se protlačil tou malou dírou. Nečekal jsem žádná slova chvály a opravdu žádná nebyla. Chtěl jsem si ještě vychutnat Kachnu, ale ten blbec prolez tou pidi dírou jako by nic a ještě měl nad sebou spoustu místa. Jeho táta musel být Krtek!

Udělali jsme si v polosifonu pár selfíček a postoupili dál až k nápisu, který jsem použil jako nadpis pro tenhle článek. „Mám 105 kilo a dál to nejde.“ Pod nadpisem se skrývá vchod do další krabice od bot. Tahle krabice má rovné dno, ale je dlouhá několik metrů. Před sebou jsem tlačil přilbu s čelovkou a housenkovitým pohybem se po zádech procpával tou parádní plazivkou. Těch pár metrů bylo nekonečných! Po mně nastoupil Buchtík a jeho mohutné funění pro mě byl balzám na duši. Mírně škodolibou radost mně zase zkazil Kachna, syn Krtka, vycepovaný armádou, který se plazil po břiše a předpokládám, že  i s přilbou na hlavě. Chodby pokračovaly ještě dvěmi polosifony a my z nejnižšího bodu jeskyně, který je takřka na úrovni venku tekoucí Berounky, začali stoupat jílovitou a kluzkou chodbou na závěr jeskyně, kde jsme chvíli poseděli v úplné tmě.

Byl čas na návrat. Cesta není moc dlouhá, celkem asi 200 metrů, ale s výstupem zpět ke vchodu jeskyně to bude trvat minimálně hodinu. Já a Buchtík se ještě zdržíme v krabicích od bot (já v té jedné docela vydatně) a Kachna – škoda psát. Stoupáme po laně, pod noham se nám zase otvírají ty dvě studny a boty obalené jílem nepříjemně kloužou po mokrých stěnách. V jeskyni je sice stálá teplota 9^oC, ale nám zima rozhodně není. Konečně se vynoříme ve vchodu jeskyně. Slunce nádherně hřeje a kolem je jasný den. Stálo to za to!

Broněk

Barrandovu jeskyni v Českém krasu prostoupili dne 17.5.2015 Petr Buchtík Brandl, Míla Kachna Kučera a Broněk.