Trpělivost „Jehlu“ přináší

Broněk Bandas

Mám rád lezení.  Ale ještě radši mám rád lezení s příběhem. Se splněným přáním nebo touhou. A nemusí to být touha má vlastní. Na laně mně udělá radost,  i když se mi povede dovést na vytoužený vrchol kamaráda.

Na konci září jsme se už tak nějak tradičně potulovali po Prachově. Tentokrát nám ale chyběla Ráďa, naše poradkyně v ohledu lezitelnosti cest prachovských. Protože jsme si nechtěli „naběhnout“, šel jsem rovnou k věžím, které už znám. Tak jsme bez váhání zamířili k Jehle a Čapce. Druhým důvodem proč právě k nim bylo to, že se mně ty věže zaryly hluboko do paměti a do seznamu TOP lezení.  A třetím důvodem byla skříňka na šaty Luboše Třeby. Souvislost mezi Lubošovo skříňkou a prachovskou Jehlou není bez „příběhu“ zřejmá.

Luboš v Českém Ráji několikrát lezl. Jak sám říká: „Několikrát jsem tady byl s mým lezeckým guru Milanem (Svinčo).“ Lezl tuhle i támhle, ale … . Někdy z těch dob má Luboš ve skříňce přilepenou fotografii dvou krásných věží, které jsou k sobě natulené přes malé sedélko. O těch věžích ví, kromě toho, že na ně touží vylézt, jen to, že jsou v Prachově a dají se fotit z vyhlídky. Nádherné věže. Impozantní věže. Vysněné věže.  A každý den, když v práci otevře svou skříňku, na ty věže kouká a v duchu se vidí na vrcholu vyšší z nich. Vrcholu tenkém a ostrém jako břitva, na kterém se dá sedět jen s jednou nohou visící do údolky a druhou do náhorky.

Když jsem u večerního ohýnku Lubošův příběh slyšel, okamžitě jsem tušil, které dvě věže v Prachově tomu popisu odpovídají.  Proto jsme se druhý den za pokladnou chránící vstup do Prachovských  skal vydali hned doleva a po pár minutách cesty jsem Lubošovi ukázal doprava do svahu  s otázkou: „A co tyhle, nevypadají jak na té fotce?“

Starou cestu na Jehlu mám zafixovanou jako snadný, krásný a vzdušný výstup. Poprvé jsme jí se ženou lezli při sbírání vrcholů do soutěže Horoklubu. Šiška tenkrát, po dobývání Starého hřibu u Heřmánek a Starostové v Adršpachu, přejmenovala Twenty Summits na Twenty Monsters. Ale Jehla a její souputník Čapka patřily k tomu nejhezčímu, co jsme v té době lezli. Stará cesta byla letos nějaká těžší, ale pořád krásná a vzdušná. Měl jsem trochu obavy, jak si Luboš s výstupem poradí, ale bylo vidět, že je Svinčovo dobrý žák. Šiška, která Lubošovi asi trochu závidí jeho výšku, s radostí konstatovala, že kupodivu ani nedosáhl ze sedélka mezi Jehlou a Čapkou přímo na vrchol. Ověšený našimi dětmi jsem se z Vyhlídky Českého ráje díval, jak Luboš s Šiškou sedí na vrcholu Jehly. Ostrém jak břitva a s jednou nohou visící do údolky a druhou do náhorky. A všude kolem mě cvakaly spouště foťáků. Škoda, že Luboš nemohl slyšet všechny ty obdivné komentáře na jeho adresu.

Elegantní varianta Východní cesty. Už samotný název té cesty vás musí lákat. A co teprve kdybyste jí lezli! Ten neskutečný nezajištěný traverz celou východní stěnou k obrovským hodinám ve stěně severní.  Ten adrenalin a potom rozjásané tváře spolulezců na vrcholu Čapky. Ty rozesmáté tváře a v případě Luboše i splněný sen. Tohle vám žádná stupidní televizní show nedá. Bohužel jsme na vrcholu mohli posedět jen krátce. Luboše i nás volaly povinnosti. Ale i ta krátká chvíle stačila k tomu, aby se ze dvou anonymních věží na fotce v Lubošovo skříňce staly pískovcové krásky hluboko zaryté pod kůži. A jak už to na písku bývá, i my jsme nechali několik kousků kůže hluboce zarytých ve spáře. Bylo to spravedlivé a krásné.

Broněk

P. S. Zapomněl jsem se Luboše zeptat, jestli má ve skříňce víc fotek. To mě trochu děsí. Dovést na vytoužený vrchol kamaráda je fakt super, ale jestli má na fotce třeba Štěpánskou korunu v Ádru!?