Jak bylo na Gamskögelu

Jarda Hála

Na konci března jsem si domluvil s Blahoušem krásný klidný výlet do Krkonoš. Předpokládaný termín cca druhá polovina června.  Těšil jsem se na klidnou, pohodovou hřebenovou túru v Krakonošově. Vše bylo dobře naplánováno -  prostě pohoda. Předpověď počasí byla příznivá.

   Týden před odjezdem volá Blahouš: „Co takhle do Alp, trocha chůze, sem tam lezení, jen lehké cesty max 3+“. Všichni, kdo mě znají, vědí, že jsem překližkový lezec a na skály jezdím jen s chomutovskými kvakery. Z Blahoušova telefonu jsem však poznal, že trýzní po horách a pochopil jsem, že Krkonoše ho neuspokojí. Nabídka byla opravu lákavá – hřebenová túra na Gamskögel, oblast Triebener Tauern zněla dobře a já naštěstí v důsledku pracovního vytížení neměl moc času na rozmyšlenou. Narychlo zařizujeme vše potřebné a 18.6., kolem  půl deváté,  vyrážíme z matičky Prahy. Jedu klidně, na pohodu a Blahouš dospává, co zameškal.

            Cesta ubíhá rychle. Jedeme na České Budějovice, Linz, směrem na Graz. V Rakousku se kocháme pohledem na přilehlé kopečky a cca po 4 hod. sjíždíme z A9 (exit 86) do městečka Trieben. Díky mapě nikde nebloudíme a rychle nalézáme cíl naší cesty - usedlost Bergerhube, která se stává naším základním táborem. Odpoledne doplníme kalorie a vyrážíme se seznámit s okolím. Místní domorodec nás upozorňuje na horšící se počasí, ale to nás nerozhodí. Cestou trochu zmokneme, ale vesele valíme dál. Postupem času zjišťujeme, že popis stažený z webu i z průvodce není zrovna aktuální a místy pobíháme po lese jak zmatená svině v kukuřici a nalézáme nespočet možných cest. Naše úsilí je odměněno nalezením správné přístupové trasy. Po příchodu do base campu rozbaluji celtu a začínáme s přípravou batohů. Blahouš pokládá na celtu kompletní nádobíčko a já to málo, co mám. On při pohledu na to málo, co mám, vylepšuje situaci: „Máš prsák? Píšťalku?  A co prusík, ten máš?“ Odpovídám jednoduchou srozumitelnou větou „Ne“. Následně absolvuji krátké školení o chování na hřebenu, používání prusíku při vyproštění a užitečnosti prsáku při pádu s batohem na zádech.  Po takovémto školení moje sebevědomí klesá na  nulovou hodnotu, obzvlášť, když dostanu lekci, kdy a jak přeříznout lano.

            Na večer doplňujeme ztracenou energii a s místními vyjednáváme povolení o přespání v rozestavěné kapličce. Snažíme se brzo ulehnout, ale pan domácí je proti. Rozhodl se, že dneska večer poseká snad všechny kopce v okolí a benzín ne a ne dojít. Uběhne několik desítek minut a pan domácí zjišťuje, že jsme opravdu schopni přespat v jeho kapličce a co víc, tváříme se, že zvuk jeho Husqvarny je pro nás ukolébavkou. K našemu údivu přichází s nabídkou noclehu v zádveří jejich luxusní chalupy. Jeho vřelou nabídku přijmeme a odměňujeme několika litry piva.

            Ráno naše první pohledy směřují k nebi, obloha je jasná a plná hvězd. V tichosti vyrážíme před svítáním, já jsem jak rybička neb jsem od jedné nespal, ale kolega je trochu rozespalý. V lese nasazujeme čelovky, Bláža spíš jen čelenku neb jeho nová čelovka odmítá poslušnost. Přístupová cesta (900 v.m.) nám zabere necelé tři hodiny a posledních 400 v.m. stojí  za starou bačkoru, protože kamenný žlab je tak trochu nestabilní. Každou chvíli nám od nohou odletí nějaký ten kámen. Já pro jistotu nasazuji helmu ve snaze minimalizovat riziko zranění. Několik stovek metrů od nás padá menší lavina kamení, není se čemu divit, svah má obtížnost č. 1 a jeho sklon je zhruba 40°. Na horu pro jistotu pokračujeme každý na opačné straně žlabu.

            Po příchodu na nástup nás zaujme malý kříž se zvonem. Vydýcháme se, něco zakousneme a při pohledu dolů, nám je jasné, že zpátky půjdeme jinudy. Po chvilce, v důsledku nečinnosti, začínám blednout. Blahouš mající přehled o situaci rozdává úkoly a velí k útoku. První délky lezeme opatrně, já si pomalu zvykám na lezení v pohorách. Cestou Bláža nalézá několik nýtů a skob. Já těžce rozdýchávám okolní panoramata a na přání parťáka zrychluji postup, na štandu pak ale funím jak lokomotiva. Hřebenovka je dlouhá 1 km (290 v.m.).  Po přelezení prvního hřebene Östl. Gamskögel sestupujeme dolů a lezeme po hřebeni. Blahouš celkem na pohodu, já při pohledu dolů mám sevřený žaludek i škrtátko. Jsem rád za poměrně hojný počet jistících bodů, až do doby, než jsem nucen usednout  na hřeben a vyndat frienda. Sedím na hřebeni jak v sedle, pod prdelí mám na jedné straně 400 m a na druhé 300 m, ruce se potí a friend ne a ne ven. Blahouš je v pohodě a snaží se zdokumentovat moje úsilí. Po několika dlouhých minutách nakonec zvítězím a lezeme dál. Počasí je perfektní a další délky oba přelézáme s přehledem včetně těžší spáry. Při cestě nalézáme hřebenovou knížku a pomník se jménem a datem úmrtí. Blahouš se dožaduje focení, ale já, při pohledu na kumulující se mraky odpovídám: „Ser na focení a lez“. Po zbytek cesty se v lehkých místech jistíme už jen symbolicky, lano máme obtočené kolem zad a ramen.  Přelézáme poslední těžší místo, sedlo a v dálce již vidíme vrchol. Na Gamskögelu je klid a pohoda. Kocháme se výhledy do okolí – paráda, nikdo-nikde. Sestup si užíváme, nikam již nespěcháme.

             Po příchodu do základního tábora zvítězí žízeň nad hladem. Za chvilku ležíme u vody jak dva vyvržení vorvani a pod tíhou zážitků usínáme. Večer doplníme kalorie, tekutiny a já konstatuji: „Tak jsem ten víkend s Blahoušem zase přežil“. Druhý den vyrážíme domů, do Prahy.

Závěrem se musím omluvit Blahoušovi za nedostatečné zdokumentování jeho lezeckých schopností neb jsem byl zaneprázdněn pohledem na panoramata.

                                                                                                                                                         Jarda Bábovka