Půlnoční příhoda

Broněk Bandas

Jarní metodika Horoklubu skončila, ale my (Bandasky a Deivina) už jsme měli plán na zbytek víkendu - Kozelku. Holky (Šiška s Deivinou) se přihlásily na Kozelkovskou dvanáctku a chtěly na tyhle lezecké závody trochu potrénovat. Deivina si na lezbu ještě domluvila parťáky z plavby na Ploučnici (viz. Mantana 04/2013).

V sobotu po metodice hodně foukalo a žádné velké teplo taky nebylo, takže jsme večer s povděkem přijali pozvání plzeňských lezců k ohništi u jejich chalupy. Pro přesnost musím říct, že nás pozvali nejen k ohni, ale i do chalupy, což jsme s povděkem odmítli, protože vítr dokonale vyčistil oblohu a nás víc než pařba v chalupě lákalo posezení u ohně pod nebem přetékajícím hvězdami. Plzeňáci nejen že respektovali naší touhu po romantice, ale ještě nám poskytli lavice i dřevo na oheň a dokonce nám nabízeli pečená kuřata. Když zjistili, že je o nás postaráno a že máme své dobroty k pečení, nechali nás noci, hvězdám a rozjímání.

Kolem malého ohýnku volně proudil hovor jen tu a tam přerušovaný Deiviny hejknutím. Za kruhem světla z ohně byla černočerná tma nezničená světelným smogem velkých měst a v té černotě zářily tisíce hvězd. Bylo to něco tak čistého a mocného, že se mně ani nechtělo mluvit. Sál jsem tu atmosféru, tu tichou krásu, když ze tmy vystoupila postava. Byl to jeden z plzeňských lezců, který svou přítomností dal směr našemu dalšímu hovoru. Přišel totiž skoro neslyšně z nedaleké hospody a Deiva ústeckým klukům vyprávěla, že tohle by se v našem oddíle stát nemohlo, že kdyby našinci šli z hospody, byl by to jiný mazec, protože náš předseda jak leze, tak pije a někdy ani tak neleze, jako pije.

Nejsem si jistý, jestli Deiva to vyprávění dokončila, protože už jsem se zase ponořil do hloubky noci. Jen vím, že moje kochání bylo brutálně přerušeno opileckým řevem nějaké partičky, která vyšla z hospody. Kolem ohně všichni zpozorněli a Deiva zase hejkla :"Co to je, ty vole, to jsou nějaký degéni, myslíte, že jsou to horolezci?" Řev se stupňoval a blížil. Nějaký hlas ze tmy začal řvát, že musí traverzovat k cestě a tím pádem bylo jasné, že to horolezci jsou. Deiva konstatovala, že ti Plzeňáci taky umí pořádně zapařit a nebýt tak daleko od domova, myslela by, že to jsou ty naše hovada. Pak bylo slyšet narážení více těl na drátěný plot a dívčí hlas hlásil, že nějaký blbec natáhnul přes cestu dráty. Mužský hlas jí uklidňoval, že tady rozhodně žádná cesta není a další hlas pronesl, že kde je vůle, tam je cesta. Ta hláška mě zaujala. Měl jsem pocit, že je mně nějak povědomá.

Právě v té chvíli nám nad hlavami prolétla létavice. Moje první tenhle rok. Než jsem si v hlavě, ještě trochu omámené tou nádherou noci, dal dohromady nějaké přání,  do kruhu světla vpadl jak ďábel sám předseda Horoklubu Letoš. A mně zároveň s tím, že ta výše zmíněná hláška je z horoklubových  Chorých mozků došlo, že kdyby teď padalo létavic, kolik chtělo, žádné přání už dohromady nedám. Letoše doprovázela příšerně halekající suita. Ti šťastnější ještě dokázali stát na nohách. Verča v té tmě vypadala jak divoženka, Long táhnul Dyka, Dyk táhnul bágl a kytaru. Rosťa sklepávající ze sebe zbytky oplocení tvořil zadní voj. Zatímco ostatní se s námi s nadšením vítali, Dyk praštil s báglem k ohni a pokusil se na něj usednout. Vzápětí nám ukázal parádní kotoul vzad do vzporu snožmo za rukama. Poměrně hezký gymnastický prvek nejvíc ohodnotil Letoš, který dupal kolem ohně a řval: "Dejte mu do ruky kytaru!" "Čím víc piju, tím líp hraju!", halekal Dyk a sednul si na bágl s kytarou v ruce. Vzápětí si opět v mokré trávě střihnul parádní gymnastickou sestavu hrajíc u toho na kytaru. Poté se významně unavený instrumentalista odebral k nedalekému pískovišti a hrdelní zvuky podobné zvuku lesního rohu byly na delší dobu jeho jedinou hudební produkcí.

A dál? Změkčilí lezci (tedy my) šli spát na parkoviště a předseda se svou suitou šel k Plzeňákům na chalupu zachraňovat čest a dobrou pověst Horoklubu. Tečku za tímto článkem udělal v neděli ráno Rosťa, který uplynulý víkend zhodnotil slovy : "Na jarní metodice jsem byl poprvé. A asi taky naposled!"

Broněk