Dolomity 2013
Broněk Bandas
Před miliony let vystoupily v nejsevernější části Itálie z moře vrcholy Dolomit do výšky přes 3000 metrů. Pohled na skalní sochy Dolomit bere dech, a to nejen díky jejich mimořádné kráse. Zajímavé je rozdílné formování jednotlivých skalních útvarů. Masívy Schlern/Sciliar a Sella jsou stolové hory. Protikladem jsou naopak mohutné rozeklané masívy Drei Zinnen/Tre Cime di Lavaredo a Rosengarten/Catinaccio. Srdcem Dolomit jsou Ladinové. Národ, který si udržel svůj jazyk i kulturu především díky životu v Dolomitech plném chudoby. Díky soudržnosti obyvatel Dolomit se vytvořila tzv. Viles, typické ladinské osady v údolích Dolomit. Dolomity, patřící do světového dědictví UNESCO, přes 350 třítisícovek, 7 přírodních parků a jeden národní park – to vše dělá z Jižního Tyrolska ideální místo pro dovolenou, ať už patříte mezi turisty, cyklisty nebo milovníky extrémních sportů.
Zdroj : www.südtirol.info
Horoklub, myšleno tím instruktory, mládežníky a oddílové skálolezce, letos již po dvanácté navštívil severní Itálii, Dolomity. Akce s takovým počtem opakování musí mít a má své opodstatnění, své hrdiny, své tahouny a dříče, bez kterých by už nebyla. Přesto nebo spíš právě proto, že je to po dvanácté, se o ní nepíše lehce. Ne, že by se nic nedělo. Právě naopak. Ale (v minimalistické verzi) by článek mohl vypadat takhle: pondělí – lezení, úterý – lezení, středa – lezení, čtvrtek (změna !) - feráta, pátek …........
Kdo s námi ještě v Dolomitech nebyl, byl by možná trochu překvapený, jak stroze, až vojensky je akce vedená. Jedou se lézt vícedélkové cesty a pokud (lépe řečeno „dokud“) je počasí, leze se. Oblast i cesty jsou zpravidla předem vybrané – orientačně nenáročné (přiměřeně, jsme na horách, že), snadný nástup (přiměřeně....), ve spodní části klasifikace (přiměřeně....). Večer brífing, ráno v šest budíček, v sedm odjezd. Nečeká se. Ne každému by asi takový výlet vyhovoval. Snadné cesty, v podstatě pořád stejné oblasti, do města se jede jen kvůli předpovědi počasí a dokoupení jídla. Leze se, ale všechno je podřízeno bezpečí (přiměřeně, jsme na horách, že) mládežníků a instruktorů. Už jsme s Jířou zbyli jen dva a na učení se pohybu, orientaci, štandování nebo jištění v horách stačí i cesta za 4+. Takže se předem omlouvám, pokud vám článek bude připadat trochu nezáživný. Hlavně Květušku předem upozorňuju, že přichází „ 4+ bla, bla, bla, 4 – spára, bla, bla, bla, 6+ - super, bla, bla.........
Vloni poprvé Jířa spojil cestu do Dolomit se závody Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost v Imstu. Také letos jsme odjížděli tak, aby se Martin Mimozemšťan Jech včas do Imstu dopravil. V Chomutově se k nám připojil Radek Štejnar s rodinou (dále v textu Raďáci) s tím, že pojede za námi. Hned na startu Raďáci ukázali, že umí držet slovo a jeli za námi i když jsme se vraceli pro chleba a pro ponožky a dokonce i když jsme si zkracovali cestu přes Kadaň delší, ale zato horší cestou přes statek Špičák. Naštěstí dál už cesta pokračovala bez problémů a k večeru už jsme zase viděli 22 metrů vysokou lezeckou stěnu čnící z Imstu jak katedrála. O lezecké stěně a celém sportovním areálu (www.kletterzentrum-imst.at) jsem celý užaslý psal už minulý rok. Letos pořadatelé areál zase vylepšili o terasy k sezení před lezeckou stěnou a mega obrazovku na startovní a výsledkové listiny. Raďáci tady byli poprvé a než jsme si areál a stěnu prohlédli, začalo se pomalu stmívat. Do kempu se nám nechtělo a navíc ten sportovní areál byl tak hezký ... Ve fontánce před recepcí jsme se umyli a část výpravy obsadila střídačku domácích, část střídačku hostů jednoho z mnoha hřišť a ráno jsme byli na závodech jako jedni z prvních. V Mimozemšťanově kategorii A bylo přihlášeno 66 závodníků. Martin zahajoval kvalifikaci jako jeden z prvních a umístil se na parádním 18. místě. V druhé kvalifikační cestě, kterou lezl odpoledne, se umístil „jen“ na 38. místě, ale v celkovém umístění skončil 31., což je výrazný posun dopředu proti minulému roku! Taky je potřeba říct, že Mimozemšťan byl jediný, ale opravdu jediný závodník, který v místě, kde všichni ostatní lezli s pomocí hrany, zamával početnému publiku, za což sklidil obdivný potlesk (přesněji půlka publika tleskala, půlka nevěřícně kroutila hlavou).
Jak jsem už psal, v Imstu jsme byli už vloni a tehdy část mládežníků vyrazila najít sportovní lezecký sektor, který měl být podle jakési mapky získané na recepci kempu nedaleko od Imstu. Po několika hodinách trmácení se ale vrátili s nepořízenou. Takže jsme se s Matesem Šťastným rozhodli, že letos ten sektor najdeme a zalezeme si na vápně v přestávce mezi Martinovou první a druhou kvalifikací. V infocentru jsme se vybavili o něco lepší mapou a vyrazili. Přístup ke skalám vypadal velice snadně. Podél řeky do Horního Imstu a po červeně značené cestě číslo 17 ke skalám. Cesta zpočátku vedla kaňonem po dřevěných lávkách a skalních policích (www.rosengartenschlucht.at). Peřeje, vodopády, hřmění vody – fakt hezký. Zapomněl jsem poznamenat, že navzdory ročnímu období a nadmořské výšce bylo neskutečné vedro a nástup kaňonem byl ve stínu. Takže super. Bylo to tak hezký, že jsme si udělali i odbočku do Modré jeskyně, do níž prýštila voda prasklým vápencovým stropem. Za necelou hodinku jsme byli v Horním Imstu a cestou číslo 17 vyrazili k vytouženým skalám. Šli jsme a šli jsme, stoupání jak blázen, vedro, žádný stín a my pořád šli podél sjezdovky a skály nikde. Naděje umírá poslední, ale čím dál tím víc bylo jasné, že zase máme špatnou mapu. Po naší levé ruce každou chvíli projel vozík letní bobové dráhy. Začali jsme uvažovat, kolik to svezení může stát. Došli jsme až k nástupní stanici bobové dráhy, lezecké sektory nikde a jízda dolů jen za 7 éček. Jedeme! Ale ještě nejdřív jsme vlastně šli k mapě, aby jsme zjistili, kde rakouští soudruzi udělali chybu. Stačil letmý pohled a vše bylo jasné. Aby nikdo nezabloudil, udělali Rakušani z Horního Imstu dvě paralelní, červeně značené cesty s číslem 17. Všechno bylo dobře, jen my jsme šli po té druhé cestě, která skály míjela! Ale za to svezení to stálo. 3 500 metrů dlouhou dráhu (www.imster-bergbahnen.at) jsme zvládli za pár minut a ještě jsme díky jízdě krásně stihli druhou kvalifikační cestu Mimozemšťana.
Vzhledem k tomu, že se Martin nedostal do finále, vyrazili jsme bez dlouhého zdržování směrem na Cortinu di Ampezzo. Brennerský průsmyk, který nás každý rok překvapuje sněhem nebo aspoň deštěm, nás letos překvapil dvaatřiceti stupni Celsia. Ještě večer (už v Cortině) bylo nezvykle horko a to nejen kvůli počasí. Už tak vysokou teplotu nám totiž zvedal „Mr. Oukej“, velmistr improvizace a správce kempu Olympia. Zpočátku všechno vypadalo normálně. Martin na recepci požádal o místo pro sedm stanů a tři auta, dostali jsme mapu kempu s vyznačenými místy a šli hledat. Bohužel jsme zjistili, že se na žádné z volných míst nevejdeme a v tom nastoupil Mr. Oukej. Nejdřív se nás snažil vtěsnat na plácek asi tak pro tři stany, pak na příjezdovou cestu ke karavanům. Postupoval při tom naprosto originálně a hlavně nečekaně: tu nohou posunul kameny vyznačující velikost parcely, tu přemístil značky nebo číslo parcely. Plánek kempu absolutně neseděl s realitou. Martin se s kempiérem pokoušel domluvit německy a anglicky a on mu odpovídal pouze plynnou italštinou. Každá jeho věta ovšem končila slovy: oukej-oukej. Nakonec nám ten italský šikula našel velmi pěkný plácek na břehu řeky, který sice vůbec nebyl v plánku kempu, ale parádně jsme se na něj všichni vešli. Svým oblíbeným trikem – posunutím značek parcel - nám hbitě vytvořil parking pro auta, pronesl své oukej-oukej a zmizel. Další sled událostí trochu urychlím: nejdřív se o své místo přihlásili Francouzi a Mr. Oukej nás posunul trochu doleva. Pak se přihlásili Němci, a tak nás šoupnul naproti. Odtamtud nás vyštípali Italové. Po několika dnech se situace ustálila tak, že jsme se prostě vždycky nějak domluvili, a když šel kempiér okolo, zdravil nás svým oukej-oukej a hrdě se díval, jak mu všechno funguje. Ještě jednu příhodu jsme s tímhle čímanem (a nejen my) měli. V čase siesty se brány kempu zavíraly a nedalo se jet dovnitř ani ven. Kdo se vracel z lezení brzy, měl smůlu. Zajímavé a frustrující ale bylo to, že příchozí neviděli prázdnou, opuštěnou recepci. Ne. Mr. Oukej seděl v recepci na židli, prst vedle knoflíku ovládání brány a seděl tam jen proto, aby všechny přijíždějící hosty upozorňoval, že je siesta! Dlouhá fronta aut před bránou? Je siesta! No, jiný kraj, jiný mrav.
Jak jsem už psal, na nějaké objevování nových oblastí nemají instruktoři čas. V neděli ráno proto míříme do cest, které už jsme lezli. Jířa, Martin a Mates na Castelleto do vícedélky La Grande Guerra za 7a a já si beru zbytek výpravy – Raďáky, Vojtu a Šalotku a míříme na Sasso di Stria/Hexenstein, na který vede šestidélková Jižní hrana za IV+. Protože tahle cesta patří do výběru hezkých cest, čeká nás dolomitská klasika – kombajn. Tři lezecké dvojky před námi a další dvě za námi. Je to taková daň za lezení orientačně snadných cest, orientovaných na jih a s dobrým nástupem. Důvody proč takové cesty lezeme, už jsem říkal, ale pro každého to není. Kdo je zvyklý na nával v cestách v Orasíně, určitě by nadšený nebyl. Ale i v takových profláknutých cestách jako je Jižní hrana na Hexenstein se dá zažít lezecký adrenalin.
Výcvik ve vícedélkách vždycky zahajuju tím, že lezeckých dvojkám rozdám nákresy cesty a pod nástupem se zeptám, kdo ho má sebou. Je to taková škola hrou. Mlaďoši ani Raďáci nezklamali – nikdo nákres neměl (na druhou stranu i mistr tesař se může utnout a nebýt Radka, došli bychom pod nástup bez lan). Zrovna v téhle cestě by se jim nákres hodil, protože ve čtvrté délce cesta prudce uhýbá a prochází skalním oknem do východní stěny. Já, Vojta a Šalotka už jsme štandovali ve čtvrté délce a já jim ukazoval skobu zatlučenou asi 20 metrů nad námi a provázanou několika smyčkama a vysvětloval jim, že to jsou smyčky utíkačky od lezců, kteří neměli nákres, neodbočili a místo skalním oknem za III lezli přímo nahoru do hladkého převisu. V pedagogickém zápalu jsem skobu nazval skobou pitomců a pokračoval do páté délky přes jištění tvořené jednou skobou a zaseklým friendem s červenou bužírkou. Protože jsem věděl, že Jarka, lezoucí za mnou, nemá nákres, nechal jsem Šalotku na štandu čtvrté délky dost dlouho, aby Jarka viděla, kudy se dál leze. Pak jsem Šalotku dobral a připravil si foťák, abych Jarce udělal hezkou fotku v okně tvořeném obrovským zaklíněným kamenem. Prst na spoušti foťáku už mě pomalu brněl a Jarka pořád nikde! Začal jsem traverzovat zpátky ke čtvrtému štandu zjistit, co se děje, když Jarka vykoukla – bohužel z vrcholu toho zaklíněného balvanu. Protože jí skoba pitomců přitahovala jak světlo můru, minula skobu i frienda a vydala se (jako zřejmě už spousta lezců před ní) přímo nahoru. Jemně jsem jí křikem upozornil, že leze sice dobře, ale blbým směrem a Jarka pracně a odvážně vystoupané metry zcouvala (skobu pitomců ani nepoužila). Cestu jsme nakonec v pohodě dolezli a vychutnali si daleké výhledy z vrcholu. Tím by příhoda mohla skončit, kdyby po nás stejnou cestu nelezla Deivina s Ivanem. Nastupovali do ní o dost později než my, protože v době, kdy my jsme už odjížděli z kempu, ještě dospávali před bránou kempu dlouhou noc strávenou v autě. Nevím, jestli Deivina měla nákres. Jisté je, že štandovali ve čtvrté délce, nad sebou viděli skobu provázanou spoustou smyček, která Deivinu přitahovala jak světlo můru a ……………
Předpověď počasí na pondělí nebyla úplně příznivá, přesněji nebyla příznivá na vícedélkovou cestu. Na odpoledne byly hlášené bouřky z horka. Jířa si vzal lezeníchtivé mládežníky na sportovní cesty do Campo e Volpera, oblasti nedaleko Cortiny. Jednou už jsme v téhle oblasti lezli a pokud jsem si pamatoval, nenabízela moc cest pod stupeň 6a, ale to pro letošní „mládežníky“ nebyl až takový problém. (Slovo mládežníci nebo Dolomity s mládeží mně vždycky připomene příhodu, kterou docela často vyprávím. Příhoda se mi stala v Dolomitech s Bohoušem Dvořákem a souvisí to s tou „mládeží“. Ona totiž není mládež jako mládež. V roce 2004 jsme se vydali s několika zdatnějšími „mládežníky“ na Monte Antelao, 3 264 metrů vysoký vrchol nedaleko Cortiny. V průvodci se lze dočíst, že se jedná o velmi vážnou vysokohorskou túru terénem se stálou obtížností II UIAA a celkovou výškou výstupu přes 1 200 metrů. Původně jsme myslím plánovali přespat v bivaku, ale při výstupu nás chytlo dost špatné počasí s vytrvalým deštěm a zlákala nás rozevřená náruč chaty Rifugio Pietro Galassi. Tedy – my jsme si mysleli, že je náruč otevřená, ale ona byla zavřená. Chatař měl plno a vůbec se s Bohoušem nechtěl bavit. Ale Bohouš byl drsňák. Česko, německo, italsko, rusky vyseknul v recepci naprosto dokonalou roli chudého, zmoženého českého turisty na pokraji smrti a při své etudě, ukazuje ven do té sibérie, použil slovo „bambini“ (dítě). Výraz pro mládežníky ve své slovní zásobě totiž neměl. Italové své děti milují. I cizí děti milují. Není se tedy co divit, že za neuvěřitelně hlučného staccata chrlených slov chatař okamžitě násilím vystěhoval několik svých krajanů z pokoje a pokynul Bohoušovi, ať ty „bambini“ přivede. Kdysi v televizi běžely filmy s dvojicí italských herců –Terencem Hillem a Budem Spencerem. A tomu velikému, tlustému silákovi Budovi říkali Bambino. Myslím, že kdyby se do chaty v tu chvíli vkolébal Bud Spencer, nedostalo by to chataře do kolen. Teď klečel. Děti : Pavel Bohuněk s právě rašícími vousy na bradě, Petr Kaššák s dlouhým závojem vlasů deroucích se zpod pláštěnky, Vojta Kraclík a Zbyněk Kubašta s obrovskýma báglama, všichni o hlavu vyšší než chatař se vkolébali do recepce a vypadali spíš jako komando, než jako chudí sirotci z Česka. Byl zázrak, že nám nakonec chatař dovolil přespat ve winterraumu. Dal jsem mu za to samolepku Horoklubu, ale nejsem si jistý, jestli si jí nalepil na čestné místo nad krbem.) Tolik vzpomínka, která mně vždycky přišla na mysl při pohledu na naše letošní „mládežníky“ zůstavající s Jířou na sportovkách. Já s Radkem, Jarkou, Kryštofem a Ájou (Raďáci) šel zkoušet ferátu. Via ferrata Giovanni Barbara se nachází kousek od Cortiny v soutěsce Rio di Fanes. Je dlouhá jen tak akorát, aby se daly vyzkoušet ferratové sety a je velmi fotogenická, protože traverzujete pod vodopádem schovaní za stěnou vody. Z koryta se dá pokračovat buď doprava ferátou nebo doleva po lávkách úbočím na vyhlídku a Raďáci mně potěšili, že si vybrali sice delší, ale hezčí cestu. (Raďákovic Ája je neúnavný neposeda. Závodně tančí, takže i když kouká z vyhlídky na vodopád, má postoj padedé, hip lift nebo hip drop. A taky se dá snadno navést k blbinám. Někdy, když už tu vážnou, zodpovědnou roli instruktora nemůžu vydržet, nějakou tu blbinu i vymyslím. Dole pod vodopádem jsem Áje ukázal kámen bičovaný větrem a drobounkou vodní tříští z vodopádu a jen jsem se zmínil, že je z toho kamene na vodopád nejkrásnější výhled. „No jasně, nejsem blbá!“, mohl jsem číst v jejích očích. Ale pak se najednou celá rozsvítila – BLBINA! A už k tomu šutráku běžela. Hned ve mně zatrnulo. Kruci, že jsem nebyl zticha. Ája na balvan vyšplhala a chvíli na něm pózovala. Vypadala jako socha Malé mořské víly v Kodani a taky mokrá jak mořská víla za chvíli přiběhla.) Na další blbiny už nebyl čas. Italským rosničkám vycházela předpověď a začínalo se zatahovat. Ještě pořád procházkou jsme se vrátili k autu a dokonce i u kempu jsme byli včas. Ale ouha. SIESTA! Mr. Oukej seděl u svého tlačítka a netečně odrážel reptající turisty ukazujíc na zavřenou bránu. Tak jsme zmokli cestou ke stanům. Ne moc. Schovali jsme se u pizzerie. Původně jsme se chtěli schovat v pizzerii. Bohužel byla siesta. Jak rychle bouřka přišla, tak rychle odešla a vzala si sebou naší jídelnu. Tedy zahradní přístřešek jako jídelna sloužící. Ale trocha hrubé síly a lepící páska vše napravily. Aspoň do doby, než se bouřka vrátila. Ještě jednou jsme přístřešek hledali v křoví a pak už nás až do konce výletu provázelo krásné počasí.
Výborná předpověď na úterý nás opět žene do stěn. Jířa bere Raďáky na sice hojně lezenou, ale hezkou vyhlídkovou hranu vedoucí na Tore Piccola Falzarego. Zbytek výpravy využívá počasí a jde „objevovat svět“. Deivina s Ivanem se z Cortiny vydali jižním směrem na Passo Giau k hřebeni Croda da Lago. Já s mládeží, Verčou a Pájou vyjel směrem na Passo Falzarego. Jířa v knihkupectví objevil další výběr cest z okolí Cortiny d´Ampezzo a v něm námi zatím ještě nelezenou cestu za 5c na Col dei Bos. První lezeckou dvojku tvořil Mimozemšťan Jech s Šalotkou, druhou dvojku jsem tvořil já, Mates a Vojta a třetí dvojka byla dívčí – Verča a Pája. Martin s Šalotkou ještě stihli odlézt celkem v klidu, ale na nás už se tlačila další lezecká dvojka tvořená třemi Italy. Spěchal jsem s klukama, co to šlo a ve čtvrté délce jsem zjistil, že nám chybí Verča s Pájou a že zřejmě ještě nevylezly z nástupového koutu. Dívčí dvojka, kterou jsme podle přileb za „naše“ holky považovali, byly totiž dvě úplně cizí baby. Nebyl jsem si jistý, jestli holek zkušenosti jsou dostatečné, aby se zorientovaly v tak velké stěně a rozhodl jsem, že zaštandujeme a počkáme. Čas na štandu jsme si krátili tím, že jsme se dohadovali, jestli italský gajd, který se nám pořád lepil na zadek na štandech a kluky buzeroval, ať lezou rychleji, je chlap nebo ženská. Nebyli jsme schopní se dohodnout. Já tvrdil, že je to chlap, Mates tvrdil, že je to ženská a Vojta, že strašně smrdí. Nakonec jsme to ale vyřešili. Protože TO štandovalo dva metry od kruhu ve friendu a stoperu, shodli jsme se, že je to blbec a strašně smrdí a nechali jsme Italy odlézt. Celou tu dobu jsme vyhlíželi holky, ale neviděli jsme je. Pak mě napadlo, že mně pípla SMS. Pája psala, že se jim v koutě šprajcnul friend a já usoudil, že ho holky vyndávaly tak dlouho až radši slanily. Dál jsme nečekali a valili na vrchol. Martin s Šalotkou už nahoře nudou jezdili po zadku po sněhovém splazu, byli nahoře opravdu rychle a čekali na nás asi dvě hodiny. Začali jsme sestupovat, jak nejrychleji to šlo. Čekala nás ještě docela dlouhá cesta k autu a ještě jsme pod stěnou měli batoh. Navíc mně přišla další zpráva, z které jsem pochopil, že holky přeci jen lezou a v nástupovém koutě je Verči friend, který máme vyndat. Z toho, že jsou odpoledne teprve pod vrcholem, jsem žádnou radost neměl. Čekal jsem odpolední bouřky z horka, a protože sestupová cesta nebyla nijak označená, měl jsem i obavy, aby holky šly dolů správným směrem. Potom, co jsem znova vylezl při hledání Verči frienda první dvě délky, abych posléze pochopil (když jsem ho vypáčil), že Verča nakažená Letošovou sběratelskou vášní zatoužila po starém mikráči sloužícím zřejmě už několik let jako fixní jištění, jsem poslal mládež k autu a vydal se holkám naproti. Díky tomu jsem na Col dei Bos vystoupil během jednoho dne dvakrát, protože jsem je potkal až na vrcholu a radostí jsem zrovna neskákal.
Ve středu jsme se rozutekli do všech stran. Mimozemšťan si našel v průvodci sportovních cest linii La storie e finita na Tofanu di Mezzo za 7a a zlákal do cesty Jířu. Bohužel kromě toho, že nástup byl dvakrát tak dlouhý, než si mysleli a cesta byla velmi, velmi klasicky odjištěná, Jířa dostal v šesté délce křeče do prstů a to v traverzu za 6b+ není právě to pravé ořechové. Kluci slanili a nechali si tenhle opravdu excelentní horolezecký pytel na příště. Raďáci se vydali na okružní výlet okolo Tre Cime di Lavaredo. Ani oni se nevrátili úplně bez „ztráty kytičky“. Radek nějak pozapomněl na zrádnost horského sluníčka a bez trička si parádně propekl špíčky. Já jsem pro zbytek výpravy zvolil známé lezecké terény na Cinque Torri. Tyhle, při srovnání s okolními kopci, bezvýznamné kameny nabízejí sportovní cesty i vícedélky. Pod skály se dá dojet i autem, ale auta dostávají docela zabrat, a protože k horám tak nějak patří dlouhé nástupy, parkujeme u silnice vedoucí na Passo Falzarego a těch 400 výškových metrů stoupáme po svých úbočím planiny Nuvolau. Deivina s Ivanem shazují batohy hned u prvního kamene (Sasso Cubico) a vrhají se do sportovních cest. Já mám pro dnešek jiný plán. Chci poslat mládež samostatně do některé vícedélky. Sice to asi nebyl žádný velký krok pro lidstvo, ale Mates, Vojta a Šalotka si sami vylezli sedmidélkovou cestu Via Pompanin IV+ na Torre Lusy a já doufám, že ve výšce 2300 m.n.m. to pro ně byl aspoň malý krok k lezení v horách. Pája si o kousek vedle vyvedla dvoudélku za IV, a protože Verča nechtěla takové „čučky“ lézt, šestidélkovou Via Dibona za IV+ na Torre Barancio jsem si s Pájou vylezl já. Pak jsme lezli asi deset dalších sportovních cest a Deivina s Verčou nějakou těžší cestu v západní stěně Torre Grande, ale potenciál Cinque Torri je mnohem, mnohem větší a rozhodně se sem ještě můžeme několikrát vrátit. Večer jdeme na kulturu. V pizzerii tříská do strun kytáry (velmi pěkně) nějaký Ital a já při koncertu vyprávím Raďákům o našem dnešním lezení.
Radek s Jarkou a dětmi tráví celý čtvrtek na Cinque Torri. Já jsem si tam taky vyhlédl cestu a chtěl jít ještě jednou nahoru, ale byl jsem přehlasován. Mládežníci chtěli jít feratu. A vybrali si feratu Lipella – že je tam dlouhý tunel a jak prý se těší na ten vrchol Tofany di Mezzo. A Pája je v tom ještě podporovala. Nerad jsem se podvolil a to jsem ještě nevěděl, co nás čeká. (Vzhledem k tomu, že Bohouš Dvořák tuhle ferátu absolvoval víckrát, není divné, že má zničená kolena. Je divné, že vůbec nějaká kolena ještě má!) Víc než hodinu trvá samotný nástup k začátku feraty. Pak je slibovaný, 300 metrů dlouhý tunel, v kterém nastoupáte skoro 100 výškových metrů. Tunel je vlastně štola, kterou Italové podminovali nedaleký vrchol Il Casteletto a rakouské pozice na vrcholu umístěné. Odpálením nálože se podařilo nejen dobýt rakouské pozice, ale také přemístit vrcholovou část Casteletta do údolí. Tunel (štola) je zajištěn ocelovým lankem, protože je tam docela kluzko a přilba je dovnitř opravdu vhodná – několikrát jsem si křísnul hlavou o nízký strop. Tunelem se přemístíte z jihu hory do západního úbočí a vydatným traverzem po suťových lavicích se dostanete k samotnému nástupu feraty. Lavice už vedou ve slušné výšce nad údolím a slabší nátury mají jednu z mála možností feratu opustit směrem na Col dei Bos. Dál se střídají kolmé úseky zajištěné lanem s dalším traverzováním po suťových lavicích, stále výš a výš do severní stěny. Celkově výstup obnáší asi 1300 výškových metrů stoupání, pak ještě půl hodiny po kamenito-ledovém hřebínku na samotný vrchol Tofany di Mezzo do výšky 3225 m.n.m. A samozřejmě sestup – 1500 metrů výškových východní stěnou. Značená sestupovka tady v podstatě neexistuje. Každý si hledá tu svou cestu mezi ledem, prameny vody, sněhem a kamením. Naši mládežníci i Pája to ale vyřešili po svém. Záměrně vyhledávali velká sněhová pole a jezdili po zadku. Mokré zadnice jim uschly dřív, než jsme došli k autu. Přestože je ferata Giovanni Lipella v průvodcích hodnocená jako jedna z nejhezčích, při vzpomínce na ní mě napadají jen podobenství jako „Křížová cesta“ nebo „Pochod smrti“ a po našem návratu jsem navrhoval lynčovat všechny, kdo pro tuto feratu hlasovali. Deivina s Ivanem, Jířou a Verčou se vydali opět na Croda da Lago. Krajina v okolí tohoto hřebene prý jim krásou velmi připomíná Irsko. Všichni čtyři v Irsku přelézají cestu Re Artú za 6b a spokojení se vrací do kempu.
Je pátek. Poslední den lezení. Raďáci odjeli na výlet na vrchol Lagazuoi a zbytku Jířa navrhuje dominantu Sextenských Dolomi: Tre Cime di Lavaredo. Pamětníci vědí, že už jsme tady kdysi lezli na Cimu Grande Západní cestu od pana Dülfera a ta byla naším cílem i tentokrát. Jenže já jsem měl trochu jiný plán. Už večer jsem si prohlížel nákres cesty vedoucí na Cimu Grande po severovýchodní hraně. Cesta od pana Dibony má 18 lanových délek a celkem bezmála 550 lezeckých metrů. Trochu jsem váhal, protože to je docela slušná lezecká porce a Dülferova cesta je opravdu pěkná, ale pak jsem si představil čtyři lezecké dvojky za sebou v západní stěně a navrhnul jsem Vojtovi, jestli by se mnou šel hranu. Za chvíli jsme spěchali pod severní stěny – přeci jen jsme měli cestu o dost delší než zbytek výpravy. První překvapení nás čekalo pod nástupem cesty. Žádná fronta, žádný kombajn – pohoda. Kdesi nad námi ve třetí nebo čtvrté délce byli tři Italové, jinak nikdo. Rychle jsme cestu nastoupili. Orientačně nebyla úplně jednoduchá. Na stanovištích byly skoby, ale kromě čtyř délek, jinde nebyly. Navíc délky nejsou dělané pro 60m lana. V páté délce jsme dolezli a předběhli Italy, to ještě nákres seděl, a pak už jsem lezl podle citu. Hrana byla tak rozlehlá, že se dalo lézt v podstatě všude. Jen občasné štandy a skoby napovídaly, že jdeme dobře. Už jsem se někde zmiňoval, že horní třetina cesty nebyla moc hezká. Police a lavice plné suti, kamínky i pořádné kameny nechtěně shazované lanem a vrchol pořád v nedohlednu. Spěchali jsme, aby na nás ostatní dlouho nečekali. Pak přišel vytoužený okamžik. Uviděl jsem vrchol a na vrcholu Jířu. Poděkoval jsem mu, že na nás čeká. Ale řekl mi, že jsme dolezli skoro stejně rychle, jako poslední dvojka Dülfera a to mě potěšilo. Dobré bylo i to, že jsme slaňovali všichni společně. Slanění kopíruje Normální cestu na Cimu Grande a bylo dobré, že těch 450 metrů ti první vystrojovali a poslední balili a mohli jsme se střídat. I tak jsme si (jako skoro každý den) udělali „dvanáctku“ - v šest ráno vstávání, v šest večer návrat.
A to je přátelé vše. Tedy vše, co jsem si zapamatoval.
Dvanáctého pokračování seriálu Dolomity se zúčastnili: Martin Mimozemšťan Jech, Mates Šťastný, Vojta Šťastný, Šarlota Šalotka Dušková, Jířa Chose Šťastný, Broněk Bandas, Radek, Jarča, Kryštof a Ája Štejnarovi, Veronika Verča Dvořáková, Pavla Pája Koukolíčková, Zuzana Deivina Šišovská a Ivan Bubla.
Broněk
