FRANCIE - lezení a toulky

Verča Dvořáková

Osud tomu asi chtěl a já doma zapnula počítač, což v létě ani vlastně celkově moc nedělám. V práci toho mám až až. Ale co navíc – otevřela jsem i facebook, což už skoro vůbec nedělám! A tam na mě čekala zpráva od Jardy Zástěry, že se chystají na lezecký výlet do Francie na 14 dní, že jim chybí čtvrtý účastník, a že jestli bych nejela. Tak jsem jen tak nezávazně odpověděla, že bych klidně jela, ale že se mi v termínu výletu vdává nejlepší kámoška, takže nemůžu. Aniž bych cokoli očekávala, nadhodila jsem, že kdyby změnili termín, tak bych jet mohla, přeci, kdy se vám poštěstí taková šance. A odpověď „Že by to asi neměl být problém.“ mě vážně překvapila.  Znělo to lákavě, projet pohodlným transportérem co nejvíce oblastí, na závěr možná canyoning cestou zpět přes Itálii, každý večer teplá véča z vlastních zdrojů a popíjení francouzských vín, spaní na divoko, dokonce prý „nakupování“ v popelnicích, sem tam nějaký ten kemp… Finančně tedy v pohodě. Takže pro mě zajímavé a navíc ten typ „nakupování“ to byla další výzva! To člověk běžně nedělá. Prý se tak dá ve Francii v pohodě přežít.

Takže zbývalo domluvit v práci volno na 2 týdny, což překvapivě také nebyl problém (vlastně zatím moje nejdelší dovolená), pořídit eura, popůjčovat spousty věcí (všem půjčujícím tímto vřele děkuji), nakoupit zásoby, nechat se milionkrát ujistit, že svatbu určitě stihnu včas, všechno zabalit a hurá vstříc dobrodružství.

Znáte výhodu velkých aut? Vejde se do nich spousta věcí. Ačkoli mi bylo řečeno, že s množstvím věcí se nemusím trápit, snažila jsem se toho nebrat moc, ale i tak toho bylo moc. Ale vešli jsme se.

Takže 23. 8. 2015 v odpoledních hodinách jsme vyrazili v sestavě Jarda Zástík, jeho drahá polovička Elis, jejich kamarád Stáník z Brna a já co by jeho spolulezkyně.

Dlouhou cestu zvládli kluci odřídit na střídačku jen ve dvou. Klobouk dolů. Další výhoda velkých aut je, že se v nich dá pohodlně natáhnout a odpočinout. Navíc když jsou ruce majitele šikovné, skrývá se v autě i parádní konstrukce coby postel, pod kterou se schová celá bagáž. Notnou část cesty jsem prospala na oné konstrukci a probrala se skoro až v prvním cíli – v Orpierre, kam jsme dorazili asi po 12h cestování kolem 16h odpoledne. Parkovali jsme ukrytí za stromy u pole vedle stejnojmenné řeky, která měla bílou barvu, jako vápencové řeky mívají. Na lezení už to nebylo, vytáhli jsme stolek, židličky, vaření a vínečko. Na to, že zrovna probíhalo parné léto, byla večer pořádná kosa. Teď už se nedivím, proč mi Jarda říkal, že si mám zabalit péřovku – přišla k užitku každý večer.

Další den jsme konečně vyrazili do skal, auto jsme nechali v malebném Orpierre na malém parkovišti u veřejných záchodků, kde se dala načepovat čerstvá studená voda. Jarda s Elis šli do sportovek, my se Stáníkem na vytoužené vícedélky a hlavně do stínu. Začali jsme umírněně cestou Voyage, kde nejtěžší délka byla za 6a, ale řekla bych, že mnohem víc jsem se zapotila v délce za 5+. Druhou cestou byla La Terreur du Chien Fou s nejtěžší délkou za 6b, kterou jsem pochopitelně nechtěla tahat. Délka s malými lištami, které vypadaly, že se každou chvíli ulomí, ale jinak krásné technické lezení. Obě cesty byly hvězdičkové. Mohu vřele doporučit případným návštěvníkům. A také hodně odjištěné. Do Francie vám stačí dlouhé lano 80 m a hromada expresek. Po návratu k autu na nás už čekala skvělá večeře z dílny Jardy a Elis, které se povedlo vyrobit si úraz hned první den lezení – skřípla si ruku do expresky při pádu, ale na dobré náladě a chuti do lezení jí to neubíralo.

Další den jsme se vystřídali, J&E šli na vícedélky, my na sportovky. Já si troufla max na 6a, Stáník i na 6b+, do kterého pražilo slunce a bylo pro mě těžké i na druhém. Odměnou po opékačce na slunci byla krásná přírodní koupačka ve skrytu skal – 2 malé tůňky, kam se chodily osvěžovat i nelezci, děti a psy. S osvěžováním jsme pokračovali i třetí den - restday, kdy jsme navštívili místní mini koupaliště za 2,60 euro asi na 2 hodiny, už nevím, ale přišlo mi to dost. Ostatně ve Francii mi přišlo celkově draho. Po koupálku jsme zajeli do Gapu, většího města poblíž Orpierre. Ukázalo se, že Jarda má nějaký šestý vyhledávací smysl pro vysondování obchoďáku. Plácla jsem se přes kapsu a v Gapu si dala zmrzku za 2 éčka, která byla ale skvělá jako v Itálii. I Gap byl malebný – všude úzké uličky, samá malá náměstíčka s fontánami zaplněná stoly a židlemi z okolních kaváren a hlavně všude plno lidí, ať už u kafíčka, v obchůdcích nebo na ulicích. Ve Francii to zkrátka žije. Po této kulturní vložce jsme se odebrali k autu a vyrazili směr Ceuse v naději, že tam snad nebude takový úmorný vedro. Do téhle oblasti si totiž musíte vyšlápnout pořádný krpál pěškobusem. Strategicky pod kopcem ale zároveň na kopci se nachází lezecký kemp Les Guerins, který vychází cca 6,50 euro za noc, což je docela pěkná cena, když porovnám s cenami českých kempů. Ačkoli vybavený kemp s teplými sprchami, vodou rozvedenou po celé ploše kempu, obchůdkem a dokonce i pračkou byl fajn po prozatímní říční hygieně, už jsem se opět těšila, až bude nějaké další spaní mimo kemp. Přeci jen nepatřím mezi majetné osoby a eura se načítají…

Další den ráno bylo opět supr vedro, tak se nedalo nic moc dělat. V Orpierre se dalo ráno běhat, bylo tam o poznání chladněji. Tady jsem zvolila variantu knížka a opalovačka pod ořechem v asi ořechovém sadu mimo jakékoli zraky, takže na nuda. Po poledni jsme vyrazili směr krpál ke skalám, vylemtali jsme cestou spoustu vody a vypotili jsme jí snad ještě víc. Někteří nahoře na kopci přespávají. Vědí proč. Šli jsme to asi skoro hoďku, myslím. Ještě jsme pak vyčkávali na stín a pozorovali nějakého mladého borečka (kterých jsme viděli celkově mnoho), jak se pouští do sedmového převisu a pokusuje a pokusuje. My jsme se přesunuli do míst, kde se nachází šestkové záležitosti do části Demi Lune. U první cesty jsem dost funěla, bylo ještě šílené horko, že se nedalo ani pořádně dýchat. Pak už se stín rozrostl, tak bylo líp a líp. Po 5ti cestách jsem měla dost. Čekal nás ještě sestup dolů. Matroš jsme nechali nahoře, aby se druhý den lépe stoupalo. Stáník dokonce objevil asi odložené ležečky Scarp. Já měla pořád problém s lezečkami. V mých děravých Miurách, které připomínaly všechno, jen ne lezecké boty, se na vápně lézt nedalo. Ani půjčené botky od Jardy ze stěny nebyly moc vhodné, chtělo to hrany. Naštěstí jsem měla ještě od Deivy její velký lezečky do hor a s těmi to šlo nejlépe. Nemít je, tak asi nic nevylezu.

Druhý den v Ceuse bylo opět vedro veder. A protože jsem vstávala dřív než všichni ostatní (bohužel tak min o 2 hodiny, tak jsem je vždy chtě nechtě vzbudila). Neumím se jen tak válet v kempu, šla jsem si tedy aktivně nasbírat špendlíky, které rostly u cesty ke skalám. Pak opět opalovačka s Bohatýrskými časy pod „mým“ ořešákem a pokusy o nespadnutí ze slackliny, kterou Jarda duchapřítomně přibalil. Kluci koukali v těchto čekacích dobách na filmy ve skrytu plechového stanu. Elis jsem zahlédla buď na károšce nebo na slacklině. Ke skalám jsme se poučeni vydali až po 15h, takže i kopec se nezdál tak hrozný jako předchozí den a mohli jsme rovnou lozit. Já dokonce zkusila první dvě cesty v oněch odložených Scarpách. Opravdu parádně na vápně držely i na mini stupech, ale byly tak prolezené, že jsem myslela, že mi odumřou palce a vrátila se k Deiviným botičkám. Pokud se někdo chystáte do Francie, můžu doporučit cestu Bunny and Climb 6b+, kterou vyvedl Stáník. Rozhodně stojí za to, krásná technická cesta s hvězdičkou. Také Face d’Iguane za 6a+, ve které jsem si „zkazila OS“ a odsedla, ale jen díky zmatkům. Jinak, co mi přišlo vtipné, když lezete, tak chyty jsou opatlaný od magnézia a stupy zase začerněný od lezeček, tak je to skoro jako na stěně, pokud jich tam takhle označkovaných není moc. A opět po 5ti cestách jsem toho měla až dost a prsty řádně prolezené. Cestou z kopce jsem užívala pohled na západ slunce a klidným tempem sestupovala a dokonce uhýbala i nějakým bláznům, co dolů po lesní cestičce běželi. Vlastně jsem dorazila za ostatními do kempu už za tmy. Na zítřejší den byl plán se přesunout po koupačce v nějakém blízkém rybníku do další oblasti – do údolí řeky Tarn, což kluci domluvili s trojicí lezců z Trutnova, se kterými se předchozí večer seznámili.

Další den jsme pobalili a vyrazili směr koupačka, kde jsme měli spicha s Trutnováky. Nebyl to zas až takový kousek a zas až takový rybník. Bylo to obrovské nádherně modré jezero s příjemně chladivou vodou. Poprvé se mi do té vody ani moc nechtělo, ale když se mi pak povedlo usnout na slunci a skoro se uškvařit, hned po probuzení jsem vyletěla jak střela a běžela střemhlav do vody. Jako z posledních sil. Po relaxu u vody jsme vyrazili směr Tarn do blíže neurčeného kempu směrem na Les Vignes. Pořádně jsme nevěděli, kam máme jet. Měl to být kemp u pizzerie a bazénu, jediný po levé straně, ale to bylo dost matoucí. Po levé straně tekla řeka Tarn a co vesnička, to několik kempů – vodáckých stanovišť. Takže po velmi dlouhé cestě jsme to za tmy zabalili a přespali na odpočívadle. Konečně můj vytoužený spánek mimo kemp….

Probuzení bylo poněkud cítit, ono odpočívadlo sloužilo ke všem možným lidským potřebám, těm voňavým i obráceně.  Obdiv patří J&E, kteří noc strávili pod širákem. Rychle jsme to místo opustili a onen kemp jsme za světla našli. Myslela jsem, že si název kempu budu pamatovat už navždy, ale jak teď po třech měsících smolím tenhle článek, název se vypařil… Ale díky poznámkám jsem ho vylovila – pro ty, kteří se vydají za tamními lezeckými krásami, kemp se jmenuje Beldoire a je kousek od lezeckých oblastí a kousek od vesničky Les Vignes. Mimochodem, když projíždíte údolím Tarn, připadáte si při pohledu na všudypřítomné skály lemující řeku jako v Labáku.

Po ubytku jsme samozřejmě vyrazili do skal, kluci koketovali s místními 6c a 7a, ani Elis se žádnému nataženému lanu nevyhýbala.  Já byla spokojená, když jsem si vytáhla hvězdičkové Un cadeau empoisonné 6a+ v oblasti Noir Desir a ty těžké aspoň zkusila na druhém a s odsedáváním nějak vydrtila. Večer v kempu nás překvapil déšť, který ukončil příjemné posezení s partou z Trutnova.

Deštík a přeháňky pokračovali i další den, tak místo lezení proběhl výlet do Millau, kde je dálniční most k roku 2014 nejvyšší v Evropě a druhý nejvyšší na světě. Prošli jsme se po Millau, něco pokoupili. Tedy já ani moc ne, táhla jsem s sebou spousty jídla, které mi i dost zbývalo díky společným večeřím. Dokonce i můj vlastnoručně vyráběný neplesnivějící chléb to nedal a zplesnivěl, takže jsem se od večeří distancovala a začala spotřebovávat zásoby.

Jasná obloha byla odměnou na další den, který jsem začala procházkou směrem Les Vignes – cíl nalézt poštovní schránku. Zadařilo se a ještě jsem po cestě natrhala nějaké hroznové víno rostoucí na zanedbaných pozemcích, takže nikomu nechybělo a mně chutnalo.  Následovalo pěkné polezení v oblasti Foetus, kde jsem se konečně pochlapila a lezla hlavně na prvním konci lana a dala své první 6b na OS. Stáníkovi ten den nebylo moc dobře, úplně odpadl po brufenu, který mu měl pomoci na bolest hlavy, ale místo toho ho úplně uspal. Ale po probuzení a nutno říci po pozorování několika Jardových pokusů, vysmahnul fakt těžkou cestu bez odsednutí (jako jedinej z nás), myslím 6c nebo 7a... Jarda ji lezl několikrát na prvním a jedno místo ne a ne pustit bez odsedu. Není se čemu divit, když si dáte 5x za sebou takovou husťárnu, jen superman, kterému nikdy nedojdou síly, by to snad přelezl v kuse. Stejně nechápu, kde se v něm pořád ty síly berou… Mně stačilo si to zkusit jednou na druhým a stačilo. Za to Elis to přelezla podle mě pěkně, taky na mě působí, že má síly na rozdávání… Po návratu do kempu jsme se zchladili v řece. Já jen na rychlo, protože je fakt ledová. Ostatní jsou otužilci, tak si to užili mnohem víc a doplavali i na druhou stranu si skočit ze skály. Vystačila jsem si coby fotograf a sběrač kamínků.

Další a náš poslední lezecký den jsme si vyšlápli kopec do L’Usine doufaje, že tam nebudou davy a už už jsme viděli, že někdo přeci jen stoupá do kopce. Naštěstí to byl Rohlík ze skupiny B, tak se k nám přidal. A protože má ádrovskou školu a leze a leze a cestuje a cestuje, tak leze skvěle. A pro kluky je tedy lepší parťák, hned se začaly lézt těžší cesty. A že to klukům šlo. A opět jsem si říkala, kde ty chlapi tu sílu pořád berou… Já jsem si chtěla ještě dát na OS 6b+, ale opět jsme v jednom místě zabloudila a nepochopila to. Tak to čistě nevyšlo, ale to vůbec nevadí, zalezli jsme parádně a zakončili to výletem do opět malebné vesničky Tarn, kam jsme zašli do restaurace. Já si dala jen kávu, ale ostatní si výtečně pochutnávali na objednané večeři. Hlavně Jarda, ačkoli jsem byla zmrzlá na kost, bavilo mě pozorovat, jak si to jídlo krásně požitkářsky užívá. Mně bylo líto dát za to ty prachy, pak by mi sakra chyběly (hlavně při nákupu dárečků při cestě zpět). Ani bych si to jídlo neužila. Také jsem zjistila, že si vůbec neumím užívat nicnedělání, odpočívání, ležet ve spacáku až do 10h, ochutnávat místní speciality, i když stojí více, než si mohu dovolit a celkově se jen válet o restdayích. Tak jsem si vysloužila post prudičky, která musí pořád něco dělat, brzy vstává a šetří. Tak tuším, že mě Jarda už na žádný výlet nepozve…  Ale i tak mu děkuji za tuhle nabídku, za francouzský výlet a taky za poznání, že 2kg bomba s plynem vydrží 14 dní a ještě zbyde. Děkuji Elis za příjemnou společnost, Jardovi a Stáníkovi také a za spoustu vytažených cest, které jsem mohla zkoušet na druhém konci lana. A celkově všem, že byli ochotni zkrátit si dovolenou kvůli mně, abych stihla svatbu (kterou jsem stihla), i když vlastně vůbec nemuseli. Verča