Jak jsme jeli do Frankenjury, aneb jak je krásně na Kozelce

Ivan Bubla

Na začátku května tohoto roku jsem se konečně dostal do Jury. Všichni o tom básnili, že prý není potřeba jezdit až do Itálie, když tu máme za barákem vápno jako malovaný, což jsem musel po příjezdu do Čech zpětně potvrdit. Proto jsem se rozhodl, že když mám vlastně dva týdny na to v pátek volno, tak kam jinam než opět sem. Vím, je to určitě to nadšení z pro mě ještě nelezené oblasti, ale to snad každý pochopí hned. Rozhodně nebyl problém přemluvit kluky Nebeských Honzu a Vendu a samozřejmě mou Deivi a Verču Dvořákovou.            

Jenže jak to tak bývá, vše nikdy není,  jak si to člověk  naplánuje. Venda zjistil, že vlastně jede do školy v přírodě (mimochodem do školy v přírodě jezdí se základní školou a už leze jako čert, to je ta Honzovo škola) no a Deivi měla záda vejpůl. Ne že by měla úraz, jen se člověk narodí někdy s něčím, co mu tak nějak nedělá vůbec dobře a musí s tím bojovat. Dobrá, sehnali jsme tedy na poslední chvilku Editu, naší malou dreadařku, no a Verča byla jasná. 

Páteční ráno nám ale nadělilo jiný osud, brzké ranní vstávání v doprovodu skuhrající  Deivinky, která vyluzovala zvuky, které jsem nikdy před tím od ní neslyšel. To mi dalo jasně najevo, že plán, který se nedá změnit, je plán na nic. Záchranka zvukově podbarvila rozloučení se s Deivi, která si šla poležet do hotelu jménem nemocnice, no a já se smutnou nevyspalou náladou chtěl všem ohlásit zpoždění. To jsem ale netušil, že to bude ještě barevnější a nepojede ani Edita, které onemocněl pejsek, ale co, hlavně se umět rozhodnout. Jsme tři, předpověď hlásí na víkend bouřky a mě hned napadá Kozelka! Byl jsem tam před rokem a opět si vzpomněl, jak je ta naše země krásná a jak mi tam tenkrát bylo fajn a bude, i když bude pršet, nebo budou mokré skály.

Přijeli jsme v  pátek 23. května odpoledne, cestou nám volal Venda, že prý hrozně prší v Chomutově a jak prý jsme na tom my. Pršelo všude, jen ne tam, kde jsme projížděli my. Kozelka byla krásně suchá, nad námi svítilo slunce a my nastoupili do prvních cest. Skalácká, Lazarova, Vzdušná hrana! Tahal Honza a cesty byly úžasné. Vzdušná hrana, tak na té jsme se jednoznačně shodli všichni. Zapadalo pomalu slunko a nad námi se objevil mrak. To jsme akorát lezli Kouzelnou, kterou si vytáhl Honza, Verča, a já, když jsem cvaknul první, začalo pršet. Přenechal jsem znovu vytažení a vysbírání presek Honzovi. Ten se toho nebojí, vytočí klidně i „dvacítku“ a to i za mokra.

Moc jsme toho ten den nestihli a šli se ubytovat kousek od horolezecké chaty Plzeňáků… Tedy spíše schovat pod střechu a vypít trochu toho bílého vína na zahřátí a posléze přenocovat.

Ráno jsme vstali celkem brzy a dojeli ještě dokoupit do nedalekých Nečtin něco do krámku, co jsme nestihli při pátečním rychlém odjezdu a hurá do skal. Honza trošku zahustil na Cestě pro méďu Béďu za 8/8-, no a hned nám bylo teplíčko. Následovala cesta Odvedenecká a Country bál, kterou si vytáhla Verča a už mě ani nepřekvapuje, jak peprně dokážou holky okořenit pocit prvolezce vybranými slovíčky.  Neuběhne ani pár hodin a nad námi se začíná zatahovat, všichni mizí pryč, vypadá to, že to bude něco většího, jen my rozhodně ještě ne. Honza nastupuje do dlouhé nepříjemné spáry, vybojuje první vysoko daný kruh a začínáme sdílet názor s ostatními návštěvníky Kozelky, prostě balit a pod převis. Bouřka s krupobitím přichází akorát v půlce dne. Co se dá dělat, Kozelka je prý moc hezká i z hospůdky na ranči. Po asi půlhodinovém schovávání pod převisem se přesouváme na parkoviště pod Kozelkou a sušíme věci, je krásně, slunko zase svítí, jen je všude úplně mokro. Přesouváme se na ranč, objednáváme pivo a s obdivem si povídáme o postarším pánovi, který lezl kousek vedle nás v roztrhaných keckách a nebylo na něm vidět, že by si i v těch těžších cestách nebyl jist tím, co dělá.

Po vypití jedné euforické meruňkovice máme všichni tři jasno, je potřeba složit lezeckou píseň jasného rázu a tím občas provětrat všechny ty Nerezy a Kameloty na různých horoklubáckých posezení s kytarou. No a na druhé straně nepopsaného průvodce vzniklo asi toto…

Včera jsem měl dlouho orál a teď nemám žádnej morál,

trochu mě to vycucalo, ale neva, stejně chcalo

a když vyšlo sluníčko, měl jsem druhý pivíčko.

Nedá se to naplánovat, před deštěm se musíš schovat,

Morál tady stále není, topropeujem do setmění.

Mám svaly jak Stallone, ono pořád ne a ne,

Mám i super vybavení, ono to tam pořád není.

Rf: Není žádné umění to sportovní lezení,

Chceš-li lézti klasiku, neber mágo v pytlíku.

Zapomeň na borháky, vem si starý tepláky,

Nazuj starý kecky a začni lézt pecky!

A bylo! Zaplatili jsme a šli zpět k chatě, kde jsme píseň domysleli i s akordy a s rozumem zapili. A protože jsme nešli spát ani moc pozdě, ráno nás odměnilo sluníčkem a hurá zpět do skal. To už jsem se k tahání dostal konečně i já a vzpomněl si na Verči slova, když tahala včera. Ještě že existují slova, po kterých se prvolezec tak nějak i uvolní, ale lepší, když tam nejsou děti. Šlo to rychle a my se pěkně prostřídali. Ukradená, Cesta tří přátel (celkem trefný název), Cesta slaměného vdovce, Sváteční, Larisa a na závěr Vzpomínková cesta v převisu za 7+… roztomilé. A protože bylo krásně, a protože se nám hezky lezlo, a protože byla neděle, jak už to tak bývá, museli jsme pakovat a jet domů a já už se upřímně těšil, jak všichni tak jak jsme byli smradlaví od ohně a upocení ze tří dnů výletu, půjdeme rovnou do nemocnice za polámanou Deivi. Takže příště zase společně někde na Kozelce zazpíváme tu naší novou s holkami a se všemi ostatními nadšenci dobré nálady!    Vánek