Perný den krušnohorského vůdce

Milan "Svinčo" Svinařík

Na nedostatek klientů jsem si nikdy nemohl stěžovat. Dokonce bych mohl říct, že mám poslední dobou nějak narváno. Můžou za to hlavně ty dvě fůrie, co si mě rezervovaly na každou neděli na dobu neurčitou. Zpočátku jsem se z toho pošetile radoval, ale záhy jsem z této euforie poněkud vystřízlivěl. I tuto neděli si moje klientky pro mě připravily dokonalý „devastační program“. V sobotu totiž notně nasněžilo, a tak jsme vyrazili na věhlasný Cooperhill. Dámy se totiž rozhodly zahájit zimní sáňkařskou sezónu. Sněhu bylo dostatek, svahy byly panenské, rozhledy náramné, sluníčko hřálo. A tak jsem první polovinu dne fungoval jako rolba, lyžařský vlek, sněhulák a hlavně koník, pendlujíc nahoru a dolu. Nic netrvá věčně a i moje klientky se záhy těchto radovánek nasytily a projevily přání se občerstvit v nedaleké hospodě. Hospoda je totiž nedílnou a dost možná tou hlavní součástí nedělního programu. Po té, co jsem v hospodě zregeneroval kopýtka, mě opět zapřáhly do saní a já vyrazil s cinkajícími klíči coby rolničkami vstříc druhé polovině nedělního dobrodružství na nedalekou Sphinx rock. Její ledová výzdoba klientky okamžitě zaujala, jako ostatně všechno, co se blýská a třpytí. Následné „otloukání rampouchů“  se sice obešlo beze mne, ale ze stopování divoké zvěře jsem už nevykroutil. A tak jsme se brodili po kolena ve sněhu napříč lesem a skotačivá veverka nás zavedla až k velkým sněhovým převějím nad silnicí. Neubránil jsem se návrhu si v nich trochu zařádit, čehož se ihned chytly a začaly se sápat sněhovými stěnami přímo přes převisy vzhůru. Zatímco jedna se hrabošila sotva v polovině svahu, druhá už vítězoslavně defilovala na temeni převěje. Ne však dlouho. Zničehonic  zmizela a bylo slyšet jen tlumené volání o pomoc. Dalo mi práci odehnat tu druhou pomalejší,  ale o to zvědavější klientku a vysápat se na temeno závěje, abych s úžasem zjistil, že ta první se propadla do okrajové trhliny, a že v ní vězí až po krk a nemůže ven. Naštěstí se v díře šprajcla  nohama, jinak by kňučela o tři metry níže. Nezbylo mi nic než nalehnout  na sníh a plížením vpřed, a pak zase vzad ji holýma rukama vytáhnout. Navzdory tomuto pádu se daly klientky jen těžko odradit od dalšího ráchání se ve sněhových převějích.  Až mráz, který přišel s večerním větrem je přesvědčil, že je čas jít. A tak mě znovu zapřáhly do saní a s pokřikem „Hyjé! Přidej koníku!“ mě povzbuzovaly celou zpáteční cestu k autu. A já klusal, klusal a klusal, a přemítal o tom, jak krušné mohou být ty naše hory Krušné.