Ostrov obra Kalydnose

Broněk Bandas

Stojím na terase našeho apartmánu, dívám se, jak se zpěněné vlny Egejského moře valí do zátoky Panormos a v duchu si přehrávám zážitky uplynulého dne. Zažili jsme pár perných chvil, ale v záři slunce, zapadajícího mezi do moře rozházené kousky země souostroví Dodekanésos, se stres uplynulých hodin ztrácí společně s posledními paprsky světla. Přímo naproti mně se z moře jak velký, černý hrad zvedá ostrov Telendos a světla lodních taxi vytvářejí šňůru perel kolem krku té tmavé siluety. Další a další světla se začínají pohupovat na vlnách. To se vydali za obživou místní sběrači mořských hub. Že je sběrem hub ostrov proslulý již více než 500 let poznáte nejen v obchůdcích se suvenýry. V hlavním městě Pothii je prý i muzeum sběru mořských hub. Ale Pothia už je daleko. Městem Pothia a stejnojmenný úrodným údolím jsme jen projeli. Jediná silnička, která na ostrově je, nás vedla do městečka Massouri, kde je stromů a zeleně a  turistických lákadel jen poskrovnu. Kde moře ustoupilo jen natolik, aby nechalo pár metrů pláže, místo pro silnici a domy postavené ve svahu pod mohutnými vápencovými stěnami.

Stojím na terase. Přede mnou se vlní Egejské moře. Za mnou je ohromná, tmavá, skalní hradba a v ní obrovská jeskyně – Grande Grotta. Čerň v černi. V slabém měsíčním světle vypadá  jak doširoka otevřená tlama nějakého dávného netvora. Jsem v místě, kterému se říká lezecký ráj. Stojím na ostrově Kalymnos.

 Letenky na Kalymnos jsme si koupili už v květnu. Najít v našem nabitém programu společných volných 14 dní byl trošku logistický problém, ale nakonec  Jířa vygooglil let z Drážďan za dobrou cenu na začátku září. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme se v den D ještě plní adrenalinu vrátili z Euroher od Máchova jezera, rozvěsili deštěm promáčené věci kde se dalo, dobalili kufry, pasy, svačiny, krátce se vyspali a ve čtyři hodiny ráno už jsme stáli na letišti v Drážďanech frontu na odbavení. Kompletní Bandasky, kompletní Happyny a Štěpán Havelka, řečený Dědek. Všechno klapalo jak švýcarské hodinky do doby, než nám úředník za přepážkou vrátil jeden pas s tím, že je několik měsíců propadlý. A zrovna ten můj! Vždyť tam bylo tolik jiných lidí! Můj žaludek zaujal tvar silně zmačkaného pomeranče, mozek horečně chrlil návrhy nějakých řešení, ale samé nesmyslné kraviny. Čas se zastavil. Úředník se dožadoval jiného dokladu, žena mně očima porcovala na pidi kousíčky, Happiny zaraženě mlčely, Štěpán stál opodál s rukama sepjatýma jak pánbíčkář co dává poslední pomazání a já věděl, že jsem si v peněžence nechal jen řidičák a kartičku pojišťovny. „Proboha, dej mi aspoň něco...!“ šeptala moje žena. Nemůžu říct, že by to byl nějaký nápad nebo promyšlený pokus. Spíš to byl akt naprostého zoufalství. Nonšalantně jsem úředníkovi po ženě poslal jediný doklad, který jsem měl – řidičák a snažil se u toho tvářit, že to tak dělám vždycky. Úředník si můj nový řidičák vyzdobený unijními  hvězdičkami a instantní  fotkou, na které bych se sám nepoznal, prohlédl, kývnul hlavou  a čas se zase rozeběhl. Netušil jsem, že bouchnutí razítka je tak milý a krásný zvuk! Právě prožitá chvíle výrazně zvýšila úsilí mé střevní mikroflóry, takže jsem před svojí pořádně nasupenou drahou polovičkou ani nemusel předstírat střevní potíže a šel  jsem se ukrýt na toaletu. Na zpáteční cestě jsem si všiml velké vitríny plné zajímavých předmětů. Byl tam třeba revolver, lahev s pitím, nůžky, jehlice, různé spreje a lahvičky  a veliká zákazová značka s přeškrtnutým letadlem. Ta spousta různých zakázaných předmětů mně silně připomínala mojí cestovní lékárničku, kterou jsem si prozíravě, pro případ úrazu dětí, nechal v příručním zavazadle. Ach jo! Blížil jsem se k naší skupině. Mozkové centrum zdravého rozumu radilo zatloukat a tvářit se, že lékárnička v mém batůžku neexistuje, centrum špatného svědomí naopak přiznat se. A protože jsem na sebe celníky při průchodu rentgenem nechtěl upozorňovat, přiznal jsem se. Od nějaké strašlivé a hnusné smrti rukou mé ženy mě zachránilo jenom to, že Maruška měla v kabelce víc sprejů, než já v lékárničce. Když Jířa odešel s kompromitujícími předměty do auta, spadl náš Davídek z lavičky na hlavičku a to byl spouštěč nahromaděného napětí a emocí. Předvedli jsme se ženou na letišti scénku jako kdysi Jiřina Bohdalová s Vladimírem Menšíkem v Televarieté. S tím rozdílem, že oni sklidili potlesk a my jen pár opovržlivých pohledů. Emoce opadly, Jířa se vrátil a nebe zase bylo bez mráčku.... Dodnes nevím, proč to Maruška udělala. Ale ve chvíli, kdy jsme se zvedli  k odchodu na celní kontrolu pronesla : „Tady jsi na řidičák prošel, ale na celní kontrole to berou důkladně. Tam tě bez pasu nepustí!“  Můj žaludek opět zaujal tvar silně zmačkaného pomeranče. Nápadně tiše jsme se blížili ke kontrole a já se snažil svojí nervozitu skrýt za pokašlávání. Nemohl jsem kašlat moc, protože střevní mikroflóra opět hlásila zvýšenou aktivitu. Naštěstí celníky nezajímaly ani pasy ani řidičák a za tři hodinky na nás dýchlo parno ostrova Kos.

Od první chvíle po příletu na ostrov Kos mě fascinovala Jířova logistika. Jen jsme vyšli z haly a ani ne za minutu přijel autobus, kterým jsme jeli do přístavu. V přístavu jsme koupili lístky a rovnou jsme nastoupili na už čekající trajekt a jen jsme   z paluby sledovali, jak se loď připravuje k odjezdu. To jsem ale netušil, že tahle logistika je „neřecká“. Po příjezdu na Kalymnos nám Jířa radil jízdu taxíkem, ale nám se nechtělo dávat 15E a rozhodli jsme se jet autobusem. Maruška se nám pokoušela vysvětlit,  že jízdní řády mají v Řecku pouze informativní charakter, ale na zastávce čekala spousta lidí a když veřejná doprava fungovala tak hezky na Kosu, tak proč by neměla fungovat na Kalymnosu? Bylo asi jedenáct hodin a autobus měl jet v 11.20. Děti využily chvíle čekání a koupily si nanuky, Štěpán strávil čas pátráním proč mu z tašky kape med. Asi v 11.30 jsme uviděli autobus, ale bohužel to byl jen bus místní cestovní kanceláře. V 11.40 to už, už vypadalo – ale zase nic. Bylo 11.50 když se u přístavu konečně objevil vytoužený autobus. Lidi se pohnuli, babičky vstaly z lavičky a my se připravili s našimi kufry. Řidič autobusu si nás z dálky všechny prohlédl, pak se podíval dozadu do autobusu, asi nějak zhodnotil počet volných sedadel, rukou udělal nejdřív zamítavé gesto, pak nám zamával a aniž zastavil, odjel. Jířa si bez dalšího váhání zavolal taxíka, my taky a nepočítám-li loužičku Štěpánova medu v kufru taxíku, bez nehody jsme dorazili do „studia“ Panormitis.

Že je Kalymnos lezecký ráj bylo vidět na každém kroku. Od vývěsních štítů restaurací až po patníky u silnice označujícím nástupy k lezeckých sektorům. Přímo kolem našeho studia vedla pěšina k nejbližším lezeckým sektorům, do sektorů vzdálenějších, po jediné místní silničce, jezdil jeden skůtr za druhým. Lezci byli docela dobře idenfikovatelní. Řidič měl zpravidla pod  nohama batoh, spolujezdec na zádech lano a měli přilby. Místní obyvatelé totiž na skůtru přilby zásadně nepoužívali. (Skůtr na ostrově fungoval i jako rodinné vozítko. Jednou z místních zvláštností, kromě nepoužívání přileb, bylo vození dětí na stupátku. Běžným obrázkem bylo, že na širokém stupátku na nohy stojí dítě, rukama se drží zpětných zrcátek a kouká přes řidítka, za ním jsou tašky s nákupem, táta řidič a vzadu máma s košíkem drůbeže na zádech.) Večer se většina lezců potkávala v místním climbing baru, vedle kterého byla půjčovna skůtrů. Přestože Happyny i Štěpán už na Kalymnosu byli a v sektorech za naším studiem lezli, výběr cest byl tak velký, že jsme nemuseli nikam dojíždět. Naše počáteční obavy, že nám naše lezecké plány budou narušovat děti, se taky nenaplnily. Díky bazénu na střeše našeho studia jsme dětem vůbec nechyběli a na koupání v moři jsme je museli pracně přemlouvat (smradi nevděční, tolik peněz to stálo!). Náš život na Kalymnosu zajel úplně přirozeně do neskutečně pohodových kolejí. Kolotoč každodenních dostihů (obléknout děti, obout botičky, do školky, převléknout děti, bačkůrky, do práce, pro děti, převléknout ….) jako by nikdy nebyl. Kromě večerních procházek do města na zmrzlinu děti chodily celé dny bosky a nahaté, jeden krásný, slunečný den střídal druhý, nádherné noci plné hvězd přicházely jedna za druhou a při večerním posezení na terase v zapadajícím slunci jsme řešili jen to, v kterém sektoru příští den polezeme. Dospěláci se střídali v hlídání. Někdy hlídal jeden, někdy dva, Jířa s Maruškou vzali děti na výlet na ostrov Telendos, Štěpán je naučil plavat čubičku a Šíša s nimi soutěžila ve sběru plastových víček. Dopoledne se lezlo, odpoledne koupalo, pak večerní procházka, zmrzlina a posezení na terase. Jeden večer jsem si posteskl, že k té úplně největší pohodě na terase by to chtělo kytaru a druhý večer někdo nad námi hraje na kytaru a česky zpívá! Byl jsem přesvědčený, že sním. Který blázen by z Čech tahal letadlem kytaru? A pak potkám u bazénu horolezce Pepu Nežerku, s kterým jsem nedávno mluvil  v Aréně v Jirkově a který je na Kalymnosu tak často, že si kytaru nechává u majitele našeho studia. Prostě ráj.  Jeden den lezu s Šiškou, která je jak urvaná ze řetětu a dává jednu cestu za druhou. Pak večer na terase s kytarou a vínem a další den lezu se Štěpánem, který je fajnšmekr a vybírá si jen hvězdičkové (v místním průvodci označeno symbolem noty) cesty. Sice vylezeme jen tři nebo čtyři cesty, ale dívat se, jak zjevně nejstarší lezec v celém sektoru vyvádí to „svoje čtyřnotičkové“ 6b je zážitek. Další den Štěpán odpočívá. Důsledně dodržuje rest day, protože, jak říká : „není žádnej janek a dokonce už mu doktor předepsal prášky na tlak!“ Den za dnem. Slunce, moře, skály a pohoda.

Stinnou stránkou lezeckého ráje bylo množství lezců. Nebylo to tak úplně extrémní oklouzání cest jako jsem nedávno zažil v italském Massone, ale tu a tam už se oklouzaná cesta dala najít. Obzvlášť v sektorech Afternoon nebo Poets, které byly nejblíže městečku Massouri. A tak, přibližně po týdnu, si Jířa při večerní procházce s Filípkem půjčil skůtr. Jeli do Pothie natankovat s tím, že budeme jezdit lézt do vzdálenějších sektorů. (Z Massouri zpět do Pothie vedla jednosměrka. Místním folklórem bylo, že v té jednosměrce se skůtry pohybovaly v obou směrech. Ale aspoň autobusy a náklaďáky v protisměru nejezdily.) Jednou už jsme se sice vydali do vzdálenějších sektorů autobusem, ale řidič dokázal i na tak maličkém ostrově přijet o dvacet minut později a po cestě si ještě zajel k obchodu sníst čerstvý croissant. A od dlouhé zpáteční cesty po rozpálené silnici nás ten den zachránil jeden z nejlepších místních zvyků – bez váhání svézt stopaře.  Ve čtvrtek ráno (samozřejmě ale musel nejdřív povozit děti na stupátku) Jířa odváží nejprve Štěpána a pak Marušku do Arginonty, kde Jířa vyvádí OS cestu Red Sea Sekret 7a  a společně ještě lezou několik „notičkových“ 6a. Po jejich návratu Bandasky nedbají pálícího slunce a ještě šlapou do prudkého kopce k nejbližším sektorům urvat aspoň pár cest (za dvanáct dní si Šíša připsala do svého lezeckého deníčku 80 cest, většinu stylem OS, nejlehčí byla 5c). Hned druhý den Jířa s Maruškou odjíždí do sektoru Ghost Kitchen, kde Jířa dává opět OS 7a Le Mythe de la Caverne. Šíša s Broňkem po jejich návratu jedou do sektoru Sommertime a Šiška vyvádí OS cestu Maccabi 6b+. Prsty se nestíhají hojit, ale čert to vem, když je tady tolik lezení a Pepa Nežerka nám každý večer doporučuje další a další sektory! Do odjezdu už moc času nezbývá a Jířa si chce vylézt nějakou cestu v té obrovské zívající tlamě – jeskyni Grande Grotta. Celý den odpočívá a večer společně vyrážíme do jeskyně. Těžká, převislá cesta Elefanten Himmel 7a, vedoucí po mohutných krápnících, ho ale odmítá pár metrů pod topem a Jířa bude mít proč se na Kalymnos vrátit. (I Broněk s Šiškou si z jeskyně odváží pěkný zážitek. Společně vylezli čtyřdélkovou cestu vedoucí po hraně jeskyně. První délka 6b a pak neskutečné tři 5c délky traverzů v milionech úžasných, pevných, neoklouzaných, vápencových jehliček až do nejvyššího bodu jeskyně. Jířa mě varoval, že nesmím slanit do jeskyně, ale vpravo od ní. Jenže když tam byl (kdoví proč)  takový parádní slaňák! Slanil jsem na hranu jeskyně a naivně si myslel, že pod hranou bude další slaňák na přesednutí. Nebyl. Pak mně uklouzly nohy a já zůstal viset ve volném prostoru na laně, jehož konce plandaly vysoko nad zemí. Díky starým klasikům, kteří mě učili lézt, pořád nosím na sedáku prusíka na přijištění. Bohužel, jeden prusík stačil k výstupu po laně když se používala slaňovací osma. S kyblíkem to nefunguje. Druhého prusíka měla Šíša, která byla u štandu, ale musela vyřešit, jak ho ke mně dostat. Zkusila ho pustit po laně na karabině, ale prusík se zasekl na hraně. Pomocí jednoho prusíka se mně podařilo dostat tak vysoko, že jsem se mohutně odrazil od hrany jeskyně a Šíši prusík ke mně sjel. Mezitím se k nám taky dostalo slunce a já v tom parnu prusíkoval asi 25 metrů. Skála byla úplně bez stupů, o nějakém postavení nohou se nedalo mluvit. Šíša nahoře z kusu odvázaného lanového zábradlí vytvořila dopomoc a tahala, já dřel jak soumar. Nevím, jak dlouho to trvalo. Když jsem se nahoře vyhoupl přes hranu, měl jsem v rukách křeče a oba jsme byli jak vaření raci. Správné slanění jsme pak našli ještě několik desítek metrů vpravo. Můj kamarád z Děčína mně pak vyprávěl, že vloni na podzim se podařilo do jeskyně slanit klukovi s holkou. Prý nebyla moc zkušená, tak jeli oba najednou, každý na jednom fousu lana (myslím, že se tomu říká „na motorku“) a skončili pod hranou jeskyně. Viseli tam prý pět hodin, než se k nim seshora dostali jejich kamarádi. Chyběla jim škola starých klasiků a prusíky!). Poslední lezecký den. Jířa s Maruškou opět vyráží na skůtru do vzdálených sektorů a po jejich návratu si skůtr půjčuje Šiška a valí do sektoru Castelli až Broňkovi vlajou vlasy. Ale ostrov si bere svou daň. Jířa věší pytel v dalším 7a, Broněk v  6a+ padá a dolézá jen s vypětím všech sil.  Prolezené prsty, prolezené lezačky. Je čas to zabalit.

  Přichází čas na logistiku. Letadlo letí v deset ráno z Kosu, trajekt z Kalymnosu jede v osm, Jířa si rovnou objednává taxíka. Bandasky s taxíkem váhají, v sedm hodin hodin má jet autobus a i kdyby přijel zpožděný o běžných 20 minut, nic se neděje. Byla by škoda dávat 15E za taxíka. Ráno byl trochu boj  obléct děti, které si rychle zvykly běhat s pinďourama venku, ale před sedmou hodinou stojí Bandasky na zastávce a vyhlížejí autobus. Je pondělí a Šíša tvrdí, že v pracovní den musí ráno  autobus jet. Jak by se Řekové jinak dostávali do práce? V 7.25 už jsme byli mírně nervózní. V 7.35 kolem nás projíždí Happyny se Štěpánem  v taxíku a Jířa se ptá, jestli nemá zavolat taxi i nám. Nadšeně souhlasíme. Než pro nás z Pothie přijede, než dojedeme do přístavu – budeme to mít jen tak tak. Přijíždí taxík a řidič se ptá v kolik nám jede trajekt. Říkáme, že v osm a on se úplně optimisticky netváří. Za deset minut už jedeme jednosměrkou do Pothie a proti nám jezdí jeden skůtr za druhým. Šíša se ptá řidiče, jestli to je normální a ten se jen směje. Do Pothie už je to jen kousek, vypadá to dobře. Pak se před nás zařadil Jeep převážející malou loď. Zoufale pomalu se vlečeme  a čas letí jako blázen. Ale na Kalymnosu se nepředjíždí. Jezdí se pěkně v klídku. Jeep s lodí se pokusil vjet do vrat, kterými by projel sotva Fiat Punto a zablokoval silnici. Řidič taxíku na něj zatroubil!! Tak to už je vážný. Projíždíme uzounkýma uličkama Pothie a těsně před přístavem na hodinách skočila osmá. V duchu jsem se modlil. Jsme přeci v Řecku, tady nic nejezdí na čas! A opravdu! V přístavu u pokladny vidím Happyny se Štěpánem. Vyskočil jsem z taxíku a volám na Jířu ať nám koupí taky lístky…. a Jířa  mě uklidňuje : „Nespěchejte, trajekt nejede!“ Jakási drobná chybička v logistice způsobila, že trajekt z Kalymnosu odjel v sedm a trajekt v osm nejede z Kalymnosu na Kos, ale opačně. Naštěstí paní v pokladně Jířovi prozradila, že na opačném konci přístavu kotví nějaký hodný pán, který je ochoten všechny ty pitomce co jim ujel trajekt odvézt na Kos. Taxikář byl frajer a ještě nás odvezl na druhý konec přístaviště a tam už na nás opravdu čekal pán s menší loďkou. Trochu mně vrtalo hlavou, kolik asi ten lodní taxík stojí. Prý něco okolo 100E. Co se dá dělat. Letenky by byly dražší. Nastupujeme na loď a kapitán kufry i nás tlačí do malé kajuty na přídi. Chceme zůstat venku, ale on trvá na tom, že musíme všichni dovnitř. Vůbec to nechápu. Loď pomalu vyjíždí z přístavu a za námi se tvoří hustý kouř, který za chvíli plní i kabinu lodě. Myslím, že loď hoří a právě když chci vyhlásit požární poplach natlačil kapitán do kajuty i Štěpána a výfuk lodě se konečně vynořil nad hladinu. Kouř z kabiny pomalu zmizel, loď se rozjela rychleji, ale je jasné, že touhle rychlostí na Kos nedojedeme včas. Naštěstí to ještě nebyla nejvyšší rychlost a sotva jsme opustili přístav, loď nabrala slušnou cestovní rychlost a začala se houpat na vlnách tak, že občas stříkla slaná voda dovnitř okýnkem.  Kapitán měl zjevně rád děti a tak nabídl malému Broníkovi místo u kormidla. Našemu Colombovi se rozvítily oči a jal se loď řídit. Kapitán Broníka poplácal po rameni a odešel telefonovat. Krátká chvíle, kdy jsem si jízdu užíval, byla pryč a začal jsem být mírně nervózní z rybářských lodí, které se nám objevily před přídí. Pak k malým loďkám přibyl ještě ten proklatý trajekt, který zákeřně jel opačným směrem než jsme si mysleli a potřebovali a to už jsem šel vyrušit pana kapitána z telefonického hovoru. Jak jsem předpokládal, byl naprosto klidný a vyrovnaný, jen tak trochu cuknul kormidlem, poplácal Broníka po rameni a šel si vyřídit další hovor. Nakonec jsem považoval za úspěch, že aspoň přistávací manévr na Kosu (k Broníkovo nelibosti) udělal sám. Za těch 150E, které si za to řekl, to ale stálo. Bylo čtvrt na deset a na letiště 20 minut jízdy. Jířa neváhal a hned chytil taxíka, pro nás řidič zavolal dalšího. Necelé půl hodiny před odletem letadla jsme vyskákali z taxíku a viděli Jířu, který k nám běžel z letištní haly. Úplně ve mně zatrnulo : „Logistika selhala!“ Ale Jířa jen popadl naše kufry a spěchal s nimi na odbavení. Pak už šlo vše ráz na ráz. Šíša ukázala pasy, já řidičák, prošli jsme free shop kde Šíša při pohledu do prázdné peněženky jen temně pronesla : „Za to jsem mohla mít dva parfémy“ a na chlup přesný německý dopravce nás odvezl zpět do světa plného spěchu a stresu.

Akce Kalymnos 2014 se ve dnech 1.-15.září 2014 zúčastnili : Jirka, Mária a Filípek Šťastní – Happyny, Broněk, Petra, Broník a Davídek Bandasovi – Bandasky a Štěpán Havelka

Poděkování

 Dobře jsem věděl, že udávaná obtížnost spousty cest na Kalymnosu neodpovídá realitě. Nebylo možné, abych vylezl šedesát cest v sedmém stupni UIAA. Znám se a vím, co lezu.  Ale hezky se na ta čísla dívalo a  chca – nechca rostlo i mé sebevědomí. Do té doby, než jsem po návratu vyrazil na písek. Děkuji tímto Danovi Hölzlovi a Ctiradovi Suchému za jejich cestu Octoberfest na Májovou věž na Sněžníku, která mě vrátila do žumpy průměrných lezců a ještě si k tomu vzala část kůže z mého lýtka a nehet z malíčku.        

                                                                                                          Broněk