Hustá rubárna 2013

Blahouš Kluc

1. 6. 2013

Tak a další výpad do Alp zrušen. Mám pocit, že jen co skončila zima, tak prší. Počasí lezení až na výjimky rozhodně nepřeje. Co teď? Okamžitě si vybavuju, že jsme s Renčou na jedné z projížděk do hor nad Chomutovem potkali jednoho z pořadatelů Husté rubárny, jak připravuje trať a prohodil, že je závod otevřen i pro veřejnost. Den před závodem se tedy domlouvám s mým parťákem pro zrušené Alpy Ludvíčkem Kostků, že jde do toho se mnou.  Je třeba ze sebe vytřepat přebytečnou energii. Ještě volám Bubnovi, jestli se zúčastní, protože vím, že to je zarputilý bajker. Tomáš jede na závod Krále Šumavy a tvrdí, že jsem si vybral vhodný závod na seznámení, protože vede po zpevněných cestách a je dlouhý jen 45 km. Pro doplnění je celkové stoupání 1000m.  

Ráno konstatuju, že déšť od včera rozhodně nepolevil. Ludvíček mi chvíli před odjezdem píše, že na to kašle, protože nemá plovací blány. Já sice taky ne, ale už jsem se rozhodl. Pár kapek mě přeci nerozhodí. Než dojedu na kole do místa registrace a startu na II. mlýn, tak jsem bezpečně promáčen až na kost. Při příjezdu se mi smějí lidi pod stříškou. Platím za registraci 300,- Kč a v teple restaurace, kde se vyhlašují výsledky dětí, se snažím trochu zahřát. V autě za mnou doráží i má psychická opora Renča a společně hodnotíme, koho budu schopen předjet. Mezi těmi chrty v dresech a se speciály si dávám za cíl nedojet poslední. Pomalu se schyluje ke startu, tak si stoupám na konec startovního pole. Konečně asi 60 jezdců (v roce 2012 bylo za příznivého počasí 160 startujících) na svých horskáčích vyráží a mně chvíli trvá, než mi dojde, že bych měl pospíchat. Tak se držím snad na posledním místě až do prvního svahu na Křímovskou přehradu, kde začínám ostatní dojíždět a najednou i předjíždět. Držím si své tempo, protože nevím, co mě čeká v dalších etapách. Objedeme přehradu a čeká nás další stoupání, které je delší a díky rozmáčenému povrchu i náročnější. Nicméně zjišťuju, že mi stoupání nejde až tak špatně. Ale to jsme na začátku. Konečně vypadneme z lesa někde na poli, buší do mě vítr a trochu deště, který polevuje. Po rovném úseku vlétneme v plné rychlosti do lesa, ale když vidím, co mě čeká za sjezd, tak hodně utáhnu brzdy. Povrch už je v tuto chvíli tak rozježděný a plný vody, že v podstatě celý sjezd až ke III. mlýnu stojím na brzdách, čímž si koleduju o poruchu. Ta se dostaví záhy v podobě částečně nefunkční přední brzdy, ta nepříjemně páchne. Dole mi jeden z pořadatelů, když přecházím potok, řekne, že mě tento sjezd čeká ještě jednou. Nic moc vyhlídka. Ze závodního hlediska jsou pro mě sjezdy katastrofou, nemám na to techniku jako jezdec ani kolo. Takže mě několik borců předjíždí a ujíždí, to si říkám, že snad nemají pud sebezáchovy... . Po 12ti km projíždím opět startem, kde na mě moderátor huláká, že je sice pěkné, že jedu s úsměvem, ale čeká na mě dalších přes 30km a nebude na mě čekat do pěti. Taky doufám a vydávám se po betonce do stoupání na Kameničku, kde se mi opět daří předjet pár kluků. V dalším stoupání po lesní cestě už v podstatě jedu pořád sám, takže si musím připomínat, že závodím a neměl bych se loudat. Prostředí Bezručova údolí je krásné, potoky jsou rozvodněné, takže je na co se dívat. Cesta je dobře značená šipkami, nebo jí ukazují děcka, která v tom marastu musí pěkně mrznout. Následuje výjezd až do nejvyššího bodu této části, dále poměrně dlouhý okruh po hřebeni, poté prudký sjezd opět v promáčeném terénu, kde můžu s trochou nadsázky konstatovat, že mě párkrát předjíždí mé zadní kolo. Naštěstí se držím svého oře pevně. Sjíždím opět kousek nad Kameničku a opět stoupám, zase jsem nahoře a znovu dolů, až se dostávám na trasu ve směru na Šebík. Konečně vím, kde jsem, ale upřímně, už nejsem schopen přidat tempo. Po chvíli jsem ve vsi, kde je připravená občerstvovací stanice, zastavuju se a vykecávám s obsluhou. Bojím se, že mě čeká další stoupání, tak se raději krmím banány a pomerančem. Vyrážím opět do mlhy, větru a deště. Kupodivu mě čeká už jen mnohakilometrové klesání, které jsem již absolvoval. To je tak riskantní, že opravdu jedu jen krokem. Konečně jsem opět na III. mlýně a poslední úsek lesem si už užívám. Přijíždím do cíle, ale žádné velké ovace mě nečekají. Mé číslo 313 a kód na botě mi strhávají, a přestože se vavřínových věnců nedočkám, tak mi gratulují, že jsem v tomhle humusu dojel ve zdraví. Sdělují mi, že jsem dojel 45. v čase 3 hod. 11 min., což se později upraví na 48. místo. Tomu sám nerozumím. Každopádně úsměv jsem si zachoval a jdu se „vykoupat“ do rozvodněného potoka, kde smívám několikamilimetrový nános bahna. Sice má být vyhlášení výsledků a tomboly, mám stravenku na jídlo, ale jsem tak vymrzlý a mokrý, že opět frčím 8km domů a do vany.

Jak to hodnotím? Jako parádní a hlavně intenzivní zážitek. Na závodění samotné nemám psychiku a dost se o sebe bojím, ale jsem rád, že jsem celý závod absolvoval zejména za ztížených podmínek. Že by příští rok opět ... ?                                                                                                                    Blahouš