CHCETE SI PROJÍT BESKYDY? Dejte si BESKYDSKOU SEDMIČKU

Pavel "Easy" Lev

                Minulý rok na začátku září jsme se s Veronikou účastnili Beskydské sedmičky 2013. Kdo neví, jedná se o extrémní závod dvojic přes sedm beskydských vrcholů nad 1.000 m. Trať je rozdělena na Sport a Hoby, přičemž ke konci tratě se závodníci mohou rozhodnout, zda si trať zkrátí či půjdou tzv. Full verzi. Nejdelší trať má 94 km a člověk při ní nastoupá 5.430 m, prý jako na K2 ze základního tábora. Nejkratší trať je dlouhá 85 km a nastoupáš 4.367 m. My se přihlásili do Hoby kategorie. Vůbec jsme netušili, co nás čeká. Spousta lidí nám vyprávěla o tom, jak někdo strašně trénoval, a pak to nedal, protože je to strašnej masakr, a jak tam lidi svážejí z kopců celý zkolabovaný, a jak to úplně v klidu dala nějaká moderátorka, která skoro vůbec netrénovala… ale nic konkrétního. Nenašel se nikdo, kdo by řekl: „Já jsem tam byl, bylo to takový a makový, dělal jsem tohle a tamto. Nic. I fóra na netu byla plná všelijakých rad, ale čeho se má člověk chytit, když nemá ani představu, jak vypadá první kopec, na který polezeme. Rozhodli jsme se, že se na závod pořádně připravíme.  Nebudu tu popisovat, jak jsme se „vytáhli“ při tréninku, těch pár výběhů se psy za barák do rokle, léto buď povodně, nebo pařáky, prostě vždy se našla nějaká výmluva, a jak je naším zvykem, příprava věcí taky na poslední chvíli. Takže ve čtvrtek rozdat psy a spát jdeme něco po jedenácté v noci, celí nervózní, jestli jsme na něco nezapomněli. V pátek vstávačka v šest. Dobalit, doklidit, ještě máme domluvené preventivní tejpování na kolena a hurá na vlak. Pět hodin kvalitního spánku ve vlaku, skroucení na sedačce nebo posazení na kovový stojan na kola, s dvěma přestupy, taky moc nepřidalo, ale jsme tu. Z nádraží ve Frenštátě pod Radhoštěm už jdeme na registraci s davem. Toho už se nezbavíme do odjezdu domu. Registrace v základní škole v zakartónovaný tělocvičně proběhla celkem rychle. Ještě vyfotit, rozhovor pro Blesk a jdeme se kouknout na tu slávu. Na Frenštátském náměstí je to velká sláva, plno lidí, plno piva, spousta stánků a my hledáme, kde spočnem. Miluju davy.

                V 18:30h hromadný odchod na nádraží, pojatý recesně:  Na kolečkovém křesle Švejk s fofrklacky z megafonu vyřvává: „Na Bělehrad!“ Dva přistavené vlaky jsou narvané k prasknutí.  Naštěstí jen do Třince a ne na východní frontu. Přesto jedeme dvě hodiny. Máme kliku, že sedíme. Seznámili jsme se s Gábinou a Mariánem. Ti už mají jednu B7 za sebou, tak z nich taháme poslední rozumy. V Třinci chvíle na úpravu a na start. Já jsem jak na trní, ať už to spustí! Před startovní čárou stojí Lopraizovo Tatrovka, kterou nás povede první 4 km do začátku prvního stoupání.  Adrenalin stoupá. Dakarský borec nakopne svůj Kopřivnický speciál. Z paneláku před námi se spustí salvy ohňostroje:  5…4…3…2…1…22:00 h, Start!! Dav tří a půl tisíce lidí se dává do pohybu. Do očí nám svítí laserová světla, připadám si jak na diskotéce. Nic nevidím. Probíháme kouřovou clonou, světla se rozblikají. Nic nevidím. Jak jsme se domluvili, jde Veronika ke straně a já se jí držím za rameno, abychom se neztratili. Říká, že nic nevidí. Snažím se startovní euforii udržet na uzdě a jdeme jen svižným krokem.  Kolem probíhají nadšenci. My máme strategii nikam nespěchat. Na trať máme 30 hodin a klidně je využijeme celé. Našim heslem je dojít do cíle. Když to půjde, z kopce a rovinky běžíme.  Jdeme s davem a pod kopcem vidíme světlušky už u vrcholu. Jakmile se rovina nakloní nahoru, had zpomalí, ale všichni zdatně stoupají a odfukují. Stoupáme na Malý Javorový po sjezdovce. Já jsem stále nastartovaný, Veronika má s rozjezdem trochu problém, v kopci jí dochází dech. Ale pokračujeme. Z Malého Javorového na Velký a zde se trasa rozděluje. Kategorie Hoby je „ochuzena“ o jeden seběh a následný stoupák na Ropici a ještě vrchol Travný, kde vrchol obejdeme. Ještě to nevím, ale jsem rád. Sporťáci tedy běží dolu na Řeku, my hobíci jdeme po hřebenu na druhý vrchol Ropice, kde se pod vrcholem trasy opět spojují. Tam vidíme pár sportsmenů, jak vybíhají do kopce, zrychlí tempo a pokračují. Domníváme se, že nejlepší borci jsou už stejně někde vpředu.  Pak v posledním stoupání na Ropici se Veronice v kombinaci hladu a stresu dělá hodně nevolno. Odpočíváme, Veronika do sebe pod tlakem nasouká půlku Snickersky a vymýšlíme,  co dál. Hodně lidí se ptá, jestli potřebujeme pomoc. Jdeme dál a její stav se začíná lepšit. Seběhneme do Morávky, kde je první občerstvovací stanice, a pak na Travný. To je brutální stoupák, to je ten o kousek zkrácený. Veronika ještě chvílemi rozdýchává, ale už šlapeme celkem solidně.  A opět dolu - do Krásné. Další občerstvení a hurá na Lysou horu. Veronika překonala svou obvyklou startovací krizi a jede jak motorová myš. Předbíháme spoustu týmů a na Lysé jsme za svítání. Nádhera. Pár fotek, minuta klidu, nějaká ta tyčka a zase dolu. (Limit na Lysou horu je v 15:30 h. To znamená, že máme 9 a půl hodiny fóra - krásně). V Ostravici bude polévka. Cesta je šílená. Volné kameny všech velikostí, převážně geometrických tvarů. Jsem rád, že tu jdeme za světla. Začíná mě pobolívat pravé koleno, ale zatím v klidu, bývalo to horší. Pak levé chodidlo, to ještě neznám, ale levá noha dostává celkem větší záhul. Neustále si do ní bodám hůlkou. Toto přisuzuji levé ruce, jelikož ona hůlku drží. Do toho si asi třikrát málem podvrtnu kotník. Naštěstí bolest rychle ustupuje a po několika krocích už o ničem nevím. Takovýmto terénem jdu v běhacích botách snad poprvé.

                V Ostravici základní škola. Ve škole jídelna. V jídelně fronta. Za frontou kuchařka, nalévá polévku. No… polévku:  v plastového kelímku nudle, maso, krouhaná zelenina, před námi zalívané vývarem. Lžičky došly. Nikdy nic mi nechutnalo víc! To teplo v žaludku je nezapomenutelné. Obracel jsem kelímek naruby, abych mohl vylíznout poslední kousíček ohřáté zeleniny. Místo pro krátký odpočinek jsme našli v zakartónované tělocvičně. Zde bylo již pár odpadlíků, čekajících na odvoz. Veronika nařídila budíka asi na půl hodiny. Probrali jsme se asi za deset minut. Nu což, je na čase! Veronika na záchod a já hledám soukromí, abych si mohl vazelínou promazat i jiné třecí plochy než na nohou. Našel jsem ji v umývárce, kde jsem vyrušil kluka, co měl stejný nápad. Stahuji kalhoty na půl žerdi a mažeme spolu.

                Hodně lidí říká, že cesta na Smrk je jedna z nejhorších a nahoře je zlom, kde budeme vědět, zda do cíle dojdeme či dojedeme. Cesta vede po asfaltce, zanoří se do lesa a mírně stoupá. Sejdeme na krásnou pěšinku, jdeme mezi poli, kolem stavení, stračen, pohoda. Napojíme se zpět na asfaltku, na rozcestí Pod Hlubočankou a jdeme mimo značenou cestu mezi kameny, rozhrabanou hlínou, kterou ti před námi rozhrabali rukama a my po nich opakujeme stejné pohyby, jelikož nohy účastníka závodu přede mnou jsou ve výši mé hlavy a to asi 20 cm daleko. Sápeme se přímo do sedla mezi Smrky a říkám si: „ Necítíš bolest! Necítíš bolest!“ A opravdu jí necítím, protože je tu dost mokrých nebo volných kamenů a dalších nebezpečných míst, že na ni nemám čas myslet. Tady bych taky nechtěl jít v noci. Dosápem se do sedla a pořadatelé nás posílají rychle na Smrk. Ne, ne pánové, už to držím skoro od spodu, musím za pásku. Po té cestě se fakt nikde nedalo. S Veronikou se držíme při sobě a evidentně máme stejné potřeby. Smrk je takové posvátné místo, vyzařuje jistou energii, ale vzhledem k počtu lidí a předchozímu výkonu cítím něco jiného než energii. Oba na chvilku pěkně klimbnem. Počítám, tak 2 – 3 minuty. Do vrcholu se opírá sluníčko a je to tady jedna velká odpočívárna. Tak se balíme a s rozvahou do Čeladné. Veronika už začala nadhazovat, že bychom si mohli zkusit prodlouženou trasu. Proti nejsem, ale zbytečné o tom uvažovat pod Smrkem, když nás čeká ještě jedno stoupání na Čertův mlýn. Ukončuji tuto debatu návrhem, že počkáme, až jak nás pustí Pustevny. Pod Čertovým mlýnem okolo Kněhyně už vyhlížím konec kopce. Už mi není nejlíp a přichází krizovka na mě. V Pustevnách jsem bílej jak stěna a sotva jdu. Polévka. Opět v kelímku. Super, to jsem ještě schopen pozřít. Veronika si jde pro langoše. Já ho, když slyším cenu, nechci. Zvracet můžu něco levnějšího. Vyžebral jsem ještě jednu tu lahodnou polévku a upadnul do komatu. Když se proberu, objeví se Veronika s párkem v rohlíku. Ptám se na langoše, těšil jsem se na ochutnávku. Prý toho mrzáka za ty peníze taky nechce. Chvíli se domnívám, že tím myslí mě. Pokusím se postavit na nohy. Snad to alespoň jako postoj vypadá. Veronika se již dovtípila, že ten kopec navíc (prodlouženou trasu) nejdu. Sunu se po trati, jen k dalšímu stánku. Veronika chce ještě jeden párek v rohlíku a já si dávám chleba se škvarky a cibulí. To mě docela nakopává a jdeme dál. V poklidu na Radhošť a pomalu klesat do sedla pod Černou horou. Pomalu, jako klesáme my, sedá i tma. Ne úplně příjemná cesta, ale jde to. Opět za svitu čelovek, přicházíme k chatě Pindula. Poslední občerstvení před posledním stoupáním. Čeká nás Velký Javorník. Nejnižší kopec ze všech, který se ani do sedmičky nedostal. Nemá přes tisíc metrů, dle mapy pohoda na tři stoupání s odpočinkem po rovinkách. Není plnohodnotný. Jsme na cestě skoro 24 hodin a za chvíli jsme v cíli, nadhazuji s úsměvem. To si říkám ještě po první třetině, než přijdeme pod druhé stoupání. Jak jsem psal, několik lidí tvrdilo, že na smrk je to nejhorší a tam se rozhodne. Zřejmě se pro ně rozhodlo a tohle nešli! Cesta uhne z asfaltky do brutálního kopce, opět dělám pohyby rukama nohama, chytám se stromků, trávy, klestím se křovím, hůlky překážejí, tak vysoko, aby mělo smysl je použít, stejně ruce nedám ani kdybych je úplně zkrátil. Tuhle cestu bych za tmy taky nechtěl jít… Bohužel, už tu je. Jsme nahoře. Někteří dobrodruzi si dávají cígo. Jak zjišťuji, nejsme nahoře, ještě nás čeká poslední třetina. Cesta plná volných kamenů, všech možných geometrických tvarů. Co nedali na Lysou, dali sem. Taky za tmy nic moc… Ale do které části bych tu tmu asi umístil? Nejlépe rozkouskovat na asfaltové části. Cesta je nekonečná, ale dosáhneme rozhledny na Velkém Javorníku. Celá září. Teď už jen z kopce do cíle. To nejhorší je za námi. Do kopce mě bolela levá kyčel a z kopce mě bolí pravé koleno. Krátím utrpení sběhem. Napadá mě, že si trochu popoběhnu a dám si pauzičku, než mě Veronika dojde. Sotva si sednu, slyším: „Žádný sezení, běžíme!!“ To snad není možný, ta ženská je mi v patách!! A tak to seběhneme skoro celé. Sbíhám místa, která bych si přes den asi netroufl. Z dálky slyšíme Frenštátské náměstí ve víru cílové euforie a přidáváme. Jsme na asfaltce a první člověk co nám tleská a pobízí k cíli. „Už jen kilák a půl!“ Pohoda, říkám si. Jenže je to nekonečná pohoda stále z kopce. Asfalt, lesní pěšina, asfalt, šutry, louka, odbočka, zatáčka… Nateklé Nohy Nechápou Nekonečný Nátlak.  

Přibližujeme se. Vidíme světla, hraje dechovka, musíme být v cíli. Nee, to mají důchodci na tenisových kurtech oslavu. Pokračujeme přes město. Osvětlené uličky, po kterých se trousí čtyřiadvaceti hodinovým pochodem zmožení účastníci tohohle masakru. Musí to být kousek. Po chvíli je nám jasné, že cíl je za rohem. Slyšíme hlas, pobízející nějakou dvojici, aby běžela do cíle. „My nepoběžíme!“ říkám Veronice. Zahneme za roh. Je zde dav lidí za oplůtkem, který vymezuje trať, mezi nimi Libor, který již stihl vyhrát ve vlastní kategorii, s mikrofonem v ruce a pobízí nás do běhu. Vážně, to neustojíš a taky se do toho cíle rozeběhneš.

Pak už jsme jen dostali pivo, náramek, vrátit čipy a jít si lehnout. Nevíme s Veronikou proč, ale nevzali jsme si karimatky. Asi nějaký zkrat. Nevěděli jsme, že je k dispozici škola, kde se může spát, plánovali jsme spaní někde venku, ale stejně… Nicméně se spolu asi s 30 lidmi naskládáme do jedné z tříd a docela obstojně se vyspíme. Veronika usne jak dudek okamžitě. Ani neví, že jsem krátce pokecal s nějakým týpkem, co leží hned vedle ní (Nemám schizofrenii!)

Trasu jsme zvládli za 25:03h, nejlepší dvojice za 11:49h a zlepšili tím traťový rekord z předchozího ročníku o více než hodinu.

Zjistili jsme, že nejdůležitějším tréninkem jsou dlouhé pochody. Ty má Veronika docela natrénované a díky nim zvládla trasu mnohem lépe než já. Nejlepší věcí, na kterou se nesmí zapomenout a jejíž kvality jsme zde poznali, byla vazelína. Skvělá to věc! Díky ní nás nedostali puchýře ani vlk. No a už se těšíme na další ročník. Beskydská sedmička 2014 startuje už zhruba za měsíc!!

Moto závodu je: „30 hodin, které Vám změní život“. Nevěnoval jsem tomu pozornost, o takových heslech jsem si vždycky myslel své, ale s odstupem skoro jednoho roku musím říct, že tomu tak je.