Hry pro každého

Broněk Bandas

Začalo to celkem nevinně. Před několika lety se Deivina s Tomem zúčastnila Euroher v Doksech a rozhodli se sestavit si vlastní tým. Oficiální název Eurohry pod sebou skrýval „otevřený sportovní víceboj šestičlenných družstev“ a víceboj tvořilo 16 disciplín. Tenkrát. Dnes už to je 18. Dohromady tedy docela zajímavý, náročný, sportovní výkon. Podmínkou bylo a je, že v týmu musí být aspoň jedna žena a jeden starší 45 nebo mladší 15 let a každý musí absolvovat minimálně čtyři disciplíny. Má účast na Eurohrách byla založena v podstatě pouze na mém věku. S tím jsem do týmu Horokoláci vstupoval. Postupem času došlo v týmu k různým změnám, ale tým Horokoláci s Deivinou v čele zůstal a závodí.

Vítězná vlna

Je pátek večer. Na pronajaté chalupě se sešla dvě družstva: Horokoláci a Rychlý želvy. Oba týmy se navzájem popichují. Blíží se první měření sil. Závod In-line bruslařů na náměstí v Doksech. Horokolák Michal, vědom si svých kvalit, si brousí zuby na některé z předních míst. Jsem na Eurohrách potřetí, a tak přehnaný optimismus družstva opatrně krotím. Polovina družstva je tady poprvé a jsou to závody, v kterých hraje svojí roli tolik různých faktorů (kvalita soupeřů, postavení na startu, zkušenost, rozlosování pořadí sportů atd.), že výsledek nikdy není jasný. To se projevilo hned ten první večer. Michal dal do závodu všechno. Po průjezdu cílem se mu vysílením chtělo zvracet. Ale zatímco my byli s jeho 26. místem spokojení, on sám se sebou spokojený nebyl a vítězná vlna ho opouštěla. 

Amatérismus

Pojem amatérismus získal nepěknou nálepku něčeho jakoby nekvalitního. Neprávem. Ve správném slova smyslu je amatérismus něco vykonávané dobrovolně, ale zapáleně a s nadšením. Nás se v Doksech sešlo šest amatérů – zapálených, nadšených a bojujících. Hned první sobotní disciplínu - nohejbal jsme sice prohráli, ale těsně a čestně. Plni odhodlání na kolech přejíždíme na Máchovo jezero, kde nás čeká asi nejtěžší disciplína – raft. Pět členů družstva se rve s nehybnou hladinou jezera a těch 1500 metrů je nekonečných. Hop, hop, hop ... Všechna ta dřina stačí jen na 38. místo a na fotbal odjíždíme trochu skleslí.

Jako na houpačce

Fotbal se nepovedl. Nikdo nikomu nic nevyčítá, ale víte, jak to je. Každý je nepřísnější sám na sebe, ví o svých chybách a každá vlastní chyba moc mrzí. Začínáme bojovat sami se sebou a jedeme na orientační běh, o kterém víme, že to nebude naše nejlepší disciplína. Ale Deivina i Pavel doběhli ve slušném čase a našli všechny kontroly. Nálada se zlepšuje, vlna stoupá, ale Standa se nevrací. Deset, dvacet, …, padesát minut a zase jsme na dně. Máme startovní číslo 108 a výsledné umístění taky. Nejsme v orienťáku poslední. Několik závodníků úplně zabloudilo, jedna závodnice volala telefonem o pomoc až z dalekého Bezdězu. Ale můj kamarád, trenér hokejistů, vždycky říká, že sport je o hlavě. Jak se s nenaplněným očekáváním dokáže hlava poprat. A my jsme na tom nebyli právě nejlíp. Potřebovali jsme vzpruhu a  Ďurki s Michalem nám jí dali. Beach volejbal vyhráli rozdílem třídy. Bylo nádherné vidět, jak se hlavy zvedají a úsměvy rozvlnily tváře. Zase jsme byli na vlně.

Nadšení

Biatlon a stolní tenis máme za sebou. Únava si vybírá svou daň, ale tady si věříme. Na náměstí se Deiva, Broněk a Ďurki rozcvičují pod lezeckou stěnou. Start. Chvíli to trvá, než najdeme správnou sekvenci kroků. Každé zdržení při předávání štafety znamená pár ztracených vteřin z 15 minut, které na lezení máme. Spěcháme. Žlutá karta! Ďurki dostává žlutou kartu, že šrouboval pojistku karabiny a nestál oběma nohama na zemi! Ještě jedna žlutá a budeme diskvalifikovaní. Zbytek družstva i diváci nás mohutně povzbuzují. Pojď, pojď, pojď. Signál a konec. Vylezených 390 metrů je ten den druhý nejlepší výkon. Nadšení prochází družstvem skrz naskrz. Rozesmáté obličeje, poplácávání, herdy do zad. Ještě jsme tady, ještě bojujeme!

Smůla

I v cyklistickém kritériu si věříme. Ne na vítězství, ale doufáme v první třetinu startovního pole. Hromadný start kritéria je masakr. Oblaka prachu, lokty, pády, strkanice. Bojuje se o každý kousek prostoru. Ďurki předává Pavlovi a vypadá to pro nás nadějně. Najednou vidíme, že se něco děje.  Chvíli tápeme a pak …. Pavlovi 200 metrů od depa upadla šlapka! Vyměnit kolo (i když rychle) znamená propad v cyklistickém závodě na 82. místo.

Profesionalita

Rozlosované pořadí disciplín je na Eurohrách velmi důležité. Plavání v neděli v půl osmé ráno je prostě mazec. Ledová voda, studený vzduch, vítr, vlny. Tohle je místo, kde se ukazuje profesionalita ryzích amatérů. Štafetu zahajuje Michal. Kraulem velmi rychle dosahuje k obrátce, obeplouvá stavidlo, ale najednou ztrácí rychlost a napůl motýlkem, napůl znakem směřuje ke břehu. Spekulujeme, co se děje. Křeče? Nevolnost? Únava? Nevíme, tápeme. Máme snad běžet pro loďku? Michal předává štafetu Standovi a opět odchází zvracet. Na obrátce ho přelila vlna a napil se tolik, že se málem utopil!  Taky Standa s vlnami bojuje a předává Pavlovi. Rozhodčí nezakrývají, že proti včerejšku jsou časy závodníků o dost horší. Včera byla hladina klidná a svítilo sluníčko. Ale Pavel nezaváhal. Druhý nejlepší čas nedělního rána!

Zklamání

Pocit zmaru a zklamání. Žádné objektivní ani subjektivní důvody vás těchto pocitů nezbaví. Čím se sám před sebou omluvit, když pokazíte jedinou disciplínu, na kterou jste se opravdu připravovali? Ze všech sportů, v kterých jsem na Eurohrách soutěžil, byla slackline jediná, kterou jsem opravdu cvičil. Balancování po dobu tří minut nebyl úplně jednoduchý úkol, nohy už bolely. Ale udělat hloupou chybu po patnácti vteřinách ...?

Vyčerpání

Druhý nohejbal se hodně nepovedl. Je pravda, že soupeř měl na síti hráče, který dokázal blokovat i smečovat, ale taky je pravda, že únava ze tří dnů soutěží a přesunů na sportoviště se projevovala čím dál tím víc. Následující kuželky dopadly spíš průměrně a čekal nás veslařský trenažér. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo v sobě najde dost sil na vytrvalostní a silovou disciplínu. Ďurki už toho měl po časovce cyklistů dost, mně chyběla technika – sedačka mi pořád ujížděla pod zadkem a vlastní nohy mně překážely a Deivina se do silové disciplíny logicky netlačila. Zbýval Pavel, Michal a Standa. Nakonec šel Pavel s Michalem. Dva trenažéry, dva unavení závodníci a na plátně jedna lodička, kterou musí dopravit do 2000 metrů vzdáleného cíle. Dřina, pot, vyčerpání. Lukostřelba, závěrečná disciplína našeho družstva, byla tak trochu za odměnu.

  Realita

Realita je na Eurohrách trochu pokroucená. Místy máte pocit, že se nic nedaří a pohybujete se na chvostu výsledkových tabulek. Chybí vám srovnání se soupeři. Potkáváte je na kolech, když přejíždí od jedné disciplíny k druhé, zdravíte se, máváte si, ale jak se jejich výkony projeví  v celkovém umístění, netušíte. A to může přinést i překvapení. Nečekané překvapení. A taky optimismus do příštích ročníků. Optimismus a radost z celkového 39. místa ze 116 družstev.

Statistika.

Euroher v Doksech se poslední srpnový víkend roku 2013 zúčastnili: Zuzana Deivina Šišovská, Jarda Ďurki Ďurkovský, Broněk Bandas, Pavel Petrák, Michal Pů Steňko, Standa Ouzký a s nimi Šiška, Broník a Davídek Bandasů a Ďurkiho Zuzka jako fanoušci, maséři a trenéři.

P.S. Naši kamarádi a největší soupeři, Rychlý želvy, se při své premiéře na Eurohrách umístli na neskutečném čtvrtém místě. Gratulujeme Želvám, ale čekáme na výsledky antidopingové kontroly.

Broněk