Dolomity 2014

Broněk Bandas

Jak už jsem jednou někde napsal, největším překvapením letošní akce Dolomity s mládeží bylo to, že se vůbec nekonala v Dolomitech. Jak k tomu došlo? Někteří z vás si možná ještě vybaví, že v mém článku o Dolomitech z roku 2013 byla docela obsáhlá část popisující rakouský Imst, sportovní centrum, kde závodil Martin Jech a naše hledání skal v okolí a následný sestup zpátky do Imstu bobovou dráhou. A protože už dlouhou dobu jezdíme do Dolomit na stále stejná místa, na hledání nových terénů není čas, ale cítili jsme potřebu změny, rozhodli jsme se, že využijeme aspoň malou znalost Imstu a okolí z minulých let a uděláme si  Dolomity s mládeží v Rakousku. Na našem rozhodnutí se nemalou měrou podílela rakouská informační otevřenost – na stránkách www.climbers-paradise.com se daly najít a stáhnout nákresy a popisy všech lezeckých oblastí v okolí. Svou roli samozřejmě sehrálo také to, že jsme (Bandasky i Happyny) jeli s dětmi a Imst nabízel spoustu možností, jak je zabavit. A případný útěk před špatným počasím k jezeru Garda jsme měli jako záložní plán.

Tolik na úvod. Ještě jsem nějakou dobu řešil, jestli letošní rakouskou anabázi Bandasek  napíšu jako zvláštní článek s tématem „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.“ nebo to zkusím napasovat do článku z Imstu. Nakonec vám předkládám článek v článku, kde Bandasek příběh bude zkrácen a psán kurzívou.

Bandasek příběh začíná čtyři dni před odjezdem. To se nám zakuckalo auto a  skončilo v servisu s tím, že do odjezdu ho určitě opraví. Nijak zvlášť jsme se neznepokojovali.  Potřebné nákupy jsem zvládl s dětským vozíkem připojeným za kolo a ještě jsem si vyrazil s Lubošem Třebou zalézt na Kočku. To, že mně pod Kočkou podklouzla noha a já se opřel o koleno, jsem vlastně ani nezaregistroval. Při odchodu z Kočky jsme potkali Tondu Pultara, odborníka na kolena, žertovali jsme a probírali lezecké plány. Druhý den jsem s údivem koukal na svou nohu – místo kolena jsem měl odporný pumlíč a ještě mně bylo blbě. Tak jsem viděl Tondu znovu. Odskočil si k nám těsně před odjezdem do Jury. Kdyby to nebylo tak vážné, musel bych se smát. Tonda zaparkoval před naším vchodem, já byl ještě na schodech a už správně určil diagnózu (nějaký zánět čehosi), ujistil se, že je mi blbě a ponořil se do kufru auta, kde chvíli štrachal. Za minutku se vynořil a v ruce vítězoslavně třímal zaprášenou ortézu. Hned mi jí nasadil a poslal mě na pohotovost pro antibiotika s tím, že bych si výlet do Rakouska měl asi rozmyslet. Paráda! Na pohotovosti se taky ujistili, jestli je mi blbě a hned mně antibiotika napsali, že prý je to vážné. Nepodstatnou informaci, že jedem na lezeckou dovolenou jsem jim ani neříkal. Pak jsme jeli pro auto. Kuckání bylo opravené, ale ten divný zvuk z motoru prý je přetržený řemen kompresoru klimatizace. Já sice žádný zvuk neslyšel, ale klima vážně nešla. Tak holt pojedeme bez ní.  Těsně před odjezdem jsme ještě jednou jeli do servisu pro jakousi náhradní cívku. Prý pro jistotu. Dostal jsem rychlokurz rozborky a zborky motoru a jelo se. Paráda! Pětatřicet ve stínu, klima rozbitá, okýnka auta dokořán a děti vzadu jak na motorce. Kapky potu jim nechávaly vyryté brázdy v prachu, který jim pokrýval obličeje, ale všechnu vodu jsem spotřeboval na polévání ručníku, do kterého jsem měl zabalené koleno. Zánět se musí chladit. Situace se výrazně změnila až v Chebu, když jsem zjistil, že doklady od auta jsem nechal doma na botníku. Usoudili jsme, že horší už to nemůže být a jeli dál. Za Regensburgem se nám zakuckal motor a těch zbývajících 400 km jsme jeli na tři válce. A tak jsme zdevastovaní na těle i na duchu přibyli v deset večer do Imstu.

Rozdíl mezi Itálií a Rakouskem nepoznáte v kvalitě skály nebo ochotě a přátelskosti lidí. Poznáte ale, že v Rakousku platí „pravidla“. Přestože byl kemp v podstatě ve městě, vládl v něm naprostý klid a vše bylo takové „spořádané“. Správce nám ukázal spoustu míst vhodných pro stany, ale noc byla teplá, nebe plné hvězd a my moc unavení, takže jsme jako jeden muž všichni zalehli pod širák. Šiška sotva stihla smýt dětem z obličejů nánosy prachu a naši kluci poprvé usnuli pod volným nebem. A ráno, ráno konečně nastalo to, kvůli čemu takovou dálku jezdíme. Tma se pomalu ztratila v dálce a slunce vytahovalo z oparu další a další hory. Všude okolo nás, některé se štíty pokrytými sněhem - snad aby byl kontrast s modrou oblohou co největší. Rychle jsme postavili stany a Jířa s Šiškou a mládežníkama vyrazili do asi nejbližší a nejhezčí oblasti v okolí, sportovního sektoru Rote Wand. 

Já, děti, můj otok kolena a Maruška s Fílou jsme se vydali na koupaliště, ležící hned vedle kempu. Prý abych si odpočinul. Idylka trvala asi tak minutu. Pak děti zjistily, že je na koupališti tobogán a skluzavky a já takřka celý den pajdal nahoru po schodech. Pozitivní bylo, že jsem si při každé jízdě namočil nohu a já nemusel řešit chlazení zánětu. On totiž neustupoval, ale naopak byl pořád lepší a lepší. Postupně mně oteklo i lýtko a na noze se udělal červený flek, který se pořád zvětšoval.

Naši mládežníci byli celkem dva. Šarlota zvaná Šalotka a Vašek zvaný Véna. Už jsem taky psal, že každá akce má svůj vývoj, svojí amplitudu. Letošní výlet s mládeží měl tedy takový komorní charakter. Ale co chybělo na kvantitě, dohnali ti dva na kvalitě.

• Véna pod skálou :„Tak jakejpak tady dávaj program? Hm, hm, lišta, bočák, boule, boule, lišta, jebka, jebka, jebka, kurňa duuu..... Dravé mládí, slušná lezecká technika, neolezené vápno a sportovní jištění vedlo Vénu do těžkých cest. Hodně jich vylezl, ale některé holt „nedaly“.
• Šalotka pod skálou : „Hmmm, dobrý.“ Sektor Rote Wand nabízí 88 cest v šestém stupni obtížnosti. Lezli jsme spolu už devátou cestu. Všechny v šestém stupni a delší než 25 metrů. Podeváté jsem Šalotku spustil, podeváté se zeptal: „Tak jaká byla?“ „Hmm, dobrý.“ S Šalotkou si pokecáte! V desáté cestě jsem se rozhodl, že jí převezu. Spustil jsem jí a povídám „Dobrá viď?“ Odpověď? „Hmmm....“

Všichni víte, že letošní léto nebylo úplně ideální. Samozřejmě, že i nás deštivé počasí potrápilo. Ale druhý den po našem příjezdu bylo ještě pořád krásně a lezecká část našeho zájezdu jela do oblasti Putzen. Opět se jednalo o sportovní oblast s cestami všech stupňů obtížnosti a délkou cest okolo 20 metrů. I když bylo krásně, předpověď se horšila a náš hlavní cíl - vícedélkové cesty jsme si nechávali v záloze. V pondělí už deštík přišel. Zatím jen dopoledne a Šiška s mládežníkama odpoledne ještě jela prozkoumat malou oblast  Walchenbach. Ale počasí se mělo ještě zhoršit a zhoršilo.

Vytrvalý déšť znamenal stop lezeckým aktivitám a přišel čas na turistiku. Navštívili jsme místní významnou „šluchtu“, pár dětských hřišť, nějaký ten skanzen, přišel na řadu i vláček „Bummelbär“ a hry v klubovně v kempu. A taky návštěva sportcentra. Tam jsme ostatně byli skoro každý den. Dětem se tam líbilo. Ale kromě jednoho dne, kdy si Véna s Šalotkou zalezli na vnitřní stěně, jsme na umělé stěně nelezli. Přišlo by nám to jako svatokrádež, když bylo všude kolem tolik vápencových skal. Vytrvalý déšť znamenal taky slušnou zásobu vody ve stanu Vény a Šalotky. A tak ti dva vyhlásili kempovou klubovnu svým základním táborem, spřátelili se s automatem na kávu a bydleli tam až do konce soustředění.

Předpověď počasí se zlepšila natolik, že Jířa zavelel k útoku na 2400 m vysoký Engelkarturm. Problém byl, že díky síle antibiotik se sice začalo objevovat mé koleno, ale lézt nebo absolvovat dlouhý nástup a sestup jsem nemohl. Mohla mě sice v lezení zastoupit Šíša, ale není instruktor. Vénovo smutné oči a lezecké výkony nás ale obměkčily a dvě dvojky ve složení Jířa – Šalotka a Šíša – Véna vyrazily do vícedélkových cest. Jirka si vybral pětidélkovou cestu Paznaunerweg za 6-, Šíša vedle vedoucí šestidélkovou Primaveru také za 6-.  Kromě dlouhého nástupu pod samotné cesty, připravily hory odvážlivcům nečekané překvapení – psí zimu. Navlečení ve všem, co bylo po ruce a protřepávajíc přemrzlé prsty se nakonec obě dvojky potkaly uprostřed stěny, kam Šíša s Vénou radši odtraverzovali. Lezení to bylo hodnotné a ještě potřebovali stihnout zpáteční lanovku. Nakonec vše dobře dopadlo. Jen místo lanovkou se všichni svezli dolů nejdelší bobovou dráhou v Rakousku.

Bandaskám se začalo blýskat na lepší časy. Na mé noze se konečně objevilo koleno a zase jsem mohl chodit. Samozřejmě už mě to i lákalo na nějaké to lezení. Pomocí imbusového klíče z cyklistického nářadí se mi podařilo zvládnout rozborku a zborku motoru našeho Sharana, vyměnit proklatou indukční cívku a světe div se – motor šlapal jak švýcarské hodinky. Kempiér nám vytiskl zelenou kartu z pojišťovny, kterou nám oscanovala a poslala Deivina, a tak jsme si s Maruškou a Fílou vyrazili na výlet. Autem do Hoch – Imstu, lanovkou k nástupu bobové dráhy, sešupem dolů a na zmrzlinku. Plán byl jasný, ale ono se nějaké to ale vždycky najde. Když jsem si svou dokonalou dolnorakouštinou objednával jízdenky, všetečná baba v pokladně nějak moc zkoumala věk našich dětí. Pro jistotu jsem jim oběma nějaký ten rok přidal, ať je baba spokojená. V pohodě a docela dlouho (bobová dráha má 3500 metrů!) jsme jeli lanovkou k začátku bobové dráhy a nechali děti si pohrát. Všude jsou totiž dětská hřiště. My jsme zatím s Maruškou řešili ovládání bobů, ale jak se později ukázalo, nedořešili jsme to úplně dobře. Na startu bobovky nám nastal zádrhel. Já, Davídek a Broník jsme nemohli jet společně v jednom bobu a zároveň jsem zjistil, že jsem Broníkovi přidal málo roků a nemůže jet ani sám. V tom stresu jsem jen zaregistroval, že na vozících jsou červené páky a na nich šipka dozadu a nápis ZU. V rychlosti jsem řekl už sedící Marušce „Pustíš páky a zastaví to“ a řešil, co s Broníkem a jak odjedeme. Naštěstí můj problém viděl za námi stojící Holanďan a já se s ním mou dokonalou holandštinou domluvil, že se sveze s Broníkem. Maruška odjela, Holanďan s Broníkem odjel a za nimi jsem svištěl já s Davídkem. Nedojeli jsme daleko a z lanovky, která vedla nad námi, na nás volala nějaká paní. Díky mé vybroušené dolnorakouštině jsem pochopil, že před námi se stala nějaká havárie. Havárie? Na bobové dráze? Co to je za blbost, říkal jsem si, ale pro jistotu jsem zpomalil. Dojel jsem Holanďana s Broníkem a před nimi na dráze stojí prázdný bob! Hned vzápětí jsem uviděl Marušku s brečícím Fílou, jak odchází pěšky po sjezdovce vedoucí podél dráhy! Jen mně řekla, že jsem jí poradil pěkně blbě a byli pryč. Znovu jsem se podíval dopředu, kde se Holanďan marně pokoušel přetlačit zablokovaný bob a v hlavě jsem zřetelně viděl ty novinové titulky: „Česká výprava na několik hodin zablokovala nejdelší bobovou dráhu v Rakousku!“ (Teď už mně to přijde legrační, ale tam to taková sranda nebyla a samozřejmě úplně nejmíň legrace si užili Maruška s Fílou. Maruška totiž zatlačila na páky, kterými se ovládala rychlost bobu, a když se pořádně rozjela tak zjistila, že se před nimi na dráze zastavil bob. Občas se totiž někdo zastavil, aby odjeli ti před ním a mohl pak jet rychle. Chtěla přibrzdit a zatlačila silněji a pak už tlačila vší silou a jeli stále rychleji a rychleji, až to narvali v plné rychlosti do toho stojícího bobu. Přestože ty boby mají gumové nárazníky, musela to být děsná rána. Fílovi uletěly brýle, Marušce prý taky a Fíla měl od bezpečnostního pásu na bocích modřiny ještě pár dní.) Za námi stálo dalších pět bobů a všichni koukali jak vrány. Napadlo mě jedno řešení celé situace, jen jsem váhal, jestli to Broník zvládne. Ale byl zlatej. Holanďan přesedl do Marušky bobu a odjel, Broník se posunul na sedačku řidiče a jedouce těsně za sebou jsme společně celou tu dráhu sjeli. Broník měl oči až na vrch hlavy, chodil pyšně a koupil si za odměnu tu největší zmrzlinu. Chvilku to trvalo, než dorazila Maruška s Fílou, ale naštěstí byli v pořádku a nakonec jsme si ještě užili zbytek dne a dokonce jsme si ještě zalezli. Odpoledne jsme předali naše děti partnerům a jeli si s Maruškou zalézt do oblasti Walchenbach. Pohodové lezení nám pokazil déšť, který nás vyhnal zpátky do kempu po přelezení třetí cesty. Ale pro mě to byl i tak úspěch, protože jsem zjistil, že Tondova pouliční léčba mého kolena byla účinná a já na lezecké dovolené konečně taky můžu lézt.

Drobná navigační chybička způsobila, že se nám další lezecký den výrazně zkrátil. Mysleli jsme si, že traverzováním po vrstevnici pod oblastí Rote Wand dojdeme do zadních lezeckých sektorů. Dokonce jsem zpočátku ještě vtipkoval, že vidím směrovky Insbruck. Po hodině bloudění strmými svahy se ukázalo, že jsem nebyl daleko od pravdy. Poslušně jsme se tedy vrátili zpět k výchozímu místu a šli pod stěnami do zadních sektorů. Díky naší předchozí turistice jsme ale do příchodu deště stihli vylézt jen čtyři cesty a zadní sektory této oblasti zůstaly neprozkoumané. Hned další den jsem se to vydal s mládežníky napravit. Happyny se vydaly na výlet k Hahntenjoch, Šíša s dětmi šla na koupaliště a já s Vénou a Šalotkou došel až do asi nejhezčího sektoru – Panorama. Strávili jsme tady celý den. Véna se realizoval v sedmách, já v šestkách a nakonec dorazil i Jířa, který byl tak plný energie, že urval snad každý chyt, za který vzal. Přesto to byl krásný den. Véna tento poslední lezecký den završil nálezem expresky a památnou větou : „Připadám si jako Letoš!“.

Poslední den. Naposledy potrénovat na slackline natažené v kempu, narvat do aut tu spoustu věcí a odjezd. Bandaskám se moc nechtělo, a tak jsme se cestou stavili ještě jednou v oblasti Walchenbach. Přístup je trochu do kopce a pro děti to úplně není, ale pod skálou je udělaná plošina se stoly a lavicemi, takže si kluci docela v pohodě hráli. Ale uplakané léto nás zase vyhnalo ze skal a tím „Dolomity s mládeží“ skončily.

Cesta příjemně ubíhala, motor předl jako kočka a ani vedro nebylo tak hrozné. Nic jsme neztratili, žádný úraz se nestal – prostě idylka, kterou jsme se nechali chvíli ukolébat. Už jsme byli za Mnichovem a já v záchvatu nadšení slíbil klukům, že v osm hodin večer budeme doma a stavíme se v Karlových Varech v Mckáči.  Kluci Mckáč milují a nadšení nebralo konce. Do té doby, než nás v koloně u Regensburku předjelo auto, jehož řidič vehementně ukazoval prstem na zadní kolo našeho auta. Byli jsme v koloně a nedalo se nic moc jiného dělat, než jet dál. Po chvíli kolem nás jelo jiné auto a jiný řidič, ale vypadalo to, že se s tím předchozím domluvili, protože taky vehementně ukazoval na naše zadní kolo. Šíša tedy vystrčila hlavu z okýnka a konstatovala, že máme skoro prázdnou pneumatiku a za chvíli pojedeme po ráfku. Naštěstí máme v autě opravnou sadu s kompresorem! Propracovat se z kolony do odstavného pruhu bylo stresující. Propracovat se tou ohromnou spoustou předmětů v kufru auta k opravné sadě bylo velmi stresující. Zjištění, že malý kompresor z opravné sady nedokáže pneumatiku nafouknout, bylo příšerně stresující. Ale aspoň trochu se pneumatika zvedla a my se zase zařadili do kolony s tím, že sjedeme k nejbližší pumpě a tam kolo dofoukáme. Naneštěstí ta kolona vznikla proto, že probíhala oprava pravého pruhu dálnice a všechny sjezdy, které jsme míjeli, byly zavřené. Šiška s hlavou vystrčenou z okýnka hlásila, že už zase jedeme skoro po ráfku, a tak jsme poslechli navigaci a sjeli k pumpě do bohem zapomenuté vesnice kdesi v Německu. Ale pumpa s kompresorem tam opravdu byla a vypadalo to, že už nám zase svítí sluníčko. Pneumatika právě dosáhla předepsaného tlaku, když se ozval divný zvuk a pak syčení. Popadl jsem opravnou sadu a vrhnul se k autu... Vedle kola ležela hadice od kompresoru, o kus dál se válel utržený ventilek a nad tím vším jsem stál já s vědomím, že opravnou sadu si můžu strčit za klobouk a kluci dneska domov ani Mckáč neuvidí, protože místo rezervy máme plynovou nádrž a v sobotu odpoledne se v Německu prostě nedělá.  Šel jsem do toho proklatého kola aspoň kopnout a po mně do něj kopali i naši kluci, protože si mysleli, že je to legrace. Kousek od nás seděli u pumpy tři Turci a jeden z nich se přišel podívat, co se děje. Vycepován televizním zpravodajstvím jsem přirozeně xenofobní, takže jsem pevněji popadl klíč na kola rozhodnutý bránit majetek a děti. A ženu. Ta, hovoříc plynule německy, mezitím zjistila, že tady nám asi nikdo nepomůže. Vymyslel jsem tedy, že mně žena německy napíše na lístek, že koupím ojetou pneumatiku a já že budu obcházet baráky a zahrady a třeba nějakou pneumatiku seženu. Zapomněl jsem, že v odjezdové euforii jsme utratili zbytek eur a za dvě eura toho moc nekoupím. Turci se na nás tentokrát přišli podívat všichni. Připravil jsem se k obraně rodiny, ale oni mě jako někam zvali a něco vysvětlovali Šišce, a tak jsem s nimi šel. Šli jsme kousek a tam byla jakási farma, která jim zjevně nepatřila a na dvoře spousta pneumatik! Paráda! Bohužel jsem nenašel ani jednu, která by se nám hodila a Turci byli viditelně zklamaní, že se to nepovedlo a bylo na nich vidět, že to berou jako výzvu. Popadli telefony a začali volat, prdlajs jsem jim rozuměl, ale za chvíli  na pumpu přijel další Turek s Sharanem, sundal rezervu, dal mi jí, nic nechtěl, že prý má ramadán, řekl čau kamaráde a odjel. Pneumatika nevypadala moc dobře, ale věřil jsem, že do Čech na ní dojedem. Jen tak nějak úplně dobře neseděla a šrouby šly pořád dotahovat, až jsem měl neblahý pocit, že nám ten ráfek dře o brzdy. Turci volali na Šíšu ať klidně jede, ale mně to nějak nedalo a prosil jsem jí, ať s autem jen tak maličko zkusí pohnout. Ještě štěstí. Ten náš kamarád měl místo rezervy nějaký hybrid a nám to málem urvalo pakny. Tak jsem už měl kola dvě, ale obě k ničemu. Zklamání Turků bylo očividné. Zase vzali telefony a za chvíli dorazil další s dodávkou a v ní měl tři pneumatiky. Bohužel zase každou úplně jiný rozměr. Jenže tenhle šikula si vzpomněl, že jeho bratranec pracoval v pneuservisu a trochu se zná s majitelem a prý ať vezmu gumu a jedu s ním. Moc se mi nechtělo děti a ženu nechat samotné, ale když jsem viděl, jak Šiška na parkovišti hledá místo, kde budeme spát, pokusil jsem se zafixovat si v paměti podobu případných únosců mé rodiny a jel jsem. Za pět minut jsem nevěděl, kde jsme, v duchu jsem viděl, jak se vrátím, prázdné auto bude na špalkách, děti v otroctví a žena v nevěstinci, ale nakonec jsme opravdu dojeli k pneuservisu. Turek zavolal bratranci, bratranec majiteli (tolik jsem jim rozuměl, abych slyšel, jak toho hodného pána krmí příběhem o super kamarádovi z Čech, plačících dětech a situaci hraničící s katastrofou) a za dvacet minut (v sobotu odpoledne!) dorazil pan majitel. Nastartoval kompresory a stahováky a natahováky a za pět minut byla pneumatika v pořádku. Celých těch pět minut jsem stál u vrat pneuservisu a přemýšlel, jak jim svou plynulou němčinou vysvětlím, že nemám žádné peníze. Oprava byla hotová a já se ze zdvořilosti pána zeptal, kolik že to jako bude stát. Pán chvíli přemýšlel a pak mávnul rukou a řekl si o 20 Euro. Ještě jsem si v duchu pracně dával dohromady slova, kterými vyjádřím svou upřímnou lítost, když Turek vytáhl peněženku a zaplatil opravu s tím, že mu peníze dám u auta. Paráda! Naložil jsem pneumatiku, majiteli pneuservisu uctivě poděkoval a nechal se dovézt k bankomatu. Vyrovnal jsem dluh, namontoval kolo, rozloučili jsme se s tureckými přáteli a konečně jsme jeli domů. Šiška měla ještě asi hodinu hlavu vystrčenou z okýnka a kontrolovala zákeřnou pneumatiku, ale nic vážného se už nestalo. Spící děti ani nepostřehly, že jsme minuli Mckáč a za tichého předení motoru jsme v jednu hodinu v noci dorazili domů.

Soustředění mládeže v Imstu se ve dnech 18.-26.7.2014 zúčastnili : Šarlota Šalotka Dušková, Václav Véna Nebeský, Jířa Chose Šťastný, Mária Maruška Šťastná, Filípek Šťastný, Broněk Bandas, Petra Šiška Bandasová, Broník Bandas a Davídek Bandas

Broněk

P.S. Že je doklad o pojištění našeho vozidla „tzv. Zelená karta“, který nám poslala  Deivina, tři měsíce propadlý, jsem zjistil až doma. Omylem jsem totiž vrátil do dokladů od auta starou složenku. Přesto musím říct, že jsem se i s tou propadlou zelenou kartou cítil v Rakousku tak nějak bezpečněji. Paráda!                                    B.