Když se daří i nedaří, aneb turistka v Julských Alpách
Renča Klucová
2. pol. června 2015
Ve druhé polovině června 2015 jsme s Blahoušem vyrazili do slovinských Julských Alp, které nás už dlouho lákaly, ale o nichž jsme zatím věděli jen to, co se dalo vyčíst z mapy. Přídech nepoznaného s sebou při naší cestě nesl kouzlo neustálých překvapení, příjemných i nepříjemných… I když dlužno dodat, že za většinu z těch nepříjemných nemohly samotné hory, ale dílem naše odhodlání vyrazit i přes zmatečné předpovědi počasí, dílem náhoda a dílem „cestovatelský šotek“, který už prostě k vandrákům, tulákům, batůžkářům a jiným cestovatelům odjakživa patří… A jak se nám také potvrdilo, čím více nejapných triků vám šotek na cestě připraví, tím více se radujete z chvil, kdy odpočívá.
Že nás nečeká dovolená jako z časopisu, bylo jasné už při cestě. Jednalo se o jeden z nejteplejších dní v roce, kdy teploty stoupaly ke 35°C a my museli vyrazit v dopoledních hodinách. Co naplat, vše je naplánováno, postarší Fabia combi (bez klimatizace) od mé sestry zapůjčená a my prostě jedem! Kdyby aspoň šlo otevřít okénko u řidiče… no nic, říkáme si, třeba se to časem v průběhu dovolené spraví (nespravilo). Naložení ve vlastní šťávě a s krátkou přestávkou u jihočeských rybníků jsme navečer dojeli do „mezistanice“ Berghütte kousek od Triebenu v rakouských Taurách. Výhodou bylo, že Blahouš to tu znal, a tak věděl, že majitelé zdejšího rodinného penzionu nás pravděpodobně nechají bezplatně přespat u nich na pozemku. To se také stalo a navíc následovalo i pozvání na místní pivo. Milým překvapením bylo, když pán domu vytáhl prázdnou plastovou lahev od Zlatopramenu jako vzpomínku na návštěvu Blahouše s Jardou Hálou před 2 roky.
Šotek se znovu začal hlásit o slovo bezprostředně po postavení stanu na mokré louce (přijeli jsme po bouřce), kdy jsme zjistili, že jeho podlážka není nepromokavá. Bodejť by také ne, když jde o útočný stan na cesty k vrcholům, kdy jeho váha je záměrně snížena díky supertenké podlážce. Jistě ideální volba stanu na 14ti denní dovolenou, když máte k dispozici kombíka… Ale konec ironie. Následující den, kdy se mraky protrhaly, jsme brzo ráno vyrazili na naší první rozehřívací túru. Směřovala na Kettentörl ve výšce 1864 m.n.m., po cestě jsme si užívali krásných výhledů, typických pro rakouské Alpy, v údolí si povídali s kravičkami, a tak dále, no vždyť to znáte… Již nahoře jsme ovšem zpozorovali nebezpečně houstnoucí mraky, takže odjezd následoval odpoledne hned po návratu z túry.
V plánu bylo dojet ještě ten den do slovinských Julek, a jak se zdálo, šotek se nezapomněl v Berghütte u pivka, ale nepozorovaně zase nasedl k nám do auta. Tentokrát se přestěhoval do motorku stěračů, které se z ničeho nic v tom nejhustším dešti na velmi frekventované silnici zastavily, a hodlaly to udělat potom ještě několikrát. No… přeci se nenecháme rozhodit, že? Z Rakouska na Slovinsko jsme se dostali mírnou zajížďkou přechodem u Jesenice, který vřele doporučujeme, jelikož jak jsme se později dozvěděli, původně plánovaný a omylem minutý přechod přímo pod Villachem vede přes extrémně strmou horu. Stoupání a klesání za hranicemi jsme se ovšem ani tak nevyhnuli, poněvadž jiná cesta do Trenty – našeho prvního plánovaného bodu v Triglavském národním parku – od severu nevede. Výjezd nehezky úzkými serpentinami do sedla Vršič (1611 m.n.m.) a následný sjezd do Trenty (620 m.n.m.) byl pro zapůjčenou starou dámu Škoda Fabia první zatěžkávací zkouškou a chvílemi to vypadalo – soudě podle zapáchající spojky a brzd – že snad i poslední. Odměnou za nervy však byly naše první pohledy na Julské Alpy, které nám vyrazily dech svou netradiční konfigurací prudce stoupajících a klesajících divokých stěn a ostrých hran, a celá scenérie byla ještě umocněná vznášející se párou. V klidu jsme se ubytovali v kempu s příznačným názvem Trenta (10 €/den před sezónou). V proudech deště jsme se jali pod jedinou zde přítomnou stříškou uvařit si polévku k večeři a pomalu ulehnout po náročném přejezdovém dni, když co se nestalo… Šotek se zřejmě musel nějak dostat z auta a přestěhovat se do stolu, na němž jsme vařili. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že poté, co jsme oba s Blahoušem z velice bytelně vypadající lavice, přidělané k tomu zatracenému stolu, na milivteřinu vstali, celá tato vtipná konstrukce se naráz zvedla a vařící se polévka s vařičem se doslova vyřinula – no hádejte kam? Mně přímo do klína! Co následovalo? Jen heslovitě – ve vteřině všechny vrstvy oblečení dolů, studená voda, studená voda, nechtěný striptýz pro za mnou stojícího Němce, studená voda, nadávky, vztek a studená voda. Naštěstí mě od spálenin a obávané jízdy do nemocnice zachránila membránová bunda Mammut, kterou jsem měla díky dešti na sobě. Tak přeci jen za ty prachy stála!
Jak se zdálo po probuzení na mokré podlážce do druhého dne, čekalo nás několik dalších uplakaných dní. Déšť doprovázel téměř celý náš pobyt v Trentě a zdržel nás zde o pár dní déle, než bylo původně v plánu. Pokud se divíte, proč pořád kemp, vězte, že na spaní „na tajňáka“ v celém Triglavském parku můžete zapomenout. Vhodná místa jsou označena zákazovými cedulkami a prý se dost hlídají. Ještě že mi Bláža vzal pláštěnku, a tak jsme mohli nechat mojí sušící se bundu bundou a jít se aspoň projít po okolí. Večer jsme se nechali ukolébat optimistickou předpovědí majitele kempu a ráno to opravdu vypadalo, že se počasí bude moudřit, tak jsme zvedli zadnice a vyrazili na okruh přes dolinu Zadnicja do sedla Čez Dol (1632 m.n.m.). Po cestě jsme nepotkali ani živáčka, jak je ovšem pro Julky (kromě vyhlášených vrcholů) mimo sezónu typické a nepřestávali kroutit zraky nad bizarními a magicky působícími útvary vysokých stěn a pilířů, částečně zahalených do páry. Divokou krajinnou scenérií jsme došli do sedla, v němž se spustil liják hodný monzunových dešťů a nepřestal po celý sestup zpět až do Trenty. V praxi to znamenalo, že moje goretexové pohorky, které jinak normálně drží celý den ve sněhu, promokly asi tak za 10 minut a po dalších cca 30 minutách začalo nám oběma zatékat pod bundy, kalhoty a pláštěnky. Jak by taky ne, bylo to v podstatě to samé, jako skočit do rybníka. Ale člověk si aspoň vyzkouší, že „když se chce“, tak se dá ujít (spíš uběhnout) 7 km i se stoupáním za slabou hodinku…
Další den jsme toho měli už tak akorát dost. Vše promočené, včetně bot, nic nemělo za poslední 3 dny šanci uschnout, no prostě žůžo. Zázraky se ovšem dějí, a tak po 9 ráno se mraky na dvě hodiny protrhaly, a začalo svítit slunce. Nebýt této spásy, která nás donutila udělat si z kempu malý cikánský tábor ověšený všemi našimi věcmi, asi bysme to už zabalili. Poté se zase zatáhlo, ale naštěstí už nepršelo. Pohorky se však zcela vysušit nestačily (mimochodem starý dobrý trik nacpat do nich přes noc noviny fakt funguje!), takže jsme zvolili odpolední procházku v sandálech po proudu řeky Soči, prý jednou z nejkrásnějších nejen ve Slovinsku, ale v celé Evropě. O tom nás přesvědčila nejen její průzračně modrá ledová voda, ale také malé nečekané překvapení, které jsme za vesnicí Soča objevili – úchvatný hluboký kaňon s krásně vymletými vápencovými útvary. Příjemný duch tohoto „dne spásy“ pokračoval i večer, kdy jsme se seznámili s Markem a Monikou z Polska, tábořícími kousek od nás, milými mladými lidmi, s nimiž jsme našli mnoho společného a hlavně ta společně vypitá lahev moravského bílého fakt bodla.
Následující den už si konečně počasí (a šotek) přestali dělat šprýmy a zdálo se, že bude nejstabilnější za poslední týden vůbec. Marek s Monikou toho využili a vyrazili na dvoudenní pochod jednou z nejtěžších cest na Triglav. Rozloučili jsme se s nimi a vyrazili na naší vůbec nejkrásnější túru absolvovanou v Julkách. Kvůli ní bylo třeba se autem dostat do výchozího bodu – již zmiňovaného a pro naše vozítko nechvalně známého sedla Vršič. Naštěstí už jsme na něj byli připravení, takže se třemi mezipřestávkami a balvanem jistícím zadní kolo jsme se do něj doplazili (parking 3€) a z něj už po svých vyrazili turistickou cestou na Malou Mojstrovku (2332 m.n.m.), ale před vrcholem jsme se odpojili mírně doleva a za vydatného ledového větru se doplazili na Velkou Mojstrovku (2366 m.n.m.), odkud byly neopakovatelné výhledy na celý pás Julek jako na dlani. Musím podotknout, že tenhle výšlap se nám oběma silně zaryl do paměti, to místo má prostě svého ducha…
Abychom dostáli slovu dovolená a taky se konečně trochu ohřáli, na další dva dny jsme zařadili na program přejezd na jih k moři. Původně plánované pobřeží Itálie severně od Trieste jsme odpískali, jelikož zde není přístup k moři, takže nakonec jsme po očekávaných řidičských peripetiích přes Itálii (kdo zná, dobře ví) dojeli až do Chorvatska. Kromě toho, že jsme se na hranicích ztrapnili tím, že jsme netušili, zda Chorvati mají euro nebo starou měnu (samozřejmě b je správně), byla volba severní části západního pobřeží chorvatského poloostrova Istria ke dvoudennímu odpočinku u moře rozhodně správná. Pro levné ubytko (místo na spaní nadivoko zde zřejmě těžko najdete) doporučujeme jednohvězdičkový autocamp v Savudriji, jehož úroveň odpovídá naší trojhvězdě (cca 11,5 €).
Po zaslouženém dvoudenním odpočinku (i když s vydatnými procházkami po pobřeží) následoval návrat na sever do Slovinska, tentokráte do jiné části Triglavského parku k Bohinskému jezeru, jednomu z největších v zemi. Pokud ovšem není zrovna nad 30°C, nečekejte koupačku v průzračné vodě a skvostné výhledy na okolní štíty. Jezero je zařízlé do hlubokého údolí, takže je tu spíše chladno a vlhko a voda opravdu ledová (pro pány – tak na 1 cm). Z tohoto důvodu se nám osvědčil kemp ve vsi Bohinjska Bystrica kousek od jezera (11€), který jsme ochotně vyměnili za sice o euro levnější, ale tmavý, vlhký a studený kemp přímo u jezera ve vesnici Ukanc. Sice tu budete s jedním malým stanem a autem v záplavě supervybavených karavanů Holanďanů a Němců za exoty, ale aspoň si vás nevěřícně vyfotí a vyslechnou pár songů na kytáru. A nyní opět pár dobrých rad pro případné cestovatele do těchto míst – původně plánovaný výstup na horu Pršivec nad severním pobřežím jezera jsme byli nuceni zrušit, poněvadž na parkovišti ve výchozím bodě nad Starou Fužinou chtějí 12 euro. Nečekejte ovšem, že na jiných kolem jezera dostupných parkovištích zaplatíte méně. Tajným tipem budiž parkoviště při nástupu na lanovku „Vogel“ u jižního pobřeží jezera, které je pro návštěvníky lanovky zdarma. My a několik dalších vynalézavců jsme samozřejmě lanovku nenavštívili, ale kdo to zjistí? Parkoviště není hlídané, takže vesele zaparkovat a vyrazit! Rychlá prohlídka mapy a vyrážíme pěšky k horní stanici lanovky ve výšce 1800 m.n.m. (převýšení přes 1000 m). Až nahoře po velmi strmém a náročném výstupu po nestabilní šotolině jsme zjistili, že jsme si vyšlápli černou sjezdovku a u horní stanice nebyly téměř žádné pořádné výhledy. Od hořkého závěru túry nás zachránilo, že Bláža našel u stanice schovanou vyhlídkovou terasu, ze které se nabízel snad nejkrásnější pohled na jezero a štíty Julek nad ním, a taky to trochu spravila palačinka s čajem v místní koči, takže ten úmorný výstup za to přeci jen stál. A hlavně sestup, no troufám si říci spíše sešup. Rozhodně nedoporučuji jedincům s problémovými koleny!
Ačkoliv jsme měli v plánu u Bohinského jezera zůstat déle, počasí nám to opět překazilo, neboť následující den byl opět celý pod vodou a vyžádali si rychlý úprk s promočeným stanem z kempu. Neboť nám zbývalo ještě několik dní dovolené, nechtěli jsme se vzdát bez boje a s optimismem v těle vyrazili do rakouských Alp na Dachstein, že tam snad bude lépe. Nebylo. Celá jižní (!) stěna Dachsteinu byla pod sněhem, pršelo, byla zima a vůbec, my už byli kyselí. S jedno a půl denní zastávkou v Českém Krumlově, který byl opět napůl propršený, ale přesto krásný, jsme se dopravili domů.
Přes všechny peripetie to však stálo za to a díky (jako vždy) perfektní organizaci Bláži (kterému tímto moc děkuji), obstarožní Fabii která sice lehce potrápila, přesto však šlapala jako hodinky, nádherným a jedinečným Julským Alpám, romantickým zákoutím chorvatské Istrie a koneckonců i díky našemu malému vtipnému společníkovi šotkovi, který nedovolil, abychom se nudili, na tento výlet asi ještě dlouho nezapomeneme a určitě se sem někdy vrátíme. Slovinsko je krásná, kultivovaná země s milými a pohodovými lidmi, kteří do této divoké krajiny patří a tvoří tak neodmyslitelný celek, který určitě stojí za to poznat!
