Mistrovství světa juniorů 2013 Central Saanich

Martin "Cliffhanger" Jech

15. - 19. 8. 2013

Už na začátku roku, když se mi dostal do rukou kalendář mezinárodních závodů, mi bylo jasné, že v letošním roce se na Mistrovství světa opět nejspíš nepodívám. Člověk by řekl, že oproti loňskému roku, kdy bylo MSJ v Singapuru už hůř být nemůže, ale opak je pravdou, může.

Letošní MSJ se totiž konalo ve vesnici Central Saanich na ostrově Victoria, který se nachází asi 100km od Vancouveru (jihozápadní pobřeží Kanady). Vzdálenost a doba letu by byla přibližně srovnatelná se Singapurem, bohužel čeští občané mají díky našim spoluobčanům pro vstup na území Kanady vízovou povinnost s poměrně přísnými podmínkami. Tento závod jsem ale byl nucen kvůli finanční náročnosti vypustit.

Po návratu z Mistrovství Evropy dospělých v Chamonix jsem se však od Jíři dozvěděl, že Horoklub Chomutov má díky dotaci prostředky zprostředkování mé cesty na tento závod. V tu chvíli mi na hruď dopadla nutnost rozhodnutí, zda jet, či nejet. Po dlouhých deseti vteřinách váhání jsem se rozhodl, že pojedu a hned jsem mohl začít zařizovat cestu. Měl jsem totiž na všechno pouhý měsíc.

Koupit letenku by nebyl až tak velký problém, pokud člověk není idiot, ale jak jsem již zmínil, pro vstup do Kanady bylo nutné vízum. To jsem vyřizoval online. Největší problém však bylo sehnat všechny nutné dokumenty, které se místy sháněly velmi těžko. Po dvou dnech intenzivního zařizování jsem měl odeslanou žádost o vízum a mohl jsem jít koupit letenky. To už bylo podstatně snazší, ale díky únavě (letenky jsem bookoval ve dvě ráno po dvou dnech vyřizování víza) jsem si zpáteční letenku objednal místo 25. 8 na 25. 9. Této chyby si naštěstí maminka při placení letenky všimla a mohl jsem si zabookovat letenky znovu, tentokrát se správným termínem.

Po deseti dnech přišlo potvrzení o schválení víza a už stačilo jen zajet na velvyslanectví, trénovat, balit a plánovat zbytek cesty, ubytování a vůbec všechno kolem.

12. 9.

Po měsíci stresů přišel den O– odlet. Ve čtyři ráno mě mamka hodila na Terminál 2 do Prahy, tady jsem nahodil jeden batoh na záda, druhý na břicho a zamířil k odbavovací přepážce. Tady jsem musel řešit klasický problém s váhou batohu, ale snad díky shovívavosti slečny u přepážky, nebo troše štěstí jsem prošel bez sebemenších problémů. Z Prahy mě čekal hodinový let do Curichu, kde jsem 5 hodin čekal na přímý let do Vancouveru. Let do Vancouveru trval bezmála 12 hodin a za tu dobu letadlo urazilo vzdálenost přes 8500km! Z Curichu jsme vylétali ve dvě odpoledne a ve Vancouveru jsme díky časovému posunu (9h) přistáli ve tři odpoledne. Tady jsem se měl setkat se zbytkem českého týmu, tomu ale v Londýně odložili let o 5 hodin, takže mi přišla pouze SMS s názvem hotelu, ve kterém spíme. Sám v cizím městě a se strachem v očích jsem prošel imigrační kontrolou, vzal si svou těžkou svini na záda a začal jsem hledat hotel, což mi zabralo něco přes dvě hodiny. S velkou úlevou jsem v hotelu shodil dva batohy, šel se jen tak projít kolem, nadlábnul se a čekal na ostatní, kteří přijeli něco málo po deváté místního času. Všichni jsme rychle upadli do spánku, páč jsme za sebou měli pěkně dlouhý den (já měl na tachometru minimálně třicet hodin).

13. 9.

Další den byl naplánován trénink na stěně a malá prohlídka města. Na stěně jsme byli všichni rozčarováni přísnými pravidly lezení a hlavně tím, že jsme všichni museli lézt na druhém.

14. 9.

Třetí den nás čekal přesun na ostrov Victorie, kam se jelo autobusem, trajektem a znovu autobusem, celkem nám cesta zabrala tři hodiny. Tam nás čekal další trénink, při kterém jsme všichni kvůli pravidlům raději bouldrovali. Pak následoval přesun do kempu a stavba stanu a jako na potvoru v dešti.

15. 9.

Snažíme se dospat únavu z časového posunu a večer nás čeká zahajovací ceremoniál závodu, který zahrnuje dlouhé nudné projevy organizátorů, nástup vlajkonošů, zpěv hymny a artistické představení na laně.

16. 9.

Přišel první den závodu, ve kterém všechny kategorie lezou svou první cestu. Já do té své nastupoval asi 43. z 52 závodníků, takže jsem měl cca 4 hodiny na studování cesty. Když jsem se však už dostal k lezení, nervozita zapracovala a já udělal chybu, kvůli které mi vyvlály nohy. To mě stálo potřebnou sílu a ačkoliv jsem dále lezl dobře a dolezl jsem vysoko, vyšlo mi to na 32. místo, což nebyl nejlepší start, ale možnost semifinále stále existovala. Bylo mi jasné, že v druhé cestě musím zalézt extrémně dobře, abych se do semifinále ještě dostal.

17. 9.

Druhý den a druhá cesta. Hned z počátku dne mě potěšila zpráva, že naše druhá cesta vede v kolmém, což mi vyhovuje víc, než včerejší převislá cesta. Do této cesty jdu 13., takže ani nestíhám znerzvóznět a dolézám poměrně vysoko, do místa , kde spadlo asi 6 závodníků a v této cestě jsem 18. V cestě mě překvapilo, že mi natékalo. Když jsem přistál na zemi a uvědomil si, že cesty mají obtížnost mezi 8a-b, údiv přešel. Pak mě čekaly tři hodiny čekání na výsledky a podle průběžných propočtů jsem věděl, že buď těsně postoupím, nebo těsně nepostoupím. A to bych to nebyl já, abych neměl furt peška. Z oficiálních výsledků se dozvídám, že jsem 27., tedy první pod čarou semifinále, což mě dost naštvalo, ale bohužel se nic nedalo dělat.

Holt příště toho smolíka v Nové Kaledonii pokořím!

Další dva dny jsem sledoval semifinále a finále v obtížnosti, bohužel jen z pohledu diváka a taky závod v rychlosti, kde velmi dobře lezl Jak Kříž, bohužel zas zakopl a skončil „až“ 4.

Po závodech se konal večírek, ze kterého jsme se vrátili ve dvě ráno. V pět bohužel musím vstávat, abych stihl všechno sbalit a dojít na autobus zpět do Vancouveru. Tady totiž začínala druhá část mé spanilé výpravy do země za Velkou louží, o které Vám budu vyprávět v mém dalším článku …

Mistrovství světa juniorů jsem se zúčastnil za podpory Města Chomutov, Horoklubu Chomutov a Lezecké arény Jirkov, kterým bych touto cestou rád poděkoval.

Martin Cliffhanger Jech