O April Netaktovi

Blahouš Kluc

Mám kamaráda - Horolezce. On strašně rád přemýšlí – o věcech, událostech, o tobě, o mně, o pojetí lezení, o vesmíru ... Někdy ho podezřívám z toho, že by byl schopen sám naprojektovat elektrárnu, ale nechce brát svým kolegům práci, a tak na ně jen dohlíží. Není velkého vzrůstu, ale co mu chybí v centimetrech, to má zdatně doplněno v IQ a co je pro jeho kamarády důležitější, tak má dáno i ohledně Jednotek Humoru. Proto mi do redakce Mantany každou chvíli přijde zdatně graficky zvládnutý vtípek např. Atomový kvíz, kde si dělá srandu ze svého kamaráda Atoma, nebo píseň Oddílový Rokenrol aneb trochu pařezologie, kde si pro změnu dělá srandu ze všech svých kamarádů. V úvaze Říkačky za kačky aneb zlidovělá rčení v horolezectví šprýmuje i z horolezení. Tedy, svaté mu není nic. Někdy mi přijde, že jak je zaujatý slovním spojením týkajícím se nějaké osoby, které musí právě teď říct svým kamarádům, tak dostává ty druhé tak trochu do rozpaků. To ho pak rád nazývám „Aprílem Netaktou“. A jak rád uvažuje o věcech a rád se směje, tak se jeho články týkající se lezení a lidí kolem přelévají z humorných gagů až po hluboké úvahy. Jeho články mají vždy něco společného. Jak jsem se jednou vyjádřil: „Má to hlavu, patu a hlavně ducha.“ Nedávný článek, spíše krátké zamyšlení, nazval „Dobyvatel zbytečna“. Chápal bych to jako úvahu nad významem jeho (našeho) lezeckého počínání ... Máme spolu nalezeno už dost metrů a oblezený kdejaký šutrák, ale už dlouho se mi nepoštěstilo, abychom byli na výletu sami. To se podařilo v jeden říjnový den ...

Na Salesiově výšině je vlhko, přestože slunce docela svítí, ale ne zrovna uvnitř lesa. Když dorazím, tak Milan právě s průvodcem v ruce obhlíží bouldery, ale netváří se nadšeně. Navrhuju, že můžeme vyjet na hřeben, třeba na Jeřabinu. Dlouho neváháme a už frčíme serpentinami do kopců. Parkujeme auto, bouldermatku přes rameno. Dostáváme se mezi skalky pod rozhlednu, o tomto místě Svinča tvrdí, že je to místo s pozitivní energií. Nemůžu a ani nechci oponovat. Zezlátlé listí se povaluje všude kolem, skalky jsou dozlata zalité podzimním sluncem, podmanivé výhledy do Českého středohoří. Nejdřív mi ukazuje položenější bouldery, které lezla i jeho malá Evička. Potom Párkovy bouldery, ale proč si otrhat ruce na rozlámaných a ostrých chytech. Pak ukazuje jím přelezené linky a rozjímá, že jsou tak na ráně, že je možné, že už je někdo lezl. Já ho rád následuju, protože si spíš vybírám cesty podle oka, než podle průvodce. Baví nás to, ale furt se Míla cítí nerozlezen, nerozhýbán, s větší váhou na pupku než je nutno. Přeci jenom mu zajiskří očíčka, když se vydává nezlezenou stěnkou zdánlivě bez chytů a stupů. Na chvíli odběhnu, a když se vrátím, přesouváme se k nejvyšším skalám. Zde se nachází cesta od Párka, která není určena pro trpajzlíky. Milan se natahuje, vymýšlí finesy, ale do madla ze země prostě nedosáhne. Já jo, tak se mu směju. I tak to po nějaké době přelézá. Ďáblík v jeho hlavě udeří a Míla začíná vymýšlet, že Párek udělal cestu, kam Milan pořádně nedosáhne, tak on by jí mohl vylepšit tím, že jí udělá jako boulder ze sedu. Přestáváme lézt a místo toho začíná hra. Kdo to první přeleze ze sedu, kdo udělá lepší fotku toho druhého foťákem s rozbitým displejem. Škádlíme se, kdo opravdu ze země ten zadek zvedl a těšíme se, jak se bude tvářit Párek, až se bude muset poskládat na „startovní čáru“ boulderu, přičemž pochybuju, že Párek kdy bouldery ze sedu lezl. Nakonec to Milan přelézá, ale je trochu zklamaný, že na to přišel a ono to zase tak těžké nebylo. Pak je ještě zklamanější, když od něj nechci slyšet, kde zachytil nohu a chci si to vymyslet sám. On strašně rád radí. Šup šup, přelezeno, ale jinak, než Svinča. Udělá na kámen šipku a hodně si to užívá. Přesouváme se o kousek dál, kde je stěnka. Tu chce parťák přelézt, i když je to trochu vynucenka, protože po pravé straně je hrana. Zdá se, že zapomíná na všechno a vymýšlí jen ten další krok. Znenadání kašlu na krystaly a udělám dynamo, až se držím na vršku za žebro. „To neplatí, držíš hranu.“ Oponuju, že to teda není hrana. „Ale je.“ „A nene.“ „A jojo.“ Dva vyžilí voslové se hádají u kamene jak desetiletí kluci. Hra pokračuje a vymezujeme, kudy to tedy přelézt, aby to určo hrana nebyla. Nakonec to Milan přelézá a já tedy zkouším tak dlouho, až to přelezu též. Ale jak ho znám, tak by mě obvinil, že jsem určitě nějakou hranu chytil. Slunce se chystá k západu a my bychom měli už přestat, ale furt přelézáme další linie. Jsme do toho tak ponoření, že už ani neřešíme, že jsme třeba pět metrů vysoko a už jen lezeme a lezeme. Nakonec nám slunce opravdu začíná utíkat, tak se oba vyškrábeme na vrchol a sledujeme tu zlatavočervenou nádheru. S utopeným sluncem daleko za obzorem se vracíme do reality z té krásné hry dobyvatele zbytečna ...    Blahouš