Otvírání skal 2014

Veronika Dvořáková

V sobotu 22. 3. – první sobotu po prvním jarním dni letošního roku jsme vyrazili na tradiční Otvírání skal do pro nás nové lezecké oblasti v Hroznětíně, která nese název Johanka (v našem krásném novém průvodci ji najdete jako Hadí skálu) a nachází se nedaleko Flašnerských skal. Pro zajímavost – po cestě za lezením, pokud zaparkujete u místního hostince Rafandy, potkáte jeden z největších židovských hřbitovů ve střední Evropě (byl založen v 15. století). A další zajímavost pro pivní fajnšmekry – na Rafandě můžete ochutnat každých 14 dnů jinou pivní specialitu v rámci „Cesty pivních znalců“. Ale dost reklamy a zpět k lezení.

Toho dne to byla má druhá návštěva na Johance a shodou okolností i mé druhé otvírání skal, tak mohu srovnávat jen s loňskem, kdy jsme byly na Přílepské skále a cestou nás tehdy provázely poletující sněhové vločky a teploty blížící se číslici „0“, ale nakonec to byl krásný a slunný den. Letos byly na obloze mráčky a ve vzduchu visela mokrá hrozba, kterou ještě znásobila předpověď počasí. Teploty rozhodně nenapovídaly, že by hrozily nějaké omrzlinky či nutnost druholezce - jističe obléknout péřovku či nasadit kulicha. Vzpomínka na mou první a dosud jedinou návštěvu na Johance, kdy jsme při sbírání horenazdarů lezli jen jednu cestu a zrovna za deště, mi tu mokrou hrozbu ještě umocňovala, ale naštěstí počasí nám nakonec přálo a každý z celkem 8 účastníků si mohl lézt dokonce občas i s doprovodem slunečních paprsků pěkně v suchu dle vlastní chuti. A kdo že to tam vlastně byl? Jako první ranní ptáčata jsme dorazili na místo já a Letoš a hned po přelezení první cesty už se blížila Renča s Blážou. Pak to vypadalo, že naše řady rozšíří Květa se Svinčou, ale kdo by to byl řekl, doopravdy přicházel Ludvíček s Rosťou! Ludvíček měl na sobě Květy kalhoty – tedy asi jen stejné kalhoty jako Květa, tak nás pěkně zmátl lumpíček, ale Svinaříci pak dorazili také. Nutno říci, že Johanka není moc veliká skála, nabízí 10 cest, takže 8 lidiček bylo tak akorát. Většina cest je lehčího charakteru, ale najdou se i těžší a pro ještě náročnější lezce jsou ty již zmíněné Flajšnerky. No, a protože cest nebylo moc a času celkem dost, vytvořili jsme tam ještě pár bouldříků, některé drolivé i přes značné kartáčování a čištění. Dva bouldery jakoby nad Johankou zprava na balvanu připomínajícím tvarem vejce dle mého laického názoru stojí za zkoušku, ačkoli mistr Svinařík je přelezl nejspíš úplně suše, když prohlásil, že jsou lehké. No já se v jednom z nich (varianta ze sedu) docela trápila (mé pokusy byly zřejmě dost zoufalé, páč jsem dostala radu i od našeho předsedy a to je co říct – většinou slyším jen a pouze „Nahoru!“). Asi jsem to opět nepochopila, když jsem to dala až na několikátý pokus, a pak mou radost z přelezu dál zmenšil Ludvíček, který to vylezl v nelezečkách a na dotaz, jestli to lezl ze sedu se opět culil jak měsíček a své now-how nechtěl prozradit ani ukázat stejně jako Milan, který cestu lezl hned dvakrát – s hranou i bez. A pak to přelezl ještě Rosťa v keckách…. sice ze stoje, ale… No co na to říct – musím se ještě hodně učit! Ale ten malý balvan s dvěmy bouldery se nám líbil i jinak – pěkně jsme se na něj natěsnali a s použitím samospouště vytvořili několik parádních společných foto. A pak už se všichni věnovali ohýnku a opékání buřtů, než nás nahlášené kapičky deště „donutily“ k přesunu za pivem do Rafandy. Ačkoli říci „za pivem“ je napůl trochu zavádějící, protože polovina účastníků byli řidiči – aneb jak nezvládnout logistiku a přijet v 8 lidech z Chomutova ve čtyřech autech. V hospodě bylo příjemně, pivo bylo dobrý, a přestože jsem byla jedním z řidičů, neodolala jsem a trochu ochutnala (jen malá výhrada na nealko – to mi tak nechutnalo, že pro zapamatování na příště vznikla říkanka „Nealko Lobkowicz už nikdy víc! – ti, kterým chutná, mi snad prominou) a dokonce se na nás přišel podívat i bývalý předseda ostrovského oddílu Martin Ouška. Ale když je člověk v hospodě střízlivej, není to úplně ono (soudím dle sebe), tak jsme vyrazili s Renčou ven do skoro nedeště „hrát si“. Rafanda totiž kromě pěkného venkovního posezení nabízí i cyklistické vyžití – plot lemují různé bicykly z roku ráz dva a i když jsou k sobě i plotu pevně připoutané, nezabránilo nám to v parádní „projížďce“ zdokumentované již zmíněnou samospouští (mimochodem supr vynález), která se nám hodila i při dalším blbnutí na pískovišti a jakési kovové konstrukci. A jak už to tak s každou akcí bývá, všechno jednou končí, takže jsme v různých stupních rozjařenosti či normálnosti opustili hospodu a někteří unášeni pivní slinou směřovali za voláním piva a jiní si šli po svých.

Děkuji všem za pěkný den; lezení a čištění skal zdar!