Grossglockner normálkou

Kuba Kotula

9. 10. 2014 v 22:00 nabírám Eddie  a valíme směr Karlovy vary, Mnichov a až na konečnou do Kalsu am Grossglockner. V 5:00 ráno chvilku bloudíme v Kalsu. Po chvíli si všimnu cedule ukazující směr Lucknerhaus a po 20min. šílených serpetýn a 7km dorážíme na rozlehlé parkoviště u Lucknerhausu. Tak konečně jsme tu. Rychle sklopit zadní sedačky, přeházet věci, natáhnout károšky a  pokoušíme se  o par hodin spánku … Přece jen jsem už 25hodin vzhůru. Dvanáctka v práci, a pak cca 7 hodin řízení auta?  Keine problem!! 3 Hodinky divného polospánku. Přebalíme věci (kurňa, jak já to do toho batohu  35+l vůbec narvu?? Proč sem si nevzal 70l krosnu) a hurá nástup na Stüdlhütte. Eddie každou chvilku zastavuje a kochá se. Času je dost. Je poprvé ve vyšších horách a náramně si ty pohledy užívá.

Cestou míjíme Lucknerhütte a zjišťuji že Stüdlhütte je ještě pro dobré počasí otevřená. Ach jo, doufal jsem, že jedem už dva týdny po sezóně a využijeme krásný winterraum.

Po 3 hodinách šlapání dorážíme na Stüdlhütte. Naštěstí není narváno jak v sezóně a s malým upozorněním, že si máme příště spaní objednat telefonicky, se ubytováváme na lágru. Platíme se slevou Alpenverein 9 eur junior (18-26let) a Eddie 6eur mládež (do 18let). Ubytovaní levnější jak v Tatrách a to spíme na krásných čistých matracích, kde každý má připravený polštář a dvě teplé deky! Kdyby to člověk věděl, netáhne spacák. Ale co už. Nakonec si dáváme i jídlo (luxusní bramborovo-gulášovou polévku a Eddie jako správný vegan směs všemožné zeleniny ala kejda, od cukety přes fazole až po čočku). Chvilka voraz. Berem cepíny, mačky a jen tak na lehko vybíháme k ledovci a prohlížíme nástup přes ledovec k hřebenu vedoucí na Erzherzog-Johann-Hütte, která na nás skrz mraky chvilkami vykukuje. Grossglockner je zahalen úplně v mracích. Ani jeden kratičký pohled nám nevěnuje. Otáčíme k chatě. Natáčím budík na pátou ranní a kolem osmé uleháme. Spánek neklidný. Když se mi konečně daří usnout, tak vždy někdo přijde. Holt spaní na nekonečných lůžkách s dalšími 12 lidmi má dosti nevýhod. Není mi úplně nejlíp. Výška, únava z cesty a plno věcí k tomu se podepisuje. Naštěstí se mi daří zaspat. V 5:00 budík zvoní a vstávačka. S námi vstává snad celý pokoj. Klidíme věci na chodbu, kde si balíme, co  budeme potřebovat na cestu na vrchol. Mačky, cepín, lano, něco na dojištění kdyby náhodou, čelovka. Počkat? Čelovka? Kde je! Náhle si vzpomínám, že jsem ji nechal v autě. Já debil! No co, ¨Co nemáš, nepotřebuješ!¨, jak se říká. Vaříme snídani, pakujem věci a vyrážíme. Měsíc svítí. Po půl hodince začíná svítat a je krásně vidět. Tak snad se jen nebudeme muset vracet za tmy.

Po 30min dorážíme k ledovci. Obouváme mačky a navazujeme se. Cepín nechávám na báglu. Před námi vidím stoupat skupinky, některé bez navázání, někteří do konce bez maček.  Na ledovci je několik desítek cm sněhu, ve kterém je vyšlapaná dálnice. Po dalších 40minutách dorážíme na hřeben, kde začíná ferrata na chatu Erzherzog-Johann-Hutte (3450 m). Ferrata je obtížnosti B . Lehce zkracujem lano. Cca 70 cm od sedáku děláme každý na laně uzel, do kterého cvakáme karabinu, pro jistotu (uklouznutí by nemělo moc dobré následky). S tímto improvizovaným systémem  přelézáme ferratu . Bohužel je špatné počasí. Silný vichr a viditelnost tak na 30m. Škoda, už odtud by měly být krásné výhledy. Po dalších ¾ hodince dolézáme na chatu. Vichr, zima, žádná viditelnost. Hledáme závětří. Navlíkám ještě jednu vrstvu, suché rukavice, čájíček, sůša. Poupravujem lano a valíme dál. Za chatou se ledovec začíná zvedat a pro jistotu už beru o ruky cepín.

Po půl hodince, ještě před nejprudší částí ledovce  Eddie zpomaluje, až zastavuje. Ptám se co se děje. Že se jí dělá špatně. Bolest hlavy, lehké mžitky před očima a bolest břicha. Výška cca 3500mnm, ledový vichr, málo spánku a i ne úplně pořádná snídaně. Vše se na ní podepisuje. Hory jsou hory a o tom to prostě je. Přestávkujeme, nutím ji čaj s iontákem a nějaký cukrový energeticky bonbón. Domlouváme se, že zkusíme dojít aspoň ke kuloáru pod Kleinglockner a uvidíme. Ještě dodávám, že kdyby se jí přitížilo, tak ať zatáhne za lano (přes vichr jsme se už na pár metrů neslyšeli) a hned se otáčíme zpět. Přece v horách jsme dva a tohle k tomu patří. Nebýt egoista a uvědomit si hranice druhého a přizpůsobit se. I kdyby to bylo jen 100 od vrcholu.

Pomalým tempem a s přestávkami překonáváme kuloár (cca 35-40°) až na hlavní hřeben Kleinglockneru. Eddie se dělá o malinko lépe. Uklízíme cepíny. Něco popijem, pustíme rychlejší skupinku, co se už vrací a razíme. Hřeben je odjištěn tyčemi cca 10-20m od sebe, které je dobré aspoň obhodit. Zakopnutí bez jištění by tu mělo fatální následek. Několika set metrový pád dolů je asi rychlejší než pomalý sestup, ale asi to nic příjemného nebude. Tyč jen obhodím jednou dokola lanem a pokračuji. V lehčích pasážích postupujeme oba najednou. V exponovanějších či v náročnějších pasážích na ni čekám a lehce dobírám. Celou dobu se ujišťuji o jejím stavu. Škoda počasí, hodinky ukazují cca 3700mnm, a už by jsme měli být výše než většina hor v Rakousku. Holt tento krásný výhled nebude. Oblez šutru. Vyhnout se převějím. Trošičku nepříjemný 2 metrový slez a už jsme na Kleinglockneru. Pouštíme vracejícího horského vůdce s klientem (na chatě měli ceník a vůdce si bere za výstup normálkou při jedné osobě něco přes 300eur, za Stüdlgrat kolem 500eur/osoba. Byznys je holt byznys …).

Dále následuje 12 metrový slez do úzkého exponovaného sedýlka mezi Kleinglocknerem a Grossglocknerem. Slez je zajištěn železným lanem, které teda v mokrých rukavicích pekelně klouže a raději se chytám ledem a sněhem oblemcané skály. Rovnou přebíhám sedýlko. Tady se spojuje normálka s Pallavicinni cestou (50-60 stupňů led, III UIAA, Takže Blážo, příští rok??). Doberu Eddie a náhle se mezi mraky dělá díra. Na chvíli se nám ukazuje krásný pohled. Jsme nad mraky, vidíme vrcholky okolních třítisícových hor, jak prořezávají mraky a vykukujou. Ukazuji Eddie na pravé straně Matterhorn. Pár desítek vteřin a jsme zase v mracích bez výhledu. I za ten kratičký výhled před vrcholem to kurňa stálo! Zahřívá mě vnitřní teplo, nával adrenalinu a s úsměvem přelézám cca 25m výšvich (II až III- UIAA), který má být největší problém. Tohle mě baví, škoda že toho lezení nebylo více. Doberu Eddie. 15 metrů ostrého hřebínku, kde se vyhýbám polské skupince, už ani necvakám postupové jištění a valím k poslední tyči. Za chvilku dolézá Eddie. Pár posledních desítek metrů  rozlámaným terénem a jsme na vrcholu (3798mnm)! Jsem v euforii, nádherný pocit! Na hodinkách lehce 12:00 hod. Krásný čas! Poskakuji okolo kříže, shazuji batoh a užívám si ten pocit. Unavená Eddie sedá a hledá v báglu termosku. Má toho dost, ale je šťastná. Je jí už o něco lépe. Ale vědomí, že tu cestu sem si dáme ještě jednou zpět, jí radost nepřináší.  Posvačíme, pár povinných vrcholových fotek jako důkaz z místa činu a razíme zpět. V těžších pasážích jde Eddie první, jistím ji seshora a já následně slejzám. Za hoďku a půl jsme na Erzherzog-Johann-Hütte. Zabalíme cepíny a šup ferrátkou dolu. Další hodinka a půl a jsme na Stüdlhütte.

Unavení, hladoví, ale šťastní!

Ještě pár vět: Děkuji ti Blážo za půjčení materiálu, bez kterého by to nešlo a za pár dobrých rad. Dále pak našim milým metodikům z klubu, jejichž rady a instrukce ze zimní metodiky jsme měli stále na paměti. Těšíme se na další!                                                                                                    Kubla Kotula