Dobrá parta píše nezapomenutelné příběhy

Deivi Šišovská

Často mám obavy něco napsat, protože nevím, jak daleko prsty našeho měsíčníku sahají. Protože ale žijeme v době facebooku, kdy je téměř každý jako nahý před svým monitorem, asi ani není čeho se bát, natož napsat své dojmy – kór, když jsou plný pozitivních emocí a tepla u srdce.

Ba naopak mě stále více ohromuje, co vše o nás druzí vědí, kam všude se Mantana proplazí a že ji všichni se zájmem čtou (aby ne, když je to u nás samý vtipálek). A třeba někoho inspirujeme k činnosti, odvaze, změně životního stylu, stejně jako se to dělo nám a našim rodičům. Například když šli ve stopách příběhů Jaroslava Foglara nebo jiných literátů. Smekám před těmi, kteří se o Mantanu starají, a proto bych ráda zase po čase přispěla vepsáním malého krasného dobrodružství, tentokrát s trochu jinou a bezvadnou partou a trochu jinak, než lezením či výstupem na kopec. Stejně tak to bude o kráse naší země.

Dovolila bych si tipnout, že nejžhavější téma tohoto jara byl nejspíš mráz. Počasí se jarně příliš nechovalo, neb mu krutá zima nechtěla předat své žezlo.

Protože ale ani stěnové lezení nebo běžky nedokaží lezce uspokojit natolik jako skutečné lezení v přírodě, není divu, že už i já jsem si nechala letos několikrát přemrznout prsty - nejen ve spárách, ale i na plotnách jižních cest, kam se sluníčko zatím nepropracovalo. I přes nepřízeň počasí jsme prostě čekat nevydrželi a vyrazili jsme mezi poletující sníh popolézt alespoň pár metrů, posadit se na vršky cest a vnímat ten pocit svobody, klidu a souznění s přírodou.

Jak by řeklo pár mých znamých – kdo si počká, ten se dočká, ale to bych měla o pár zážitků méně, protože rok se nedá natáhnout a každý víkend (kolikrát i odpoledne pracovních dní) je tuze vzácný a život žijeme jen jeden. Tedy chtě nechtě i na zimu se dá zvyknout, a tak jsem neodolala nabídce Páji Koukolíčkové vyrazit s nimi (především s ústeckými horolezci, a pak početnou skupinou dalších lidí z ruzných měst – Teplic, Děčína nebo Žďáru nad Sázavou...) na tzv. Velikonoční Ploučnici. Nabídka proběhla koncem února, tehdy jsme se těšili na krásné jarní počasí, čím víc se ale blížil termín vody, tím horší počasí bylo.

3. března jsme lezli na pohodu například na Bořni, týden nato na Citeře, pak na Přílepské skále téměř v trikách a týden před vodou nám nad hlavami v Perštejně začal padat sníh.

To bylo řečí o bláznech, když se teploty v noci pohybovaly kolem nuly a přes den předpověď hlásila 2-6 °C. Ale staré přísloví říká, že nic není tak horké, jak se uvaří (v tomto případě tak studené). Kolikrát jsem obdivovala zveř, jak dokáže přežít tuhou zimu, ale nejen zvěř, nýbrž i lidé jsou neuveřitelně přizpůsobiví, a tak co se za okny při pohledu ven zdá být nemožné a blaznivé, je venku bez pohodlí a tepla přirozené. O to víc, když v tom nejste sami.

Horolezcům to nemusím vyprávět. No a tak jsme v sobotu ráno 6. dubna naplnili termosky pitivem s příměsí alkoholu, teplý spacák, pádlo a dobrou náladu a vyrazili směr Česká Lípa za novými zážitky, lidmi a víkendem v přírodě - za doprovodu zpěvu řeky a prvních jarních ptáků.

Kolem silnic ležel sníh, ale posádce našeho auta (Šišce Péťe, Páje Koukolíčkové, Petru Zeithammerovi a mně) to nevadilo, ba naopak - co tě nezabije, to tě posílí a topení v autě vrčelo tak vesele... .

Cílem naší cesty bylo Brniště na Panenském potoce, což je pravý přítok řeky Ploučnice na severu Čech. Jeho tok je dlouhý 28,8 km. Je plná překrásných meandrů.

https://www.czregion.cz/files/node_images/meandry_reky_ploucnice.jpg

Můj obdiv má každý vodácký začátečník, když do nečeho takového při větším stavu vody jde. Jestě pro doplnění – pro ústecké horolezce je toto od roku 1996 tradiční Velikonoční Ploučnice, tedy se letos jedná o 18. ročník a v předchozích 17. ročnících tato parta začínala vždy nad Mimoní v Novinách a Panenský potok byl, asi jen pro letošek, pokusem o zpestření startu.

Na místě (v Brništi) jsme díky Péti řidičskému talentu byli na chlup přesně. Panenský potok byl na tomto místě široký asi 4 metry, tedy nebylo nad čím uvažovat a začalo zdlouhavé a veselé vítání a seznamovaní, protože ne všichni, jak jsem předpokládala, se znali. Dámský tým v tomto nemilosrdném počasí zastupovala Eva Lopatová, Petra Hečková, Deivi (Šiška) Šišovská, Péťa(Šiška) Bandasová, Jana Jungwirtová, Markéta Skoblová, Pavla Koukolíčková a Julča Jensovská.

Za pány Pavel Randák(Ranpa), Martin Švec,  Jaroslav Uher - (nestor výpravy), Martin Plšek,  Honza Pácha, Honza Tříška (řečený Tryskáč), Miloš Fenyk, Saša Namyslov, Matěj Namyslov (nově prezdívaný Hugo), Ctirad Suchý, Jakub Žoha, Láďa Černý, Petr Zeithammer, Jan Šauli (prostě Sup), Tomáš Gröh (THTG) a Marek Libich.

Lodí bylo 15, tudíž se muselo vyplouvat postupně, protože tento potok byl tenký a občas se ještě více zužoval. Jestli nás bylo tolik, jistě nevím, protože snad nikdy nebylo všechny lodě vidět pohromadě. Snad až na pár kotvení, a to má většinou člověk jiné starosti s lodí, háčkem, davem vodáků kolem nebo toaletou. Takže zatímco jedna loď parkuje, jiná skoro odplouvá a i tím byla celá tato akce jedinečná.

    Mimochodem byla jsem varována ústeckým kamarádem, že parta, co s nimi jedeme na vodu, nejsou žadní vodáci profíci. Martina Švece předpověď, že koupel (cvaknutí) bude následovat 5 minut po vyplutí, se nekonala. Celá parta se, až na dvě lodě, po celé dva dny držela nad hladinou a i když byl proud milosrdný, přece jen není potok jako potok, ani řeka jako řeka. Ploučnice nám nachystala hromadu překvapení a překážek, prověřujících naše vodácké dovednosti. Posíleni a především zahřáti alkoholem jsem byli dost často nuceni vytáčet zatáčku za zatáčkou (vyše zmíněné meandry), nebo podplouvat na centimetry přesně padlé kmeny a roští – zde smekám před Julčou a Evou, které jely jediné na nafukovací Pálavě, která je o něco vyšší než plasťáky či laminátové Vydry, a tak musely vynaložit větší úsilí, než ostatní vodáci se svými kocábkami.

Nutno podotknout, že Ranpa (Pavel Randák) byl slyšet dost často, neb některé úseky řeky nám jako vedoucí křižník razil cestu s motorovou pilou – některé úseky řeky byly naprosto neprostupné.

Abych nezapomněla - pochvalu zaslouží celkově tyto dvě slečny, protože se oproti obyčejným lodím na tomto proudu v těchto meandrech, kde se sotva rozjely, musely zase hned brzdit. Kdo nezkusil rozjet mokroprdeláč (Pálavu) na oleji (stojící vodě) – nemůže tušit tu dřinu.

      Nutno podotknout, že holky vyplouvaly vždy dříve, aby měly náskok, a proto jsem je příliš často neviděla, přesto doufám, že i ony si užily trochu pohody ze soulodění, cvakly si nějakého toho vodackého drinku a byly u nějaké z kupy písní, co jsme od začátku do konce plavby pěli - někdy za doprovodu kytar, někdy bez nich. Jako bych slyšela Kenyho z krásné knížky o vodě: Proč bychom se netopili od autora Zdeňka Šmída: “A zase je pohoda”. Kdo nečetl – doporučuji.

I vypečené hry se hrály, například vzpomeňme na hru Bafalo, kterou se bavily především Šišky (Deivi s Peťou), jejichž pravidla nemohu bohužel prozradit, neb je to proti pravidlům, ale bude-li někdo zvědavý - není problém ho zasvětit a zapojit do hry. Musím ale podotknout, že tak masivní nábor členů této hry se mi dlouho nepodařil a všichni byli nadmíru spokojení.

V tomto duchu jsme, ani nevím jak, upluli 6,8 km po Panenském potoce a vpluli do Ploučnice, kde jsme kličkovali toho dne za bujarého veselí ještě asi 17 kilometrů, až jsme se dostali do kouzelného místa v lesích zvaném “Na Borečku”, to podle nedaleké vesnice. Zde byl ve stráni nadherný obrovský převis - naprosto geniální pro fajn večírek při kytarách i pro následné spaní. Těm, kteří zde spali, jsem ale nezáviděla, protože řvát při kytaře za doprovodu Martina Švece či Honzíka Páchy jsem dokázala nejdéle já a kdo mě zná, chápe, že se nevyspí.

Po doplutí byla vetšina z nás mírně upravena proti zimě alkoholem, a proto bylo potřeba zaplnit žaludek nějakou tou baštou – většinou pečenou uzeninou na ohni, nebo spíš na vatře, kterou pro nás, stejně jako fůru dříví na dlouhou noc, připravilo pár prvních doplutých vodáků – chvála jim. Dále jistě nevím, komu patří poděkování za roli kulturního ataché, ale myslím, že v tom jede Ranpa (Pavel Randák). Stálé doplňování tekutin – většinou těch alkoholických, co chvíli vystřídala nějaká báječná sportovní aktivita. Nejprve se hrál fotbálek – téměř na 100% jsem přesvědčena, že tým s pomocí mojí maličkostí vyhrál. Další disciplínou byl volejbálek. Do toho jsem se nehnala, neb zřejmě nejsem talent, ale vyslala jsem druhou Šišku a to by člověk neřek, kolik hluku dokáže v lese nadělat parta nadšených sportovců.

Aby toho nebylo málo, mezi mnoha krásnými písněmi v pokročilé noční hodině, tuším kolem desáté, jsme byli vyzváni na výběh (tedy spíše výlez) do svahu, pod kterým se skrývalo noční dobrodružstvi, hodné ulovení bobříka vytrvalosti. Já osobně šla do svahu po čtyřech a ze svahu všichni šli jako velmi líná mašinka téměř před vykolejením.

Pak přišla na řadu poslední noční výzva – objetí ostrova na kánoích při světle čelovek. Myslím, že někdo jel i bez ní. Šlo o boj s protiproudem i s orientací. Ani jistě nevím, kteří blázni tuto disciplínu zkusili. Tuším, že mezi nimi byl Ranpa, Martin Švec, Sup, Honza Tříška, Martin Plšek, Markétka a nechyběla má maličkost. Největší úsek ale ujel a plavbu uzavíral Ctirad. A pak už následovalo jen nepřeberné množství písní za neúnavného kytarového doprovodu Martina Švece, Ranpy, Jakuba a Honzy Páchy. Tuším že i Péťa Šiška se pochlapila. A jestli si na někoho nevzpomínám, měl by na kytaru přidat, neb v tom případě byl překřičen davem jeskynních pěvců.

Večírek končil asi ve čtyři, kdy už se poblíž ohniště nenašla jediná lahvinka alka ani nealka a Martin Švec jako jediný ještě hrající vzdal poslušnost své kytaře s tím, že zítra je také den. Poslední dříví dohasínalo, tma pomalu polykala krásné chvíle tohoto dne a k poslechu zbyla jen teskná píseň řeky a my si nechali zdát příběhy noci.

Ráno naše rozcuchané kštice a oči s ospalky uvítaly sem tam poletující vločky, ale i tak to bylo ráno doslova kouzelné. Zase ti samí lidé a další krásný den. I táborák už zase praskal a hřál a tedy i ranní fórky při snídani a balení bagáže do loďáků byly v této partě ve znamení pohody.

Řeka se dnes zprvu zdála milosrdná a bez padlých stromů. Zato jeden a tentýž strom, nebo komín jsme vždy viděli zhruba 4x, vždy z jiného úhlu, což bylo způsobeno stálým kličkovaním v meandrech, než se nám jej podařilo ztratit z očí. Řeka byla totiž jako vlnící se had, břehy jsou tu tenčí než řeka. Vysvětlila bych to tak, že se nám ztratila první loď v nedohlednu, měli jsme pocit, že jsme už sami a ejhle - najednou slyšíme hlasy téměř vedle sebe. Pozdrav Ahóóój a pádla předchozí lodi v nedohlednu se najednou tyčila 5 metrů vedle nás za břehem.

Většinu z nás jistě napadlo přetáhnout loď a překvapit posádku plující před nimi. Do čela konvoje jsem neviděla, tudíž nevím, kdo všechno tuto kulišárnu svým vpředu plovoucím lodím provedl, ale mezi loděmi plujícími vzadu to byl určitě Honza Pácha s Honzou Tříškou. Uličníci.

Poslední událostí této plavby byla zastávka na “oběd”. To znamená hromadné pečení všeho zbylého, co se hodí nad oheň, poslední doušky piva a jiných dobrých nápojů. Pár vtípků a poslední odražení od břehu na pár posledních kilometrů, k tomu něco písní, rozhovorů. Dokonce i sluníčko se na nás konečně přišlo podívat, a pak už jen závěrečný jez u Brennského mlýna, kde si jeho splutí téměř všichni vychutnali. A to bylo pro tento víkend vše. Pak už zbývalo jen vyklidit a umýt lodě, počkat na pána z půjčovny, až si pro ně přijede a bude tak laskav a odveze nás pro naše auta. A protože vše jednou končí, aby mohlo začít něco jiného krásného, přišly chvíle loučení. Nevím jak ostatní, ale já byla plná emocí a tento článek jsem psala hlavně kvůli tomu, aby nám všem připomínal tento 18. ročník Velikonoční Ploučnice, která nám pomohla malinko se poznat navzájem a otevřela nám další spousty možností se vidět. Třeba příště ve skalách, na kole nebo při běhání. Hlavně že nám bude dobře. Tedy parto Ahóóój a děkuji - byli jste výborní.

                                                                                                     Deivi Šiška (Šišovská)