Horolezecký filmový festival

Jířa Šťastný

            Mezinárodní horolezecký filmový festival letos slavil 30. výročí, což je pěkné číslo, skoro tak dlouho už lezu.  Za komunistů jsme tam jezdili, protože to bývalo místo, kde mohl člověk potkat spoustu známých a podívat se na zajímavé filmy.  Po revoluci jsem tam byl už jen párkrát, ale moc už mě to nebralo, tak jsem si letos řekl, že to zase zkusím, třeba mě to opět osloví.

            Domlouvám se se Svinčou, LeTošem, Verčou a naším novým členem Matějem Vaňkem, že vyrazíme už ve čtvrtek odpoledne, abychom stihli večerní přednášku Petra Prachtela.  Svinča nakonec z pracovních důvodů odříká, LeToš vyráží s Verčou už ráno, takže nakonec jedu jen s Matějem.  Díky mému pracovnímu vytížení vyrážíme s mírným zpožděním, ale do Teplic nad Metují přeci jen přijíždíme těsně před osmou hodinou večer, takže přednášku stíháme.  A stojí to za to.  Petr Prachtel s Borisem Hlaváčkem křtí novou knihu šampaňským, které pak během přednášky upíjejí.  Jedna veselá historka stíhá druhou a je to prostě super.  Po skončení si necháváme podepsat každý svůj výtisk knihy a spolu s ústeckou a děčínskou bandou zabíráme stůl v cukrárně, kde rozjíždíme uvítací večírek.  Jelikož jsem ráno vstával před pátou, abych v práci všechno stihnul a mohl sem odjet, odcházím z oslavy po půl jedné, protože už toho mám plné zuby.  Spolu s Matějem si jdeme lehnout do parku, abychom se mohli aspoň chvíli kochat hvězdnou oblohou, ale brzy oba usínáme.

            Páteční ráno nás vítá prvními paprsky slunce, které nám dopadají na naše spacáky.  V krámku si kupuji snídani a na sluníčku si vychutnávám čerstvé rohlíky a koblihy.  Jdu se pozdravit s Tomášem Janákem do baráku a domlouvám se s ním na spaní.  Po deváté píše LeToš, že snídají v Zámecké cukrárně, tak jdeme za nimi.  Sedí tam s nimi i Bárt s Přemdou a Nebíčkové.  Po snídani vyrážíme lézt do Ádru.  Jdeme pod Džbán, na který mám už dlouho spadeno, ale stále se nemohu odhodlat do Janebovy cesty nalézt.  K původní skobě s kroužkem, která tam byla již před 25-ti lety, kdy jsem tu byl poprvé, sice přibyl pořádný kruh, ale další je až skoro nahoře a mezi nimi jsou samé spáry.  LeToš doufá, že mu to vytáhnu já, já se pro změnu těším, že do toho nastoupí na prvním on.  Tak tam hodnou dobu stojíme pod nástupem, z různých úhlů pozorujeme cestu a vyčkáváme, kdo dřív vyměkne.  Nakonec je LeToš, kdo se pochlapí a do cesty nastupuje.  S pořádným funěním odlézá od prvního kruhu a vydechuje až u kruhu druhého.  Moc pěkná práce, jdu na druhém za ním a jsem docela znechucen mizernou kvalitou skály, která připomíná více Skalák než Ádr.  Za chvíli ale sedím u LeToše v kruhu, který má úplně krvavé kotníky, protože neměl ponožky ani chrániče.  Beru si matroš a dolézám pod uchem Džbánu na jeho vrchol.  Už to není těžké, jen mi to nesmí smeknout na solivém rajbáku.  Dobírám na vrchol nejprve Verču, pak i LeToše, Matějovi se nepodařilo odlézt od prvního kruhu, tak to vzdává.  Slaňujeme dolů, svačíme, pak balíme věci a jdeme si projít skalní město.  Z vyhlídek pozorujeme zdejší dominanty – Starostu a Starostovou a z další vyhlídky i Milence.  Pod ty se pak jdeme i podívat.  Jelikož bychom chtěli ještě něco kratšího vylézt, ptáme se místních lezců na nějaký typ.  Posílají nás k Želvě, kde prý jsou dvě kratší pěkné cesty.  Ta spárová, na kterou si myslel LeToš, je ale obsazená, tak jdeme pod rajbák, který bych chtěl zkusit já.  Od pohledu vypadá pěkně, přes tři kruhy, co víc si přát.  Jenom nám kluci zapomněli říct, že u třetího kruhu se staví, což nám naštěstí prozradili vedle lezoucí kluci.  Řeším to postavením do smyčky v kruhu, ze které vybalancuji na kruh, a pak už krátkým rajbákem na vrchol. Dobírám ostatní na vrchol Svatojánka, pak krátce slaňujeme na náhorní stranu a po sbalení věcí se vracíme na parkoviště k autu a přejíždíme zpět do Teplic.  Večerní přednáška Radka Jaroše už je vyprodaná a čekat ve frontě na zbylé lístky se nám nechce, tak se jdeme radši najíst a kupujeme si lístky na poslední filmový blok od 22.00 hodin.  Po večeři zanecháváme zbytek party v hospodě a jdeme do kina.  Prvním filmem tohoto bloku je „Beal Petrohradské Padání 2013“, kde jsme byli a na jednom záběru dokonce poznáváme naše kamarády Ludvíka s Rosťou.  Pak následuje americký film „Wide Boyz“ o britských spárařích, kteří se specializují na široké spáry a jedou Američanům ukázat, jak je správně lézt. Moc pěkná, ale celkem drsná podívaná.  Následuje film „Eye of the storm“ o freeskiingu a tento blok ukončuje film „Karim non stop“, který většina z nás aspoň částečně prospí, protože je to celkem o ničem.  Po skončení projekce se před půlnocí vracíme zpět do hospody, kde už Bárt hraje na kytaru a je tu pěkně veselo.  Já ale po chvíli odcházím spát, zatímco ostatní se veselí až do časných ranních hodin.  Přemda s Bártem z hospody ani neodchází, zůstávají tu i spát.  LeToš naopak odchází chvíli po mně a ještě v noci odjíždí domů.

            Ráno je opět jasno a krásně svítí sluníčko.  Po snídani se jdeme podívat do města, co zajímavého mají ve slevě a od deseti hodin již sedíme v kině, kde je beseda s Igorem Kollerem.  Velmi poutavě vypráví o svém působení na českých pískovcích a na Marmoladě a své vyprávění doprovází různými historickými i současnými fotkami.  Po skončení přednášky se lehce občerstvujeme, a pak už opět jedeme do skal.  Jelikož chceme jít v šest večer na další přednášku, volím pro jistotu něco menšího.  Rád bych si vylezl starou cestu na Krále, který byl v roce 1923 prvním zdolaným vrcholem v Adršpachu.  Po chvíli hledání a doptávání nacházíme nástup, kde už je ale fronta.  Čekání si tedy krátíme hledáním jiné cesty, kterou bychom si mohli vylézt, než na nás přijde řada.  Jelikož nic zajímavého nenacházíme, Verča nakonec leze nějakou trojku na bezvýznamný brdek naproti Královi.  Po dlouhém čekání je cesta konečně volná a Verča do ní odhodlaně nastupuje.  Skoro celá vede komínem, jen nahoře je z předskalí přepad na vrcholovou hlavu.  I s tím si ale Verča dokáže poradit a za chvíli nás již dobírá z vrcholu.  Docela fouká, tak jí raději nesu bundu, aby tam nenastydla.  Matěj to také zvládá a má radost z prvního pískovcového vrcholu, na kterém stojí.  Když vezmu v úvahu, s jakým vybavením to prvovýstupci před devadesáti lety vylezli, tak smekám pomyslný klobouk.  Po slanění a svačině balíme věci a přejíždíme zpět na festival.  Přednáška Pavla Barabáše je plná nádherných ukázek z jeho filmů, které doplňuje svým vyprávěním.  Opět ze sálu odcházíme s nádherným pocitem, že jsme měli čest se s tímto úžasným člověkem osobně setkat.  Hlavním tahákem dnešního večerního programu je ale koncert kapely „Sto zvířat“, na který se všichni těší.  Mně tento hudební styl ale nic neříká, tak raději zůstávám u Tomáše a u piva vzpomínáme na staré dobré časy, kdy ještě bydlel u nás na severu.

            A je tu poslední den festivalu a zároveň i poslední šance si něco vylézt, protože večer se již má počasí zkazit.  Po tradiční snídani na lavičce na sluníčku se vracím k Tomášovi na barák, kde se ostatní pomalu probouzejí.  Po ranním čaji a kávě přeci jen vyrážíme do skal.  Verča má zálusk na Milence, které jsou nejvyšší pískovcovou věží v ČR, tak se pod ně jdeme opět podívat.  Jelikož už jsem Mileneckou cestu dvakrát lezl, nechávám jít do čelby Verču.  Ta se úspěšně prokousává nástupovým komínem, v jeho zúžení trochu nadává, ale za chvíli již štanduje v první jeskyňce.  Dolézám k ní a radím jí posunout štand do skalního okna, které je kousek nad námi.  Odtud společně dobíráme a fotíme Matěje.  Následuje druhá délka, vedoucí nejprve položenou stěnkou a potom solivým koutem. I s touto částí si však Verča hravě poradí a za chvíli už mě dobírá do další jeskyňky. Po dobrání Matěje prolézáme s verčou na druhou stranu věže, kde začíná poslední délka. Správný dolez naší cesty vede přes solivé břicho vpravo, ale už minule jsme to raději dolézali Starou cestou, abychom si nekazili pocit z pěkné cesty. Verča to vidí stejně a nalézá rozporem přes stupně ke kruhu pod závěrečnou spáru. Úspěšně zdolává nepříjemný oblez kruhu i následný odlez od něj a za chvíli už se ke mně z vrcholu ozývá obligátní „zruš“. Dobírám k sobě Matěje, který čekal v jeskyňce, a za chvíli už jsem také nahoře. Matěj chvíli vymýšlí prekérní oblez kruhu, ale pak to také dává a jsme nahoře všichni. Zapisujeme se do obzvláště velké knihy, děláme vrcholové fotky a kocháme se nádherným výhledem do okolí. Verča si pak ještě cvičně přepadává na druhý vrchol, ale skákat zpět se jí kvůli bolavému kotníku nechce, tak se vrací opět přepadem. Pak už jen na třikrát slanit dolů, doufat, že nám mezitím nikdo nevybral batohy a naposledy sbalit věci. Ještě radíme nějakému klukovi, jak tuto cestu vylézt, protože ve Staré cestě je prý nával. Doufám, že se mu to povedlo a Hudyho Kikině, která s ním lezla, se cesta líbila stejně jako nám. Naposledy se vracíme do Teplic, dáváme si oběd a kafe a za prvních kapek deště nasedáme do auta. Za trvalého deště se vracíme zpět domů s pocitem dobře vykonané práce a slibem, že za rok se zase vrátíme, protože atmosféra na festivalu je prostě pořád báječná.

            Jířa