Říkačky za kačky aneb zlidovělá rčení v horolezectví
Milan "Svinčo" Svinařík
Pořekadla a přísloví nás provází již od útlého věku. Naši předkové se do nás touto formou snaží dostat trochu té lidové moudrosti. A tak každý školák již ví (nebo by měl vědět), že druhému se jámu kopat nevyplácí, že lež má krátké nohy, a tak dále a tak podobně. Jenže jak jde čas, některá pořekadla upadají v zapomnění a na jejich místo nastupují nová, poplatná své době. V našem historicky mladém sportě, jímž je horolezectví a jeho odnože (zejména bouldering) není o takováto nová úsloví nouze. Několik z nich, které se mi při oblézání šutrů často honí hlavou, zde uvádím. Tento počin byl užitečný i pro mě, notorického znalce těchto manter. Jak jsem se totiž snažil ze svého archivu sehnat ilustrační fotky ke každému pořekadlu, zjistil jsem zajímavou věc. A to jest fakt, že nejvíce fotek mám k pořekadlu o spících horolezcích a naopak úplný nedostatek fotek mám k pořekadlu týkajících se prasení cest. Takže to vypadá, že horoklubáci vůbec neprasí, protože furt chrápou. A nyní již k samotným pořekadlům. Při zdolávání oblých žulových balvanů Petrohradska bývá největším úskalím se vyplazit na oblé temeno. Chyty jsou většinou jen drobné krystaly a člověk se zoufale snaží nějakým způsobem na tom struhadle nějak udržet. Klíčem k úspěchu je zvýšit tření, jakýmkoliv způsobem. V tu chvíli mi automaticky vytane na mysli kouzelná formule:
Když máš pupek za hranou, tak máš cestu vyhranou!
Nezřídka po té, co vás váš pupek zachrání od pádu, nastává další problém, a tj. našlápnout vysoko nad úroveň pasu, abyste se konečně mohli vyhoupnout na vršek kulatého struhadla. Ne každý vládne schopnostmi hadích žen, a tak určitě přijde vhod se zařídit podle rčení:
Když seš tuhej jak poleno, tak použij koleno!
Lezení ve všech formách by mělo být hlavně o radosti. Pro mě samotného je lezení téměř synonymem svobody a myslím, že i původně z této pohnutky horolezectví vzniklo. Paradoxně my sami (lezoucí havěť) jsme si postupem času vytvořili umělé škatulky, konvence, pravidla a stupnice, které čím dál více svazují a škrtí tu prapůvodní podstatu. A tak dnes téměř vždy a všude bdí nad naší „vertikální radostí“ oko velkého bratra a hlídá styl, porovnává obtížnost, měří čas, škatulkuje ba i prudí. Pro tyto případy mám v záloze osvědčené profláknuté heslo:
K vrcholu se deru, na čistotu seru!
aneb
Kdo výstupy neprasí, zbytečně v nich zápasí!
Aby nedošlo k mýlce, nepíši zde o lezení na závodech a soutěžích. Tam jsou pochopitelně pravidla a dohled nad jejich dodržováním potřebná. Ale to je zcela jiný vesmír. Teda aspoň pro mě, notorického kochače. Zřejmě z tohoto mého charakteristického rysu asi vyplývá má přílišná náklonnost k heslu:
Brzký nástup, horolezcova smrt!
Skoro bych řekl, že je to jedno z nejpříjemnějších pořekadel. Báječně se hodí pro omluvení vlastní neschopnosti vykopat se z vyhřátého spacáku ráno před výstupem. Zase abych nikoho nemýlil, jedná se o sarkasmus. Do ledových stěn se musí sakramentsky brzo vstávat, aby vám něco nespadlo na hlavu. Možná právě proto jich mám vylezeno tak málo.
No a to je pro tentokrát všechno. A až mě zase něco napadne, tak si to určitě nenechám pro sebe.
LdS