Krátký výlet po dlouhé době

Pavel Bohuněk

Zima 2015

            Po asi měsíci domlouvání vyrážíme na konci února s Leninem do Tater. Konečně se nám na chvíli daří vyskočit z hektického pracovního a rodinného kolotoče a nastoupit do mnohem klidnějšího vlaku směr Poprad. Původní drsnější variantu výletu jsme kvůli počasí změnili na jistější variantu ubytování na Brnčálce. Pomocí električky a taxíku se přesouváme z Popradu do Bielej Vody, kde začíná sen každého turisty – nekonečný trek na Brnčálu. Po třech letech, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo. Je to pořád stejná nuda. Jsem ale rád, že jsem konečně zase v horách, i když v tý mlze nejsou vidět.

            Kolem oběda jsme na chatě a u polévky plánuje další akci. Volba padá na jakousi variantu cesty Polední klid vedoucí v levé části severní stěny Malého Kežmaráku. Pod stěnou jsme za chvíli, linie je jasná, takže už se není na co vymlouvat a musíme lézt. První dvě délky lezeme sólo. Až na jeden vypečený boulder v převislých travách je to v pohodě. První a zároveň nejtěžší délku jsem si vylosoval já. Hladké plotny s minimální možností zajštění pokryvá ledová glazura. Obtížnost cca M5. Ledu je málo, takže šrouby jsou k ničemu. Na padesáti metrech jsem založil asi tři friendy a našel jednu skobu. Takhle jsem se dlouho nevybál. Další délka vede koutem, kde je ledu o dost více. Lenin dokonce zavrtal celý dva šrouby. Poslední délka je klasický dolez na Německý žebřík. Lehčí lezení po plotnách, na kterých je metr prašanu.

            Druhý den ráno valíme po snídani zase pod stěnu. Sněhu trochu přibylo, takže nástup není tak luxusní jako včera. Nastupujeme do cesty Nas nedobegať za M5 (někde uvedeno M5+). První délka za M3 už je docela lezení. Další dvě délky vedou nádherným pravoúhlým koutem. První délka v koutě vychází na mě. Cepíny ve spárkách parádně drží, jištění se dá zakládat po metru. Všechny štandy jsou ve vlastním jištění. V cestě není jediná skoba. Druhá délka koutu se ukázala jako těžší. Vyšla na Lenina. Dlouhý kout s jedním převískem končí lehce atletickou sestavou, kdy je nutné se z koutu zhoupnout na pofidérně držícím cepínu do hladké stěny. Po několika těžkých krocích ve stěně je sestava zakončena rajbuňkovým výlezem na polici. Lenin se tím nenechal zaskočit a s rozvahou adršpašského klasika to tam poslal na OS. Já jsem se na druhým s batohem nestačil divit, ale nakonec se to povedlo taky čistě. Poslední délka mě dost překvapila. Hladká plotna, tuny prašanu a jištění žádný. Cesta končí u posledního štandu Levého Ypsilonu. Původně jsme odtud chtěli slanit a vylézt ještě cestu Skotská anabáze, jenže kvůli skotskému počasí jsme úplně promočení, takže to necháme na jindy. Slaňovat se nám, nevím proč, nechce, tak děláme pěknou blbost a pokračujeme na Německý žebřík po prsa v prašanu. Snažíme se nějak jistit, ale kdo ví, co by to bylo platný. Na Německém žebříku se mnou ujela parádní deska. Naštěstí se po pár metrech zastavila. Zbytek sestupu se už daří bez podobných incidentů.

            Poslední den už nic nelezeme, i když bychom rádi. Za oknem pokoje sněží vodorovně. Je čas zmizet. Oželeli jsme i lehátka v nočním vlaku a po obědě opouštíme Poprad.