Vysoké Tatry - Banán

Blahouš Kluc

„Pán umí číst, nebo neumí číst?! Číst umí, ale nemá rozum. To je ono, nemá rozum!“  Trpělivě naslouchám monologu ukrajinské babky od záchodku na Černém Mostě po tom, co jsem jemně zatáhl za dveře, kde bylo napsáno: „Vchod vedle, nelomcovat dveřmi.“ A paní, rozkročmo tak, abych jí nemohl obejít, pokračuje: „Vy Češi jste prasata, támhle nechaj bordel v kabince, strašnej smrad a víte co?! S úsměvem kroutím hlavou. „A buzeranti tu nechávaj na prkýnku semeno.“ Chci utéct, že už na záchod nepotřebuju, ale ona mě táhne k záchodům, zaplaceno mám, a tak jdu alespoň na malou. A pak do mě tlačí další řeči, takže odcházím s plným břichem a bolehlavem pryč. Že vám tento úvod přijde nemístný?! Někdy prostě lezecká akce začíná a probíhá naprd.

Ludvajs mě s víc jak půlhodinovým zpožděním vyzvedá na Černém Mostě. Frčíme do Vysokých Tater do našich bratrských hor. Po několika hodinách se střídáme na pozici řidiče a začíná šichta, kdy prší a sněží ze tmy ze všech stran. Zcela vyčerpaní dojíždíme kolem půlnoci na zastávku električky Popradské pleso (1250m). Okamžitě uleháme a po pár hodinách se probouzím vymrzlý, ačkoliv mám kvalitní spacák. Nafukovací karimatka je píchlá a nepomáhá od chladu znovu nafouknutí ani moje 5mm Eva karimatka.

Po šesté hodině se nám sice nechce, ale vstaneme. Nad ránem nasněžilo 15cm nového prašanu, ale i tak vcházíme do slunného rána s úmyslem lézt, neboť lavinovka v minulém dni byla na stupni 1. V půl osmé stoupáme zasněženou krajinou po modré značce a po hodině se zapisujeme v Chatě Popradské pleso (1494m). Čas příchodu určuju na 17.00 hod., protože jsem optimistou a říkám si, že cestu Banán II (IV)/500m převýšení/ na Tupou (2284m) sfoukneme za pár hodin. Ve Zlomiskové dolině, kterou se přistupuje pod stěnu (může se i po červené, záleží na sněhových podmínkách) stoupají tři horolezci, a tak se vydáváme po jejich stopách. Dle očekávání je sníh nenosný, ale v jejich stopách se jde celkem dobře. To platí do doby, než se oddělujeme pod náš nástup. V suťovisku, které je pokryté záludnou vrstvou sněhu, sklouzávám, ničím nenávratně hůlky a narážím si zadek. Nazujeme mačky, Ludva ještě upravuje výstroj, a tak 200m převýšení pod stěnu zakončuju asi 50m stoupání ve 35° svahu. Shodneme se na tom, že první délku budu vyvádět já. Začnu se hrabat po prsa v čerstvém sněhu a stoupám po centimetrech. Konečně se dostávám z nejhoršího, ale stále musím stoupat v hlubokém měkkém sněhu. Konečně dolézám ke skále, kde za odštěp tvořím štand. Skučím bolestí, protože mám přemrzlé prsty. Parťák je za chvíli u mě a říká, že mi spadla smyčka. To mě neopustí do konce výletu. Když tě potká den blbec doma, tak je to otravné, ale ne nebezpečné. V zimní stěně si člověk koleduje o průser. Ludva vytahuje první skalní úsek (chápej úsek, kde není jen sníh) a já na něj křičím, že už končí 50m lana. Říkám si, že toto je to jediné čtyřkové místo, o kterém se hovoří v průvodci. Ale takových míst v průběhu cesty nacházíme víc než dost. Za chvíli jsem u něj a on, ať raději nepadám. Nemohl najít místo na štand, a tak vyhrabal dva stonky kosodřeviny. Se špatným jištěním v Tatrách už dávno počítám, tak s chápavým úsměvem přebírám matroš a další vysněženou délku vydřu už ke hřebenínku, kde tušíme lepší jištění a snad menší pakárnu. Ludva si zase užívá lezení a já na další délce opět hrabání ve sněhu ala všem horolezcům známé sněžné prase. Když po sté šlapu na jednom místě jak na běžícím pásu, tak vypustím ventil a trochu si zařvu. Hned si uvědomím, jak tyto projevy nemístně působí v tak krásném prostředí. Uklidním Ludvu, že jsem v pořádku a už si kleju jen pod vousy. Po několika délkách nadhodím, že vrchol už musí být blízko. Ale toto tvrzení je založené jen na zbožném přání a ne faktu. Jsme maximálně v polovině a nás čekají další obtíže. Snažíme se lézt cestou nejmenšího odporu, ale i to nás ve špatném sněhu stojí spoustu sil. Postupně přichází silný nárazový vítr, který víří prachový sníh na všechny strany a my oceňujeme lyžařské brýle. Na jednom stanovišti říkám parťákovi, ať udělá příští štand na dobrém místě, že si dáme čaj. Já místo odpočinku k němu dolezu tak akorát, abych strhl kompletní vybavení i kalhoty se kšandami a vykonal potřebu na „nejkrásnějším a nejstudenějším“ místě ve stěně. Samozřejmě škobrtnu tak, že se skoro odporoučím do údolí. Říkám si, že den „B“ pokračuje, ale snažím se nenechat se zlomit. Lezení má ale i světlé okamžiky. Například když sedím rozkročmo v sedélku, jistím Ludvajze více méně přes sebe a můžu sledovat krásné okolní kopce. Ludvík je klidný a pozitivní člověk, takže je oporou i v úseku, kdy lezu od štandu pěknou stěnkou na hranici svých možností a k tomu bez jištění. Podle mě nejhezčí úsek cesty. Slunce začíná pomalu nabírat k odpočinku a my konečně vidíme vrcholový hřeben. Domlouváme se, že když to půjde, tak budeme lézt současně. Řada je na mně, a tak se vydávám do svahu, kde asi na sto metrech obhazuju pro nedostatek možností jeden kámen. Dřu jak stroj, cepíny do sněhu a dva kroky, pak výdech. Zde je už znatelně větrem ztvrdlá vrstva, cepíny drží, ale nohy se opět boří. Zatěžuju tedy svah koleny a mačky zarážím jen jemně. Snažím se držet tempo, ale už toho mám opravdu dost. Konečně přelezu přes vrcholovou hranu a mám prázdno. Dobírám mechanicky lano, aby Ludvovi nepřekáželo a čumím do usínající krajiny. V tu chvíli neexistuje nic, jen ticho a já. Jakoby se i vítr zastavil. V 16.30 hod. se i parťák přehupuje přes hranu a začínám opět myslet. Po celém dni bez pořádného napití do sebe liju čaj a koušu zmrzlou tyčinku. Pakujeme věci a Ludva dobře namítne, že se nám budou mačky ještě hodit. Jdeme nejdříve po normální zasněžené pěšině, pak seběhneme po sněhové hraně až do Sedla pod Ostrvou (1966m). Čeká nás 500m výškových dolů po lavinézním svahu, ale spoléhám se na to, že sněhu, který by mohl s námi spadnout, je pomálu. Ludva mě následuje v bezpečné vzdálenosti, snažíme se svah co nejméně zatěžovat. Naštěstí ve spodní části trefuju v kosodřevině stezku a v půl šesté konečně shodíme mačky a sedáky. Musím se pořádně napít, a tak jdeme do chaty na pivo (Zubr za 1,80euro). V chatě se oklepeme dostatečně, abychom si začali užívat právě prožité dobrodružství a mohli 4km seběhnout k našemu autu. Cestou sice není mnoho hvězd, ale kolem měsíce se nachází Halo efekt, takže se kocháme. Chvíli vegetíme na zastávce, doplňujeme tekutiny a jídlo a Ludva mi dává do termosky čaj. Dám si ho pod hlavu, aby byl ráno trochu teplý a po půlnoci, když se probudíme, tak zjišťuju, že nebylo utažené víčko a vylilo se mi pod károšku. Naštěstí jsem si udělal izolační „rošt“ z lana, který mě chrání od chladu. Jako vždy, plný dojmů, zírám do tmy a přehrávám si den, tu děsivou nádheru. Ráno zjistíme, že se mi někde zatoulal šroub do ledu a k tomu mám tržnou ranku na stehně a roztržené nové kalhoty. Už mě ani nepřekvapí, že mám omrzlé konečky prstů na rukou. Ludva zcela nedotčen má z výletu radost, já dost rozporuplné pocity. Sněží, a pak prší, předpovědi jsou špatné, jedeme domů. Zastavujeme se na Štrbském plese, kde nakupujeme suvenýry, a pak přes deštivé Slovensko domů.  

S trochou nadsázky se s Ludvou směju, že jestli kluci (schválně neuvádím jména) nepřelezou tento rok severku Eigeru, tak máme výstup roku. Ale i tak, tenhle zážitek z kabátu dlouho nevyklepu. Díky parťáku. Blahouš