Horezdary 2014

Blahouš Kluc

Tak trochu netradiční lezeckou zábavou je novoroční lov horezdarů, kde lze jen těžko očekávat sluníčkem rozehřátou skálu, fotogenické západy slunce a chlazení prolezených prstů pomocí orosené sklenice piva. Realita je nechutná až brutální… Chyty na skále jsou pokryté glazurou ledu nebo rovnou pokryté kompaktní vrstvou sněhu, zuby cvakají, ačkoliv je člověk oblečen ve čtyři vrstvy oblečení, mlha a tma dovolí výhled jen na pár metrů a realitu zjemňuje jen čaj v termosce. Tam, kde se člověk v létě prochází v pantoflích, potřebuje kolikrát cepíny a mačky. K mé radosti dala Renča přednost před novoročním skotačením někde na diskárně lovu horezdarů v krušnohorských hvozdech. 

Dne 31. 12. 2013 v 23.00 hod. vypadneme ze zakouřeného lokálu přímo do deště. Skočíme do auta, a aby ten nápor na psychiku Renči nebyl tak náhlý, tak volím Berschlovu věžku v Zákoutí u Mezihoří. Dojíždíme v husté mlze před půlnocí, sníh nikde, neprší a na trávě se nachází námraza. Když v jedné z chat začíná silvestrovská kanonáda, tak nalézáme do sestupové cesty věžky. Už po prvních krocích vím, že tento rok je co do podmínek relativně příznivý. Dobírám parťačku na vrcholu a chvíli po půlnoci se zapisujeme. Opět mě opanuje sportovně škodolibá radost, jak se bude tvářit Párek, až zjistí, že jsme mu vyfoukli v jeho teritoriu horezdar. Minulý rok jsem se musel pro zlomenou nohu válet doma a všichni lovci horezdarů usnuli na vavřínech.

Přesouváme se o kousek níž k Popeláři k lanovce Mezihoří. Když není sníh, tak se můžeme jen domnívat, jestli už někdo vystoupil na tu kterou věžku. To se zjistí až po otevření vrcholové knihy a jaká je to radost, když po absolvování Koutku 2 otevíráme zcela novou knihu bez novoročního zápisu. Párek jí tam poslední den v roce 2013 vložil, aby jí měl připravenou na novoroční zápis. Starou knížku nějaký chorý mozek odcizil. Zcela klidný dávám pokyn k přesunu pod nedalekou Mezihořskou plotnu. Sáhnu na skálu a je jisté, že les pomohl zachovat skalku suchou před všudypřítomnou mlhou. Poživačně přelezu Pravou cestu 4- a mám radost, že se Renče líbí, protože tuto cestu nezná. Konstatuje, že lezení při čelovce je zcela jiný zážitek, než za světla. Opět se zapisujeme do nové knihy a rozhodujeme se, co dál. Parťačka mě překvapuje, že má chuť do dalšího dobrodružství, a tak se přesouváme o hodný kus dále k Pyšné na Kočku.

Zde panuje výraznější zima, vše je zmrzlé a přes mlhu lze vidět jen na pár metrů. Auto stavíme u nové závory před Sluneční cestou. Raději jdeme jen při jedné čelovce, protože při vybití obou bychom se asi nedostali zpět, i když cestu znám. Konečně jsme u věže, skála je většinou namrzlá, ale já mám vytipovaný Severní komín 2, který je zastrčen. Rozhoduju se jistit, přestože se jedná o jednoduchou cestu, lezu v pohorách a opravdu si to užívám. Díky občasné mokré skále a zaledované vrchní části si užívám dostatek lezecké radosti. S uspokojením sleduju, jak si Renča vede pode mnou. Čelovka prořezává tmu a kýve se ze strany na stranu, jak hledá stupy. Jedná se o těžko popsatelnou, tak trochu strašidelnou atmosféru. Konečně je nahoře, zapisujeme se do knihy kolem 03.00 hod. a slaňujeme k batohům. Poté už jen pospícháme k autu, a když nechávám za sebou zamlženou Pyšnou, tak si oddechnu a těšíme se na zasloužené pivo…

Blahouš