Podzimní Arco

Broněk Bandas

Přišly chladné, podzimní dny a Jířa zavelel k útěku do Arca. Obeslali jsme naší horoklubovou mládež, pobláznili kamarády a známé slibem „tričkových teplot“ a za velké pomoci Pavla Petráka během tří dnů zorganizovali oslavu Dne vzniku samostatné ČSR (28. října) ve vesničce Stravino asi 17 km od Arca a jezera Garda. Počet účastníků výletu tradičně kolísal až se ustálil na číslici 16. Většinou horolezci, ale taky cyklisti a „skokani z útesu“ (basejump). Ubytování nám zajistil Pavel v rodinném domku u staršího italského páru a v pátek 24. října vyjely z Chomutova dva plně naložené transportéry.

Na Brenneru ležel sníh a v noci byla protivná zima. Ale než jsme se v sobotu ráno domluvili kdo kam půjde sportovat, bylo slunce nad obzorem a velmi příjemně hřálo. Dvě lezecké trojky vyrazily na Sluneční plotny (Parete Zebrata), dvě dvojice s dětmi do lezeckého parku na hoře Monte Baone a zbytek výpravy na kola. Úplně se od nás odpojil Honza Nebeský, který měl svoje lezecké plány a odjel lézt s Ivanem Bublou, který byl v Arcu také. Lezecký park Baone je hezky udělaný a udržovaný, ale bohužel velmi navštěvovaný a tedy uklouzaný. V pravé části jsou několika délkové těžší cesty (4a – 6a) v nakloněné plotně po malých a místy žádných stupech a chytech (slang. rajbák). V levé části je několik vyborhákovaných cest obtížnosti 3a, v kterých se učí lézt a jistit malé děti. Jířa ten den nelezl. Natáhl dětem lano v jedné z těch lehkých cest, povaloval se v trenkách na karimatce a nahříval se jak ještěrky, kterých kolem běhalo nepočítaně. Broněk s Šalotkou si našli jedinou volnou část stěny – vypečené, rajbákové 6a. Pak se ještě uvolnilo vedle vedoucí 5c a 5b. Většina přítomných lezců se držela v cestách nižší obtížnosti, ale nakonec před přetlakem lezců ustoupili i Broněk s Šalotkou do bezpečí parkoviště. Ale slibovaná tričková teplota byla, děti si ještě pohrály v Arcu v parku a výtečnou italskou zmrzlinou jsme den završili. Skupina, která vyrazila na Sluneční plotny se na rozlezení pustila do kratších cest (cca. 180 m) v levé části stěny a stihli vylézt dvě cesty : Donne 5b a Trento 5b. Odpoledne si Pavel s Karlem odskočili „skočit z útesu“ a po návratu nám pouštěli natočené záběry ze seskoku. Nevím, jestli nebyli zklamaní, když basejumping Šíša nazvala blbým sportem, kde hodinu jedeš autem, další hodinu stoupáš pěšky, pak 18 vteřin letíš, zase jedeš hodinu autem a na závěr hodinu balíš padák!

Neděle byla jak vystřižená z žurnálu. Jířa s Fílou odjeli do zábavního parku Gardaland a  Šíša s klukama vyrazila na cyklovýlet. Broník už jel sám na kole a Davídek se vezl v rikše. Sraz jsme měli odpoledne v Arcu. Marušce nebylo nějak dobře, ale přesto se vydala na procházku k jezeru  Cavedine. Pro zbytek výpravy jsem v průvodci vybral několika délkové cesty v Arcu, ve čtvrti Laghel. Všechno báječně klapalo, počasí parádní, teplota tričková, ale na místě jsem bohužel zjistil, že jsem vybral oblast, odkud už jsem před pár lety šel zklamaný s Honzou Ungrem. Nástupy cest jsou v soukromé zahradě chráněné ploty a ostnatým drátem. Nevím, jak jsem mohl  zapomenout, jak jsme se tenkrát kvůli ne příliš hezké, dvoudélkové cestě drápali přes plot a sestupovali nepříjemně exponovaným hřebínkem. Zatímco jsem hledal v průvodci náhradní řešení, Karel s Šalotkou si vylezli jednu cestu v nedaleké sportovní oblasti a pak jsme se urychleně přesunuli pod Monte Colodri. Při včerejší večerní poradě nám Jířa doporučoval 230 metrů dlouhou cestu Via Barbara V+/VI na pilíř Zanzara. Prý je hezká, ale je potřeba sledovat nákres, protože místy jsou tam velmi obtížné varianty. My měli průvodce, ale protože se jednalo o náhradní plán, nákres jsme neměli. Díky chytrým telefonům s foťákem jsme tenhle problém rychle vyřešili a dvě lezecké dvojky (Karel, Šalotka a Pavel, Deivina) nastoupily do cesty. Já s  lezeckými nováčky (Luboš a Jana) šel do lehké cesty, kterou jsem si pamatoval z předloňska. Jako dobrý instruktor jsem cestou k nástupu s nováčky probral všechny záludnosti vícedélkového lezení včetně bloudění ve stěně, sporadického jištění, technicky lezených pasáží a dolézání za tmy. Že mě dnes paměť podruhé zklamala jsem poznal podle toho, že jsem netrefil nástup a první dvě délky jsem se prodíral příšernou džunglí bez možnosti jištění a štandem vybudovaným na jakémsi vodovodním potrubí.  Teprve ve třetí délce jsme se potkali se správnou linií cesty Cinque Stagioni a užili si několik metrů pohodového lezení. Následovala totiž poslední délka, v které jsem si vzpomněl, že jsem z ní vlastně předloni couval a že ohledně udávané obtížnosti téhle cesty 5c/A0 byla debata na serveru planetmountain, kde RP přelez hodnotili až na 6b+. Udělal jsem v mírně převislém, příšerně silovém a uklouzaném sokolíku několik pokusů abych zjistil, že jestli máme tuhle cestu dolézt, musím se v nejtěžším místě přitáhnout za expresku a i potom bylo co lézt. Že jsem od za mnou lezoucích nováčků žádnou pochvalu nedostal je celkem pochopitelné a to nás ještě čekalo přelezání dvou plotů a úprk po soukromé zahradě vyzdobené cedulkami Pozor pes.  Ani lezeckým dvojkám v cestě Via Barbara se moc nedařilo. Některé úseky byly těžší, než čekali a díky rannímu zdržení to vypadalo, že budou dolézat za tmy. Tak radši ze čtvrté délky slanili. Přesně ve chvíli, kdy se začalo ochlazovat, jsme se sešli na parkovišti u cukrárny s Šíšou, dětmi, Honzou a Ondrou, kteří jeli na kolech a společně jsme jeli na pizzu. Po návratu z pizzerie nás pak čekalo překvapení v podobě plného pekáče noků al pomodoro, které nám jen tak pro radost uvařil pan domácí.

Další den byl ve znamení mlhy, která se nám právě ten den vůbec nehodila. Vydali jsme se totiž brzy ráno se skokanama na Monte Brento podívat se přímo na skalní ostruhu, ze které basejumpeři skáčou do kilometrové hloubky. Nejdřív jsme stoupali autem po úzké, klikaté silničce a pak šli skoro hodinu na vrchol hory. Traverzovali jsme západním úbočím v typickém podzimním ránu. Chladným  vzduchem se povalovaly cáry mlhy, tráva se leskla bohatou rosou a každý zvuk se dunivě nesl do dálky, která by mohla stát modelem impresionistickému malíři. Karel s Pavlem nám cestou nadšeně líčili až neskutečnou romantiku chvíle, kdy se přehoupneme přes vrcholový hřeben, vycházející slunce se do nás opře silou rozjetého kamionu a do oslňující záře bude mizet jeden basejumper za druhým. Už, už to vypadalo, že Šiška podlehne tomuhle nátlaku a odvolá tvrzení, že basejumping je blbý sport. Přehoupli jsme se přes vrchol hory, nastavili tváře.... Místo teplého pohlazení se nám dostalo mlžného ochlazení. Sestupovali jsme v husté mlze na ostruhu, kde už se tísnilo víc než deset skokanů. V dálce nad jezerem Cavedine se tu a tam objevil sluneční kotouč jako svítící bod v moři mléka. Skokani toužebně vyhlíželi aspoň mezeru, kterou by v cárech mlhy bylo vidět přistávací plochu, ale od jezera Garda se údolím pohybovala masa připomínající kaši. V jednom krátkém záblesku slunce dva kluci skočili, ale podle Pavla hrozilo velké riziko, že by se bez orientačního bodu při špatně zvládnutém skoku mohli rozletět proti skalní stěně. Nějakou chvíli jsme se zabavili tím, že jsme si z Pavla a Karla dělali legraci, ale postupně nálada klesala společně s tím jak jsme prochládali. Asi po hodině čekání Pavel zavelel k odchodu. Tvářili jsme se, že odcházíme, ale po očku jsme sledovali oblohu, jestli nás sluníčko jen tak nezkouší. A co myslíte? Bylo tam! Během chvilky se mlžná peřina zvedla a na ostruze Brenty nastala tlačenice. Až na hranu odkud se skákalo byla natažená spousta fixních lan, aby se mohli dolů do té hrozivé hloubky podívat i čumilové. Měli jsme sedáky a tak jsme se spustili až do míst, kam se  jinak bez padáku nechodí. Upřímně říkám, že bych to nedal. Neskočil bych. Z letadla už jsem skákal, ale tohle bylo úplně jiné. Cítil jsem přetlak adrenalinu jenom z toho, že jsem stál na té hraně a díval se, jak skáčou! Pavel s Karlem skočili a během vteřiny z nich byly jen tečky. Pak se ozvalo mohutné prásknutí jak se jim otevřely padáky a za malinkou chvilku už přistávali u motorestu vedle Slunečních stěn. Nás čekala dlouhá zpáteční cesta, ale ještě jsme odbočili na vrchol Monte Brento, kde se do nás skoro polední slunce opřelo silou rozjetého kamiónu a pod nevídaně modrou oblohou se nám otevřel pohled do údolí Sarca. Pohled na okolní masivy nás vybičoval ke spěchu. Tričková teplota!

Hned po návratu jsme naházeli do auta lezecké cajky i děti a spěchali do Arca. Jířa s Šalotkou a Deiva s Šiškou se nechali vysadit pod stěnou Monte Colodri a šli do pětidélkové cesty Primi sogni za 6a. Já s Maruškou, Lubošem a dětmi pokračoval ke kapli Santa Maria di Laghel, odkud jsme nejprve sestoupili na prohlídku místní botanické zahrady a pak vystoupali nahoru do oblasti Muro dell´ Asino (přeloženo jako Oslí zeď nebo Zeď oslů, každému podle libosti), které leží na opačné straně Monte Colodri a kudy se bude Jířa s holkama vracet. V této hodně navštěvované oblasti je i podoblast nazvaná Baby wood, kam jsem směřoval s dětmi do lehoučkých odjištěných cest (obtížnost 3a) v kolmé skále.  Bohužel sektor Baby wood obsadila výprava německých turistek, které byly prostorově hodně výrazné a „baby“ jim říkali v době, když končila světová válka. Nakonec se mně podařilo najít jeden volný štand a Broník s Filípkem si krátce zalezli a šli s Davídkem dělat blbiny. Já jsem se připojil k Marušce a Lubošovi. Něco jsme vylezli, užívali si tričkové teploty a když z vrcholu Monte Colodri sestoupil Jířa s holkama, připojili jsme se k nim a kolem hradu sestoupili do Arca k cukrárně na zmrzlinu. Pavel, Karel, Jana, Ondra a Honza se ten den věnovali cyklistice. Při večerním promítání jsme opět otevřeli pár lahvinek vína a při oslavě Šalotky svátku jsme s údivem zjistili, že Šalotka není tak úplně nemluvná a zakřiknutá, jak se celou dobu zdálo. Dokonce to vypadalo, že kdyby byla nějaká pařba, zapadla by velmi dobře do kolektivu. Ale to už jsme nezjistili, protože nás čekal další náročný lezecký den a žádná pařba se nekonala.

Polovina naší výpravy vyrazila brzy ráno do Campione ležícího na břehu jezera Garda. Pavel s Karlem se zase jeli vrhnout z útesu a ostatní se jeli podívat na nádherný východ slunce, kdy se do vás opře slunce silou rozjetého kamiónu....., ale to už znáte. Tentokrát ovšem kluci nekecali a byl nejenom parádní východ slunce, ale teplota mnohem vyšší než teplota tričková. Bylo 28. října a teplota byla koupací! A tak poslední chvíle před odjezdem zpátky do Čech strávili koupáním a opalováním se na břehu jezera Garda. Šíša s Lubošem, Maruškou a dětmi se vydali na výlet po cyklostezce vedoucí z Arca do Pietramuraty. Šíša s Lubošem na inlinech, děti na kolech a Maruška za nimi pěšky. V Pietramuratě měli sraz s Jířou, Broňkem a Šalotkou, kteří jeli lézt na Sluneční plotny cestu Perla Bianca 6b. Naše lezecká trojka ( Jířa, já a Šalotka) se pod stěnama potkala s Nebíčkem a Ivanem Bublou. Kluci spěchali do nějaké kratší cesty, protože Nebíčko se vracel odpoledne domů Pavlovým transportérem společně  s polovinou naší výpravy. My došli pod nástup výše zmíněné cesty, Jířa začal dělat takové to podezřelé hm, hm, hm a „tohle jsem ještě nelezl“ a nakonec jsme nastoupili do vedlejší cesty Quadrifoglio 6c/A0 s tím, že to A0 bude nějaké jedno přidržení nebo přitáhnutí. Úvodní rajbák na 6b přešel Jířa úplně lehce a mě napadlo, že po dnech neúspěchů si konečně vylezu nějakou pěknou, dlouhou, těžkou, sportovní cestu, kterou bych sám nevyvedl. V hodně dobrém tempu jsme vylezli tři délky. Ani nebylo znát, že lezeme ve třech. Tu a tam bylo potřeba překonat hladké plotny a čím výš jsme byli, tím hladší plotny jsme překonávali, ale pořád se dalo lézt čistě. Dolezli jsme na štand k Jířovi, který se podivně pochechtával. Podíval jsem se kudy polezeme dál. Nad námi vedla řada nýtů středem vyhlazené plotny plné vodních žlábků. Trochu to připomínalo velmi mírně  skloněnou střechu z vlnitého plechu. Na můj tázavý pohled Jířa pronesl, že už tuhle cestu lezl, nepochodil a zapomněl na to. No nazdar! Tak to už jsem zažil, pomyslel jsem si a můj optimismus se ztratil do nenávratna. Jířa nastoupil a sice ne snadno, ale cvaknul první nýt. Pak balancoval, levitoval a cvaknul druhý. Nohy mu v hladké plotně neskutečně ujížděly a v místě kde mu lezačka podjela vždycky zůstala na skále podivná zelenohnědá šmouha. Rukama se nebylo držet čeho. Vodní žlábky měly hladké, kulaté okraje. Opravdu jak vlnitý plech. Ještě několikrát Jířa sjel v žlábcích a potom udělal něco, čemu Svinčo říká „Omédův krok.“ Rukou se chytil expresky, vyšlapal nohama co nejvýš, pak jednu nohu píďalkovitým pohybem posouval po skále až někam nad svůj pupek, šlápl na nýt a mírně levitujíc se na něj postavil. Velmi to připomínalo vztyk z dřepu na jedné noze na hlavičce šroubu. Z téhle pozice se natáhl co nejvýš, cvaknul další nýt, při marném pokusu lézt namaloval na skále lezačkama dalších pár šmouh, chytil se expresky, levitoval, šlápl na nýt...... a tak pořád dál celých třicet metrů čtvrté délky. Pak jsem byl na řadě já a protože jsem lezl na druhém konci lana a mám rajbáky rád rozhodl jsem se, že polezu čistě. Tohle mé nadšení pro rajbáky mně vydrželo jen k druhé expresce, za kterou už jsem se chytil, vyšlapal nohama co nejvýš... , to je ale obehraná písnička. Jako třetí levitovala na nýtech Šalotka a to ještě ten mazec nekončil. Před další délkou si Jířa vzpomněl, že když lezl tuhle cestu poprvé tak ustoupili, protože skálu pokrýval jemný film vlhkého mechu a strašně to klouzalo. Při pečlivějším pohledu jsme zjistili, že skála je opravdu pokrytá jemňoučkým mechem. Jen byl suchý a zůstávaly po něm ty podivné šmouhy. Ještě půlku páté délky jsme odhákovali, protože to prostě jinak nešlo a Jířa nám navrhnul ustoupit. Další dvě délky byly zase plotny a nám zbývala ani ne hodina času než se slunce schová za hřeben Monte Casale. Tričková teplota rychle klesala a při slaňování poslední délky už nám byla docela zima. V Pietramuratě jsme se přesně podle plánu setkali se zbytkem naší skupiny, odvezli Luboše, rozloučili se s posádkou Pavlova transportéru a šli do pizzerie. Po návratu byl apartmán poloprázdný. My jsme si dovolenou prodloužili o jeden den a na rozloučenou s Itálií jsme si vybrali lezeckou oblast Massone.

Ve středu ráno jsme všechny věci nacpali do auta, rozloučili se s domácími a jeli si naposled užít lezení v tričkové teplotě. Slunce se ten den překonávalo. V Massone bylo dost narváno, ale našli jsme poměrně volnou část stěny. Jířa se vracel do auta pro průvodce, kterého zapomněl a mně se nechtělo na něj čekat. Od oka jsem si vyhlédl cestu, která vypadala lezitelně a pověsil první pytel. Jířa se nějak loudal nebo co a proto jsem se pustil do vedlejší cesty a pověsil druhý pytel. Vypadalo to na dost úspěšný den. Naštěstí se Jířa konečně vrátil s průvodcem a našel pro mě cesty odpovídající mé výkonnosti. Pak přelezl ty dvě hrůzy v kterých jsem pověsil pytle a přidal hrůzy, které jsem radši nešel ani na druhém. Šíša s Šalotkou nás střídavě jistily a lezly za námi. S trochou nadsázky jsem pronesl, že jdu pověsit třetí pytel. A pověsil jsem ho! Byl nejvyšší čas jet domů.

Sbohem slunná Itálie.

Podzimního výletu do Arca ve dnech 24. - 29. října 2014 zúčastnili : Pavel, Karel, Jířa, Broněk, Ondra, Honza, Luboš, Fíla, Broník, Davídek, Nebíčko, Šíša, Deiva, Jana a Šalotka

                                                                                                          Broněk