100
Luboš Třeba
Stoupám. Stoupám. Stoupám. A pak se už vykulím na vrcholovou hranu. Je tu hromada lidí. Zní bouřlivý potlesk, bouchne špunt, cvakají spouště fotoaparátů ….
Ale jak to vlastně všechno bylo? Co nejvíce uvízlo hluboko v paměťových schránkách za posledních 25 let?
Píše se rok 1987. Kamarád z VŠ zakládá CK Bivak turist a organizuje první výlety do do té doby nekonečně vzdálených a neznámých Dolomit. Jako přípravu na ferraty pořádá na skálách u Domoradic dvoudenní lezecký kurz. Tady vylezu svou první cestu.
Následuje pár nesmělých pokusů během VŠ. Jeden byl obzvlášť zajímavý. Vyrazil jsem s kámošem do vysněného Českého ráje. Tuším, že to byly Příhrazy a Pražská věž. Měli jsme dohromady jeden set, tj. jeden sedák a jeden prsák. Hned na začátku nás zarazila podivná, solivá, drolivá struktura skály. Když se o pár minut později kámoš v prsáku houpal nad propastí, raději jsme zde své působení ukončili…
Pak byl dlouhé roky „klid“. A pak k nám do práce nastoupil ON. Začal posílat články a občasníky, sem tam nějaké foto, a sem tam nějaký příběh ze skal. Netrvalo dlouho a vydali jsme se na první opravdickou skálu. Byla to Bořeň a cesta na Čimu. Pak mě do Ostrova a Rájce vzal. Cestu Severní sokolík na Blížence si budu asi pamatovat na věky. Když mě poprvé přivedl pod Dogu, udělalo se mi nevolno. Řekl jsem, že do toho nejdu. A nešel jsem! Pak mě dostal i na Nevěstu. Pak jsme se ocitli i v již zmíněném vysněném Českém ráji. JEHO varianta cesty na věž „Anebo“ patří rovněž k nezapomenutelným zážitkům. Cesta mě stála zřejmě nejvíce krve v historii. Nicméně tento veskrze hrůzný zážitek byl vyvážen nádherným výstupem cestou „Německý roh“ na Maják. První opravdová pískovcová věž podle vzoru filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“. Pak jsem ještě pověsil pytlík na Strážce Dolního Žlebu, který tam bohužel visí dodnes.
A pak už se to začalo lehce zlepšovat. Pár návštěv v Tisé, do které jsem se tak trošku dost zamiloval. A den „D“, který jen tak nepřekonám. Klubáci vyrazili v rámci dobývání Summitů do Labáku. Když jsem uviděl Jeptišku, opět se mi udělalo nevolno. Jenže tentokrát už jsem do toho šel… …a pocit na vrcholu byl neskutečný! A navíc: po návratu do Tisé ještě zbývalo něco času. Za večerních červánků nastupuji do cesty. A již téměř za tmy dolézám na vrchol - vrchol Dogy. Není co dodat…
Jistý zlomový okamžik nastal předloni. Doma svému okolí stále tvrdím, že pokud se dodržují veškerá pravidla, jde o relativně bezpečný sport. Jenže i přes mou úzkostlivou snahu jsem to onehdy nedomyslel do konce, a onu chybu jsem udělal. Proletěl jsem se pár metů a skončil na travnaté polici. Já – zapřisáhlý ateista – jsem si jen řekl: díky Bohu se nic nestalo. Trefit se o 30cm vedle, měl jsem záda na dvě půlky. Prosím: dávejte na sebe pozor. PROSÍM!!
A pak už se to začalo více zlepšovat. Více příležitostí, více skalních oblastí, více cest. A taky více lidí okolo sebe. Splněný sen o Prachovské jehle. A pokusy v bájném Ádru! Cesty na Bořni, cesty v Tisé, cesty kdo ví kde. Některé se povedly, některé moc ne. Některé vůbec ne. Fugasův přelud se stal přeludem, za který jsem dostal po právu vyčiněno!
Letošní, zdaleka nejúspěšnější rok se chýlil ke konci. K 20. prosinci se účet zastavil na čísle 94. Plán byl jasný. 22. prosince jsem vyjel na doleznou na Strašidla. Zde jsem za mlhy, mrholení, 1° nad nulou a větru síly vichřice navýšil číslo na 98. Zbýval už jen Štědrý den a kýžená meta. Jedna rozlézačka, a pak už finále.
Stoupám. Stoupám. Stoupám. A pak se už vykulím na vrcholovou hranu. Je tu hromada lidí. Zní bouřlivý potlesk, bouchne špunt, cvakají spouště fotoaparátů. Jsem oslavován jako první člověk na Měsíci… Kamarádi – připravili jste mi neopakovatelný zážitek. Pro popis pocitů si vypůjčím slova – dnes už klasika – Františka Venclovského: „Já su tak šťastné!“.
Ano, drazí přátelé. Děkuji Vám za takovéto chvíle. Za to, že s Vámi můžu tu a tam strávit pár nádherných minut, hodin a dní. Za Vaši přízeň, za Váš čas; a za Vaše umění, o které jste ochotni se se mnou podělit. Zcela záměrně nikoho nejmenuji. Každý zde má své místo; a jsem si naprosto jistý, že si ho najde...
Na závěr ještě má oblíbená slova jednoho moderního klasika: „Slunce v duši“.
Luboš