Turecké Geyikbayiri, tam se určitě vrátím

Aleš Michálek

Když mi koncem roku zavolal Zděnek Němec s tím, že v lednu letí do Turecka za lezením a nabídl mi, ať se přidám, neváhal jsem ani minutu. Dost jsem v okolí slyšel o úžasném Geyikbayiri, kde se i v zimě, když u nás je kosa jak v Rusku, leze jen v tričku. Volám tedy Cegonovi  a snažím se ho do tohoto podniku zlanařit. Nedá to ani moc práce. Cegon je totiž duší dobrodruh a už jsme spolu lezli ve Španělsku, Francii ale i třeba v Labáku. Máme podobnou lezeckou výkonnost, takže je mezi námi zdravá rivalita. Je to dobré v tom smyslu, že se umíme vyhecovat a člověk pak přeleze věci, které ani nedoufal. Slovo dalo slovo a kupujeme letenky z Drážďan do Antalie od 2.1. do 12.1 na hlavu za 190 éček. Po přistání v Antálii jsme maličko rozčarováni z toho, že prší. Jsme tady zatím pouze ve dvou, kluci přiletí až za čtyři dny. Od Zděnka vím, že se dá za 40 euro dojet taxíkem až do kempu. Nám to ale nedá a při troše štěstí dorazíme do kempu autobusem za 7 euro. Stále prší, a tak se brodíme po kotníky v blátě a hledáme fleka na stan. Ubytování ve stanu je za 5 euro na hlavu. Dáváme tedy pivo a doufáme, že ráno bude líp. A světe zboř se, opravdu ráno vystrčím hlavu ze stanu do sluncem zalitého rána. Přímo nad kempem Climbers Garten, kde jsme se ubytovali, je sektor Sarkit a jeskyně Magara, kde se dá schovat jak před deštěm tak popřípadě sluncem. Tam také vedou naše první kroky. Lezení je tam úžasné. Mě fascinují obrovské krápníky čouhající  ze stropu jeskyně a nepřeberné množství hadů, kteří se jakoby plazí po stranách. Je to sice trochu do kopce, ale euforie z prvního dne nám dává křídla. Když se k večeru vracíme ze skal, jsme utavený ale nadšený. V kempu je kuchyňka s vařičem a erárním nádobím. Hned vedle je společenská místnost, kde se dá sedět a hrát třeba šachy nebo karty. Překvapilo nás, že je tady hodně Rusů, ale kde nejsou. Oprášil jsem tedy ruštinu a snažil se konverzovat. Kak těbja zavůt?  nebo Malčiky pačemu u vas nět děvušek? Po třech pivech to šlo samo. Další den lezeme v sektoru Trebena, která je směrem na sever, takže ve stínu a je vhodná spíš na horké dny. My jsme si tu připadali trochu jak v ledničce. Přeci jen v lednu až takové vedro není. Stejně se nám ale tento sektor moc líbil. Je to jak lezení v gotickém chrámu po jeho lomených klenbách. Třetí den navštěvujeme sektor Anatolia a opět co linie to perla. Jen se nám zdá, že tu mají obecně trochu měkčí stupnici. Maličko je podezříváme, že je to záměrně čistě z komerčního hlediska. Deníčkáři si tu jistě trochu nahoní ego. Jsme unaveni, a tak další den volíme odpočinek a návštěvu trhů za účelem doplnění zásob jídla, které totálně došlo. Turecko je velká země. Rozlohou tak desetkrát větší než Česko. Žije tam přes 70 milionů obyvatel. Část leží v Evropě a ta větší v Asii. Geyikbayiri je zřejmě první lezecká oblast v Turecku s mezinárodním ohlasem. Je zde přes 500 cest všech obtížností  s kvalitním jištěním. Lidé jsou tam přátelští a pohostinní. To jsme na vlastní kůži pocítili v městečku, kam jsme vyrazili na trhy. Je neděle, konečně přiletěli kluci. Zděnda, Tom a Špágr. Přivezli Rum a víno. Večer děláme mejdan a všechno vypijeme plus kupujeme v kempu pivo za 2.5e. Další dny nám kluci, kteří tu nejsou poprvé, ukazují další skvělé sektory. Rád bych vypíchnul Mevlanu a Alabalik. Opět krásné linie a lezení od 5a do 8b, takže si zaleze opravdu každý. Poslední den, poslední večer a začíná pršet. Musím říct, že za celou dobu pobytu jsme měli slunečno, dvě noci nám sice mrzlo, ale přes den jsme se na slunci zahřáli. Takže mi ani nevadí, že balím ráno za deště stan a promoklí čekáme na autobus, co nás odveze do Antalie na letiště. Sedíme v letadle, kolem strašnej liják a blesky. Čekáme, jestli nám povolí start nebo vyženou z letadla. Naštěstí jsme koupili flašku whisky a moc se nebojíme. Cegon, který hodně lítá, mě utěšuje, že déšť  ani blesky nevadí, jen vítr vadí. Trochu nervózně ukazuji na palmy, co jsou do pravého úhle pod náporem větru. Letadlo začíná rolovat a já si dávám dalšího loka. Jde se na to a my nabíráme rychlost. Letadlo se odlepuje od země a zdá se, že to bude v pohodě. Pak se ozve divnej pískavej zvuk. Ptám se Cegona, co hodně lítá, zda to je normální. Pouze zavrtí hlavou a dává si také loka. V duchu začínám odříkávat modlitbu a šáhnu po flašce. Konečně se dostáváme nad oblačnost a vidíme slunce. Sbohem Turecko, sbohem Geyikbayiri, určitě se vrátím.