PKH 2013 aneb po hřebenech Krušných hor na běžkách

Jířa Šťastný

25. - 27. 1. 2013

            Po prohledání všech starých fotografií a oslovení notorických účastníků PKH zjišťuji, že ačkoliv se to nezdá, tak letos se jede již desátý ročník této akce.  Poprvé se jelo v roce 2003, to bylo ještě pod taktovkou Nejdecké sekce a za Horoklub se zúčastnil jen Svinča.  Pak se organizace ujal Horoklub a počet členů naší sekce začal vzrůstat.  Zatím jediný rok, kdy se nejelo, protože nebyl sníh, bylo v roce 2008.

Vloni se poprvé jela východní část hřebene, což většina účastníků přivítala jako vítanou změnu po tolika letech, kdy se jezdila část západní.  Pro velký úspěch tedy i letos organizuji PKH ve východní části, abychom si i tuto trasu více zažili.

Útočná skupina se schází v pátek ráno u zastávky Chomutov město, odkud přejíždíme dvěma auty na Šebík, protože letos opravdu moc sněhu není.  Je nás celkem 11, konkrétně:  Luboš Třeba, Milan a Petra Tlustošovi, Zdena, Mates, Vojta a Jířa Šťastní, Michal Hruška, Broněk, Jindra a Jana z Teplic.  Děláme společné foto, loučíme se s Blahošem, který nás sem vyvezl, a někdy po půl desáté vyrážíme do bílé stopy.  Přes Nový dům  a Novodomskou cestu dorážíme k silnici u Zákoutí.  Protože se nám nechceme jít pěšky po silnici až na Bernavu, tak volíme zkratku přes les.  Cestou necestou se po chvíli dostáváme na louku, po které přijíždíme k Bernavce.  Na cestu nám již krásně svítí sluníčko, což všem zlepšuje náladu.  Jedeme se podívat k chatě, jestli náhodou nemají otevřeno, ale ani náhodou nemají.  A tak před chatou vyndáváme svačiny a posilňujeme se z vlastních zásob.  Nechce se nám jet do Svahové po červené, tak si raději prošlapáváme stopu z druhé strany Mezihořského vrchu.   Protože nechceme ani po žluté do Svahové, bloudíme spletí lesních cest okolo Kachního a Volárenského rybníku, až se dostáváme do údolí Telčského potoka.  Pak již stoupáme po známé cestě do Rudolic, odkud již vede stopa na Eduardstein.  Luboš s Broňkem si jdou udělat vrcholové foto, ostatní jedou kratší či delší cestou do hospody na Lesné, kde jsme asi ve tři hodiny.  Bohatě se občerstvujeme a čekáme, jestli tu náhodou nepřibrzdí Svinča s Bártem, kteří měli vyrazit ve tři z Bernavy.  Nikdo ale nepřichází, tak platíme a v kýčovitě zapadajícím slunci na jedné straně a měsíci skoro v úplňku na straně druhé odjíždíme směrem na Novou Ves v Horách, kam dorážíme již za tmy.  Ubytování máme zajištěné v restauraci Pod lípou a naproti v jejich pensionu.  Až na místě zjišťujeme, že pokoje nad restaurací nám paní vedoucí sice slíbila, ale teď nám je nechce vydat a objednaných 10-15 gulášů se změnilo na 20, takže kdo si chce dát něco jiného, tak má smůlu.  Postupně přijíždí auty další kamarádi, nejprve Šiška s Maruškou a ústeckou sekcí, pak Květa s Blahošem a Agnes s Petrem, takže na večírek již nás je v hospodě více než dvacet.  Svinča s Bártem vyndávají kytary, Luboš basu a zábava je v plném proudu.  Po půlnoci nás paní vedoucí upozorňuje, že je čas končit a v jednu hodinu nás nekompromisně vyhazuje.  Přesouváme se do vedlejší budovy pensionu, kde pokračuje hudební produkce v podobě Bárta a Luboše do časných ranních hodin.  Ostatní odcházejí na pokoje a ani se nesvlékají, protože je tu děsná zima a jen tenké deky.

Ráno se všichni postupně trousí na snídani, která je domluvená na devátou hodinu.   Ranní ptáčata přichází již před devátou, ale paní kuchařka jim sděluje, že je ještě brzy a že musí počkat do devíti.  Znechuceni odchází do vedlejšího krámku, kde jim ochotná prodavačka vaří čaj, prodává čerstvé rohlíky, debrecínku a výborný německý jogurt.  Postupně se sem přesouvá asi půlka lidí, takže na objednanou snídani do hospody nás přichází asi jen polovina.  Ještě že tam není paní vedoucí, to bych to zase pěkně schytal.  První skupina vyráží hned po snídani směrem k vrtulím, druhá o něco později jde stejně jako vloni opačným směrem.  Po chvíli se všichni potkáváme na stejné křižovatce.  Třetí skupina by měla vyrazit ještě později, protože ti se jedou jen projet na Klíny a pak se vracejí zpět k autům.  My po chvíli přijíždíme do Mníšku a pokračujeme dál k přehradě Fláje.  Na jejím konci se občerstvujeme, protože nás čeká dlouhé stoupání podél obory.  I když jsme plni energie, stejně je stoupání nekonečné a všichni už se těší do hospody na Dlouhou Louku.  I tady je obsluha dost tragická, někteří nevydrží čekat a raději jedou dál, ostatní trpělivě vyčkávají alespoň na pivo a polévku.  Při odchodu se ve dveřích potkáváme s Bártem, který ráno vytvořil samostatnou čtvrtou skupinu a celý den se nás snažil dohnat.  Půjčuji mu mapu a doufám, že se s ním večer setkáme na Mikulášce.  Teploměr ukazuje -14°C, místy je mlha a fouká.  Naštěstí už nás čeká jen celkem snadná cesta pod Vrchem Tří pánů do Nového Města a pak orientačně náročné pláně k Mikulášce, kam opět dorážíme skoro za tmy.  Ubytováváme se ve dvou pokojích, dáváme si vydatnou večeři a čekáme, kdy dorazí Bárt.  Asi za dvě hodiny opravdu přijíždí, což nám zvedá náladu.  Ještě chvíli sedíme, probíráme dnešní den a pak jdeme spát, unaveni celodenní jízdou v mrazivém počasí.

Ráno za námi doráží Vojta, takže po vydatné snídani vyrážíme v pěkné stopě na Cínovec v sestavě, jako jsme vyjeli v pátek z Chomutova, obohaceno o Bárta a jeho společníka kapitána Morgana.  Pokračujeme na Komáří vížku, kde jsme ještě před polednem, takže je v hospodě poloprázdno.  Během chvíle se ale hospoda zaplňuje německými turisty a my jen obdivujeme, jak vrchní perfektně stíhají všechny obsluhovat.  Po občerstvení si vychutnáváme nádherný sjezd z Komáří Hůrky dolů a pokračujeme přes Habartice, Adolfov a Zadní Telnici až do Nakléřova.  Před hospodou U Napoleona se akorát potkáváme s Blahošem, který pro nás přijíždí a může nám udělat společné foto.  Pak už jdeme doplnit do hospody vydané kalorie.  Pan vrchní je stejně veselý jako vloni a díky Zdeny pomoci s objednávkou docela stíhá.  Na takový nával ale není evidentně zařízený, a tak některá jídla za chvíli docházejí.  Dávám si tedy s Bártem husu, která je sice výborná, ale při placení nám poněkud zhořkla v krku, když jsme zjistili, že stála 250,- Kč.  Pak už se loučíme se s Nejdeckou sekcí, která odjíždí vlastním vozem, a za chvíli i my už sedíme v autě a jedeme do Ústí, kde vysazujeme ústecké a žernosecké osazenstvo a jenom s Bártem pokračujeme dál do Chomutova. 

            Ačkoliv letos nebylo moc sněhu, přesto to byl krásný výlet a už teď se těším na příští ročník.

                        Jířa