Zpověď

Broněk Bandas

Na přelomu roku každý redaktor časopisu hledá krásná a moudrá slova, kterými by uvedl to „první“, novoroční číslo. Kterými by vyjádřil, co si sám i svým čtenářům přeje. Před pár dny jsem do pošty dostal reakci na můj článek o splněném snu Luboše Třeby a z těch krásných, pravdivých a z duše upřímných slov na mě padla taková zvláštní, sváteční, řekl bych až duchovní atmosféra. S laskavým svolením autora jsem část textu použil do úvodníku, který právě čtete a pevně věřím, že až dočtete na konec, budete vědět, co vám v Novém roce přeji.

Broněk

ANO

mám rád věže

Ty, na kterých mohou spočinout

jen křídla ptáků

A pár šílenců,

kteří se jim snaží přiblížit

Sedím na vrcholu

Jsou zapomenuty všechny útrapy,

které tomu předcházely

Bolavé prsty, záda a hlavně ramena,

která mě trápí už řadu let

Krvavá cestička

z rány, kterou si vždycky nějakou přivodím

 I ten svíravý strach tam uvnitř,

kterého se nikdy nezbavím

Pohled na svět shora mi přijde

takový očišťující

Od všech

světských starostí, trablů, nečistot a protivenství

To všechno je teď malinké a nicotné

a zůstalo to tam někde hluboko dole

Kam nelze dohlédnout.