Krušnohorci v Krkonoších

Broněk Bandas

27. 2. - 1. 3. 2015

Výrovka (dříve německy Tannenbaude, Geiergucke) je horská chata v Krkonoších, založená v 18. století. Adresně spadá k Peci pod Sněžkou, číslo popisné 204. Chata se nachází v sedle mezi Luční horou a Zadní planinou, 2,5 Km jihozápadně od Luční boudy ve výšce 1360 m n. m. Nachází se zde významná křižovatka turistických cest z Špindlerova Mlýna do Pece pod Sněžkou, z Luční boudy na Liščí horu nebo do Vrchlabí.   (zdroj : Wikipedie)

Přestože zhodnocení každé akce by mělo být až na konci, psát článek o letošní zimní metodice, který by byl lepší nebo výstižnější než článek o metodice z roku 2014, je tak těžké, že začnu tím, co mně osobně letos udělalo největší radost: Pochvala od Alice, že zimní metodika Horoklubu byla zvládnutá profesionálněji, než kurz vedený profesionály, který absolvovala týden před metodikou. To myslím potěší všechny, kdo se na metodice jakkoli podíleli a kterým rovnou i velmi děkuji.

Hrabeme! Hrabeme! Tenhle výkřik, o kterém jsem psal v článku z metodiky v roce 2014, a který je spojený s nácvikem přežití pod lavinou, neměl správně letos vůbec zaznít. Velkou změnou v přístupu k metodice 2015 totiž bylo to, že si účastníci sami určili priority - na co se má metodika zaměřit. A laviny, tj. prevence, práce s pípáky a sondami, pomoc zasypaným a zkouška pobytu pod lavinou, se zařadily až na poslední místo. Plán byl takový, že (pro jistotu) připravím jámu a kdo nebyl pod lavinou vloni, vyzkouší si to (pokud bude chtít) letos. První jámu jsem připravil už v pátek dopoledne, ale v nestřežené chvíli si z ní děti mých kamarádů udělaly bunkr a středem vedla klouzačka! Připravil jsem tedy druhou jámu, kterou už jsem střežil jako oko v hlavě, ale pořád platilo, že prioritou metodiky je vytahování z trhliny. Jenže (priority – nepriority a ať si metodici říkaj, co chtěj) od první chvíle bylo na všech vidět, že k zahrabávání pod lavinu stejně dojde. Kdo zrovna necvičil, ten se chodil dívat, jestli je jáma pro výcvik připravená, jak je hluboká a široká, postupně se k jámě trousili další a další lidi. Pak přišel LeToš, že teda zkusíme jednoho, a když už to zkusil jeden … Stejně jako vloni ti, kteří byli na povrchu, ještě měli za úkol sondovat tělo zasypaného a každý si tak pod sněhem užil i sérii šťouchanců lavinovou sondou. Pro ty z vás, kteří na metodice nebyli, ještě krátce zopakuji „pravidla“: celé tělo v jámě, na sobě 80 cm sněhu (cca 150 - 200 kg), po zasypání upěchování sněhu váhou dvou osob, a pak vydržet 1 minutu. Každý mohl dát „z laviny“ sondou signál LeTošovi, že je zle, a pak přišlo to, co je v úvodu odstavce: „Hrabeme, hrabeme!“ Už jsem to jednou psal: „Jestli chcete vědět, jaké to pod lavinou bylo, zeptejte se těch, kteří si to zkusili.“ fotka pod lavinou

Kromě touhy vyzkoušet si (a zkusili si to nakonec zase všichni) pod vrstvou sněhu hranice sebeovládání, k zařazení lavinové prevence přispělo asi i to, že při každém pohledu od Výrovky směrem ke Studniční hoře bylo vidět mohutný odtrh laviny, která se čtrnáct dní před naší metodikou prohnala Modrým dolem a smetla část zimní cesty do Pece pod Sněžkou. fotka odtrh

Novinkou metodiky 2015 bylo budování záhrabů. Od jednoduchých na nouzové přežití jedné noci až po pořádné úkryty, v kterých by se dalo spát i pár dní. Přiznám se, že jsme tohle téma vymysleli a zařadili tak trochu na poslední chvíli a je to velká Blahoušova zásluha. Původně jsem chtěl jen připravit jeden záhrab na ukázku. Ale Blahouš si vzal tenhle úkol za své a přesvědčil mě, že  záhrab, který může v horách znamenat rozdíl mezi přežitím a umrznutím, si musí zkusit udělat každý sám. A ohlasy na tuhle disciplínu zimní metodiky byly tak dobré, že příští (čímž prozrazuji, že už připravujeme metodiku 2016) rok záhraby zopakujeme a už máme i zájemce o jejich praktické vyzkoušení. Fotka záhrab Šiška

Oddílový pedagog Blahouš si vzal na starost i další stanoviště. Brzdění cepínem po pádu ve svahu. Jako vloni jsme řešili drobný problém se sklonem svahu. Tentokrát jsme si pomohli „kalhotkami“ ze silného igelitového pytle, díky kterým se cvičící na svahu rozjel dost rychle na to, aby si dával dobrý pozor na jakoukoli chybu, díky které by skončil v nekontrolovaném pádu, kotrmelcích a v nejhorším případě s cepínem zapíchnutým do těla. Součástí tohoto stanoviště bylo i vyzkoušení si maček, jejich obouvání, seřízení a používání. Fotka pedagog Blahouš

Jířa, stejně jako vloni, ovládal ARTa. Jak už většina z vás ví, kdo ovládá ARTa, ovládá čtyři zahrabané vysílače a může simulovat jednoho nebo víc lidí zasypaných v lavině. Vysílač se navíc „vypne“ až po přesném zásahu sondou. Pípáky a sondy jsme si opět půjčili od hasičů, a tak jsme včetně našich oddílových měli k dispozici 15 setů. Najít zahrabané fungující vysílače opravdu nebylo jednoduché. Jířa ještě proradně zahrabal dva vysílače vedle sebe a jejich signály dokonale mátly vyhledávače. Nejtěžší chvíle nám ale nastaly v okamžiku, když se nám z neznámých důvodů všechny vysílače vypnuly a my jsme marně hrabali v místech, kde jsme si mysleli, že vysílače jsou, ale ony tam nebyly. Už to vypadalo, že budeme muset přemístit několik tun sněhu, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Fotka pípáky

 Ledopád, který na Výrovce „vyrábí“ na konstrukci obepínající komín chalupy, byl i v letošním roce nateklý dostatečně a pokud jsem stíhal sledovat, každou chvíli si někdo zkoušel lezení v ledu. Ale jak už jsem psal výše, ani lezení v ledu nebylo prioritou metodiky. Nejvíc lidí nás žádalo o nácvik vytahování z trhliny a setrojení kladkostroje a tomu byla metodika podřízená. Převěj za chalupou je sice jak stvořená pro nácvik vytahování, nemusí se chodit nijak daleko, ale my jsme si pamatovali, že vloni tuhle časově náročnou disciplínu stihlo jen pár lidí. A letos nás bylo ještě víc, než vloni! Tak trochu rezignovaně už jsem předem počítal s tím, že si všichni vytahování nevyzkouší. Pomocný oddílový pedagog  LeToš ale mojí slabší organizaci tohoto stanoviště trochu opravil a během chvíle vzniklo něco, co jsem pracovně nazval „trhlinostroj“. Bohouš Dvořák si vzal na starost úplné nováčky a prakticky s nimi zkoušel navazování lanového družstva, takže všichni přicházeli připravení na vytahování. LeToš, Pavel, Kachna a Buchtík Zabiják operativně, živelně a perfektně udělali čtyři vytahovací stanoviště a zvládli odcvičit a odzkoušet všechny účastníky!  Opět se to neobešlo bez dobře visících figurantů, létajících cepínů a brázd vyoraných do sněhu marně brzdícím „zachráncem“ a dřina a legrace se na tomhle stanovišti mísily jak dobrý drink. Fotka Ivánek figurant

Díky perfektně pracujícím lektorům jsme stihli ještě vyhrabat norskou sondu a udělat si výklad k tvrdosti sněhových vrstev, ale to už slunce zapadlo za Luční horu a začala být nepříjemná zima. Kdo by se divil, že jsme po celém dni výcviku spěchali do tepla chalupy. Na večeři a na přednášku. Fotka norská sonda

Zimní metodika na Výrovce byla teprve podruhé a mě to už svádí používat výrazy „jako obvykle nebo opět.“ Takže jako obvykle byla dnem  nejintenzivnějšího výcviku sobota. Jako obvykle už v pátek večer zahájil metodiku Horoklubu můj kamarád a kolega hasič Tomáš Saifrt přednáškou o lavinách, lavinové prevenci a první pomoci při podchlazení. Jako obvykle  pokračovala metodika v sobotu večer  přednáškou, tentokrát na téma první pomoci po dlouhodobém visu v laně. Prezentace, za jejíž poskytnutí děkuji  lektorovi ČHS Martinovi Honzíkovi, byla tak překvapivá a tak zásadně mění vše, co se doposud o první pomoci po visu v laně učilo, že někteří účastníci nevěřícně kulili oči! Fotka vykulený Nebíčko

A jako obvykle – byl. Večůrek, který podlézáním stolu na délku i na šířku a dokonce i ve dvojici, nějakou tou kapkou ohnivé vody, hraním na kytary skoro do rána a povídáním o všem možném i nemožném spíš připomínal poslední slanění. Podezřívám většinu účastníků, že na metodiku jezdí hlavně kvůli večůrku! Nevím, do kolika hodin večírek pokračoval. Kolem druhé hodiny ranní jsem podlehl psychickému tlaku, kterému jsou vystaveni pedagogové a fyzické námaze uplynulých dní. Poslední, co jsem ještě odcházejíc zahlédl, byl Dick mydlící do kytary a Nebíčko bubnující na obrácený odpadkový koš. A jak jsem tak odcházel na kutě, věděl jsem, že i kdyby to náhodou nevyšlo s objednávkou hezkého počasí na neděli a my už nešli na slíbený výlet,  metodika se zase povedla. Fotka podlézání stolu

Nedělní ráno bylo kalné a zamračené, ale musím všechny pochválit, že jsme na plánovaný výlet spojený s vyzkoušením sněžnic přeci jen vyrazili. Trochu foukalo, trochu byla mlha, a tak někteří skončili na Luční boudě, někteří to otočili na polské hranici a patnáct statečných došlo až k chatě Strzecha Akacemiczna a dál na Schronisko, které leží v hlubokém kotli připomínajícím alpská nebo tatranská údolí.  Odměnou pro všechny bylo sluníčko, které rozehnalo mlžný opar a Krkonoše se nám ukázaly v celé své kráse. Silný vítr, který nás na zpáteční cestě potrápil na pláni u Luční boudy všem jenom připomínal, že jsme na horách a ani na krátkém výletě není radno podceňovat dobrou výstroj a výzbroj. Fotka Schronisko

A to je skoro vše, přátelé. Říkám skoro, protože jsme pro metodiku využili každou vteřinu, kterou jsme v Krkonoších strávili. Včetně zpáteční cesty do Pece pod Sněžkou. Šli jsme totiž delší, ale zato horší cestou Modrým dolem. Zimní cestou, která byla před pár dny zasažená a částečně zničená mohutnou lavinou. A protože spousta lidí má o lavině a hlavně jejích účincích zkreslené představy, prošli jsme na závěr metodiky několik dní starým laviništěm, míjejíc stromy vyvrácené i s kořeny, zlámané pahýly stromů trčící ze změti hlíny, kamenů a ledových  desek a myslím, že nikomu při pohledu na  mohutný odtrh a vrstvy sněhu vysoko nad námi nebylo úplně dobře.  Fotka laviniště

Do článku se samozřejmě nevešlo vše. Některé věci ani nejdou dost dobře vyprávět. Třeba jak Karel, který už pracně vystoupal z Pece na Výrovku, zjistil, že mu volám proto, že potřebuju, aby přeparkoval auto a při představě, že šlape celou cestu znovu, ukradl v lyžárně nějakému děcku sáně a do Pece na nich sjel (a čestně je pak vrátil). Nebo jak jsem mu slíbil, že ho zpátky na Výrovku vyveze rolba, a pak se do ní už nevešel a musel ten hrozný kopec šlapat nahoru podruhé. Nebo jak Míša Mihovina potkala na chalupě Horoklubáky a hned zapadla do kolektivu a po chvíli zjistila, že není na Výrovce, ale na Richterových boudách a ti Horoklubáci jsou úplně cizí lidi. Některé věci se prostě musí zažít! Fotka panorama

Zimní metodiky Horoklubu Chomutov se ve dnech 27. 2. - 1. 3. 2015 na  chatě Výrovka v Krkonoších zúčastnili : Broněk, Šiška, Buchtík Zabiják, Anna Marie, Ivánek, LeToš, Bohouš, Verča, Alice, Rosťa, Renča, Blahouš, Easy, Veronika, Kuba, Edita, Zuzka, Pája, Jiří, Kachna, Danka, Mihovina, Pepča, Nebíčko, Hanka, Ota, Miluška, Pavel, Andy, Lída, Deivina, Jířa, Michaela, Dick, Karel, Jirka a blíže neurčený počet zvířátek.

Fotka společné foto

P.S.  Poděkování za to, jak metodika proběhla, patří všem účastníkům. Větší poděkování pak patří Tomášovi Saifrtovi z Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje za pedagogickou i materiální pomoc, provozovatelům Výrovky Míše Šťastné a Píďovi za příjemně lidský přístup a Jířovi, LeTošovi, Blahoušovi, Pavlovi, Kachnovi a Buchtíkovi za kus práce, který odvedli.

Broněk