Otvírání skal

Jířa Šťastný a Blahouš Kluc (II. část)

23.3.2013

            Po pátečním velmi chladném dni již mám o otvírání skal celkem jasno. Jelikož jsem na Přílepské skále ještě nikdy nebyl, tak se tam chci podívat, takže tam určitě pojedu.  Podle průvodce je to totiž pískovec, a pro ten mám prostě slabost.  Ale v takovéhle zimě určitě nepolezu.  To radši vezmu Filípka někam na výlet.  Plán je tedy jasný, omrkneme skály, opečeme buřty a pojedeme někam na výlet, abychom nemuseli mrznout pod skálou.  Domlouvám se tedy s Pepínem, že můžou s Martinou jet s námi a přidávají se i Šišky. 

            Odjezd je původně naplánovaný na sobotu ráno v 10.00 hod, ale protože se skoro všichni setkáváme v pátek večer v kině na Expediční kameře, operativně ho přesouváme již na devátou ranní.  LeToš a spol. vyráží pro jistotu již v osm, ale to je na nás moc brzo.  Ráno teploměr ukazuje -5°C a je celkem hnusně, tak se raduji, jak jsem to pěkně vymyslel.  Při balení si sice do báglu dávám i sedák a lezačky, ale spíše z povinnosti, než že bych chtěl doopravdy v té zimě něco lézt.  Na devátou již sedíme všichni v autě, přijíždí i Pavel druhým autem a s mírným zpožděním doráží i Šišky.  Ty nakonec nastupují do auta k Pavlovi, takže u nás je celou cestu hladina zvuku na přijatelné úrovni :o).  Zhruba za hodinku dorážíme do Přílep a po chvilce bloudění po zamrzlé polní cestě parkujeme u cedule Přírodní památky Přílepská skála, hned za Letošem, který přijel před chvílí a ještě je s Verčou u auta.  Maruška vyndává z auta pekáč s Margot řezy a tak si všichni společně dáváme zákusek.  Než stihnu dojíst jeden kousek, tak mám pěkně zmrzlou ruku, ve které ho držím.  Rychle si oblékám zpět zimní rukavici, abych si ruku zase zahřál.  Ale vypadá to, že bude hezky, je jasno a vylézá sluníčko.  Bereme tedy batohy a odcházíme do lomu ke skalám.  Místo je vskutku parádní, hodně mi to připomíná Polínko.  Několik ohnišť s ohořelými kládami dává tušit, že zákaz rozdělávání ohně se tu nebere až tak vážně.  Podobná situace bude i s používáním magnesia, protože bílé stopy jsou vidět všude na skále v těžších cestách.  Pískovec je to velmi tvrdý, takže se tu může používat i železo.  Procházíme pod skalami až na konec, který je již nasvětlen sluncem.  Letoš neváhá ani chvíli a nalézá do spárové pětky.  Hned na začátku je mu jasné, že lezení tu nebude určitě zadarmo.  Postupně začínají lézt i ostatní.  Blahoš zůstavá sám, tak si vyndávám sedák, že ho aspoň odjistím.  Začíná být příjemné teplo, slunce nabírá na síle.  Nakonec neodolám a dávám si tu čtyřku také, aby se nám ty skály pěkně otevřely.  A kupodivu mi při lezení není ani zima.  Postupně všichni odkládáme další a další vrstvy oblečení, až odpoledne lezeme jen v tričkách.  Když doráží Svinča s Květou, přesouváme se za nimi do levé části, která je už také na slunci.  Filípek si stěžuje, že má hlad, tak jdu rozdělat oheň.  Opékáme si buřty, chleba, sýr, co má kdo rád.  Po jídle mi Svinča doporučuje jeden šestkový boulder, ale hrozně mi po tom buřtu kloužou kruce, tak to po třech pádech vzdávám.  S mastnýma rukama to opravdu nejde.  Přelézáme další a další lahůdky a užíváme si krásného dne.  Odpoledne přijíždí na kole ještě Tomík, takže už jsme komplet.  Nevím přesně, kdo co vylezl, ale Šiška s Deivinou měly pěkný seznam cest, mezi kterými nechyběla ani Löwiho hrana 7-, která vypadala moc hezky.  LeToš s Verčou toho vylezli určitě ještě víc a na závěr se LeTošovi podařilo nakrokovat cestu Telegraf road 8+/9-.  Na RP to bude muset ale ještě nějakou dobu počkat.  Když se slunce začínalo blížit k západu a na obloze vysvitl měsíc, scházíme se všichni u ohně a pozorujeme nádherně nasvětlené skály.  Opět na sebe vrstvíme sundané oblečení a jsme rádi, že jsme nevyměkli a dorazili sem, protože to byl opravdu parádní den.  Když jsou všichni dosyta najedeni, balíme věci a jdeme zpět k autu.  Filípek je totiž po celodenním běhání pod skalami již docela unavený.  S pocitem dobře vykonané práce se vracíme zpět do Chomutova. Někteří to jdou zapít do Rumštajnu, jiní odpočívají raději doma u krbu.  Všichni jsou ale spokojeni.  Jsou i tací, kteří se na Přílepy vydávají v neděli znovu, a není to jen kvůli zaseklému friendu.  Tak ahoj zase za rok.  Jířa

PS: Akce se zúčastnili:  Jířa, Maruška a Filípek Šťastní, Pepíno Kotyk s Martinou, DeTo (Deivina a Tomík), Šiška Bandaska, LeToš, Veronika, Pavel Petrák s Lídou, Svinča s Květou a Blahoš.

II. část - Blahouš

Na den 23. 3. 2013 bylo stanoveno Otvírání skal Horoklubu Chomutov na Přílepské skále v blízkosti Rakovníka.

Z Chomutova vyrážíme s Letošem a Verčou už v 08.00 hod., ačkoliv je počasí mrazivé a nevábné. Je třeba nenechat se odradit. Za Žatcem je ještě nechutněji, poletují vločky a nebe je potaženo šedou pokrývkou. Cestu nehledáme, protože jsme na Přílepské skále už všichni v minulosti byli. Parkujeme auto až u informační tabule, která hovoří o tom, že se jedná o chráněné území a bývalý lom. Materiál je velmi tvrdý pískovec a nachází se zde krásné spárové a lištičkové linie do výšky až 12m.

Vločky stále poletují a nálada v autě klesá pod bod mrazu, stejně jako venku. Čekáme na ostatní a likvidujeme proviant. Je třeba s náladou něco udělat, pro zábavu bych zemřel. Svlékám se do trenýrek a běhám naboso po příjezdové cestě. Letoš mě samozřejmě chvíli trápí tím, že mě nepouští do auta. Zadařilo se, zase se tlemíme a jakoby to byl impuls pro počasí, pomalu se začíná vyjasňovat. Když konečně v 10.00 hod. přijíždí další kamarádi (Happy rodina, ségry Šišky, Pavel a Lidka, Pepa Kotyk s Martinou), tak se počasí nadobro umoudří. Vcházíme do skalního chrámu a sluníčko začíná ohřívat skálu. Všichni tomu začínají propadat, ověšujeme se materiálem a zkoušíme, co jsme si zapamatovali z minulé sezóny. Pro mě je to tento rok první kontakt se skálou, tak se jí dotýkám s ostychem. I nízkým hodnocením označené cesty si získávají respekt, neboť jsou dost poctivé nebo rozlámané, zejména vršky. Po nějaké době doráží i Svinčo s Květulí. Občas se za námi přijedou podívat i výletníci na koních. Prostě romantika. Nakonec doráží Tom na kole se zprávou, že v Chomutově není ani zdaleka tak idylicky. Nemá cenu rozebírat překonávání jednotlivých cest. Myslím, že se každý vyřádil dle své chuti. Jak se blíží konec dne, tak začíná opět přimrzat a dobrá péřovka se opět hodí.  Nikdo nevěřil, že se Otvírání takhle vydaří.

Nakonec moje parta zase odjíždí už téměř za tmy poslední. Jedeme ještě za Honzou Žižkou, a protože jsem v tomto kraji vyrůstal, tak se ujímám navigace. Zabloudíme jen dvakrát a po návštěvě zcela vysušení děláme tečku v Rumštajnu. Díky všem, kteří se zúčastnili a zpříjemnili tak celý den.